Pentateuch (Hejčl)/Kritika evoluční hypothésy

Pentateuch Jan Hejčl
Hypothésa nová písemných památek, čistě racionalistická čili evoluční	Kritika evoluční hypothésy	Svědectví historických knih

Údaje o textu
Titulek:	Pentateuch
Podtitulek:	Kritika evoluční hypothésy
Autor:	Jan Hejčl
Zdroj:	Časopis katolického duchovenstva 1906, 9, str. 561-572, Dostupné online Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Po tomto stručném historickém přehledu názorů o původu a jednotě pentateuchu možno nám již říci, co soudíme my o tomto problému.

Pravá věda musí býti bez předsudků. Má-li naše šetření činiti nárok na vědeckost, musí především vyvrátili jeden běžný předsudek, jenž má pak veliký vliv na literární kritiku pentateuchu.

Jest to předsudek povahy filosoficko-náboženské a spolu historické, vyslovený Wellhausenem takto: »Die israelitische Religion hat sich aus dem Heidentum erst allmählich emporgearbeitet«^[1]. Jinými slovy: Náboženství israelské se vyvinovalo působením přirozených sil z polytheismu postupem času ve formu dokonalejší a dokonalejší, až konečně dospělo k monotheismu.

Pohlédneme-li předsudku tomu poněkud ostřeji do očí, shledáme, 1. že jest důsledkem materialistického názoru o původu a povlovném vývoji člověka ze zvířete, ze stavu divokého, kde náboženství žádného neměl, celou řadou stadií méně dokonalých k dokonalejšímu a dokonalejšímu. Zdravá filosofie však materialismus dávno již vyvrátila, padá tedy i jeho důsledek, materialistický názor na dějiny lidstva vůbec a dějiny Israelitů zvláště.

2. Předsudek školy Wellhausenovy jest naprosto nepsychologický.

Každý člověk ví, nejen že nemusí v ohledu náboženském se stále zdokonalovali, nýbrž že může též klesali, ano nenapíná-li sil svých, že klesá skutečně stále hloub a hloub a klesl-li, pak že jest obyčejně třeba pomoci nějaké zevnější, nemá-li se poněkud zase povznésti. Poněvadž pak celá společnost lidská se skládá z jedinců, musí se tento psychologický fakt jeviti i v náboženských dějinách lidstva.

Skutečně též

3. dějiny náboženství nejen že dosud nedokázaly, že se u některého národa přirozeně vyvinul monotheismus z polytheismu jako dokonalejší z méně dokonalého, nýbrž naopak dějiny náboženství dokazují, že polytheismus jest úpadkem monotheismu a že národové polytheističtí byli přivedeni k monotheismu jen zevnějšími křesťanskými, monotheistickými missiemi. »So weit wir in den sogenannten Buchreligionen die Entwickelung des Gottesbewusstseins verfolgen können, ist überall ein absteigender Gang zu beobachten, von der Verehrung eines Gottes zur Vielgötterei; ja die Rückerinnerung an den früheren Zustand macht sich auch zur Zeit der grössten Verkommenheit immer noch als ein gewisser monotheistischer Zug bemerkbar. Bei jenen Völkern aber, die keine Religionsbücher besitzen, finden sich fast ausnahmslos Sagen welchen zufolge Gott selbst ehedem mit den Menschen verkehrte, bis er sich, durch die Bosheit derselben bewogen, zurückzog und die Regierung der Welt den niederen Göttern oder Geistern überliess. Daher haben die bedeutendsten Sprachforscher und Ethnologen unbedingt anerkannt, dass die religiöse Entwicklung der Völker auf einen ursprünglichen Monotheismus hindeutet. Wenn auch einzelne Gelehrte dem widersprochen haben, so treten doch die angesehendsten und zuverlässigsten Autoritäten für diese Anschauung ein«. Christian Pesch, Gott und Götter, Freiburg im Breisgau 1890 str. 108.

Tak n. př. egyptské památky písemné z doby předmojžíšské nasvědčují tomu, že původní náboženství starých Egypťanů bylo prostější, jednodušší, ano monotheistické^[2].

Vigouroux cituje pro toto tvrzení celou řadů nejpřednějších egyptologů, jako de Rougé, Meriette-beye, Maspera^[3].

Totéž lze stopovati i v náboženství Arijců indických^[4].

4. Kdo jen poněkud zná církevní dějiny, dozná, jak mnoho vznikalo každé doby sekt, jejichž nauka nebyla zdokonalením, nýbrž pokažením čisté pravdy evangelické. Ano i křesťanští národové mohou upadnouti zase do polytheismu. »Die Wandschen und Guanchen sind nach Franz von Löhrs Forschungen Nachkommen der Vandalen in Afrika. In ihrer Einsamkeit und Abgeschlossenheit aber haben sie ihren christlichen Glauben wieder verloren und sind ins Heidentum zurückgesunken. Und was ist aus den einstens so blühenden christlichen Gemeinden Kleinasiens geworden? Muhamedaner, halbe Heiden!«^[5]

5. Kdo pozoruje pečlivě běh věcí, shledává, že intelligentní kruhy v kulturní společnosti moderní většinou se od Boha a náboženství emancipují, a půjde-li to tak dále, že dojdou k úplnému atheismu, že nebudou míti náboženství žádného. Ptáme se: Jest tento náboženský indifferentismus aneb bude snad atheismus dokonalejší formou náboženskou než náboženská horlivost minulých věků? Vždyť přece lidstvo spěje ve svém náboženském vývoji, pokud nedbá zřejmější, vyšší pomoci, tam, kde bylo dle evolucionistů na počátku svého náboženského života. To však jest obrovský úpadek a pražádný vývoj, pokrok k dokonalejšímu!

6. Israelité byli původu semitského, Semité však byli prý vždy polytheisté; musili prý tedy i Israelité míti totéž náboženství.

Námitka tato jest vlastně již vyvrácena tím, co bylo řečeno, poněvadž jest to jen obecné pravidlo obrácené na zvláštní případ. Přece však dokládáme toto:

Jest pravda sice. že nacházíme u Semitů již ve starých dobách, již před Abrahamem, vyvinutý polytheismus; jest však také pravda, že sledujeme-li vývoj náboženství u nich. shledáme čím dále jdeme do starověku tím menši počet bohů a tím čistší a jasnější pojem o božstvu, a naopak v dobách mladších počet bohů roste a pojem o nich se zatemňuje.

Pokud se týče Babyloňanův^[6], sám Zimmern^[7] hned na počátku svého »babylonskeho pantheonu« doznává, že mělo náboženství Babyloňanů jednu nejvyšší trojici: Anu (bůh nebe). Bêla, (bůh země) a Ka (bůh vodstva), »die den obersten Rang gegenüber den anderen Göttern einnehmen«. Im Anfang der Zeiten gingen ihnen jedoch ältere, später mehr in den Hintergrund tretende Götterpaare voraus und zwar der Trias Anu-Bêl-Ea zunächst eine als Mann und Weib gedachte Dyas Anšar (das ganze obere All) und Kišar (das ganze untere All), diesen eine weitere Dyas Lahmu und Lahamu. Není zde tedy postup od 3 ku 2. nýbrž od 2 ku 8 bohům!

»Für die älteste Zeit haben wir selbstverständlich auch in Babylonien, wie überall sonst, eine Menge einzelner Lokalkulte anzunehmen. … Auf einer späteren Stufe macht sich dann das Bestreben geltend, entsprechend der politischen Entwickelung des Landes aus einzelnen Lokalfürstentümern zu einem einheitlichen Staat mit einer Hauptstadt und einem Landeskönig, auch die einzelnen Lokalkulte miteinander in Verbindung treten zu lassen und dem entsprechend die einzelnen Lokalgottheiten … zu einem bestimmten Göttersystem zusammenzufassen«^[8].

Není to patrný postup od menšího počtu bohů k většímu? Zůstává tedy pravda, co svého času napsal učený Lenorment: Náboženství Assyrie a Babylonska bylo v podstatě své a v povšechném duchu, kterým nesly se jeho názory, náboženstvím téže povahy, jako náboženství egyptské a jako všechna náboženství pohanská vůbec. Pronikneme-li za vnější jeho kůru, skládající se z hrubého polytheismu, kterouž jej obalila pověra, a dospějeme-li k vznešeným pojmům, jež byly jeho východištěm, nalézáme mezi nimi konečně základní pojem jedinosti božské, poslední to pozůstatek prazjevení, ale znetvořený monstrosními sny pantheistickými^[9].

Hommel, jeden z nejpřednějších znalců dějin a literatury semitské, dokazuje z vlastních starých složených jmen, ve kterých jako jedna součástka vyskýtá se jméno ilu, že původním náboženstvím Semitů, jmenovitě těch, od kterých pocházejí Israelilé, nebyl polytheismus, nýbrž monotheismus^[10].

Původní náboženství — argumentuje professor semitských jazyků král. university v Mnichově — nesmíme hledati v Babylonu, nýbrž v jižní Arábii. Neboť Semité, kteří se z jižní Arábie přistěhovali do Babylonie, přijali kulturu a spolu s ní i polytheismus Chamitů, kteří tu byli již před tím usedlí. Naproti tomu v Arábii, kde byli Semité více odděleni od jiných národů, zachovalo se původní monotheistické náboženství Semitů mnohem déle ve své ryzosti. Nelze sice upříti, že dle nejstarších nápisů arabských, pocházejících z prvního tisíciletí před Kristem, byli Arabové oddáni polytheismu. Přece však mají vlastní jména osob i v této mladé poměrně době ráz monotheistický. Užíváť se za součást složeniny těchto jmen skorém výhradně monotheistického jména Božího Ilu a to, co se o tomto Ilu tvrdí, poukazuje na Boha osobního, všemohoucího, spravujícího svět, lišícího se od přírody. Udržela se tedy v době, kdy polytheismus mezi Araby nabyl již vrchu, monotheistická tradice ve vlastních jménech osob, svědčící, že národ tento v dřívějších dobách byl monotheistický. Tito Arabové však vystěhovali se ve třetím tisíciletí do Babylonie a mezi nimi byli též předkové národa israelského. Podobná vlastní jména nacházíme i ve jménech babylonsko-assyrských z počátku třetího tisíciletí před Kristem. Nechceme však z nich ničeho vyvozovali, poněvadž »einen babylonischen Obergott Ilu, der in früheren Darstellungen der babylonischen Mythologie eine ziemliche Rolle spielte, gibt es nicht; vielmehr handelt es sich in den Fällen, wo ilu in den babylonischen Götterlisten aufgeführt wird, einfach um die appellativische Bezeichnung ilu Gott. Auch in den zahlreichen Eigennamen mit ilu hat dieses Wort, sofern es sich um einheimische babylonisch-assyrische Namen handelt, wohl durchweg nur den appellativischen Sinn »Gott«. …^[11]

Že však tím netrpí závěr vyvozený z podobných jmén složených arabských, doznává i sám Zimmern: »Dagegen mag allerdings in manchen ursprünglich kanaanäischen, aramäischen oder arabischen mit ilu zusammengesetzten Eigennamen der Keilschriftliteratur das Element ilu als Name eines speciellen Gottes zu verstehen sein«.^[12]

7. Destruktivní škola Reusz-Wellhausenova neostýchá se k uhájení svého předsudku poukazovati k tomu, že i dle svědectví bible Israelité upadali do modlářství, sloužili na mnoze více bohům, a že prý lze nalézti i jiné stopy původního polytheismu v bibli.

Rádi doznáváme, že monotheismu po celá staletí u Israelitů bylo bojovati s polytheismem a že v některé době nabyl tento na úkor onoho povážlivé převahy. Nicméně vítězství polytheismu nebylo nikdy ani úplné, ani konečné. Nebylo nikdy úplné, poněvadž i v dobách nejhorších zůstal značný počet mužů, jmenovitě kněží a proroků, monotheisticky smýšlejících, — officielní náboženství Israelitů bylo vždycky čistě a přísně monotheistické. a padl-li lid do modlářství, vždycky se zase vzpamatoval a k monotheismu se vrátil. Právě tato veliká náklonnost lidu israelského k polytheismu potvrzuje, že by byl zajisté celý národ se zvrhl a v polytheismu utonul, kdyby tu nebyl vliv zevnější a vyšší. Jmenovitě v době soudců nebyl by se mohl Israel přirozenými silami propracovati k monotheismu, poněvadž byl nejen výhradně polytheistickými národy obklopen, nýbrž docela s polytheistickými Kananejskými v jedné zemi bydlil. Poněvadž pak stáli Kananejští kulturně mnohem výše než Hebreové, byli by přirozeně musili spolu s kulturou kananejskou přejati i jejich náboženství, kdyby nebyli měli již dříve svého monotheistického náboženství, které bylo tak hluboce v jejich srdci zakořeněno, že mohlo býti tu a tam částečně otřeseno, ale nikdy vyvráceno. Důvod tedy, který uvádí škola Wellhausenova pro svůj předsudek — modlářství v Israeli mnohdy značně rozšířené — nesvědčí pro ni, nýbrž proti ní.

A jaké jsou to »zbytky mnohobožstvi v bibli«, jichž se dále škola tato dovolává? Našli snad jediné místo v bibli, kde by se kult jiného boha kromě jediného mlčky snad aspoň toleroval? Nikoliv! V bibli všude se líčí bohopocta kteréhokoliv boha jako věc illegitimni, hříšná, největšiho trestu hodna, ani jeden bůh se nestaví nikde do poměru syna k Jahve jako otci, nikde se nejmenuje bohyně n. př. Ašera manželkou neb dcerou Jahvovou, nýbrž všude se líčí jakýkoliv jiní bůh jako cizí, nový atd.

Větší počet jmen, jež má Bůh pravý v bibli, jako El, Šaddaj a t. d., považovali za nezvratný důkaz mnohobožstvi u Israelitů, jak činil Jules Soury,^[13] sotva již střízlivému kritiku napadne, poněvadž dnes lze považovali za věc dokázanou, že ona jména různá znamenají jen jednu bytost Boži.

Dosud však praví někteří, že plurál ve jméně Božím »Elohim« jest reminiscencí původního pohanství. Že však jest to jen plurál intensivus, patrno odtud, že ho užívali i proroci, kteří nejvíce horlili o monotheismu a kteří by ho nebyli užívali, kdyby v něm jen stín polytheismu byl býval.^[14]

Lidské oběti jsou prý též zbytkem z dob pohanských, kdy Israelité podobně jako jiní sousední národové často jimi bohy ctili. Pozornosti zasluhují zvláště dva případy: Abraham chce obětovati Isáka a Jefte obětoval svoji dceru.

Kdo však pozorně pročte hlavu 22. Gn., shledá, že sice Bůh žádá, by Abraham jevil tak velikou obětavost k Bohu, jež se neleká ani nejtěžší oběti — dáti syna nejmilejšího, jako činili i pohané, obětující své dítky; ale mimořádný zjev anděla v kritické chvíli a ovce, vězící za rohy v trní, měla býti potomstvu názorným poučením, že Bůh si lidských obětí nepřeje a že místo lidí žádá, by byla podávána zvířata.

V příčině oběti Jeftovy není jisto, zda tento soudce chtěl skutečně dceru svoji obětovati jejím usmrcením, či zařazením jejím do sboru panen, jimž manželství bylo nedovoleno. Byť bychom však i přiklonili se k názoru, že Jefte skutečně dceru svoji usmrtil, pak jest to zjev ojedinělý, zavržení hodný, z kterého se nesmí odvozovati všeobecně platná zásada!^[15]

»Therafim«, jež choval dům Jakobův (Gn. 35), nasvědčuje sice, že již v této době byla veliká náklonnost k modlářství v rodině patriarchově; péče Jakobova o jejich odstranění a zakopání jich pod terebinthem jest však dokladem toho, že Jakub zůstal původnímu svému nezkalenému názoru o Bohu jednom věren.

Pádný důkaz pro svůj předsudek vidí přívrženci školy Wellhausenovy v řeči Josuově (Jos. 24, 14.15): »Nunc ergo timete Dominum et servite ei perfecto corde atque verissimo: et auferte deos, quibus servierunt patres vestri in Mesopotamia et in Aegypto, ac servite Domino. Sin autem malum vobis videtur ut Domino serviatis, optio vobis datur: eligite hodie quod placet, cui servire potissimum debeatis, utrum diis, quibus servierunt patres vestri in .Mesopotamia, an diis Amorrhaeorum, in quorum terra habitatis: ego autem et domus mea serviemus Domino«.

Pozorný čtenář postřelme hned na prvý pohled, že úmyslem Josuovým není snad, by parlamentárním spůsobem Israelité se usnesli na tom, že upouštějí od bohů jiných národů a že Jahve prohlásili za svého národního Boha. nýbrž že chce, aby Israelité svobodně se rozhodli pro Boha, o němž věděli, že tolik dobrého prokázal jim, a s kterým byli již dříve uzavřeli úmluvu věrnosti.

Zbývá nám ještě jeden »zbytek pohanství u Israelitů«. Jefte posílá ke králi ammonitskému posly, již vyřizují (Soudc. 11 24): »Nonne ea, quae possidet Chamos Deus tuus, tibi jure debentur? Quos autem Dominus Deus noster victor obtinuit, in nostram cedent possessionem«. Spíše jest nám se diviti mistrné argumentaci Jeftově, který se staví na stanovisko svého protivníka, aby ho tím více přesvědčil o tom, že požadavek jeho jest oprávněn. Nečiníme-liž podobně mnohdy i my, aniž bychom tím stanovisko protivníkovo úplně uznávali? Ostatně kdybychom i připustili, že názor Jeftův nebyl úplně dokonalý, neplyne z tohoto příkladu jediného muže, který mohl zajisté poblouditi — nic určitého, co by předsudek Wellhausenovy školy mohlo upevniti. Kdyby bylo bývalo prvotné náboženství Hebreův skutečně polytheistické jako náboženství všech ostatních Semitů, bylo by nutno tvrditi, že by se byli Hebreové nikdy nemohli státi monotheisty, poněvadž všickni ostatní Semité zůstali mnohobožci až do svého obrácení ke křesťanství neb k islámu.

Shrneme-li nyní vše, co bylo právě řečeno, poznáváme, že nemáme příčiny, proč bychom nevěřili Písmu sv., dle něhož původním náboženstvím všeho lidstva byl monotheismus, který se zvrhl u národů jiných v mnohobožství, zachoval se však zvláštním řízením prozřetelnosti Boží u Hebreův — shledáváme, že se řítí celý další názor školy Wellhausenovy o dějinách a o původu zákonodárství Israelitů, — zbudovaný na předsudku právě vyvráceném.

Mojžíš prý byl sice vůdce národa, zákonodárství však, obsažené v pentateuchu a jevící tak přísný ráz monotheistický, Israelitům nedal, poněvadž v době jeho náboženství israelské bylo teprv na přechodním stadiu z polytheismu k monotheismu. Mojžíš jen prý rozhodoval sporné věci a takto svou soudní praxí položil neurčitý základ k pozdějšímu zákonodárství, jež se znenáhla vyvinovalo |podle náboženského vývoje, až konečně za krále Josiáše r. 621 byl učiněn prvý pokus zákonník napsati a uveřejniti. Prvním tímto pokusem jest D(euteronomium). Před nim žádný psaný zákon neexistoval. Po uveřejnění D. život náboženský i sociální se vyvinoval dále, vznikaly různé právní i liturgické obyčeje, které pak kodifikoval prorok Ezechiel. Kodifikované toto právo lze prý nalézti v kpp. 40—48 jmenovaného proroka. Konečně r. 444 prohlásil Esdráš poslední sbírku legislativní t. zv. P., čímž celé zákonodárství israelské ukončeno.

Nejlépe jest prý tento vývoj patrný, uvážíme-li nejdůležitější ustanoveni zákona — o jediném, výlučném ústředním obětišti, v jehož dějinách lze rozeznávati tři periody:

V I., nejstarší době, kterou nám líčí JE, není nikde stopy po nějakém ústředním místě oběti, podobně jako není v této době stopy po psaném zákonu. Israelité směli obětovati kdekoliv. Tento stav volnosti a svobody trval ještě i tu, když byl chrám jerusalemský postaven, přes všecky snahy centralisační králů judských a úsilí některých proroků. Teprv po pádu severní říše (r. 722), když Jerusalem neměl žádného soka více, bylo možno zákonem stanoviti jedno výlučné obětiště. Pokus učinil o sto let později (621) král Josiáš, zakázav ve svém zákonníku D přísně obětovati jinde leč při chrámu jerusalemském.^[16] (Počátek II. periody.) Zvyk Israelitů dosud oprávněný byl však tak hluboko zakořeněn, že se tento zákon zachovával jen částečně. Teprv když se vrátili Israelité ze zajetí, kde si byli odvykli lnouti k různým posvátným místům, na nichž byli předkové jejich obětovali — byl zákon Dt. zachováván tak, že jeho šetření P může již úplně předpokládati. (III. perioda.)

Je-li celá tato argumentace pravdivá, pak nemůže býti ani řeči o tom, že Mojžíš nějaký zákonník Israelitům dal, tím méně mohl nějaký napsati; nemůže tedy býti spisovatelem ani jediné části našeho pentateuchu a literární kritika jest pak nucena hledati autory jeho v dobách jiných a zaujmouti stanovisko, které s dosavadním nazíráním na literární původ pentateuchu stojí v příkrém rozporu.^[17]

Chceme-li k literárně kritickému šetření o původu pentateuchu nalézt i nějakou pevnou basi, pak nám nezbývá, leč věnovati těmto dedukcím školy Wellhausenovy o původu a postupu zákonodárství u Israelitů poněkud více pozornosti.

Co souditi o nich?

1. Celá umělá budova takto rekonstruovaných dějin Israele spočívá na předsudku, že se náboženství Hebreův zcela přirozeně vyvinovalo z polytheismu k monotheismu. Dokázali jsme však svrchu, že tento názor jest nesprávný. Padá tedy i celá budova na něm postavená.

2. Nikdo nebude popírati, že celý pochod dějinný, líčený Wellhausenovou školou, stojí v příkrém odporu s pochodem popisovaným biblí. Zásada zdravého dějezpytu však praví, že jest považovati zprávu, podávanou písemnou památkou, za pravdivou potud, pokud nemáme dostatečných důvodů o ní pochybovati, neb ji zcela zavrhnouti. Otázka: Podává škola Wellhausenova tolik a tak pádných důkazů pro svoji hypothesu, že jsme nuceni o vypravování bible pochybovati? Proberme stručně nejdůležitějši důvody tyto!

Pro to, že před r. 621 nebyl žádný psaný zákonník v Israeli, svědčí prý ta okolnost, že před tím marně hledáme po něm nějaké stopy. Historické knihy z doby před zajetím nejen že prý mlčí o zákonníku, nejen že nemluví o tom. že předpisy jeho byly zachovávány, nýbrž podávají nám docela zprávy o tom, že bylo jednáno proti němu. Nemluví prý jmenovitě o svatostánku, o dědičném kněžství v rodině Aaronově, o svátcích a t d. Totéž mlčení lze prý pozorovati v knihách prorockých.

Na jak vratkých nohách tento důvod stojí, poznáme, když probereme jednotlivé knihy historické a prorocké a budeme stopovati jejich výroky a zmínky o zákonníku mojžíšském.

Závěr, který vyvozuje škola evolucionistická z toho, že v knihách jmenovaných nenalézáme žádné stopy po zákonu, měl by význam jen pak, kdyby bylo možno dokázati, že v žádné z těchto knih nelze najíti jakoukoliv zmínku o zákonu. Toho dokázati se však dosud nepodařilo a také nepodaří. Naopak, zmínky o zákonu daném Mojžíšem vůbec aneb o jednotlivých jeho ustanoveních nalézáme ve velikém počtu ve všech jmenovaných knihách. Jest-li pak v některé knize tyto zmínky nejsou tak četny neb určity, najdeme příčinu, proč se tak stalo, ve zvláštních poměrech tehdejší doby.

Z toho, že různá ustanovení zákonná nebyla v té které době zachovávána, neplyne, že neexistovala. Jak často děje a dálo se i v jiných společnostech, že zákon vydaný nebyl zachováván třeba po delší dobu, až pak později buď zcela ze života vymizel aneb bylo třeba nového připomenutí, zostření a t. d., aby se zase ujal. Ostatně později ukážeme, že lze připustiti v našem dnešním pentateuchu dodatky pozdějšího zákonodárství. Ký div tedy, že nemluví n. př. kniha soudců o zachovávání ustanovení některého, které bylo vydáno teprv v době královské?

Jmenované knihy biblické vypravují sice, že bylo jednáno tu a tam aspoň materielně proti zákonům, nelíčí však věci takové jako legitimní, nýbrž naopak v celku zavrhují takové jednání a líčí naproti tomu celou řadu skutků, jež se dály podle stávajícího zákona, který mnohdy připomínají a vštěpují.

1. Wellhausen, Geschichte, 35. Před ním již napsal Reusz: „Der allgemeine semitische Natur- und Gestirndienst mit seinem Gefolge von sittlichen Verirrungen, rohem Aberglauben und grausamen Gebräuchen kann dem hebräischen Stamme ursprünglich nicht fremd gewesen sein“. L. c. 59.
2. Srv. Nauman, Wellhausens Methode kritisch beleuchtet. Leipzig 1886, str. 155.
3. Vigouroux, Bible a nejnovější objevy v Palestině. Egyptě a Assyrii. Přeložil Dr. Ant. Podlaha. Praha 1902. Díl IV., str. 390 nn.
4. Vigouroux, l. c., 388. Viz pěknou monografii Kristiána Pesche S. J.: „Der Gottesbegriff in den heidnischen Religionen des Alterthums“. Freiburg im Breisgau 1885.
5. Kley, l. c. str. 191—192.
6. O prvotném jednobožském náboženství národů, již bydlili ve Foenicii, Kanaanu a Sýrii, viz Vigouroux. l. c., str. 396 a nn.
7. Die Keilinschriften und das alte Testament. 3. vyd. Berlin 1903, str. 350—351.
8. Zimmern, l. c., 347.
9. Vigouroux, 1. c., str. 395.
10. Die altisraelitische Ueberlieferung, S. 40 ff.
11. Zimmern, l. c., str. 354.
12. l. c.
13. Vigouroux, l. c., str. 415 nn.
14. Více viz Vigouroux, l. c., str. 420 nn.
15. O jiných bezvýznamných příkladech „lidských obětí“ mluví Vigouroux. l. c., str. 448 nn.
16. Dt. 12 5 nn.
17. „Das mosaische Gesetz ist der Ausgangspunkt nicht, wie sonst angenommen wird, für die Geschichte des alten Israel, sondern für die Geschichte des Judenthums. d. h. der Sekte, welche das von den Assyrern und Chaldäern vernichtete Volk überlebte; das Gesetz des Judenthums ist auch das Produkt des Judenthums“. Tak napsal Wellhausen hned na 1. stránce svých „Prolegomena zur Geschichte Israels“.