Patery knihy plodů básnických/Z Románu o čtyrech synech Ajmonových

Patery knihy plodů básnických
Spravedlnost	Z Románu o čtyrech synech Ajmonových	Horám

Údaje o textu
Titulek:	Z Románu o čtyrech synech Ajmonových
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 241 – 247.
Licence:	PD old 70

Rost Roland v lese, v lese šumivém,
kde Milon uhlířem se nyní stal,
by uživil svou ženu, dítě své,
a ještě lépe skryt byl před Karlem,
neb nikdy nikomu se nezdálo
pod hrubým šatem lidí ubohých,
pod nízkou střechou chudé chaloupky
tak slaveného reka hledati
jak Milon byl, a sestru císaře!

A v chudobě své byli šťastni tak!
A dítě jejich, jaký Boha dar!
Rost Roland v lese jako jarý dub
a miloval ten les svůj nade vše.
Zpěv ptáků byl mu mluvou, u brodu
se scházel večer denně s laňkami,
když přišly pít, a všechny znaly jej,
a s dětmi jejich Roland skotačil
a v běhu s nimi statně závodil,
a sedmiletý v jejich obranu
i vlka jednou zabil kyjem svým.
Byl Roland přítulný co krotký pták,
byl jako nebe jeho modrý zrak,
když poslouchal svou matku zpívati,
neb vypravovat sladce o Kristu,
o andělích, o ráji, o Bohu,
a plakal vášnivě, když uslyšel,
jak trpěl, zemřel lidstva spasitel,
a přával si tež zemřít pro dobro.
V těch chvílích Roland byl co krotký pták,
však orlím křídlem duše mladistvá
ta jeho vznášela se ve chvílích,
když otce slyšel zpívat, vyprávět
o činech bohatýrskych, zápasech,
a snivá jeho mysl pouštěla
se za dýmem, za modrým z milířů,
jenž k nebi šel a plynul v bezmezí…
O činech Roland snil, jež konat chtěl,
a meč když otec dal mu rezavý,
jejž s sebou přines v lesy hluboké,
tu jeho zaplál nesmírně tak zrak,
že zdálo se, že oheň šlehal v něm…

Tak plynula mu leta v samotě
a deset byl juž roků, v jarní čas
když císař Karel z Říma vracel se,
jejž zachránil před silou pohanskou,
a s velkou slávou v městě stavil se,
jež leželo na lesů pokraji,
v nichž Milon žil, a přišel na večer
kýs poutník z města, vešel v nízkou síň,
kde Berta předla. Hosta vítala,
a poutník vyprávěl o Karlovi,
jak celé město pozval na hody,
jež zítra slaví ve svém paláci,
o rytířích a recích vyprávěl,
o činech neslýchaných, konaných
tam blízko Říma proti pohanům,
a Berta zbledlá oči klopila
a neviděla velké vzplanutí
ve zracích svého syna; Roland však
si umínil, že Karla uvidí
a bohatýry jeho přeslavné.

A k ránu vstal a běžel do města
a přišel tam, když právě k paláci
se tlačil lid, neb hody začaly
a Karla bylo vidět u stolu
na zlatém stolci v říze z purpuru,
a sama knížata mu sloužila
na bílých koních v zbroji sedíce,
přinášejíce mísy zlacené
a poháry, a hudba přesladká
se lila čarně jako zvuků déšť
se stropu sklenutého vysoko,
kde hudci jako ptáci seděli
na řimse široké… A Roland byl
jak ve snu… Protlačil se statečně,
ač dav mu spílal… V předu nyní stál:
jak anděl krásný byl a jako rek
meč zrezavělý třímal rukama
a hrdě hlavu nesl, šeptal hlas
mu v duši skrytě: budeš rekem též!
Blesk šleh mu z očí. V okamžiku tom
zrak Karlův bloudil davem; zachvěl se,
když Rolanda zhlíd. Blankyt takový
jak v oku tom, byl viděl dříve kdys!
A vzpomněl na svou matku, na sestru,
a vida hrdou toho hocha tvář,
na vlastní mládí vzpomněl, na ten den,
když v palác svého otce zavítal,
by k svému právu směle hlásil se.

A mimoděk kýv nyní Rolandu
a přivedli mu hocha. »Rci, kým jsi?«
se tázal Karel. Roland neslyšel,
neb zahléd mísu plnou ovoce,
jež nebyl nikdy viděl… Děckem byl
a všechny sny o činech hrdinských
se na okamžik rozplynuly mu
před sladkou vůní toho ovoce,
jež hltat zdál se zrakem zvedavým.

Tu Karel dobrotivě usmál se, a řekl:
»Sedni, pojez ovoce.«

A Roland prostě sed a jal se jíst
a jed jak vlk a Karel přikázal,
by ode všech mu krmí podali,
a dost se divit nemoh Rolandu,
jak krásným byl a s jakou chutí jed
a jaká zaře z očí sokolích
mu vycházela… Teď však viděl též,
že Roland stranou kladl pokrmy
a nejlepší že vybral ovoce,
a Karel řek: »Jsi moudrý, synu můj,
ty opatrně myslís na zítřek?«

Řek prostě Roland: »Matce přinesu
a otci svému tvoje lahůdky,
a děkuju ti, pane císaři.
Až dorostu, pak manem budu tvým.«

A na to vstal a tiše odcházel
a myslil jen už na ten okamžik,
až vyprávěti bude rodičům
své dobrodružství s Karlem císařem.

Řek Karel Nému, rádci věrnému:
»Jest podivné, jak vřelý vzplanul cit
mi v srdci, když jsem hocha zahlídl,
hned první okamžik… čí asi je?«

A Ném byl dojat jako Karel sám
a v skrytu duše řekl: »Při sám Bůh,
ta podoba, ten smělý, lví ten zrak
o příbuzenství mluví s císařem…«
A vzpomněl Berty, vzpomněl Milona
a kývl svému sluhu, pravil mu:
»Za hochem tím jdi skrytě, v povzdálí
a vypátrej, kdo jeho rodiče!«

A sluha šel a šel až do lesů
a uviděl omšenou chaloupku
a na prahu ve záři západu
stál Milon se svou ženou spanilou;
ta v prostém rouše, v chudém, královnou
se zdála vznešenou a zírala
do dálky, stíníc rukou jasný zrak,
neb v nepokoji ždala dítě své
a z pola jen Milona slyšela,
jenž těšil ji, že hoch kdes na blízku.
Tam stála vznešená a korunu,
jež byla s hlavy sňatkem spadla jí,
tu korunu jí slunce kouzlilo
svým žhavým leskem v plavých vlasů proud,
a shlédnouc syna nyní, vykřikla
a vstříc mu letěla a zvolala:
»Kde byl jsi, Rolande můj jediný?
Ty bolestí všech sladká útěcho?«

»Já v městě byl,« řek hrdě Rolandin,
»a císař častoval mě ovocem,
hle, výsluhu vám nesu nemalou!«

A Berta zbledla: »Bože, smiluj se!
Ty neřekls, kde žije otec tvůj?«

Tak zvolala a dítě pustila
a k muži šla a jak by chrániti
jej chtěla, pevně obejala jej
a planoucími zraky hleděla
do šera lesa, s hlavou vztyčenou.

To Némův sluha viděl, slyšel vše
a k svému pánu vrátil se a řek:
»To nepodobné, pane, víře jest!
Ja Bertu našel, sestru císaře,
a Milona tam v lese v chaloupce,
to rodiče jsou hocha onoho,
jenž rázem srdce dobyl Karlova!«

A líčil víc, jak byl to uviděl,
ten její zjev, tu vysost milostnou,
jež chudobou a bídou zařila
jak hvězda věčně krásná mlhami,
a opakoval vše, co mluvila,
a plakal Ném, tak dojat zprávou byl.
Pak přemítal, co činit jest mu teď,
však mezi tím, co o tom přemýšlel,
zvěst divnou sluha jeho vyprávěl
po celém domě, mlčet neuměl,
a vnikla v komnaty až Karlovy,
a císař zaplál hněvem, vyskočil
a kázal koně sedlat z rána hned,
až zora vzejde tmavé nad lesy.
Však neměl spánku, s lože vyskočil,
a kázal, aby ihned jeli v les
a aby Milona mu přivedli
i sestru také, Bertu ztracenou;
a stalo se. Když slunce vzcházelo,
v síň vedli Milona, kde jako bouř
už císař čekal. Milon vztyčen byl,
jen oči klopil, Berta bledou tvář
si zahalila pláštěm, tiše však
a plna důstojnosti čekala
na osud svůj, a Roland udiven
se držel roucha jejího a zrak
se jeho pozved k císaři, jenž bled
jsa vášní slepou, spěchal k Milonu
a ruku pozved, jak by udeřit
jej vskutku mínil v divém záští svém
tu zařval Roland jako mladý lev,
skok učinil a ruku Karlovu
chyt’ svýma oběma a tak ji stisk
v své pobouřené nevoli, že krev
z pod nehtů tryskla proudem císaři,
a z očí hochu jiskry skákaly,
a zuby zaťal, až mu skřípaly.

Byl úžas velký u všech přítomných
i Milon vzkřik, však náhle zjasněna
tvář byla Karlova a usmál se,
ač bolestí mu slzy stouply v zrak
ten jeho orlí, světle zářící
mu radostí, a zvolal: »Při sám Bůh,
to pravá bohatýra jesti krev,
jež tak se bouří v žilách dítěte,
když ohroženy vidí rodiče!«

A náhle cos jak velké vidění
se duše jeho bleskem zmocnilo,
a pozved dítě na svá ramena
a zahřměl baronům a rytířům:
»Hle, příští sokol všeho křesťanstva!«

A hluk se zdvih’ a meče bušily
do velkých štítů, jak když zahřmí bouř,
a Karel líbal stokrát Rolanda
a podal ruce sestře, Milonu,
a bylo pláče, bylo radostí,
jak do deště když slunko zasvítí,
a vše se potom smíchem končilo,
když Roland zase děckem z hrdiny
se prostě stal a mezi dojetím svých
rodičů a Karla k dveřím spěl
a do jídelny hlede tázal se:
»Je prostříno? Kdy bude snídaní?«

Tak Milon s Karlem tedy smířen byl
a všechen trud života pominul
tak Bertě teď, a Karel miloval
víc Rolanda než vlastní děti své. —

(V Květech, 1891.)