Patery knihy plodů básnických/Tatranská idylka
| Patery knihy plodů básnických | ||
| Jen v před! | Tatranská idylka | Zpustlý kostelík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tatranská idylka |
| Autor: | Antonín Šnajdauf |
| Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
| Vydáno: | BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 381-. |
| Licence: |  PD old 70 |
Šel chudý drotar smutně v širý svět.
Ničeho neměl, jen za huňkou květ,
jejž utrhl si z oné zahrádky,
kol které vždy tak luzné pohádky
ho přepadly, že mladé, bujné čelo
se v objetí jich rozskočiti chtělo.
Když na poslední vršině již stál
a před očima odemkla se dál
nového kraje a on pohleď zpět
na ten svůj rodný, podtatranský svět,
tíž na prsa a tíž mu na nohy
pojednou padla — dále nemoh’ ubohý…
»Kdyby to věděla Zořička smavá,
že jsem si přivlastnil jejího práva
a že jsem nejlepší pomněnky kradem
utrh’ si na jejím záhoně mladém —
co by as řekla?
Kdyby to věděla Zořička sladká,
že mi za celý svět jejich jest chatka,
ta její očka a ty její vlasy
že jsou mi za všecky pozemské krásy —
co by as řekla?
Kdyby to věděla Zořička zlatá,
že můj krok proto jen v cizinu chvátá,
abych si nastřádal malounké věno
a směl ji volati: Zořičko! ženo! —
Jak by se lekla?«
Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh
a chodil božím světem jako v snách —
Co daleký byl rodné vesnice,
dny nepočítal ani měsíce
a nepočítal bláto, déšť a vánice,
kolikrát kdy ho cestou přepadly;
jen červánky když večer vychladly,
počítal co den pilně na lůžku,
v němž skládala se buňka v podušku,
groš za grošíkem v sáčku chatrném
jak růžencové zrno za zrnem:
vždyť každé zrnko, co mu přibylo,
o jednu míli štěstí sblížilo!…
Tak bloudil světem Bůh ví kolik let,
až sáček se mu v tučný měchýř zveď,
že se až silná huňka bezmála
pod jeho tíží zvolna trhala…
Což letěl domů! Jenom chvilkami
byl náhle schvácen jako mdlobami,
a v očích hřálo cosi jako pláč —
»Což veď-li ji už jiný na sobáš ? —
Ej uvidíme!« — A zas dal se v let,
až spatřil ten svůj podtatranský svět…
»Kdyby to věděla Zořička sladká,
že mi za celý svět jejich jest chatka,
ta její očka a ty její vlasy
že jsou mi za všecky pozemské krásy —
co by as řekla?
Kdyby to věděla, Zořička zlatá,
že můj krok proto jen k domovu chvátá,
abych jí nabídl bohaté věno
a směl ji volati: Zořičko! ženo!
Jak by se lekla?«
V tom zašustila tráva. Drotar v mžik
hleď za sebe a v oči blesk mu vnik’,
jak by to slunce právě zapadlé
zas před oči mu vstouplo omládlé. —
Toť Zořička: tak světlá, zpanilá!
Leknutím všechny květy pustila,
co v klíně měla jich a plachý pták
letěla skrýt se — ale kam? a jak?
Však vrátila se zas. Kdo odolá,
když laská tklivým hlasem zavolá
nás po jméně? A bledá Zořička
před drotarem se chvěla celičká!
On také zmaten zraky upíná
do prázdna kams. — Pak pomoh’ do klína
jí sbírat květy — práce zdlouhavá:
již za první květ, který podává,
chce z její retů květných pokladů
si za něj trhat sladkou náhradu. —
A vlaštovka když jedna přiletí,
má celé mračno jiných v zápětí,
za ním pak jaro v zlatém kočáru
Přijelo jaro také drotaru,
a z jeho květů vonné záplavy
Zořička pletla myrtu do hlavy…