Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Omladině moravské

Údaje o textu
Titulek: Omladině moravské
Autor: František Kyselý (Bruno Sauer)
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 354 - 357.
Licence: PD old 70

Budiž vroucně žehnán, letoroste jarý,
jemuž skytlo nebe blahoměrné dary:
leporostlé tělo, v němžto jemně trůní
duše s teplem tužeb, ideálů vůní!
V cudné nitro tvoje, na ramena pružná
klademe svá přání, skromné naděje;
tvoje vůle, slovo, čin a síla mužná
tříštiti má v brzku valné peřeje
cizáckého ruchu, bezpráví a svodu,
ježto zpupně hýří na moravském rodu.
Tys jak růžné květy, zlaté lupení
zdravě vyšel z mízy našinského stromu,
abys rostl jaře k dílu v skalném lomu,
z něhož zdar nám skrovný zvolna temeni;
ó kéž sprchou hvězdnou na tvé skráně
kane rosa nadšenosti, lásky svrchované,
s očí temné vzhledy, s čel ti chmury smývá
a jak rajský nektar v ústa, nitro splývá,
bys byl stále zdatný v pouti k pokroku,
hrdě čelil hrozbám hrubých útoků!

Ohniska dvě žárná jiskry vyšších vznětů
zžíhejte ti v duši rozepjaté k letu!

K Velehradu nejdřív upři slunný zor!
Chrám tu zadumaný, drobné spatříš chaty,
vesnického lidu pestrošatý sbor —
život idylický; ale duch tvůj vzňatý
nad věžemi chrámu, doškovými kryty
vidma tajemného zří jev obrovitý.
V dáli hvězdy blednou, úsvit třepetavý
líbá rudým bleskem obzorníku lem,
spoustu plných růží, rubínů tok žhavý
sype, hází, leje na procitlou zem.
Do zářivé směsi růží těch a blesků
vetknuty jsou pevně bohatýrské paty,
z jejichž ostruh jisker oheň srší zlatý
od těžkého meče hromorázných třesků;
výše halí postať obrovité ženy
pláště řasnatého skvostný hermelín,
havraní vlas po něm volně rozpuštěný
valí se jak noci tajeplný stín,
a z pod diadému, který slunkem kmitá,
velebně tvář září bledá, vráskovitá.
Oko vlhké zírá k planoucímu kříži,
jehož oslunivý, převznešený kmen,
z levice jak svícen obří vytyčen,
u výš nedohlednou nádherně se hříží.
Zvolna naklonila obryně ta hlavu,
u výsostech vážně po červáncích kráčí,
slzy — déniantů třísí— roníc na Moravu;
a kde slza její drahou pudů smáči,
nahá plan se halí ve květistý šat
z lilií a růží divorailých vnad.
Znáš tu ženu svatou? To jest vlasti tvojí
neskonale slavná, velká minulosť,
kdy byl Mojmírovec hřímal tuhou zbrojí,
Soluňanův jemných leskotala ctnosí;
ona do červánků tvojí nové doby
bohatýrství dýchá, velebou je zdobí,
jásotu i želu žhavou slzou vlaží
vyprahlou a tvrde podeptanou zem,
by v ni kvetlo dílo, které ducha blaží
a jest časů našich drahým údelem.

Odtud minulostí opojený zrak
obrať na příbuznou Povltavskou nivu!
Nad vlnivou stuhou pyšní se div divu,
jak by nesmírný tu seděl rajský pták
a měl křídla tkaná z blankytu a zlata,
zázračné to sídlo, Praha stovežatá;
tady čacká síla, nádhera i cena
přítomností naší věrně zosobněna.
Co kdy vznešeného vznítil nad Evropou
neúmorný důvtip, zkum a vědění,
všecko připoutali k Praze živou stopou
geniové božským ohněm nadšení;
tu jak v klenotnici nevýzkumných krás
četnou ducha tvorbu tříbí český ráz.
Sotva dna tu stihneš pátravými hledy
v blyskotavém moři domorodé vědy;
štetěc, pod nímž duha pestrých barev hoří,
dláto, které život v mrtvý mramor tesá,
před zdiveným okem luzné říše tvoří;
v závratný až blankyt, k hvězdám, na nebesa
unáší tě hudby šumot čarotklivý,
hudby, do níž bratrův český dech a cit
lahod nejvábnejších vkládá steré divy;
ale královského majestátu svit
vyzařuje zpěvných bohatýrů dav,
jižto, napájeni z nadoblačných zřídel,
s duše roznícené uvolněných křídel
setřásají písní hojný zlatohlav.
Tady kniha česká — naše zbraň a zbroj! —
útulný má domov, nevyvážný zdroj.
Odtud oživují lidu ňádra kleslá
vojevůdců bystrých nepochybná hesla.
Těchto vzácných darů nekonečná řeka,
blahotvorných dílen neúnavný ruch
přebohatým proudem vytryskuje, těká
do junáckých ňader na moravský luh.

Takým zalit mořem nebesáhlých vznětů,
řaď se, doroste náš, u výbojnou četu;
nechať na tě chmurná cizota se řítí,
na srdce a jazyk hrabivě ti sahá,
k úspěchům ti skvělým čarodějně svítí
ohniska dvě žárná, Velehrad a Praha!