Patery knihy plodů básnických/Krvavá růže

Patery knihy plodů básnických
Polsce	Krvavá růže	Až umru

Údaje o textu
Titulek:	Krvavá růže
Autor:	František Chalupa (jako Frant. Chalupa)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 358 - 360.
Licence:	PD old 70

Již dávno rozjeli se posli, zvouce,
kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek,
by přirazili k branám Olomouce,
by potrestán byl zpupný Lokýtek.

Nesčetným, rekovným je vojům v čele
nejmladší Přemyslovců ratolest.
Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele,
že zapomenul na královskou čest,
tak zapadaje v lidské hanby tůně,
jak vyvětralý kámen v hloubi vod,
když na velebném Libušině trůně
mu rádcem byl jen bídných vášní rod
a velký odkaz otce svého, děda,
dal nepřátelům lačným lupu v plen…
Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,
čím otcům, vlasti, slávě povinen.

Je tich a smuten kapitolní dům,
v němž na čas prodlíti mu jako hosti.
Juž kyne mocně velkým slávy snům,
hlaholnou mluvou mrzké minulosti
ustoupit káže v propast zapomnění,
a z růžných červánků zří vzcházet juž
své slávy slunce, mlžné prchá snění,
a k činu velkému se chystá — muž.

Ty vůle, paže — mysli, peruť zvedni,
a slávo, v oblačnou mne říši nes,
vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,
měj světlo, světe, českých od nebes!«
Tak v zanícení Václav šepotaje
na lůžku vedrem znaven usnul král.

Juž odhaluje obrazů svých taje,
tak ladné, při něm mámivý sen stál.
Král vece mu: »Jsem zvědav, co mi dáš?«
Sen, lehce za měkkou jej ruku bera,
mu do dálného ukazuje šera
a ptá se smutně: »Kde jsi, poznáváš?«
On hledí kolem, cos jej mrazně zebe,
že chví se žasem, ladná blednou líce,
hlas jeho zachvívá se:
               »Vidím nebe,
a ty jsi světlý anděl nebešťan.«
Sen dál se táže: »A co vidíš více?«

»Tam jarně teplých vánků milý van
přináší světlých postav velký dav.«

»A znáš je?« —

               »Bože, kdo se blíží k nám?
Ó jak bych neznal těchto drahých hlav!
Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!«…

Tam patří na dav; jará zář plá v oku.
Jde Přemysl tu po Libuše boku
čarovnou září leposti se skvící;
tu svatý Václav s usměvavou lící,
v železném pancéři jde Vladislav,
jak u Milánských přioděn byl bran,
a dále nese vánků lehkých van
dva ladné zjevy — lepou Dagmar s Mladou;
zbroj těžká toho reka po tom chrastí,
jenž na Hostýně západ zbavil strastí
tatarsky tatarských. — Tu on — jenž zradou
kles' v náruč smrti na Moravském poli,
s ním česká sláva na krvavé lůže.
Z ran tisícerých vykvétají růže
tak jasně rudé jako svěží krev.
A na trůn used’ Otakarův zjev
a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:
»Zda tobě, vnuku, po života skon,
jak nám, ta česká sláva bude mila?«

Než odpověděl Václav, všechno v ráz
tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz
jen růži viděl rudou, jež tu zbyla,
jen růži porosenou svěží krví.

Okamžik překvapení minul prvý;
i chopit chce ji jeho ruka mladá,
leč růže volně padá, lehce padá,
jak krvavá se hvězda nese dolů —
a Václav za ní padá, padá spolu,
však marně po ní sahá, darmo sahá.

Na dlažbu padla kapitolní chodby.

A Václav procit’ ze sna. — »Růže drahá!
mou budeš,« zvolal, »mojí jenom! Rod by
můj zneuctěn byl, kdyby někdo zveď
tě cizí!« — V polospaní ještě, v snách
a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě
král překročil své dusné síně práh.
V tom na něho se divý vrah vrh' klatě
a dvakrát dýku v krásná prsa vldál.
Kles' Václav; pohled’ kolem naposled. —
Na dlažbě místo růže té krev svou
zří zmírající král.

Juž zastíněno oko smrti tmou.

(Ze Zpěvů bohatýrských.)