Patery knihy plodů básnických/Husita na Baltu

Patery knihy plodů básnických
Švanda	Husita na Baltu	Ze »Žižky«

Údaje o textu
Titulek:	Husita na Baltu
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 258 – 260.
Licence:	PD old 70
Související:	Husita na Baltu

Hromu rachotem a vichru letem
vozy Husitův se valí světem,
vojínů v nich tváře opálené,
žen i dívek prsy rozhalené;
uprostřed tam kalich zlatoskvoucí
bledý kněz hle ! tyčí ku nebesku —
uhánějí jako orkán řvoucí
při lomozu zbraní, bubnů vřesku.

Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,
z obrví však jarý oheň září.
Jako dóm, kdy již již v prach se boří,
však v něm dosud věčná lampa hoří.
Na čele mu šišák bleskem hraje:
na hrudi se třpytí šupin řada,
po pleci mu jako prapor vlaje
vichrem zdmutá, sněhobílá brada.

Ha! Již Baltu odvěké ty vzdory
řvou jim vstříc. Již bohatýrův zory
s šedých skal se nad pěnnými valy
jako mořští orli roztěkaly.
Mužů šíje vzpínají se výše
ve vítězoslávě. Ženám hledy
bujněj’ planou, ňadra dmou se v pýše,
slza kmetům ve vous splývá šedý.

Aj, tu vůdce: »Trup se loučí s duší,
našel hrobu, jaký reku sluší! —
Slavný hrob — tož skalní tato stěna
naše jednou, potom odcizena, —
teď ha! naše v novém vítězství!
Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej,
přílba blýskavá pak na temeni
vlasy vichrem rozervané sbírej!

Hlavu opřete, bych zíral, bratří,
hrdě před sebe jak reku patří.
I štít lesklý položte mi k noze —
jak jsem sedal ve válečném voze;
V sluch ať hučí Balt mi rozkypěný
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu budu dlíti zkamenělý —
věkovité slávy české strážce.« — —

V krátce skonal kmet a vedle přání
na skalní mu hrob upraven stráni;
V ruce palcát — přílba kryje tělo —
tak tu dřímá bohatýrské tělo.
Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu sedí, jako zkamenělý
dávnověké slávy české strážce ! —

Hromu rachotem a vichru letem
Husitův vůz nebouří již světem.
Sláva kalicha již zbledla, zhasla,
a pěsť hnije, Evropou co třásla.
Však tam v dáli jeden posud sivý
sedí Husita a hlásá světu,
 kam až druhdy český vítězivý
ve velebném zavlál prapor letu.

Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,
na přílbu pták mořský staví hnízda,
palcát halí mech a po krunýři
skalní květ své sporé zvonky šíří;
s prsou však mu září kalich zlatý
jako maják do dálavy,
nad hlavou pak jemu rozepjaty
vlaje prapor dávné české slávy.

Bouře do pěnné kdy hřívy švihá
Baltu, že až k nebesům se zdvihá
rozlícen a koráb v bezdno vrhá,
stěžeň praská — plachta v dvé se trhá:
často plavec stoje na řebříku
lanovém, se děsí nenadále,
hledě ve tvář reku nebožtíku
v blesku svitě na vysoké skále.

Zdává se mu, jak by život nový
probouzel se náhle v hrdinovi,
mrtvé rty jak by se rozsmekaly
k písni, před níž Němci utíkali, —
jakby oko děsivého zjevu
blesky metalo, a sevíral tu
palcát těžký ve strašlivém hněvu
starý mrtvý Husita na Baltu. —