Pan učitel/III

Pan učitel Božena Němcová
II	III

III

Nemohla jsem na Chvalín zapomenout; a často ještě z domu jsem tam docházela, a když jednou za rok pan učitel nás navštívil, byl to pro mne svátek. — Ale potom přišla jsem z domu a šest let v Chvalíně jsem nebyla. Po šesti letech přijdouc domů na návštěvu, ptám se hned, co dělá učitelovic rodina. Pravilo se mi, že stará paní umřela, vnučka že se vdala a pan učitel že stůně. I nedalo mi, chtěla jsem ho ještě jednou vidět a druhý den jela jsem do Chvalína. Když jsme přijeli k onomu suchému vrchu, pod nímž močál býval, nebyla bych se tam poznala; neboť byl celý ten vrch stromky posázen, močál vysušen, cesty všude spraveny, okolo cest také stromy nasázené; zkrátka, krajina okolo Chvalína stala se mnohem přívětivější. I ptám se vozky, jak to přichází, a ten pravil: „Teď je to zde všecko jinačí, než to bývalo za starých hospodářů, — dříve nedbali o nic, raději všecko propili, ale co jsou ti mladší hospodáři, to jsou jiní chlapíci. A to je všecko to, že tu mají hodného učitele; dříve neuměl nikdo ani svého jména podepsat, a teď vám zná ta mládež psát jako nějací písaři.“ Vzpomněla jsem na rozmluvy pana učitele a přála si, aby každé zrnko, co zasil, do půdy dobré bylo padlo. Vjeli jsme do zámečku, paní kmotra přijala mne s radostí, ale hned mi řekla: „Holečku, přijela jsi k smutné slavnosti, pan učitel má dnes pohřeb!“ Ustrnula jsem leknutím. Já se tak na něho těšila, a už jsem ho neměla vidět než mrtvého. — „Co mu milá jeho žena umřela, od té doby nebylo v něm života, jako by mu žíly podťal. Chřadl, až předvčírem tiše, jako by svíci zhasil, skonal — v Pánu zesnul. Bylo nás tam několik při jeho smrti, se všemi se rozloučil, a žákům svým že zanechává svoje požehnání, aby nezapomněli na jeho slova.“ Tak mi paní kmotra vypravovala a obě jsme plakaly.

Odpoledne šly jsme do školy, kde nás nevěsta a vdaná dcera její přijaly slzící. Ležel v rakvi stařeček ten milý, jako by spal, blažený mír rozpoložen byl po pěkné jeho tváři, kterou jsme nikdy rozhněvanou neviděli, bílé vlasy splývaly mu na černý rubáš a ruce, které nás nikdy rády netrestaly, nýbrž jen žehnaly, složené ležely přes prsa, držíce křížek. Okolo těla všude byly zastrkané obrázky a květiny, dárky to vděčných žáků a žákyň. — V sednici, na záspí, všude stály davy lidu. — Tu náhle rozstupují se lidé a do světnice přikvapí dva mladí muži v pocestném oděvu. Oba vrhají se na rakev a plačíce líbají čelo a ruce svého dobrodince. Nemohli se od rakve ani odtrhnout a jen želeli, že otce svého živého již nezastihli. — „Když jsem viděla, že otec schází,“ šeptala mi paní nevěsta nebožtíka, „chtěla jsem těm chlapcům psát, protože vím, jak ho milovali, ale otec nechtěl, že by se vytrhovali ze svého zaměstnání, abych jim mysl nekalila. ‚Dost jsem odměněn, že se stali z nich hodní, počestní muži!‘ pravil mi, a když k smrti se blížil, s bohem svátostně se smířil a okolo něho jsme stáli, pravil: ‚Zde je úkol můj dokonán; umru pokojně a děkuji bohu, že požehnal práci mojí!‘ — a tato byla jeho poslední slova.“

Co hřbitov hřbitovem stál, nebylo na něm tolik lidu a tolik pláče jako o pohřbu pana učitele, div že jeden druhého neutlačil. Na hřbitovní zdi sedělo plno dětí, kteréž nemohouce se skrze dav lidu protlačit k hrobu, na zeď vylezly. U hrobu měl pan farář dojímavou řeč, v kteréž celý život nebožtíkův obecenstvu v pamět uvedl; jak syn jsa zámožných rodičů študiím se věnoval, v nichžto znamenitě prospíval. — Avšak po několika letech ztratili rodiče nešťastnými okolnostmi jmění a oba z toho měli smrt. — Nemaje prostředků k dalším studiím, věnoval se vychovatelství. Jsa několik let v zámožném jednom domě za vychovatele, dostal se ven za pomocníka, kde mnoho utrpěl, neboť se jeho náhledy o učitelství nikterak nesrovnávaly s jednáním a vyučováním sprostého, nevzdělaného toho učitele. Přece však dvě léta při něm vydržel. Tamodtud dostal se na lepší místo do městečka v horách, kde poznal svoji milovanou Verunku, kterou si později, když se dostal za učitele na vesnickou školu, vzal. Oba chudí, měli se dosti co ohánět při skrovných příjmech; předchůdce pana učitele vyhrával po hospodách, chodil po koledě, sobotáles neodpustil ani nejchudšímu a lecjaks hleděl přijít k penězům. Pan učitel ale, smýšeje jinak o cti a vážnosti stavu svého, raději trpěl, než aby ji byl zadal, a Verunka s ním. Mladí byli, rádi se měli a láska učí trpělivosti, snesli tedy všecko. Více ho trápilo, že nemohl svými náhledy prorazit a při nejlepší vůli tak působit, jak by si byl přál. Z mnohých stran kladly se mu překážky a největší byla sprostnost a nerozum rodičů samých. Nemoha to sám překonati a nemaje, kdo by s ním souhlasil a mu pomáhal, žádal jinam a dostal se k nám do Chvalína. Zde vedlo se mu dle přání. Žil spokojeně, vykonávaje povinnosti stavu svého s největší svědomitostí, plných třicet let. — V čase tom potkala ho bolestná rána úmrtím hodného syna a poslední léta i drahé Verunky, dokonalé to ženy, která od oltáře až k smrti věrnou mu byla pomocnicí. Byltě co manžel a otec příkladný, co křesťan nábožný, co učitel dokonalý. — Takou a větší ještě chvalořeč činil velevážený pan farář pohnutým hlasem zesnulému příteli svému — a nebylo v celém shromáždění suchého oka. — Když oba schovanci a čtyři mladí hospodáři rakev do hrobu spouštěli, hlasitě zaplakaly děti u hrobu stojící: „Ach, náš dobrý pan učitel!“ Cítily jako já a mnoho, přemnoho jiných, že se klade do hrobu srdce, kteréž pro blaho svých bližních jako pro své vlastní žilo.

Mramorový kříž se zlatým nápisem, překlenutým jasanem, stojí na jeho a Verunky hrobě, ale krásnější a trvalejší je pomník ten, kterýž sám si vystavěl v srdcích svých vděčných žáků a žákyň.