Pan učitel/I

Pan učitel Božena Němcová
	I	II

I

Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude „se školou“. U nás školy nebylo a děti musely chodit na učení do města hodinu cesty vzdáleného. Ráno šly, večer přišly. Mně by se to chození bylo také líbilo; děti vypravovaly, jak po cestě skotačí, jak si v čas jahod a borůvek s cesty do dubiny zaskočí, jak chlapci po stromech lezou, a o rozličných hrách, jimiž se po cestě do školy a mezi polední hodinou před školou baví. — Rodiče ale měli z toho jiný rozum; pravili, kdybych celý den sama sobě ostavena byla, že bych zvlčela, a proto se uradili se strýcem, že mne dají do Chvalína, abych tam chodila do školy, a u paní kmotry že budu ve stravě. Sousedé mínili, že by mne rodiče neměli dávat do vesnické školy, že se ničemu nenaučím, ve vesnicích že nebývají tak cvičení učitelé jako v městech; ale rodiče zůstali při svém a s provoda bylo, když mne otec odvezl do Chvalína na učení. Mysliliť moji rodiče a nemýlili se, že k životnímu vzdělání mi lépe škola vesnická s řádným, svědomitým učitelem, než škola městská poslouží. Znaliť bezpochyby, že nejen v městě, ale sem a tam i v městečku hrává si učitel na pana profesora a dává si taktéž říkat od rodičů i od žáků a v té důmince že se nesníží, jak toho třeba, k žákům svým, ani v mluvení ani v obcování; pracujeť obyčejně napřed se zámožnějšími, a poněvadž, jak desátá a čtvrtá hodina padne, od učení přestává, pro děti nuznějších rodičů času mu nezbývá; v hodince, v privátě, za něž zvláště má placeno, odhaluje teprv tajnosti všelikera umění, dělá nejdůležitější úlohy, opravuje bedlivěji a mírněji všeliké poklesky dětské. Však nižší městské školy bývají velmi přeplněné a těžko jimi k vyšším, prázdnějším třídám probřednouti.

Znala jsem školu jen podle pověsti, co mně o ní sousedovic děti vypravovaly, a to bylo takové, že jsem měla před školou strach. K tomu i domácí přispívali, neboť jakmile jsem něco dokázala, hned mi vyhrožovali: „No, počkej, počkej, jen až přijdeš do školy, však oni tě naučí být tichou!“ a stará chůva chtíc mne potěšit říkávala: „Milá dušinko, to už jinak na světě není, učení je mučení, to si musíme každý přetrpět. Já když chodila do školy, byla jsem bita jako žito!“ Slýchala jsem též poklasnou, ana se proti škole zpouzívala a vzdorně tvrdívala, že své dítě do školy nepošle; že sama do školy nechodila, že ač neumí ani číst ani psát, přec živa; a by její dítě umělo na modlitbách říkat a se podepsat, tomu že je tatík sám za několik zimních večerů naučí. Viděla jsem tutéž poklasnou, anaž jindy sama své dítě nemilosrdně prala a křikem a láním ku škole vyprovázela, byvši k tomu úředně donucena. — Nebylo tedy divu, že jsem se školy bála co nějaké mučírny.

Když jsem první ráno v Chvalíně se probudila, zdálo se mi, že nikomu není tak zle na světě jako mně; plačíc jsem vstávala, plačíc se oblékala. Při snídaní kázala paní kmotra tetě Anežce: „Až půjdeš pro maso, vezmi tu holku s sebou do školy, ohlášená už je!“ — Ve mně to hrklo jako v hodinách; ale plakat jsem se před kmotrou bála.

Paní kmotra byla žena rozšafná, dobrá, ale neměla ve zvyku cit svůj najevo dávat, takže kdo ji blíže neznal, za chladnou a bezcitnou ji měl. Ani s vlastními dětmi se nikdy nemazlila, ač by byla život za ně dala. Zvyklá na známé, přívětivé tváře a laskavý pohled rodičů, na starostlivost jejich, když mi cos chybělo, na políbení matčino a křížek večer, než jsem ulehla, nemohla jsem přivyknouti novým tvářím, které se na mne tak chladně, a jak se mi tehdáž zdálo, lhostejně dívaly. Měla jsem srdce jako v kleštích a pláč na kahánku. — Teta Anežka vzala košík a mně zavěsily mošinku se slabikářem přes rámě. Tu nemohla jsem se zdržet pláče, a když se mne kmotra ptala, co mi je, napadlo mi v úzkosti té vymluviti se na nemoc, jakž jsem to slýchávala doma, že to děti dělají. Řekla jsem tedy, že mne bolí žaludek. Ale paní kmotra byla žena moudrá, na očích mi poznala, že lhu, a zaklepajíc mi na rameno pravila s usmáním: „Nech ho bolet, však on přestane, a jen jdi do školy, k učení potřebuješ hlavy!“ — I zastyděla jsem se, Anežka chopila mne za ruku a šly jsme. — Dole u vrátek ale napadl mne strach, i chytila jsem se pilíře a že do školy nepůjdu. „No, tohle by byla čistá věc,“ začala Anežka, „pročpak tě sem rodiče dali, než abys do školy chodila?“ „Až zítra půjdu!“ prosila jsem. „Dnes jako zítra, škola zůstane školou; jen ty pojď, nikdo tě tam neukousne,“ broukala teta. „Ale oni mne tam budou bít!“ vzlykala jsem. „Když budeš hodná, nebudou tě bít, pan učitel je hodný. A nyní chutě, pojď, sice ti udělám hanbu a povedu tě na provázku do školy!“ Vidouc, že mi vše nic platno, šla jsem jako bez vůle, pro slzy neviděla jsem na cestu a přes každý kámen jsem klopýtala. — Bydleli jsme v starém, někdy rytířském zámku, který stál na skále; při něm byl dvůr i veliká zahrada. Pod zámkem byl rybník zarostlý rákosím; od zámku okolo rybníka do půlkola táhla se vysoká stráň, při vrchu stála stavení, obklopená ovocnými sady a zahradami. Na protějším od zámku konci stráně na samém vrchu stál kostel, fara, škola a pěknější domky. Pod zámkem u rybníka při hrázi byl mlýn a pivovar a od pivovaru táhly se dolů dolinou dvě řady domků a chalup. Šly jsme přes hráz, Anežka mi začala ukazovat, kde co je, kde kdo zůstává, kam pro to neb ono chodí; když jsme vycházely na stráň ku kostelu nahoru, docházely nás děti do školy jdoucí, všecky nás slovem božím pozdravovaly, každé se na nás ohlédlo a usmálo a já přestala plakat. „Vidíš, to jsou tvoje kamarádky!“ pravila Anežka. Přišly jsme před kostel, okolo něhož hřbitov byl, ohrazen zdí. „No, vidíš, to je náš kostel! O sv. Jiljí je tu pouť a bývá tuto plno bud jako o jarmarce. Tamhle za kostelem je fara. Pan farář má krásnou zahradu a je hodný, když se budeš dobře učit, budeš smět do zahrady se podívat a dostaneš od něho ovoce. On má hodné děti rád. No, a to je škola!“ pravila a stály jsme před jednopatrovým dřevěným stavením, ale velmi přívětivým. Zápraží bylo vydlážděné a před ním stála stará lípa. Z pravé strany vchodu byla před okny malá květinová, zeleným plotem ohrazená zahrádka, což mne na domov upamatovalo, i ty vlaštovičky pod střechou. — Za školou bylo vidět sad. U práhu ležel vích slámy; teta mi přikazovala, abych si vždy obuv očistila, pan učitel že to má rád, když jsou děti čistotné. Srdce se mi třáslo úzkostí, když jsem přes práh kráčela, ale plakat jsem se styděla. Vtom otevřely se postranní dveře a do síně vešel pan učitel. — Jak nás spatřil, pozvedl černou aksamitovou čepičku nad lysou hlavou, poděkoval na Anežčino pozdravení, a skloniv se ke mně, za ruku mne vzal, pohladil a velmi srdečným hlasem promluvil: ,.To je Bětuška, moje nová žačka, není-li pravda? Z té bude dojista dobrá dívčina!“ — „Naši vzkazují uctivou službu a máte již s ní míti strpení, pane učiteli,“ vyřizovala Anežka. — „Jako s každým, panno Anežko!“ odpověděl pan učitel. — Anežka přikázavši mi ještě, abych poslouchala, poroučela se a odcházela, provázena panem učitelem přes práh. Co jsem pana učitele viděla a co na mne tak laskavě promluvil, odpadla mi od srdce všecka tíže. — Vždy mi doma u nás říkávaly děti, že je pan učitel ušňupaný, že má vestu a prsty samý tabák, že nosí pod paží rákosku, a když se rozzlobí, že zaskřípá zuby, že si položí dítě přes koleno a kam řeže tam řeže. Učitel byl pro mne tedy člověk hrozný, ošklivý a bála jsem se ho více než Mikuláše.

Ale jak zcela jiný byl pan učitel chvalínský! Vlasy jako sníh bílé splývaly mu až po límec, temeno hlavy měl lysé, přikryté obyčejně černou čepičkou. Tvář měl hodně vráskovitou, ale pěknou, přívětivou a modré jeho oči se na každého z nás tak laskavě dívaly, že jsem z něho oči spustit nemohla. Na šatu neměl pan učitel ani chmýrka a pod paží si nesl knihu. — Když Anežku přes práh vyprovodil, vzal mne za ruku a vešli jsme do školní světnice. Pan učitel posmekl a děti všecky jako jedno vstaly a pana učitele pozdravily. Vlídně jim poděkoval a ptal se jich: „Jste tu všecky, moje děti? Nikdo z vás neschází?“ — „Nikdo“, ozvaly se děti jednohlasně. — „To slyším rád. Nyní vás bude o jednu víc; tuto přivádím sobě novou žačku a vám družku. Doufám, že se budete s Bětuškou dobře srovnávat a že ji budete mít rády?“ pravil pan učitel, ukazuje na mne. — „Budeme!“ ozvala se děvčata a hned se na mne přívětivě usmívala. — Chlapci se na mne dívali, ale neříkali nic. Potom posadil mne pan učitel do třetí lavice vedle peka-řovic Barušky, zeptal se, co všecko mám s sebou, a vida knížku, ptal se, umím-li již číst, a ukázal mi, kam si mám mošinku klást, jak mám sedět, a vstoupna zase před lavice, smekl čepičku a ruce slože pravil: „Dítky, modleme se!“ Dítky, čekajíce již na to vybídnutí, všecky slušně povstaly a sepjavše ruce na kříž nábožně pohlédly a se zrakem tamo upřeným říkaly mírným hlasem kratičkou modlitbu, kterou pan učitel, též ku kříži obrácen, předříkával. Vidouce takto jeho opravdovou nábožnost, tvářili jsme se všickni po něm, aniž komu na mysl přišlo mezi modlitbou se ohlížeti, rozprávěti, tím méně dováděti. Někdy, zvláště když jsme se připravovali ke svaté zpovědi aneb ku sv. přijímání, pokleknul před křížem a předříkával nám krátké sice, ale dojemné modlitby. Po modlitbě následovala píseň buď obsahu nábožného aneb podněcující k učení, k mravnosti, k pilnosti; načež jsme začali se učit. —

Ohlížela jsem se chvílemi po rákosce, po oslovské lavici, po pytlíčku s hrachem, na němž prý děvčata klečívají, po černé tabulce a po jiných strašidlech, ježto jsem si z domova přinesla. Ale ve chvalínské škole nebylo ani oslovské lavice, ani rákosky, ani černé, ani jiné potupné tabulky. V čele světnice, na bílé stěně, visel pěkný obraz „Kristus, jak žehná maličkým“; nad stolkem pana učitele visela podobizna císaře pána a vyobrazení města Prahy a na poboční zdi visela mapa Čech a v rámci za sklem čistě napsaná mravná průpověď, obyčejně každý týden jiná. V pondělí totiž vyvěsil pan učitel při krasopsaní předpis ten, který v celém předešlém témdni byl nejpěknější. Psali jsme při krasopisu vždy toliko jednu průpověď. Napřed ukázal pan učitel jednotlivá, buď těžší aneb snad méně známá písmena, kterážto jsme po něm psali na tabulkách a v sešitech svých; též slova celá napsal zprvu, a prohlédnuv hnedle všem písařům práce jejich, shledal, že to půjde, a napsal konečně celou — avšak jen jednu a krátkou průpověď. Bývalyť průpovědi ty vždy užitečné, a poněvadž byly krátké a my je po celou hodinu psali, při čemž nám neustále pan učitel po ruce byl, hluboce v paměti nám utkvěly. Kdo tedy tu neb onu průpověď nejpěkněji napsal, tomu stala se ta čest, že dal pan učitel písmo jeho za sklo, kde zůstalo až zas do druhého pondělí.

Nedaleko dveří v koutě byla zelená kachlová, starodávná kamna, ale v zimě vydávala příjemné teplo. — Na protější straně světnice bylo tré oken, skrze něž bylo viděti na zámek, za zámkem na zelené návrší a borový lesík. U kamen stála almara, v níž byly spisy, knihy a jiné vyučovací úpravy a pomůcky. Když pan učitel prvníkráte almaru před mýma očima otevřel, štochla mne Barča loktem, a ukázavši hlavou do almary na knihu v červených deskách se zlatou ořízkou a okrasami, šeptala mi: „To je ta zlatá kniha!“ — „A kde je černá?“ ptala jsem se jí. — „Černé my nemáme. Do zlaté knihy zapíšou se ty nejhodnější a o zkušce se čtou nahlas a potom dostanou od pana vikáře obrázky a knížky!“ Ale v téže skříni spatřila jsem také všeliká zvířátka: veverku, kolčavu, tchoře a jiná mnohá, ano i ptáky, kterých jsem posud neznala. Stáli, seděli tam. Však to mi hlavu mátlo. Jak jsou tam živi? Proč nejsou venku? To mi divné bylo a chtěla jsem se již Barči ptát, když vtom pan učitel, čta s malými „o veverce“, šel a vyndal z almary veverku, sedící na pařízku, a ukazoval ji, vypravuje a tázaje se o její podobě, potravě, povaze a způsobech života. Tu jsem teprv zpozorovala, že nejsou zvířátka ta živá, ale jen vycpaná. A když na otázku pana učitele: „Což se vám, dětičky, na veverce nelíbí?“ já odpověděla, že všecko pokazí a rozkouše, a on s tou mou odpovědí spokojen jsa, ji opakoval a dětem vykládal, tu já oblažená usednouc, nespustila více s něho ani oči ani uši, po celé vyučování jen myšlenka na zlatou knihu a touha: kéž bych v ní už zapsána byla, vytrhovala pozornou mysl mou. Když jsem přišla ze školy domů, ptala se mne Anežka: „No, ukaž se, jsi-li celá, jestli tě tam kousek neukousli?“ — Neřekla jsem nic, jen jsem se usmála. Odpoledne ale bez pobízení jsem vzala mošničku a s chutí do školy pospíchala.