Pan Trouba/III
| Pan Trouba František Jaromír Rubeš | ||
| II | III | IV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pan Trouba |
| Podtitulek: | III |
| Autor: | František Jaromír Rubeš |
| Zdroj: | Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 132–135. |
| Licence: |  PD old 70 |
Nedlouho po svém zamilování seděl náš láskou trápený hrdina v obydlí Novo-Rajského syndikusa na kanapi.
Vedle něho seděl pan syndikus, kývaje šedivou hlavou: „Tedy chcete opravdu svůj stav proměniti?“
„Právě proto k vzácnému pánu přicházím.“
„I můj zlatý! — co ode mne potřebujete, to vám napíšu ještě dnes. No, a kterou pak hodláte vyvésti? — Leninku pana kontribučního — není-li pravda? — Hezká, hodná dívčinka.“
„Hezká, a snad také hodná; ale já si zvolil jinou.“
„Ne snad Lizinku pana Lorbeerkrance?“
„Vzácný pán umí dobře hádati.“
„I gratulor, přítelínku, gratulor! máte zrovna moje gusto! — Lépe jste nemohl voliti. — A prosím vás, co pak říkal starý pán, když jste mu o jeho mazlíčka říkal?“
„Račte odpustit — já s ním ještě o tom nemluvil, a právě proto přicházím k vzácnému pánu na radu.“
„Kdybyste jen Lizinčinu tetinku, paní Rosalinovou, na své straně měl — bez pochyby jste s ní o své lásce také ještě nemluvil?“
„Vzácný pán je první, jemuž jsem se svěřil.“
„To je všecko dobře, ale tetinka — to jsou chyby.“
„Co však je paní tetince do toho? Svolí-li otec a dcera, bude musit paní tetinka mlčeti.“
„I nebude, můj zlatý! — Co ona chce, to musejí v jeho domě všickni chtít, a čeho ona nechce, to nesmí nikdo chtít. Ona přijede a dá tón — a do toho tónu musí pak celý dům pískati.“
„Co může paní tetinka proti mně míti? Nemám svého dvoru? Nehraju v karty, nepiju a nešňupám…“
„To je všecko dobře; ale dovolte — jenom něco vám povím, co mně paní tetinka udělala, dokud byla ještě svobodnou, a pak mi porozumíte. Když jsem se sem dostal za syndikusa, byl jsem ještě svoboden. I byl bych se rád oženil, neměl jsem však právě žádné milenky; neboť, to víte, když člověk jednou studie absolvuje, absolvuje také všecky své studentské známosti. Byl jsem tedy již rok syndikusem a ještě svoboden. I pomyslím si jedenkráte: „Člověče, co děláš? čekáním nic nezískáš. Dal jsem si dělati nový frak a jezdil z bálu do bálu, z veselky na veselku, abych své srdce přece nějak odbyl. Že na mne děvčata brala, to si můžete pomyslit; vždyť jsem byl panem syndikusem! — srdce mého nechytlo se však nic. Co kozel nechtěl! — Přijedu vám k Rosalinovic do bálu, tam spatřím ponejprv Lizinčinu tetinku a bylo post factum! Vězel jsem v lásce až po uši. Hned druhý den jsem jí napsal list plný plamenu lásky a s netrpělivostí jsem čekal na odpověď. Odpověď přišla. Políbím psaníčko, otevru a čtu:
„Mnohovážený pane Husare!
Až budu chtít míti Husara, koupím si ho u pernikáře. Račtež tedy, pane Husare, zatím dále klusati.“
„Vidíte, tak mě odbyla — a jen proto, že se jmenuji Husar, a byl jsem přece syndikusem! — Rozumíte mi?“
„Teď vám rozumím! Vy tedy myslíte, že jméno mé bude na překážku?“
„I toť se ví! — Jen se nehoršete! Kdož může za ženskou svéhlavosť?“
„Co nyní? — jakou radu? snad abych si tetinku nějak naklonil?“
„Poradím vám. Za několik neděl po krátkém psaníčku dala se tetinka slyšet, že by si mě vzala, kdybych své příjmení: Husar v Hasar proměnil. Dejte si tedy udělati z Trouba nějakého Traube, a budete zetěm pana Lorbeerkrance.“
Náš hrdina sklonil hlavu, a odevzdávaje se osudu na milost i nemilost, v nejhlubší hloubce ňader svých se zarmoutil. — Tak to bývá; člověk neví někdy, že má děravou botu, až mu do ní teče.