Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Pan Trouba
Podtitulek: I
Autor: František Jaromír Rubeš
Zdroj: Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 127–130.
Licence: PD old 70

Mezi horami, ježto věnčí naši milou vlasť, leží městečko, kterémuž Nový Ráj říkají. Je to sice malé, ale šťastné městečko; má svou faru, svůj úřad, svou školu, svou střelnici, svůj mlýn, svůj pivovar, své tři hospody a tři lékaře, z nichžto dva vždycky střízliví bývají, slovem: Nový Ráj má všechno, co spořádaný lid k zachování duševního a tělesného života potřebuje.

Ačkoli na první pohled Nový Ráj jako staré město vyhlíží, má přece více chalup, nežli domů; v těch domech a chalupách bydlí, jako skoro všude, více obyvatelkyň než obyvatelů; ti obyvatelé mají více rozumu než peněz; nosí kabáty s dlouhými šosy, mají krátce stříhané vlasy, a říkají si: Oni! —

V tomto Novém Ráji trávil jednou podzimek života svého jakýsi pan Adam Lorbeerkranc šťastně. Byl nejvážnější osadník z celého Nového Ráje. Hlava jeho byla šedivá jako mléko a dvůr jeho byl největší v celém okolí. Pod kolnou stál nejnovější kočár, a ve sklepě leželo nejstarší víno z celého Nového Ráje — a tak širokou portu, jako Josef jeho na klobouku měl, když pány vezl, nemá ani kočí nejbohatšího Pražského sládka. Pan Lorbeerkranc nebyl však jenom nejváženějším pantátou — neboť mu byly za čtyry léta tři milované manželky v Pánu zesnuly. Po té třetí zůstala mu jediná dcera, jménem Lizinka — nejkrásnější to děvče v Novém Ráji, když byla pana kontribučního Leninka v Praze.

Krásná byla to dívka, ta panna Lizinka Lorbeerkrancová! — i když se s kuchařkou pro nic a za nic vadila, byla krásná. Ona měla nejčernější vlasy a při tom nejmodřejší oči v celé osadě; žádné děvče v Novém Ráji neumělo se tak krásně smáti, jak ona; neboť neměla také žádná tak bělounkých zoubků, jak ona! Žádná neuměla tak lehce tancovati, jak ona; neboť neměla také žádná tak malé nožky, jak ona; a žádná si nedala tak andělsky hedvábnou ručinku líbati, jak ona; neboť neměla žádná tak veliký dvůr jak ona.

Ostatně byla naše Lizinka celá jako jiné dívčinky Nového Ráje a lišila se od nich ještě leda tím, že si dávala každý večer vlasy do papírku, a ony jen v sobotu a před většími svátky; že nosila každý den rukavičky, a ony jen v neděli a ve svátek; že viděla Prahu také o masopustě, a ony jen o sv. Janě.

Lizinka byla mimo to i rozumná dívčinka; neboť, ačkoli jí teprve na osmnáctý rok běželo, neuměla žádná její přítelkyně tak hbitě a odměřeně odpovídati. Při tom byla také pořádná, tak že ani stará kovářka, kteráž přece na každého něco věděla, nic jiného na ni strčit nemohla, než to, že ji jedenkráte v rukavičkách plésti viděla. Ale udání toto bylo vůbec za lživé a utrhačné uznáno, ana se stará pernikářka živým Bohem dokládala, že si Lorbeerkrancovic Lizinka své punčochy z Prahy přinášeti dává.

Že tak roztomilé děvčátko mnoho ctitelů najde, to se samo sebou rozumí; peníze a krása platí všude, následovně i v Novém Ráji.

Sotva že Lizinka s pannami hráti přestala, přijížděli ženichové z blízka a daleka — v kočáře, na vozíku, na saních a na koníku, švarní hoši bez ostruh i s ostruhami, bez knírů i s kníry. Ale pan Lorbeerkranc dělal, jakž by každý moudrý otec v takové případnosti dělati měl, a zažehnával takové nedočkavé ženílky, a Lizinka mívala z toho dětinské potěšení, když její ženichové delší obličej ze dvora odváželi, než byli přivezli.

Avšak jako všechny krásenky do dvanácti let, byla také naše Lizinka na každý nový den svého narození o rok starší, a následovně musela také námitka, kterouž pan Lorbeerkranc obyčejně ženichům posud dával — totiž: že je Lizinka ještě děcko — tato námitka musela na své váze tratit; a když Lizinka sedmnáctého dne svého narození svého laskavého tatínka prosila, aby ji déle za děcko nepovažoval: musel se pan Lorbeerkranc se svou nejmilejší námitkou rozloučiti.

Od toho času měla naše Lizinka v radě, když se o její ruku jednalo, s tatínkem také hlas; to jest, kdo chtěl její ruku mít, musil se líbiti otci i jí také — a to vším právem; neboť pan Lorbeerkraac dával dvůr a Lizinka ruku.

Ženichové se hlásili neustále.

Pan Lorbeerkranc měl však jako téměř každý člověk svou hlavu, a naše hezká Lizinka, jako všecky Lizinky, svou hlavičku. Na mnohém z pánů ženichů viděla Lizinka, co se jí líbilo; ale pan Lorbeerkranc zpozoroval zase něco, co se mu nelíbilo, anebo dokonce nemohl ničeho zpozorovati, co by se mu bylo líbilo. Mnohý se zas líbil tatínkovi, nechtěl se však líbiti slečince, a tak bylo hnedle po námluvách. A totoť jest onen klíč k tomuto hroznému tajemství, že naše Lizinka, ač jí už šlo na devatenáctý rok, ještě milostpaničkou nebyla.