Pampelišky/Tatařík

Pampelišky Stanislav Řehák
	Tatařík	Jak povstaly hory

Údaje o textu
Titulek:	Tatařík
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Pampelišky. Povídky, pověsti a pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 7–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Také to milé Podkrkonoší není neposledním v české zemi. Ty nebetyčné hory s královnou svou Sněžkou, ty poutavé zkazky o bájném duchu Krakonoši a ty slavné činy slavných předků mocně vábí k sobě domácí i cizí obyvatele. Čech rád vzpomíná tu Ratibora ot gor Krekonoší, odvážného Truta, jenž zahubil saň lítou, hrdiny Dětříška, jenž tu pro vlasť obětoval život svůj, mocného Slavníka, otce sv. Vojtěcha a té nesčetné řady historických událostí a posléze oněch roztomilých pověstí, odevšad tak libě dýšících a ducha osvěžujících.

Ó kéž by jen nebylo také oněch neblahých vzpomínek, jež až do dna srdce jeho žalem a hořkostí naplňují, kéž nebylo by té zloby nepřátelské, která z bodrého lidu horského milou svobodu, jazyk, ba i krev tak zhoubně vezdy střebávala! Kéž by toho nebylo aspoň na dále!

K těm přečetným pověstem důstojně řadí se ona historická, jejížto původ sahá do 13. století, kdy surový nepřítel z Asie přišed, zaplavil veškeru Evropu. Dochovala se šťastně časů našich a péro moje strojí se ji jen v mysli oživiti.

I.

Kdo by si byl pomyslil, že tenkráte, totiž za panování obezřelého krále Václava, zachce se Tatarům také do naší vlasti! Ani ve snu nenapadlo to nikomu. Vzpomeňte jen těch neschůdných kopců, těch širošírých hvozdů, v nichž zabloudil kde kdo, a pak těch zásek, jichž dal opatrný Václav nadělati! A přece! Divoši nedbali překážek, netázali se, co myslí si Čechové, ale objevili se z nenadání na Úpicku.

A proto jaký div, že zůstali Úpičtí, jako když vedle nich z čistá jasna udeří hrom, když totiž zaletla k nim od Sedloňova děsná zpráva, že všechna ves už vydrancována a že zástup Tatarů žene se divoce k Úpici. Nelekne se ani tak druž slepičí, ana shlédne nad sebou lupiče luňáka, jako lekli se mužové, ženy i děti na Úpicku. Mužové ani ne tak o svůj majetek jako o drahocenný poklad rodinný — o ty dobré ženy a láskyplné matky a o tu milou drobotinu dětskou.

Doslechliť se juž předem o hrozných a nelidských skutcích, jakéž divocí Tataři na svých výbojných cestách páchali, i věděli, že ve sousedním Slezsku, kam se již Tataři dostali, města i vesnice šmahem pálili a ničili; rovněž věděli, že do té doby nepřekročil hranic evropských národ divočejší a surovější; než i to věděli, že tento nad Huny ukrutnější a při tom až k nevypsání ohyzdný Tatar posekal, zbořil a zkazil vše, co mu jen v cestu přišlo, ba že smilování v boji ani neznal, ale bez milosti a s nevýslovnou rozkoší starce i nemluvňata vraždil, mladé ženy a dívky jímal.

To všechno Úpičtí juž předobře věděli. I což divu, že nenadálá zpráva o vpádu sveřepých Tatarů do Čech nad míru je překvapila a zároveň poděsila.

Ženy hrozně naříkaly, lomíce zoufale rukama, a děti, vidouce naříkati matky své, jak by nebědovali rovněž? Muži pak, i přes tu známou udatnosť a neohroženosť, znamenajíce nebezpečenství tak veliké, třásli se jak osiky, pozbývali vší rozvahy a rozumu.

„Běda nám, běda nám!“ voláno se všech stran, a nářek až nebe pronikal. —

V té době, kdy tato zkáza a pohroma hrozila městečku Úpici a obcím sousedním, spravoval obec úpickou starosta nad míru rozšafný, chytrý a neméně odvážný. Uslyšev o vpádu tatarském do klidného jindy údolíčka úpického, lekl se v prvém okamžiku velice. Ale duchapřítomnosť neopustila ho ani v tomto rozhodném okamžiku.

Vzpamatovav se, pomýšlel na rychlou a platnou obranu.

Brániti se muž proti muži, bylo by ovšem holým nesmyslem, to dobře nahlížel, a proto v duchu svém osnoval plán zcela jiný.

Jsa mužem bystrozrakým, jako lišák chytrým a nevšední duchapřítomností se vyznamenávajícím, nelámal si příliš dlouho hlavu přemýšlením a uvažováním, také nebylo na to ani času, ale brzy napadla ho šťastná myšlénka, kterouž umínil si ihned uskutečniti.

Obličej jeho dříve všecek zasmušilý vyjasnil se pojednou jako záře ranních červánků, stísněné srdce mžikem se rozehřálo a trudná mysl rozveselila se.

Starosta v duchu zajásal.

Všecek jako vyměněný, ale při tom stále klidný a vážný, dal nejprve svolati na náměstí lid, k němuž stručně, ale úchvatně takto promluvil:

„Milí přátelé, drazí sousedé, stateční občané slavné obce úpické! Lítý vrah na nás se sápe a co nevidět příbytky, ženy, děti, všechno všudy jedním rázem zničí. Ale my zoufať nesmíme a také nebudeme. Pojíť nás jedna a táž mysl, srdnatosti nikdy nám nescházelo, a proto ani teď se nepoddáme. Vzmužte se jen, neklesejtež na mysli, ale doufejte v Pána Boha našeho a jeho svatou pomoc. Onť zajisté vyprostí nás z rukou vrahů ošemetných!“

V zástupu, jenž vůčihledě rostl, nastal šum a hluk. Strach a zmatek rázem zmizely a na jejich místo nastoupily klid a odhodlanosť. Odevšad voláno: „Nepoddáme se! Raději zahyneme! Do poslední krůpěje krve své hájiti budeme statků, žen a dětí svých!“ A podobně.

Starosta znamenaje upřímné nadšení jakožto blahý účinek slov svých, bez dalšího rokování dával potřebné rozkazy.

Nejprve dal k sobě zavolati několik statečných, osvědčených a spolehlivých sousedů, jimžto přikázal, aby ihned došli k mostu se Skalky přes Úpu vedoucímu a jej pod spodu nařezali; na nepřítele pak aby dobrý pozor měli a o příchodu jeho jej zpravili. Ostatním puk poručil odebrati se i se ženami svými i s dětmi, jakož i se vším dobytkem do lesa zrovna proti Skalce za městem v stranu jižní ležícího, kdež ať v bázni boží očekávají dalšího rozkazu jeho.

Stalo se.

Obyvatelstvo znajíc předobře rozšafnosť a upřímnou snahu a starosť svého starosty, důvěřovalo jemu a slepě vykonávalo dané rozkazy.

Posléze přípravy skončeny a starosta se srdcem sice mocně bušícím, ale sladkou předtuchou o podařené lsti nadchnutým, očekával hrozného nepřítele…

* * *

Slunce zašlo juž a nad krajinou úpickou rozložilo se šero tajemné. Úpa divě hučela. Ptactvo bázlivě sem tam poletovalo a hluboko do podrostu lesního se skrývalo. V dáli děsně krákoral havran a nade věží kostelní smutně, žalostivě houkal sýček.

Oh, zlé, nedobré to znamení!

V Úpici, jakoby vymřelo, nikde ani živé duše.

Brzy setmělo se docela. Černá, hustá tma snesla se nad Úpu. Na chvíli nastalo ticho hrobové, při němž vstávaly až vlasy na hlavě. Zdálo se, že blíží se soudný den.

Pojednou zaburácela děsná vichřice a z dáli zazněl neobyčejný hluk, jenž blížil se vždy víc a více. Plížil se hrozivě směrem od Sedloňova, ale tak rychle, že zdálo se, jakoby sokolí křídla měl.

Hu, již zachvěla se Skalka a na ní zjevil se mrak nade tmu černější, a z mraku toho vycházel ryk, jenž vším tělem zachvíval.

„Zle je, zle!“ bylo slyšeti ustrašené hlasy v zástupu naproti Skalce.

A věru, bylo zle, bylo. Neboť kdo by si byl posvítil na Skalku, uzřel by tam ohromné stádo divokých, neúhledných, co do barvy hnědých, jen tu a tam něco bílých nebo černých tvorů s chundelatou srstí a chlupy vyčnívajícími z tlam a nozder. Na těch tvorech uviděl by něco, co se sice lidskému tělu moc nepodobalo, co však přece lidským tělem bylo.

Ti neúhlední tvorové byli — tatarští koně, a lidská těla jež byla ke hřbetům koňským jako přikována, to byli — Tataři.

Na okamžik stanuli. Ale pak na povel střemhlav pádili se Skalky dolů k mostu, aby se do města dostali. — —

Čtenář, který dobře zná nynější sráznou Skalku, a který ví, že i chodci těžko po ní lze stoupati, ba který tuší, že jediné neopatrné šlápnutí jistou smrť v zápětí míti může: ten zajisté podiví se asi, kterak mohli Tataři v té době, v níž Skalka podobala se pusté, holé skále — odkudž jméno její — a pod níž hned u paty razila si cestu prudká Úpa, ten tedy zajisté podiví se, kterak mohli Tataři s ní a k tomu ještě střemhlav a koňmi sjeti.

A přece, tvrdíme to směle, byla tato jízda Tatarovi opravdovou maličkostí, pravou rozkoší.

Však nedivil by se tomu laskavý čtenář, kdyby dobře znal tatarského stepního koně, jehož běh letu ptáka se rovná, jemužto divokou šelmu, jako na příklad vlka, chytiti, jest pravou hračkou.

A k tomu ke všemu projezdí Tatar na tomto koni svém všecek svůj život od nejútlejšího mládí až do pozdního stáří, ba na něm i spí i veškeré pokrmy požívá. Od něho neodloučil by se za žádnou cenu a bez něho byl by svět proň ničím.

Což tedy divu, že rychlostí blesku pustili se divoši se srázné Skalky dolů, nevědouce ovšem pranic o propasti pod nimi zející. Teprve chladné vlny rozvodněné tehdy Úpy, v níž se tak nenadále octli, poučili je o nepředloženém a kvapném jednání jejich.

Ale pozdě bylo jim už bycha honiti. Úpa tentokráte neznala žádného smilování, ale bez milosti až k smrti v loktech svých je zobjímala.

Leč ani na tom nebylo dosti. Neboť když valná čásť jich vrazila na most, jejž podařilo se jim nalézti, tu aj! — s lomozem a třeskotem velikým most rázem se prolomil a se všemi Tatary do hlubiny vodní se sřítil.

I nastal tu nepořádek a zmatek veliký. Ti, již v zadu byli zůstali, vytřeštěným zrakem hleděli na své druhy ve vlnách úpských se smrtí zápasící.

Jako zběsilí pobíhali sem tam po strmém břehu hledajíce nějakého přechodu přes řeku. Černá duše jejich prahla po pomstě a krvi lidské.

A věru zle vedlo by se obyvatelstvu v lese „Svobodném“ shromaždivšímu, kdyby Bůh jinak neusoudil…

Upičtí zatím na další rozkaz starostův zavěsili v lese dobytku na rohy a na okleštěné stromy rozžaté doutnáky a rozsvícené lucerny. Dobytek pak sem tam honíce, působili takový hluk, že zdálo se, jakoby hrnuly se z lesa nepřehledné řady bojechtivého vojska.

Tím byl zbytek Tatarů tak poděšen, že kvapem utíkal zpět k Sedloňovu a odtud dál a dále, jen aby co nejdříve dostihl hlavního voje Batova, jenž nemoha se do Čech nikudy dostati, ku Moravě a Uhrám spěl.

Ale byla to jen nepatrná hrstka, která spasila se útěkem. Většina nalezla hrob svůj v Úpě.

Tak zachráněno městečko a jeho obyvatelstvo.

Vítězství Úpických bylo úplné, veliké, skvělé!

S jásotem neslýchaným vracelo se obyvatelstvo úpické s rozžatými doutnáky a lucernami ve skvělém průvodu do svého městečka.

Ještě téže noci zvoněno všemi zvony, v kostele rozžaty všechny svíce a Pánu Bohu vroucí vzdávány díky za odvrácení velikého nebezpečenství od městečka a všeho obyvatelstva jeho, jakož i na znamení velikého vítězství.

Také starostovi, jakožto největšímu hrdinovi a původci vítězství, činěny pocty všeliké.

Ba i sama příroda těšila se z vítězství Úpických. Neboť jako bylo šťastně zažehnáno mračno tatarské, tak i ono, jež dosavad nad Úpicí viselo, roztrhlo se pojednou na dvě půly, kteréž odstředivě od sebe se vzdalovaly. Zazářilo tisíce hvězd, jasná lůna vyhoupla se nad obzor a čarokrásná noc ujala se žezla.

Lid mluvil pak dlouho a dlouho o zázraku, kterým chtěl prý Bůh oslaviti křesťanství a pokořiti pohanství.

II.

Ještě téže noci sbíhalo se se všech stran k Úpici množství lidu, neboť zpráva o vítězství Úpických nad Tatary mžikem roznesla se po všem kraji. Na naméstí úpickém po celou tu noc až do bílého rána velice bylo živo. Radosť z vítězství byla nesmírná a jásotu nebylo takořka ani konce.

Co vládlo ve městečku toto všeobecné a radostné rozechvění, docházelo se světly mnoho zvědavých, zvláště z okolí sem přibylých, k Úpě, aby prohlédli si bojiště a těla mrtvých Tatarů, jichž zvláště u mostu tolik se nakupilo, že Úpa, byvši ve svém toku téměř zastavena, daleko po březích jala se rozlévati.

Pohled na bojiště byl až děsný. Tu a tam ležely mrtvoly, jež vlny divoké Úpy z řečiště až na břeh vyvrhly. Kopyta koňská vyčnívala z vody a na povrchu Úpy veliké množství plulo prapodivných věcí.

Břeh Úpy plnil se vždy víc a více lidem, takže u mostu nastala tlačenice. Z počátku nevšímal si lid mrtvol jednotlivých, neboť zajímal jej více pohled na celé bojiště, ale později jal se prohlížeti i jednotlivá těla. Mnozí s ošklivostí odvraceli tváři své od hnusného těla tatarského, byli však někteří, již dodali si zmužilosti a jali se směle a bez bázně prohlížeti nejenom obličeje Tatarův, ale i jejich velbloudí oděvy. Nalézalyť v nich různé věci, jež vzbuzovaly pravý podiv a působily lidu rozkoš nemalou. Ba někteří měli juž množství těchto přerozmanitých tretek, jež do kapes a jinam uschovávali. Domnívaliť se, že věci ty velikou mají cenu; ale v pravdě mnoho na nich nebylo.

Jedna taková skupina mužů, po věcech těch pátrající, došla až „Stráně“, kdež poněkud dále ode břehu spatřila tělo, na jedné straně ležící. Zdálo se býti mrtvolou. Obličejem obráceno bylo k vrbovému houští, jež je zpola zakrývalo. Nepokrytá hlava, mokré vlasy a oděv nasvědčovaly, že i je hostila v lůně svém chladná Úpa.

Muži na okamžik stanuli a bedlivě tělo Tatarovo pozorovali. Bylať jim nápadna přílišná vzdálenosť odě břehu a nedovedli si vysvětliti, kterak až sem, téměř padesáte krokův od Úpy, dostati se mohlo. Toť mohlo se státi jedině zázrakem.

Tak a podobně přemítali.

Chvíli ještě tak postáli; pak ponenáhlu blížili se k tělu, až posléze stanuvše u něho a osmělivše se, obrátili je vzhůru obličejem a důkladně na ně si posvítili.

Ale pohledše do obličeje, div nezavrávorali. Tatar vyvalil na ně své malé, ošklivé oči. Na všem těle se chvějíce, utíkali, seč byly síly jejich, k ostatnímu lidu, jemuž sotva dechu popadajíce, vypověděli, co viděli.

„Nevídáno snad se nebudete báti jediného Tatara! Styďte se! To jste pěkní hrdinové!“ volali mnozí a juž hrnuli se k milému Tatarovi.

Za nedlouho obstoupilo Tatara veliké množství lidí, ale až k němu přistoupiti neosmělil se hned přece nikdo.

Zpráva ta ihned donesla se do města, a pak už kde kdo, mluvil o živém Tatarovi, jenž nalezen byl až pode strání, kamž bezpochyby z vody nějak vyváznuv, zalezl, ale pro slabost, nebo mdlobu dále nemohl.

Jásot v obyvatelstvě byl nesmírný. Každý těšil se na divocha, o němžto slyšel tak hrozné věci a jehož by snad do své nejdelší smrti nebyl uzřel.

A proto veliký zástup mužů, žen i dětí hrnul se se starostou v čele k nedaleké Úpě, aby popatřil v živou tvář Tatarovu.

Nebylo toho však všem té noci dopřáno, neboť starosta, shlédnuv bídný stav Tatarův, bez meškání rozkázal donésti jej do obecní kůlny, aby tam dostalo se mu potřebného ošetření.

Za krátko nabyl Tatar netoliko úplného vědomí, ale i bývalého zdraví.

A tak městečko Úpice mělo o jednoho přepodivného obyvatele více.

III.

Druhého dne po veliké, ovšem nekrvavé porážce Tatarův všechno skoro v Úpici pohříženo bylo ještě ve tvrdý spánek, když z daleka široka zavítalo sem už ohromné množství obyvatelstva okolního, by přesvědčilo se na vlastní oči a uši, co se tu vlastně za večera a noci udalo.

Zpráva totiž o vítězství Úpických nade divokými hordami tatarskými zalétla až do Trutnovska, Náchodska, Policka, ba ještě dále; a proto ten shon v Úpici, proto ty houfy lidu po cestách, vedoucích k Úpici.

Ale nejenom pohled na bojiště a mrtvá těla tatarská, nýbrž i zajatý Tatar v nemalé míře lákal zvědavý lid.

A kdo by medle netoužil spatřiti divocha, před nímž třásli se Rusové i Němci, jehožto jméno již nemalý vzbudilo postrach, kdekoli jen bylo vysloveno! Kdož medle, pravím, nezatoužil by spatřiti člověka, jehožto mnozí pokládali za druh divých šelem, o němžto mnoho a mnoho přepodivného a až k víře nepodobného bájeno!

Proto tedy hrnul se všechen lid k Úpici.

Obecní kůlna, v níž Tatar na prostém lůžku odpočíval, byla zvědavými v pravém slova smyslu obklopena. Všechno tlačilo se vší silou ke dveřím a nedočkavosť a touha vzrůstaly každým okamžikem.

Ale strážník obecní přísně měl nařízeno kůlny dříve neotvírati, dokud nezavítal by sem starosta s konšely. A to ovšem trvalo trochu dlouho; neboť obyvatelstvu úpickému a zejména panu starostovi spalo se, jakž zcela přirozeno, po šťastném a tělesně i duševně namáhavém večeru tak sladce, tak milo, že přespali by snad nejen celý boží den ale k tomu ještě jednu noc.

Ale kdepak by lid toho byl pamětliv! On měl na mysli jenom Tatara. I byl jako na trní: prosil, žádal, hlučel, reptal, ba i vyhrožoval — ale pořád marně.

Strážník, dbalý svých povinností a rozkazů, nepovolil a nepovolil.

Když tedy nemohl lid zde nic poříditi, odešel ke příbytku starostovu, a tam, obklopiv jej se všech stran, o to se pokoušel, čeho dosíci nemohl před kolnou.

To se mu posléze podařilo.

Hlukem vyburcován byl starosta ze spaní a dověděv se, oč tu jde, oznámil, že co nevidět učiní se lidu po vůli.

Tím lid upokojen a všecek rozradostněn chvátal opět k obecní kolně, kdež s toužebností očekával starosty.

Ten za nedlouho přišel i se všemi konšely.

Po té ihned dán rozkaz, aby Tatar vyveden byl z kolny a v průvodu dvou sluhů voděn byl po všem městě i ulicích, aby tak dříve davy shromážděného lidu mohly si jej prohlédnouti…

Nuž a jak vypadal tento syn divokého asijského národa, jenž až sem ze stepí tatarských přiharcoval? Stál-li vskutku za podívanou?…

Znáte-li Číňana? Znáte-li, tož znáte i Tatara. Podobáť se Tatar Číňanovi jako vejce vejci.

Historie vypravuje, že bývali Tataři národem velikým, bojovným, tak že i Číňané měli před nimi strach. Z té příčiny kázal také císař čínský vystavěti proti nim vysokou zeď.

Snad slyšeli jste juž něco o této zdi? Byla to zeď ohromná a stála mnoho a mnoho práce. Na některých místech byla tak široká, že několik jezdců mohlo po ní vedle sebe jeti. Nyní jest už ovšem zbořena, neboť Tataři dobyli Číny a mimo tuto zeď i mnohá města čínská pobořili.

Ale sláva jejich rozplynula se zase v dým.

Život jejich jest prostý, jednoduchý. Že jsou nad míru divocí, slyšeli jste již, ale neřekl jsem vám dosud, že jsou při tom učinění žebráci. Kočují a zdržují se nejvíce ve stanech zhotovených z koží velbloudích. Stany ty jmenují „jurtami“. Vypadají ovšem prabídně: jsou malé a bez oken, jakož i bez komínů, jenom děrami dere se kouř ven.

Příroda Tatarovi neposkytuje mnoho a proto právě je tak chud. Při tom však jest velmi krutým, pohodlným, netečným a zvláště boje a svobody milovným, ačkoli nelze mu též upříti jakousi přímosť v jednání, snášelivosť a zejména velikou pohostinnosť, také čistotou a pořádkem vyniká nad ostatní obyvatele středoasijské. Na své cti zakládá si velice. Jest náboženství mahomedánského a kněz jeho sluje „mufti“. Náčelník kmenu zove se „murza“, nižší představení zovou se „bašlikové“. O Tatarech, žijících pod ruskou vládou dočítáme se, že činí značné pokroky ve vzdělanosti. Majíť řádné školy, v nichž učí se mládež čísti a psáti: schopnější pak obracejí se i ke studiím a nezřídka zastávají na ruských universitách (vysokém učení) professorská místa východních jazyků. Šlechta jejich zhusta vstupuje do ruského vojska, kdež jí možno dojíti nejvyššího důstojenství. Veliká čásť věnuje se obchodu, a mnozí z nich domohou se tím způsobem značného jmění.

A jak vlastně vypadá Tatar? To povím vám nejlépe, když popíši zajatého Tatara.

Byltě to zavalitý mužík prostřední postavy, žluté pleti, obličeje jinak dosti pravidelného, až na kosti lícní, které trochu vyčnívaly, malých, černých očí a tmavých vlasů, nosu poněkud přehnutého a rtův ku podivu útlých a jemných. Všechno tělo jeho pokryto bylo usní velbloudí.

Lid měl jej z počátku za starce, ale mýlil se, neboť zajatý Tatar byl mladíkem as šestnáctiletým, s krásným, dlouhým, jak hedbáví jemným a jak havran černým vlasem. V Asii, zvláště pak v Tatarsku byl pravou ozdobou a chloubou svého kmene, ba ani nalíčená a nevkusně vyfintěná Tatarka se mu co do krásy nevyrovnala.

Evropan ovšem předčil jej i co do postavy i co do ušlechtilosti v obličeji velice. Zvláště obyvatelstvu Úpickému nelíbil se jeho obličej. V tom úsudku alespoň všechen lid, jenž jej spatřil, se srovnával.

A když milý Tatařík — tak jal se jej lid nazývati — putoval skrze ty řady shromážděného lidu a lid poprvé pohleděl mu ve tvář, tu mnohý před ním odplivnul, křížkem se poznamenal a pak ještě těmito slovy si ulehčil: „Pán Bůh rač mně všechny hříchy odpustiti — to je obluda!“ Ba mnohé panímámy docela tvrdily, že bylo jim ihned na nic, jakmile se naň podívaly a upřímně vyznávaly, že to podívání zle odstonaly, ba že ani, čemuž se zvláště divily, všechno užívání, všechno koření, všechny prostředky neprospěly, všechno prý bylo marno.

„Ó ten žlutý, blbý obličej s těma pichlavýma očima!“ hrozebně a zároveň s jakýmsi strachem volávaly, kdykoli jediným jen slovem o Tataříka se zavadilo. I umínily si, že co živy budou, naň se nepodívají.

O tom ovšem neměl Tatařík ani zdání, a kdyby to i věděl, tož by to jím nehnulo.

Zcela jinak zachovali se k němu mužští. Těm působil Tatařík čím dále tím větší rozkoš jak svou malou, zavalitou postavou v té prapodivné kůži, tak i svým nemotorným chodem, ale zvláště svým ku podivu ošklivým obličejem a těmi směšnými posuňky, jež netoliko obličejem, ale i celým tělem mistrovsky prováděl. Všechny jeho způsoby a zvyky vzbuzovaly v lidu podiv a smích nelíčený.

Byla to zkrátka pravá komedie, jež rozesmála mladého i starého.

A jak choval se v těch okamžicích, plných nejistoty a očekávání ortele svého zajatý Tatar?

Byl kliden a zdálo se, že jest odhodlán na všechno, i na smrť, kteréž na každý způsob očekával. Zrak svůj upíral stále k zemi a jenom někdy pozdvihl ho, by jím probodl některého nenáviděného křesťana. Později uvyknuv poněkud hře, jež s ním Úpičtí prováděli, mžhoural očima na všechny strany, čímž, jak jsme již pravili, rozesmál vše, co se kolem něho nalézalo. Komedie tato trvala dlouho a dlouho, ba zdálo se, že jí nebude ani konce; neboť zvědavého lidu vždy víc a více přibývalo. Těm pak, kteří tu již byli, odtud se nechtělo. Vždyť stálo to věru za podívanou.

Posléze učiněn tomu přece na rozkaz starostův konec a uondaný a sesláblý Tatařík zaveden jest opět do obecní kůlny, kdež připravena mu již slušná večeře, totiž mísa skopového masa.

Oj, kterak zajiskřily zraky Tataříkovy, když uzřel maso skopové! Jestiť skopové maso největší Tatarovou pochoutkou, a to dobře Upičtí věděli. Soudili tak totiž dle toho, že nalézalo se ho v hojnosti na tatarských koních pod sedly.

Jakmile Tatařík shlédl maso skopové, zuřivě naň se vrhl a hltavě je polykal. Netrvalo dlouho a mísa byla prázdna. Přinesena druhá, ale ani ta netěšila se dlouho svému obsahu.

Ký pak div, že Tatařík sotva se hýbaje, lenivě usedl na lůžko a v krátkém po té okamžiku oddal se spánku.

Chvíli spal klidně, jakoby Morfeos s čela jeho všechny chmury, jež ho v zajetí tak hrozně pronásledovali, jemným vánkem svál, ba i na smrť zapomněl. Ale nikoli na dlouho. Byl to toliko následek nemoci a velikého unavení tělesného i duševního. Brzy dostavil se onen nepokoj, onen duševní stav, v němžto očekává člověk jakéhosi velikého a osudného převratu.

Tatařík spal čím dál, tím nepokojněji. Tělem jeho to lomcovalo, obličejem škubalo, prsa mocně se dmula a z hrdla přepodivné vycházely zvuky, tak že strážník, bedlivě to pozorující, až trnul.

Pak opět, bezpochyby unavením, spal trochu klidněji, ba zdálo se, že sladce, an dech jeho byl pravidelnější a tvář líbezně se usmívala. Snil.

Zdálo se mu o širokých a nekonečně dlouhých stepech tatarských, po nichž od nejútlejšího mládí proháněl se denně ve větru skučivém i mrazu třeskutém; zdálo se mu o velikých přívalech dešťových a zhoubném krupobití, též o nesmírném sněhu a větrné bouři, jakož i o velikých chomáčích prachu, kterak se do nedozírné výše zvedají, o tvarohu a čaji cihlovém; item o skopci tučném, jejž jednou ranou skolil, stáhl a na kusy roztrhav do vařící vody vhodil a po labužnicku požíval; také zdálo se mu o ohromných stádech dvouhrbých velbloudů, stepních koních; také snil o tom, kterak hnal se plným tryskem na rychlonohém hřebci za žravým a hltavým vlkem, jak ho již dohání, dovedně tyčí s dlouhým provazem a kličkou po něm hází, pak ho k zemi strhuje a dobíjí — — —

A kdož ví, co tu dobu zdálo se našemu Tataříkovi ještě. Jisto jest, že vzpomínal svého milého domova, té širé, pusté, ale nadevše milé mu země tatarské.

V kůlně panovalo nyní ticho posvátné, rušil je jenom těžký dech Tataříkův. Bledý svit lampičky jaksi tajemně ozařoval vězení Tataříkovo.

Strážník vida Tatara klidně spáti, zdřimnul si také. Ale nikoli na dlouho. Brzy totiž probudil jej hrozný rámus, jakýž Tatařík nenadále způsobil. Rukama, ač byly svázány, a nohama házel a celým tělem tak zmítal, že se až lože prohýbalo.

Praskot a dunivé rány strážníka nad míru polekaly. Obešla jej taková hrůza, že volal o pomoc. Ale krvavá potyčka, o níž milý Tatařík snil, netrvala dlouho, neboť po malé chvíli nastal v kůlně bývalý klid.

Strážník vyčítal si bázeň, jakouž projevil před malomocným, neozbrojeným a k tomu ještě silným provazem spoutaným Tataříkem. Zastyděl se, a upokojiv se, natáhl opět své umdlené údy a usnul.

Tatařík už před ním tak učinil; a zdálo se, že bůh spánku seslal mu zase sen, který podle všeho byl všech snů nejstrašnější. Zdáloť se mu o krkolomné jízdě s ohromné skály, o pádu do rozvodněné řeky, jak tone, jak se mu již krátí dech, kterak klesá vždy hloub a hloub do bezedné propasti — — —

Pojednou „bác!“ — zaduněla v kůlně rána, až se všechno otřáslo; strážník vyskočí rovnýma nohama, pohledna ku loži Tataříkově a co vidí? Kterak Tatařík válí se po zemi něco stále broukaje a vstáti se namáhaje. Posléze podařilo se mu přece sebrati se, i vyvalil na strážníka své ospalé oči, pak doškrábal se lože, ulehl a — neuplynula ani minuta — spal opět. — — —

Venku se stmívalo. Drozd dohvizdoval svou večerní modlitbu a netopýři rejdili již o překot ve vzduchu, dovedně noční hmyz lapajíce.

Nadešel příjemný večer. Náměstí úpické vůčihledě pustlo, tak že k osmé až deváté hodině zpustlo docela. Lid posledními událostmi unaven rozešel se záhy k odpočinku a do městečka vrátil se onen bývalý jako tichá hladina vodní plynoucí život.

Jenom na březích opadlé poněkud Úpy bylo dosavád tu a tam živo. Odváženyť až do tmavé noci daleko za město k nynějším Suchovršicům mrtvoly tatarské, kdež do hluboké jámy zakopávány. Všechno pak, co po Tatarech zbylo a co nějakou cenu mělo, dováženo na rozkaz starostův do obecního domu a tu druhého dne lacino prodáváno, na památku prý šťastného vítězství nad divokými hordami tatarskými.

A jaký osud stihl Tataříka?

Toho dostalo se starostovi, který vynesl nad ním tento rozsudek:

Byl vřaděn mezi starostovu čeládku a přidělen mu odbor týkající se koní.

Z Tatara stal se český vozka.

Tak skončila veliká tato událosť, která hrdinství a slávu úpických občanů široko daleko až za hranice české vlasti roznesla, i čestný název „rytířů“ jim získala.

IV.

„Rytíři úpičtí“ slavili každého roku výroční den slavného vítězství nad Tatary, ale přes to všechno přece jen během času zapomínali na významnou událosť tu vždy víc a více. I byla by snad upadla v zapomenutí docela, kdyby tu a tam v chaloupkách nevypravovali ji dědečkové a babičky svým vnukům. Jen tímto způsobem udržela se v ústním podání až do dnešního dne. Pojmenována ovšem toliko prostým jménem — pověsť. Leč pochybil by ten, jenž vylučoval by z ní naprosto pravdu. Naopak: pověsť tu pokládati lze spíše za skutečnou událosť historickou, na níž bujná fantasie lidová pražádného neměla podílu. Nasvědčují tomu alespoň mnohá jména na Úpicku dosavád zachovalá a zejména pak erb Úpických, v němžto mají „okleštěný strom“. Také les, v němžto Úpičtí shromaždivše se onen hluk při vpádu tatarském způsobili, dosud zove se „svobodným“.

Než vraťme se zase k Tataříkovi.

Tak jako zapomínáno na slavné vítězství, tak také zapomínáno na Tataříka, vlastně na všechny jeho zvláštnosti tělesné i duševní. Sevšednělť ku podivu brzo tak, že si ho téměř nikdo ani nevšímal, aspoň nevšímal si ho nikdo více než člověka jiného.

Z počátku sice bylo lidu přetěžko, jemu přivyknouti, any ošklivé vlastnosti jeho, jako: surovosť, hrubosť, drzosť a divokosť tomu bránily; ale ponenáhlu, a to zvláště přičiněním starostovým, jenž si Tataříka nad míru zamiloval, stalo se, že Tatařík i přese všechny výstřednosti své dosti v Úpici, jakož i v okolí byl oblíben.

Mnohý a mnohý kousek, z něhož vzešla sousedům škoda nemalá a jehož jiný původce přísně byl by potrestán, byl mu „pro pana starostu“ prominut. Ba starosta úpický pečoval o Tataříka tak, že mermomocí chtěl ho zcivillisovati čili po západoevropsku vzdělati. Ale to na žádný způsob nechtělo se mu dařiti, tak že všechno namáhání, všechna práce k tomu účelu věnovaná byla marná. Měltě Tatařík hlavu tak zabedněnou, že pranic evropského do ní vlíti se nedalo.

Sousedé úpičtí posměšně o něm mluvívali a se mu posmívali: „Bodejť by Tatar nezůstal Tatarem, t. j. hloupým člověkem!“ O tom pak, jenž snadnou věc ihned pochopiti nedovedl, říkali: „Ty’s jako Tatar!“

Však ještě dnes výrok ten slýcháme. —

Tak uplynula plná dvě léta. I zdálo se, že Tataříkovi v Úpici se zalíbilo. Sousedé úpičtí divili se, že požívaje takové neobmezené svobody, nepráskne Tatařík do kopyt koňských a nezabočí směrem k Asii. Leč někteří přece jen ho omlouvali, říkajíce, že pozbyl již na dobro divoké povahy své, že stal se jaksi usedlejším a že možná přivykne té zdejší krajině, jejímu obyvatelstvu, zvykům a způsobům docela. Ale mýlili se.

Byl juž pátý rok, co Tatařík prodlíval v Čechách, používaje v plné míře milého pohostinství úpických občanů, zvláště pak svého dobrého pána.

Byl právě podzim. První snížek zvěstoval příchod zimy.

V Úpici všude klidno a jaksi mrtvo. Nálada nehrubě veselá. Ale nastal obrat, jakmile zmrzlá země pod nohama zazvonila a domácí druž rozbila stany své u krbu, kdež pohádkový svět objevil se opět ve vší své kráse.

Té noci před svatým Martinem napadlo v Úpici mnoho sněhu, tak že všechno vůkol pokryto bylo bílým rubášem. Svatý Martin přijel tentokráte skutečně na pěkné bílé brůně.

Ke starostům na dvůr sběhla se skoro všechna služebná chasa. Těšila se z prvého sněhu, kteroužto radosť, jakž to již u nás bývá, projevila brzy velikou bitkou. Povstaly totiž jako na povel dva tábory a jaly se potýkati. Sněhové koule hvízdaly, až uši zalehaly.

Za bitky vzpomněl pojednou kdosi na Tataříka, jehož tu nebylo.

„Snad ještě spí,“ mínili někteří.

„Vzbuďte ho, přivítáme ho sněhem!“ voláno se všech stran, a juž hrnuly se usmířené tábory ke stáji, kdež Tatařík noclehoval.

Ale Tataříka ve stáji juž nebylo.

„Kde je Tatařík, kde je Tatařík?“ s podivením tázal se jeden druhého.

Leč o Tataříkovi nikdež ani zmínka. Pátráno tedy po něm, ale bez výsledku.

Pojednou vyběhne z konírny pacholek a všecek poděšen volá: „Hřebce nám ukradli! Hřebec jest pryč!“

A sotva slova ta pronikla všecek příbytek starostův, už spěchá kde kdo ke konírně přesvědčit se, zda pravda to, co slyší.

Také starosta chvátá. Ale bohužel, došed konírny, vidí, že je vskutku hřebec ten tam.

Ihned ovšem padlo podezření na Tataříka. Ale starosta stále kojil se nadějí, že vyjel si Tatařík jen pro zábavu do okolí a že co nevidět se vrátí.

Proto čekalo se do poledne, čekalo se i do večera, ale Tatařík se nevracel.

Naděje zmizela. Rozesláno tedy několik poslův do okolí, by dopídili se o Tataříkovi nějakých zpráv. A tu hle! brzy vrátil se posel od východu se zaručenou zprávou, že Tatařík uháněl tryskem na starostově hřebci směrem ku Slezsku.

Zpráva ta starostu nemile dojala. Poznával, že Tataříkovi příliš důvěřoval; viděl jasně, že Tatařík vychovával si hřebce jenom pro sebe, k tomuhle totiž účelu, a že očekával jenom vhodného okamžiku.

K poznání tomu přišel však už pozdě.

O Tataříkovi Úpice nikdy již nezvěděla. Co se s ním dále stalo, také nikdo neví.

Dostihl-li své milé vlasti, těch širošírých stepí tatarských?

To ovšem těžko pověděti. Úpický starosta mu toho aspoň i přese všechen nevděk jeho přál, omlouvaje Tataříka převelikou láskou a touhou po vzdálené vlasti. —

---

Úpičtí sousedé vysmáli se tajně panu starostovi a vezdy říkávali: „Byl to Tatar, ale měl za ušima!“