Otevřít hlavní menu

Paměti Augustina Bergra/V cirkuse

Údaje o textu
Titulek: V cirkuse
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 46–49.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Po dvou dnech mne Martini představil v budově velkého cirkusu řediteli Loisetovi, staršímu už pánovi v cylindru, jako svého výtečného talentovaného žáka, který už hodně umí a který bude vystupovati v jeho baletech. Ředitel Loiset se mi zamlouval svou přívětivostí, s kterou nás přijal.

Zajímal jsem se hlavně o to, kde budeme cvičit. Martini mne zavedl do prvého pořadí cirku, za orchestr, kde byl velký sál s tyčkami pro exercis. Tím jsem byl velmi potěšen.

Zapomněl jsem na všechno, když jsme začali cvičit.

A už mě uchvátil cirkusácký život. Líbil se mi cirkus skvěle ozářený přečetnými světly, řinčivá hudba a všechen ten cirkusový chvat a vzruch. Představení zahajoval ředitel cirku Loiset ve fraku, s cylindrem na hlavě, v rukavičkách, s dlouhým bičem v ruce, v průvodu mnoha cirkusových livrejovaných sluhů. Předváděl dvacet skvěle vycvičených hřebců a skupinu slonů. Znamenitou atrakcí byl kůň a mladý slon na houpačce. Parádním číslem bylo vystoupení dvou ředitelových dcer.

Ředitel i obě jeho dcery se ke mně chovali velmi vlídně. Luisa, ač byla o kolik let starší, dávala mi svou náklonnost velmi často tak najevo, že jsem byl tím přiváděn až do rozpaků. Stejně jsem se zalíbil i své partnerce v tanci, dceři sekretáře cirku.

Byl jsem nadšen cirkusem, těšilo mě v něm všechno, ale doma u Martiniů jsem nebyl spokojen. Seznámil jsem se už i s panem Drexlerem a velmi jsem se obdivoval jeho skvělému jezdeckému umění; jako jockey a parforsní jezdec byl znamenitý, byl to velký umělec ve svém oboru. Vyprávěl mi, že je Maďar, mluvil však dobře i slovensky. Pochlubil se mi, že byl i v Praze s cirkusem a že Prahu dobře zná. Byl nadšen její krásou a rád se o Praze rozpovídal. Byl to hodný člověk. Získal si mou důvěru a vyprávěl jsem mu o celém svém životě, o mamince, jak byla na mne vždycky hodná, vyprávěl jsem i o aréně na hradbách a o tom, jak jsem byl v Teatro salone italiano. Rád mě poslouchal, vytušil také, že nejsem u svého učitele, vlastně v jeho rodině, spokojen. Stal jsem se tam holkou pro všechno. Paní Martiniová dávala mi den ze dne zjevněji najevo svou rostoucí nelibost.

Můj učitel Martini byl zvláštní člověk. Měl rád ptáky. Chodili jsme aspoň na vrabce a chytali jsme je živé. Měli jsme jich už plný pokoj. To jsem bydlil ještě s Martiniovými v pokoji. Ale brzy se to změnilo.

Stýskalo se mi po domově, po Praze a zvláště po drahé mamince a často se mi o ní i zdálo. Volal jsem prý po ní, naříkal hlasitě ze spaní a někdy prý i plakal. To všechno velmi znepokojovalo nervosní choť mého učitele. Stěžovala si, že ji v noci ruším svým voláním a svým nářkem, že nemůže k vůli mně spát, až dosáhla toho, že můj učitel svolil, abych se přestěhoval do ledové kuchyňky, kde jsem spal na lůžku až u země. Bylo mi zima i pod pokrývkou, na kterou jsem proto rozprostíral svůj kožíšek. Vždyť v kuchyňce mrzl zrovna dech před očima byly tenkrát třeskuté mrazy.

Paní se stávala stále nevrlejší. Chtěla ze mne míti svého důvěrníka, jenž bděle hlídá jejího muže. Často se mne vyptávala, zda se Martini v cirku nebaví s tanečnicemi. Chtěl-li jsem mluvit pravdu, musil jsem říci, že se Martini s tanečnicemi kromě cvičení vůbec nestýká, že si jich nevšímá a s nimi se nebaví. Žárlivá paní se však domnívala, že jsem s Martinim smluven a že lžu.

Vycházel jsem také se svým mistrem k moři na ryby. Martini byl náruživým rybářem. Vysekali jsme v ledu díru a políčili udici. Kolikrát jsme měli radost z bohatého úlovku, která nás však doma brzy přešla, neboť ženu Martiniho jeho rybářské úspěchy netěšily. Domnívala se, že je to jen záminka, aby se dostal z domu. Dorážela na mne, s kým jsme byli na rybách, s kým se Martini stýká, a když jsem jí řekl, že s nikým, jen se mnou, rozkřikla se na mne, že jsem jako on, že ho chráním, že na něho nechci nic povědět, že jsem takový jesuita-boemo (český jesuita).

Martini to vše těžce snášel. Měl mě rád a jeho dceruška Anetta také. Martini si často posadil Anettku na klín, houpal ji, zavolal si i na mne, objal mě a volával:

„Celebre Anitta – celebre Augusto.“

A paní zuřila.

Udělala ze mne služku – skutečnou holku pro všechno. Ráno jsem musil časně vstávat a obstarat nákup, jeti do trhu, nakoupiti dříví, uhlí, brambory a všechny potřeby k obědu.

Sjížděl jsem na nákup s vršku naší ulice na sáňkách. Pustil jsem se s nimi dolů a nazpět jsem je potom táhl s nakoupenými potřebami.