Paměti Augustina Bergra/Těžké doby u Martiniů

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V cirkuse	Těžké doby u Martiniů	Návrat domů

Údaje o textu
Titulek:	Těžké doby u Martiniů
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 49–53. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Oh, kde byly mé sny o světě, o vyniknutí, jak jiná byla skutečnost!

Kolikrát jsem stával večer u okna v chladné kuchyni, hleděl ven a vzpomínal na zlatou, krásnou Prahu a na dobrou maminku. Kolik nocí jsem nespal a proplakal…

Zima pomalu míjela. Nastávalo vlídnější počasí. Zmizel sníh, malá říčka Akerselv, protékající Kristianií, rozmrzla a už jsem nemohl sjížděti s vršku naší ulice po sáňkách na nákup.

Celé město se mi zdálo na jaře krásnější. Široké ulice jako by prohlédly. Také z přístavu zmizely hory ledu, rozšířil se – vyjasnil. Pozoroval jsem rád přístavní život – příjezd lodí, jejich nakládání.

V neděli jsem chodil do kostela a prohlížel jsem si město, které bylo mnohem menší než naše Praha, ale také zajímavé a krásné. Znal jsem už dobře několik jeho tržišť, zvláště největší z nich Skortorvet s Jakobsenovým pomníkem Kristiana IV. Byl jsem už i v katedrále „Vor Frelsers Kirke“, v královském zámku Slotu, v jednoduché sice, ale velmi rozsáhlé stavbě, před níž, nedávno před mým příjezdem, byla postavena jezdecká socha krále Jana; byl jsem též ve vládních palácích s překrásným parkem.

Zašel jsem někdy v neděli s Martinim i do velké kavárny. V ní jsem zahlédl zajímavou, kučeravou hlavu, k níž s úctou hleděli všichni hosté kavárny. Zaslechl jsem, že je to pan Ibsen.

Byl bych býval spokojen, líbilo se mi v cirkuse. Ředitel, jeho dcerušky i ostatní personál měli mě rádi, ale doma neustávaly různice manželů Martiniových.

Paní Martiniová nežárlila již jen na svého muže, ale i na mne jako na jeho důvěrníka, jenž zakrývá jeho spády. A já o něm nikdy nic špatného říci nemohl, protože si nikdy nevšiml ani jediné baletky, na které paní Martiniová tak nesmírně žárlila.

Nastalo krásné jaro. Kristianie má překrásné okolí. Vyjel jsem si v neděli na výlet, vystoupil jsem na skálu jihozápadně od města, k tvrzi Akkerhuz, v níž bývaly umístěny korunovační klenoty. V té době se užívalo tvrze už jen ke garnisonní službě. Byla odtamtud překrásná vyhlídka na město a fjord, jedna z nejkrásnějších v severní Evropě.

Rozveselen vracel jsem se před večerem domů, abych se připravil na večerní představení v cirkusu. Doma však bylo rozčarování. Paní Martiniová zle láteřila, vyčítala svému choti, že ji podvádí, a dobrý můj učitel, který zachovával dlouho klid, který se nikdy v baletu nerozčilil, ač byl vždy při cvičení velmi přísný, nezdržel se tenkrát a po několika slovních výčitkách vyťal ženě políček.

Vzpomínal jsem na domov, kde jsem něco podobného nikdy nezažil. U nás doma byl vždy klid a mír. Maminka s tatínkem se měli rádi, a došlo-li přece u nás k nějaké slovní patálii, býval jsem jejím původcem jenom já a příčinou byla má touha po divadle.

A už příští neděli ráno došlo k nové trapně scéně.

Martini se právě holil, a tu mu začala jeho žena vyčítat, že se šlechtí, aby se líbil svým baletkám. Martini mlčel. Rozčilení horkokrevné Neapolitánky však neustávalo, naopak rostlo. Počínala si jako šílená, snad ji vydražďoval Martiniův ledový klid. Ve svém vzteku uchopila náhle sekyrku na dříví, napřáhla ji proti Martinimu a vykřikla:

„Já tě zabiju!“

Anetta na postýlce se dala do pláče.

To klidného Martiniho konečně rozčílilo, skočil k ženě a nebýti mne, byl by jí snad podřezal břitvou krk. Tak tak jsem mu zadržel ruku. A paní Martiniová za to vše obrátila svou zlobu proti mně, že já jsem všeho vinen, že jsem jedinou příčinou jejich neklidného života, a byla by mi snad rozpoltila hlavu sekyrkou, kdyby ji Martini nezachytil včas za ruku.

Už dávno předtím jsem si stěžoval na domácí poměry paní Drexlerové, která také dobře pozorovala, jak jsem v domácnosti odstrkován, že se ani pořádně nenajím, a kolikrát mi podstrčila, abych se dojedl, wienský řízek, který uměla opravdu znamenitě smažit. Teď jsem si už postěžoval i samotnému panu Drexlerovi, že to už dále u Martiniů není možno vydržet. Vyprávěl jsem mu, že je můj mistr na mne hodný, že jej mám nesmírně rád, ale že poměry v jeho rodině jsou strašné. Byl bych se málem před ním rozplakal.

Pan Drexler se snažil mě uklidnit a řekl mi:

„Pane August, poslechněte mě, dobře vám poradím. Pravda, máte znamenitého učitele, také výtečně prospíváte, tančíte už velmi krásně, ale věřte mi, u Martiniů už to nebude dělat dobrotu, a myslím, že bude pro vás nejlépe, najdete-li si jiné místo, kde budete klidnější a spokojenější. Martiniová je zvláštní ženská, strašná. Divertissements! Ubohý, dobrý Martini! Což vy, vy můžete odejít, ale on bude zkoušet dál. Věřte mi, pane August, u nich to jednou dobře neskončí.“

Byl jsem po hovoru s panem Drexlerem ještě rozrušenější a přemýšlel jsem, co si mám počít.

Překvapilo mě také, že Martini náhle odjel z Kristianie se šestnácti baletkami na několik představení do Bergenu. Mne s sebou nevzal. Byla mi dlouhá chvíle a ještě více se mi stýskalo. Paní Martiniová, když její muž nebyl doma, byla ještě nevrlejší, proháněla mně a vlídněji se mnou vůbec nepromluvila.

Rozhodl jsem se, dopsal jsem domů mamince, vylíčil jsem jí své trampoty, svou nespokojenost, a napsal jsem jí také, že mám dosud uschováno těch dvacet zlatých od tatínka.

Když jsem si mamince postěžoval po druhé, maminka mi odpověděla, že je můj osud velmi rozrušil, že si teď s tatínkem vyčítají, proč vše lépe nerozvážili. Neměli prý mě tak daleko s cizími lidmi do světa pouštět, tatínek že se zlobí i proto, co tomu řeknou známí, až se vrátím, ale kdybych to nemohl snést, jen abych se přece vrátil domů, abych jim napsal, že mi pošlou peníze na cestu.

Z psaní bylo patrné, jak se maminka pro mne trápí a souží.

Martini se zatím vrátil ze zájezdu. Byl na mne vlídný jako vždycky a pilně jsem s ním cvičil. Už před časem jsem svého učitele poprosil, aby mi ukázal základní cvičení ke grande pirouette à la seconde. Nad mými pokroky se už nyní jenom usmíval. Umínil jsem si znovu, že přece jen vytrvám, že se snad časem choť mého učitele přece jenom umoudří.

Ale doufal jsem marně. Znovu docházelo k hrozným scénám, paní Martiniová byla jako furie, nadávala mi, že jí nechci o jejím nevěrném muži nic povědět, chytila mne při jedné takové scéně dokonce za vlasy a smýkala se mnou.

Teď už jsem si pevně umínil, že u Martiniho dále nezůstanu. Zašel jsem za panem Drexlerem, pověděl jsem mu, co se zase přihodilo, i to, že už jsem psal o všem domů.

Snažil se mě zase uklidnit a slíbil mi, že si s Martinim sám o mně promluví.

Martini byl nesmírně překvapen. Ani prý si nepomyslil, že bych ho mohl opustit, přece se zavázal, že mě vycvičí do perfekce. Připustil však, že jsem u něho prospíval velmi dobře, ba že jsem skoro samostatným tanečníkem. Když mu Drexler znovu domlouval a poukazoval na jeho ženu, že její vinou je život u nich pro mne utrpením, rozhovořil se Martini sám o ní, řekl, že je jako ďáblice, a uznal konečně, že snad bude pro mne přece jen lépe, odjedu-li domů.

„Vždyť Augusto byl v Praze u baletu, jistě ho tam znovu přijmou a tolik už umí, že se ve světě neztratí. Ale bude mi smutno, až odjede, velmi jsem si ho oblíbil, zvykl jsem si na něho, bude se mi po něm stýskat. Vždyť zůstanu tady v tom pekle sám s ubohou Anettkou.“