Paměti Augustina Bergra/V aréně na hradbách

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V Praze	V aréně na hradbách	Jak jsem měl býti xylografem

Údaje o textu
Titulek:	V aréně na hradbách
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 16–22. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

O prázdninách jsem chodil se spolužáky Černochem a Stejskalem na hradby k aréně. Zavedl nás tam Stejskal, synek z bohaté pražské rodiny; bydlili na Senovážném náměstí. Byl zblázněn do divadla, znal se s rekvisitářem arény a o prázdninách mu vypomáhal.

Cestou do arény jsme chodívávali mimo Bayerovu kavárnu, kde byl baletní sál Českého zemského divadla, které v létě za příznivého počasí hrávalo v aréně na hradbách, a když pršelo, v Novoměstském divadle nebo na nábřeží. Z bašty bylo vidět do otevřených oken baletního sálu. Pozorovali jsme rádi zkoušející baletky nebo jsme čekali u arény na Stejskala, který byl u rekvisitáře, a vyhlíželi jsme, až děvčátka z baletu vyjdou ze zkoušky.

Aréna na hradbách stála asi v místech parku u musea.

Bylo to na počátku července dopoledne. Bylo pod mrakem. Černoch toho dne nepřišel, šel jsem tedy se Stejskalem k aréně sám. Stejskal zašel k rekvisitáři a já jsem čekal na něho před vchodem arény. Začalo poprchávat.

Nemohl jsem se přítele dočkat, byl jsem už netrpěliv a chtěl jsem odejíti sám domů, když se objevil u vchodu arény divadelní sluha Augustin Špaček s deštníkem v ruce. Později se často pyšnil, že byl původcem mé divadelní kariéry.

„Co tady děláš?“ zavolal na mne.

„Čekám na kamaráda Stejskala, je u rekvisitáře,“ odpověděl jsem Špačkovi.

„Nechtěl by sis zahrát?“ otázal se mne znenadání sluha.

Pohlédl jsem na něho udiveně.

Špaček se zasmál a kývl na mne:

„Jen pojď, budeš hrát s námi divadlo.“

Do té chvíle mě vůbec nenapadlo, že bych mohl hráti v divadle, ale návrh Špačkův se mi zalíbil.

Špaček mě znovu vybídl a já ho nesměle následoval do arény. Zavedl mne k jevišti, na němž zkoušelo několik herců. U napovědovy budky seděl režisér. Špaček do mne šťouchl a povídal:

„Heleď, ten silnější ..pán, co sedí tam u té budky, to je náš pan režisér Kolár mladší,“ a nevyčkav, co tomu všemu říkám, zvolal:

„Pane režisére, tady vedu toho chlapce; zdá se mi, že by se hodil za toho pikolu v ‚Trichotte a Chacollete‘.“

Pan Kolár přerušil na chvilku zkoušku a zahleděl se na mne s jeviště.

„Snad bude dobrý,“ řekl pan režisér, když si mě důkladně změřil, „děkuji vám, Špačku.“ A Špaček se na mne spokojeně usmál, odešel a už se o mne nestaral.

Stál jsem bezradný, ale vtom už mne pan Kolár pobídl:

„Tak, chlapečku, pojď sem k nám na jeviště,“ a již mi vykládal:

„Budeš dělat takového malého ‚kelnera‘, pikolíka. Tady ten pán, co tu sedí, pan Frankovský, ten na tě zavolá, ty k němu přiběhneš, uděláš pěknou poklonu – podívej se, asi takhle,“ a pan Kolár se přede mnou uklonil, „a zvoláš: ‚Račte poroučet?‘ Opakuj to, jak to uděláš,“ vybídl mne pan režisér.

Podíval jsem se na něho, zasmál jsem se, přistoupil jsem k panu Frankovskému, sedícímu za stolem, uklonil jsem se a vykřikl jsem: „Račte poroučet?“ Vždyť jsem přece vídával číšníky, jak to dělají.

Pan režisér pohlédl na pana Frankovského, zasmál se, poněvadž jsem se mu zřejmě zalíbil, a pochválil mě:

„Dobře. A až si pan Frankovský od tebe objedná nápoj, řekneš pěkně zdvořile ‚prosím‘, pokloníš se, odběhneš, doneseš objednané, postavíš před pana Frankovského, zase řekneš ‚prosím‘, znova se ukloníš a odběhneš. Rozumíš?“ zeptal se mě pan režisér, kývl jsem a zkouška začala a dopadla dobře.

To bylo mé první vystoupení. Pan režisér byl se mnou spokojen a vybídl mě k novému představení:

„Teď s námi vystoupíš ve hře ‚Vydřiduch a jeho trampoty‘, budeš dělat mouřenína, na zádech poneseš velký plakát a budeš se s ním procházet za panem Šmahou, který hraje vydřiducha. Zítra přijď na zkoušku.“

To bylo mé druhé vystoupení. Usmíval jsem se na jevišti jako mouřenín, cenil jsem zuby, obecenstvo se smálo, divadlo se mi zalíbilo. Za pikolíka jsem dostával 20 krejcarů a za mouřenína také.

Připravovala se právě výpravná hra „Čert na zemi“ s baletem. Špaček sháněl pro tuto výpravnou hru zase děti, aby dělaly mořské vlny. Chtěl jsem to také vidět, poněvadž ve hře „Čert na zemi“ bylo několik baletů, a proto jsem zašel ke Špačkovi, který byl hrdý na mé úspěchy a na to, že mne objevil.

„Pane Špačku, zapište mě taky, já budu dělat taky ty vlny.“

Mé přání Špaček blahosklonně splnil. Dělali jsme vlny. Leželi jsme a seděli jsme pod velkou plachtou na podiu jeviště, zvedali se a skláněli, natahovali ruce pod plachtami, které se rozvlnily. To byly ty vlny. Za tohle vystoupení byl honorář pouze 10 krejcarů, ale já zářil štěstím, že hraji divadlo s baletem.

Tak to začalo. Potom se dávala Straußova opereta „Cagliostro ve Wien“. Vzpomínám si, že v té hře vystupovala také malá Johanka Cavallarová. Měla v ní krásný výstup omlazené markýzy – melodram, za který sklízela vždy bouřlivý potlesk na otevřené scéně.

Mně byla určena ve Straußově operetě „Cagliostro“ úloha malého komedianta. To bylo něco pro mne! Do tělocviku jsem chodil, neposeda jsem byl. Mošna jako principál vykřikoval před boudou, objevila se baletka, já vyskočil z boudy v komediantském úboru, a šup, přehoupl jsem se přes stůl, Mošna mne uchopil za ruce, rozkročil se a já mezi jeho nohama metal kozelce. Byl jsem lehký jako pírko, Mošna-principál mne vyzdvihl za nohy, a znovu skok a zase kozelec můj i principálův.

Mé vystoupení, nacvičené neodolatelným Mošnou, vzbudilo pozornost už na zkouškách. To už jsem v aréně zdomácněl, jako bych tam byl odjakživa. Každý už mě znal, pro všechny jsem byl „malý August“, jinak mne nikdo nepojmenoval. „August“ sem, „August“ tam.

Také obecenstvu se naše vystoupení v operetě velmi líbilo, neskrblilo potleskem a Mošna mě přinutil, že jsem s ním děkoval obecenstvu za potlesk.

Byl jsem šťasten, velmi šťasten, ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že budu ještě po letech vystupovat s Mošnou jako principálem, a to v nesmrtelné Smetanově „Prodaná nevěstě“.

K údivu všeho divadelního lidu dívala se také za kulisami na mé vystoupení slečna Hentzová, baletní mistryně, která byla sama výbornou tanečnicí. Po prvním jednání přistoupila slečna Hentzová ke mně. Byla Němka a řekla mi německy:

„Líbíte se mi, nechtěl byste studovat balet?“

Zahořel jsem a bylo mi, jako kdyby se se mnou svět zatočil. Bez uvažování jsem vyrazil ze sebe:

„Ale samozřejmě velmi rád.“

Usmála se na mne a řekla mi, abych si tedy opatřil tělocvičně střevíce a krátké kalhotky.

„To obojí už mám z tělocviku, a kde je baletní sál, také už vím“, odpověděl jsem jí a otázal jsem se, kdy mám k ní přijít.

„Třeba už hned zítra ráno.“

Byl jsem v devátém nebi. Doma jsem o tom ovšem nikomu neřekl.

Bratři a maminka už sice věděli o mém vystupování v divadle na hradbách, bratři se už dokonce byli na mne podívat a byli na mne hrdí, ale maminka nebyla příliš nadšena, trnula úzkosti, co tomu řekne tatínek, až se o tom doví.

Už před devátou hodinou ráno jsem byl v baletním sále. V devět hodin přišla baletní mistryně a cvičení začalo. Nejprve cvičila velká děvčata, pak také menší děvčátka cvičila při „štangli“ exercis. To je pohybové cvičení těla, nohou i rukou, při čemž tančící se drží tyče (štangle), zapuštěné asi ve výši jednoho metru od země ve stěně. Dával jsem dobrý pozor. Když došlo na exercis se mnou, byla slečna Hentzová spokojena. Po dvou třech lekcích jsem si exercis osvojil.

Za několik dní se připravovala výpravná baletní hra „Flik a Flok“ od Redra. Slečna Hentzová rozhodla, že budu se třemi děvčátky od baletu tančit mouchu. To byl můj první taneční výstup.

Baletní mistryně byla s mým prvním vystoupením velmi spokojena, pochválila mne a slíbila mi, že budu při nejbližší příležitosti tančit s Růženkou Kastnerovou dráteníčka.

Růženka Kastnerová bylo děvče s čertem v těle, skončila však tragicky. Uhořela v Novoměstském divadle, nikoliv snad při představení, ale při zkoušce. Ohřívala se v gázové baletní sukénce u rozpálených kamen a sukénka se na ní vzňala.

Slečna Hentzová slib splnila. Za několik dní se dávala Javotova „Popelka bostonská“, skoro opera, v níž zpívala prince slečna Hanušová, později paní Fibichová. O slavnosti před princem byly tančeny různé tance, také slovácký tanec. Já tančil dráteníčka, Růženka Slovačku. Když obecenstvo po zatančení dráteníčka mně a Růžence Kastnerové hlučně tleskalo, Mošna, který seděl u princova trůnu, vstal a volal po svém způsobu do obecenstva:

„I hleďme, to tančí malý August.“

Chtěl, aby se vědělo, že jsem chlapec a nikoliv baletka.

Když někdy pršelo, stěhovali jsme se z arény na hradbách do Novoměstského divadla, nehrálo-li v něm právě německé divadlo. Když se hrálo v aréně, vlál na ní prapor.

Za takového deštivého počasí jsem byl v Novoměstském divadle na opeře „Němá z Portici“, ve které Massaniella zpíval Cicvárek. Byl bohatým mlynářem z Mladé Boleslavi a měl silný hlas. Byl otcem dr. Cicvárka, jenž byl po léta v Číně a Japonsku; druhý jeho syn si vzal za choť Koldovskou a zemřel tragicky v Americe. Ředitel Moderního divadla Koldovský je jeho vnuk.

V Novoměstském divadle jsem se také z provaziště díval na balety, v kterých jsem nevystupoval. Pamatuji se, že Fenellu hrála paní Sklenářová-Malá. A také jsem tam viděl operu „Lejlu“ od Bendla., zpíval v ní znamenitý tenorista Souček, který později za ředitelství Maýrova skončil tragicky sebevraždou.

V aréně na hradbách viděl jsem také „Preciosu“. Titulní úlohu hrála výtečně slečna Veverková, krásný, oslňující zjev. Starou cikánku Vijadru hrála jako host paní Hynkovă.

Na hradbách se také hrála „Jezerní panna“, „Růžová víla“, hlavni role v nich hrála slečna Boubínová, později provdaná Maruška Bittnerová; obě tyto hry byly s tanci.

V aréně na hradbách viděl jsem i frašku „Chňap, Lap, Šňůra“ se znamenitou trojici herců – Frankovským, Mošnou a Šamberkem. Divadelní hry „Bandité“ a „Pytláci“ byly tu lépe zahrány než potom v Novoměstském divadle. Hlavní role hráli v nich tehdy mladý sympatický Seifert a Terezie Ledererová-Seifertová. Také v „Giroflé-Giroflá“ vynikl velmi Seifert jako Murzuk a slečna Boschettiová byla skvělou Marií v „Dceři pluku“.

Výtečnými tenoristy v aréně na hradbách byli Šára, Krössing a Trochlil který odešel později do Berlinu; tam však zanechal divadla a stal se obchodníkem se zvěří. Výborná byla také slečna Boschettiová ve „Věvodkyni z Gerolsteinu“ a provedení té hry se mi také zdálo na hradbách lepší než později v německém Novoměstském divadle. V aréně jsem viděl i znamenitě zahraného „Modrovouse“, v němž byla Seifertová báječnou Bouletou a Frankovský neméně skvělým Popolanim, zachráncem žen. Tenorista Trochlil byl výborným Modrovousem. Velmi se mi líbila „Krásná Helena“ se slečnou Hutariovou, výborný byl také Krössingův Paris a Mošna hrál už tehdy výtečně krále Menelaa. Slečna Hutariová byla také znamenitou princeznou v „Čertu na zemi“. „Orfeus v podsvětí“ uchvátil celou Prahu. Mošna hrál skvěle Jupitera, Šamberk byl znamenitým Styxem – ba ani na Národním divadle se mi nezdáli potom už tak výteční v této hře jako na hradbách. Snad vliv na tento úsudek a zanechaný dojem mělo i mé tehdejší nadšené mládí.

Byly to krásné, nezapomenutelné prázdniny, bohužel už končily.