Otevřít hlavní menu

Paměti Augustina Bergra/Jak jsem měl býti xylografem

Údaje o textu
Titulek: Jak jsem měl býti xylografem
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 22–24.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Nastal zápis do školy.

Otec mě doprovázel k zápisu do reálky.

V ředitelně nás přivítal provinciál Chorý slovy:

„Aha, jdete dáti zapsat syna.“

Provinciál Chorý se na mne podíval s potutelným úsměvem a pohlédl potom přes brejle na otce:

„Ale, milý pane, nevím, jak to bude s vaším synem. Myslím, že to s ním už ve škole nebude dělat dobrotu, ten se už asi učit nebude. Zapíši ho do vyšší třídy, přejete-li si, ale podle mého zdání je to matné, neboť, jak už jsem řekl, ten už se učit nebude.“

Otec hleděl udiven na provinciála a skoro na něho vybafl:

„Proč by se neučil?“

Provinciál se znovu potutelně usmál:

„Proč? Protože po celé vagace hrál a tančil s baletkami na hradbách v divadle. Tomu už půjde učení asi sotva do hlavy.“

Otec ustrnul, nechtěl věřit svému sluchu. Pohlédl na mne a z ustrašeného výrazu mé tváře poznal, že pan provinciál mluvil pravdu.

„Já mu to divadlo vyženu z hlavy, do školy chodit musí,“ zvolal rozhněvaný otec a uprosil potom provinciála, že mě zapsal.

Doma byl poprask. Otec láteřil, vyčítal mamince, že nás děti svou láskou zkazí, že jistě o tom věděla, že jsem po celé prázdniny hrál na hradbách a že mu vše zatajila. Maminka tatínka chlácholila a sama si po straně poplakala. Bylo mi jí líto.

Začal jsem chodit do školy, ale provinciál měl pravdu. Učení mě už nezajímalo. Měl jsem plnou hlavu divadla a už v prvém semestru jsem propadl.

Doma byla nová bouře, otec mi napráskal, maminka naříkala, ale otec byl neúprosný:

„Ve škole se nechtěl učit, půjde do učení. Já mu to komediantství vyženu z hlavy. Bude se učit frisérem, to se pro něho hodí. Chtěl jsem, aby šel do kadetky jako jeho spolužák Černoch, ale to se mu nelíbilo. Chtěl být komediantem, tak bude frisérem.“

Nedlouho předtím jsme se zase přestěhovali. Bydlili jsme v Rubešově ulicí. U nás v domě bydlili dva xylografové, bratři Němečkové, z nichž jeden byl ženat. Otec se s nimi o mně rozhovořil, posteskl si na mne, že jsem se ve škole nechtěl učit a že neví, co se mnou.

„Umí dobře kreslit?“ zeptal se jeden z bratří.

„To umí, z kreslení a rýsování měl vždycky nejlepší známky,“ odpověděl otec.

„Tak ho dejte k nám na xylografii, to je přece lepší než to frisérství. Zeptáme se našeho šéfa, přijal-li by ho za praktikanta, kterého právě potřebujeme.“ Byli v xylografii u pana Skrejšovského, vydavatele „Světozoru“.

Už druhý den oznámili otci, že pan Skrejšovský mě přijme, aby se mnou přišel k němu do Krakovská ulice.

Xylografická pracovna byla ve dvoře. Pan Skrejšovský mě přijal a hned příštího dne jsem nastoupil. Faktor Mára mě usadil mezi oba bratry Němečky. V pracovně byl také známý rytec pan Meixner, velmi typický člověk.

Začal jsem rýti do dřeva abecedu. Potom jsem ryl obrázek hrušky a jablka. Slušně jsem to „vyštichloval“, pan faktor Mára byl se mnou spokojen.

Mne to však v dílně netěšilo. Vzpomínal jsem na divadlo, nitro mé bylo plno žalu. Naříkal jsem si mamince, že se rozstůňu, že jsem nešťasten, že mě bolí na prsou od „štichlování“. V noci jsem nespal. Maminka byla všecka nešťastná.

Když jsem chodil z xylografie v Krakovské ulici domů do našeho nového bytu v Rubešově ulici, procházel jsem Žitnou ulicí a na rohu domu, v němž jsou nyní prodejní místností Holoubkovy továrny (dříve tu býval hostinec a vedle bývala Anderlíkova vinárna), přecházel jsem na druhou stranu prostranství, na kterém je dnes náměstíčko před kavárnou Deminkou. Tehdy tu stávala dlouhá, rozlehlá jednopatrová budova lehké švýcarské stavby s nízkou střechou, z cihel a dřeva – Teatro salone italiano. Chodíval jsem zamyšlen, mrzut, nešťasten, nic mě netěšilo, o nic jsem se nezajímal.

Až jednou! Bylo to už v květnu, když jsem spěchal v poledne z xylografie domů k obědu. Bylo překrásně. Slunce zářilo a teple hřálo. Jaro vonělo. Lidé, rozjařeni jarním počasím, se usmívali. I mne se dotklo jaro, nešel jsem tak zamyšleně jako jindy a rozhlížel jsem se po ulici. Když jsem vycházel z Žitné ulice a přecházel kolem Teatro salone italiano, které se skvělo v záři poledního slunce, zaujaly mě před jeho vchodem obrovské plakáty, že jsem se bezděčně zastavil a se zájmem si je začal číst.