Otevřít hlavní menu

Paměti Augustina Bergra/V Národním divadle

Údaje o textu
Titulek: V Národním divadle
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 123–136.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Konečně jsme se dočkali.

Dne 18. listopadu 1883 bylo Smetanovou „Libuší“ slavnostně zahájeno otevření Národního divadla.

Byl to velký národní svátek. Všichni jsme byli hluboce dojati a rozradostněni. Divadlo bylo v lesku, naše nádherné Národní divadlo! A s námi jásal celý národ. V „Libuši“ je jen malá taneční scéna, obžínky. Stál jsem jen v zákulisí.

Zato 23. listopadu se hrála v Národním divadle nově vypravená Smetanova nesmrtelná „Prodaná nevěsta“.

Tančil jsem v tanečně změněné polce a furiantu, jako už dříve jsem tančil i paňácu. Baletky tančily už v krásných národních krojích jako selská děvčata. Do tance polky a furianta vložil jsem děj. Vyzýval jsem k tanci jednu, druhou tanečnici, děvčata odmítala a pohlédla čtveračivě na sebe, že jsem dostal košem. Udělal jsem furianta, jak jsem to vídával na vsi a jak to jistě měl na mysli i geniální skladatel. Uchopil jsem obě sólové tanečnice, zatančil s nimi uprostřed ostatních a přešlo se do vířivého reje finale. Nebylo to ještě to, co vytvořil později Šmaha pod vlivem překrásné hudby, tak živě a skvěle líčící děj, ale líbilo se už i to nesmírně a úspěch byl ohromný. „Prodaná nevěsta“ se hrála několikrát za sebou.

Ač už to bylo nedlouho před tragickou smrtí geniálního Mistra Smetany, mám na něho přece krásnou vzpomínku.

Bylo to někdy ke konci zimy, kdy jsem byl před polednem v Urbánkově závodě s hudebninami; Urbánkův závod byl tehdy v místech dnešního Metra na Ferdinandově třídě. Vedl ho znamenitý starý pán a vedle něho byl hlavní osobou v závodě jeho bratr Velebín Urbánek. Bavil jsem se s Velebínem Urbánkem v závodě, a když jsem odcházel, vyšel mne vyprovodit před závod na Ferdinandovu třídu. Bylo krásné, slunné odpoledne, na promenádě Ferdinandovy třídy bylo živo. A tu právě proti nám pomalým krokem přicházel Mistr Smetana v kožíšku.

Velebín Urbánek uctivě pozdravil a Mistr se s ním zastavil. Urbánek ukázal Mistru na mne a zvolal:

„Paňáca.“

Vyslovoval slabiku za slabikou, hodně názorně ústy a ukázal na mne. Zasmál se při tom a zatočil prstem, jako by naznačoval piruety ve vzduchu. Mistr Smetana pochopil, vlídně se usmál, zakýval hlavou, podával mi ruku a pochválil mě.

Měl jsem velkou radost a byl jsem tak dojat, že jsem se naklonil k Mistru a políbil ho na rameno na kožíšek.

Jak se zdá, byl potom Smetana naposled v Národním divadle na „Prodané nevěstě“ dne 23. března 1884. Mařenku tehdy zpívala Lauschmannová, Vaška Krössing, Kecala Hynek, principála Mošna, paňácu jsem tančil já, Esmeraldu, myslím, už zpívala Cavallarová. Po prvním jednání bylo divadlo slavnostně osvětleno na Mistrovu počest, aby o poctě věděl…

Den předtím, 22. března, byla také hrána „Prodaná nevěsta“. Potom ještě před smrtí geniálního Mistra byla provozována „Prodaná nevěsta“ 20. dubna. Nato byla hrána až 15. května 1884, už jako posmrtné představení po skonu velkého Mistra v den jeho pohřbu.

Smuteční proslov při této hře přednesla paní Bittnerová, živý obraz – hold velkému Mistru – uspořádal režisér Frant. Kollár. Mařenku toho večera zpívala Pštrosová-Kupková.

Už dříve jsem tančil v opeře „Šelma sedlák“, hrála se tehdy v chodských krojích. Vytvořil jsem ze své figurky chytráckého hlupáčka v rozježené paruce. Přišel jsem na scénu s velkým květem slunečnice na dlouhém stonku. Tančil jsem se šesti tanečnicemi. Tropily si ze mne žerty, podávaly si mě, až jsem upadl, pak jsem zdvihl, dopálil jsem se a veselý velký tanec se rozvířil. Kapelníku Čechovi se to velmi líbilo a později byl nadšen mým aranžováním baletu v opeře „Čert a Káča“ sám Mistr Dvořák, ale o tom až později.

Tančil jsem a měl jsem velké úspěchy v „Carmen“, ve „Faustu“ i v jiných operách, též v „Alessandro Stradella“, kde jsem tančil velké pas de deux, rovněž v opeře „Ruslan a Ludmila“ jsem tančil s velkým úspěchem. V této velké opeře vynikl zvláště Benoni.

Kovařovic slíbil baletnímu mistru Reisingrovi, že mu napíše balet, jehož se bude moci také sám účastnit navzdory své korpulenci. Dostál slovu.

Tehdy nebyl Kovařovic ještě ani kapelníkem, nýbrž byl členem orchestru Národního divadla. Hrál na harfu.

V baletu napsal i krásný výstup pro mne, a napsal jej, jak jsem si to přál. Chodíval jsem k němu, když jej skládal. Už tehdy byl Kovařovic veselý. Byl vůbec, pokud v pozdějších letech nebyl přepracován, milý, hodný a přímý člověk zlatého srdce. Rád jsem s ním vždy pracoval. Balet byl jednoaktový a nazýval se „Hašiš“.

Reisinger byl unuděným pašou Ahmedem bejem v Tunisu, jeho favoritkou Zulejkou byla jeho choť Reisingrová-Keplerová. Odalisky Narcis a Almu hrály sólové tanečnice slečna ze Schoepfů a Marie Zieglerová, náčelníkem otroků Ben Jusufem byl Mošna, otroka Abdula Mouřenína jsem tančil já. Paša se nudil a já byl přiveden, abych ho svým tancem rozveselil. Už můj pomalý vstup, provázený několika skoky se zákruty, byl výstižně vyjádřen hudbou; Kovařovic výborně pochopil, co jsem si přál. Při mém entrée, ještě než jsem zatančil variace, zabouřilo hlediště potleskem a také unuděný paša se usmíval.

Balet měl krásný úspěch, po premiéře se opakoval několikrát za sebou a byl i pak častěji hrán. Kovařovic měl nesmírnou radost ze svého úspěchu a hned druhého dne jsme jeli s ním do Krče a tam praskl celý jeho honorář, který dostal za balet. Častokrát potom jsem chodíval s ním a s jeho přítelem Karlem Ondříčkem a prožili jsme spolu mnoho veselých chvil.

Premiéra „Hašiše“ byla 19. června 1884. Reisinger nebyl však dlouho spokojen. Josef Jiří Kolár napsal tenkrát podle pražské legendy novou divadelní hru „Umrlčí hlava“. Hra byla studována s paní Bittnerovou v hlavní úloze. Už v prvních zkouškách bylo patrné, že se hra Kolárovi nezdařila. Aby byla zachráněna a udržela se aspoň nějaký čas na scéně, byl pověřen baletní mistr Reisinger, aby zaranžoval v jejím závěru balet.

Hru režíroval Kolár mladší, který se už při generálce hromování slavného Josefa Jiřího Kolára shovívavě usmíval. Předvídal už neúspěch. Reisinger zaranžoval tanec kostlivců s mládím.

Snad by byl tanec působil živěji, kdyby byl baletní mistr nenechal tančiti všech osm párů zároveň, kdyby byly tančily dvě tanečnice na levé a dvě na pravé straně scény, pak čtyři, šest, až osm a potom všechny – a stejně tak i při obratu bylo by se tak střídalo mládí s kostlivci, až nakonec by bylo finale kostlivců. Aranžoval jsem tímto způsobem později v „Netopýru“ tanec mládí a stáří s výsledkem velmi uspokojujícím. Tanec působil svou rozmanitostí a živostí.

Reisingra, jenž byl skutečně zkušeným odborníkem, omlouvala jeho rozmrzelost z jistoty, že špatnou hru balet nezachrání, a nevěnoval aranžování baletu náležitou péči.

Starý Kolár svaloval však veškerou vinu za to, že kus propadl, na Reisingra. Vynadal mu, že mohl zaranžovat něco lepšího, že nic neumí, a postěžoval si i správě divadla. Premiéra „Umrlčí hlavy“ byla 26. října 1884.

Ředitel Fr. A. Šubert byl právě mimo Prahu. Zajel do ciziny a také do Milána obhlédnout nové velké hry. V ředitelství divadla ho zastupoval dr. Otto Pinkas, jenž si zavolal baletního mistra do kanceláře a tlumočil mu za správu Kolárovu stížnost. To už dosti popuzeného Reisingra tak vzrušilo, že se vyjádřil hodně nespolečensky a prohlásil, že v divadle nebude, sebral se, odešel a už se do Národního divadla nevrátil. Vzkázal mi, abych ho navštívil.

Domlouval jsem mu, že se přece snad jen přenáhlil, a přemlouval jsem ho, aby se do divadla vrátil. Rozhodně odmítl a řekl mi, že ihned odjede s rodinou do ciziny, že o Praze už nechce ani slyšet, ač se do ní rád vracel.

Rozloučil se se mnou:

„Měl jsem vás rád, byli jsme dobrými přáteli. Zůstaňte jen takový, jakého jsem vás poznal, držte se. Přeji vám všeho nejlepšího. Jste mladý, plný svěží síly a nadaný, můžete se tady dočkat lepších časů, ale poslechněte mě, musíte býti velmi energický, nesmíte si dát nic líbit od počátku, jinak vám přerostou poměry přes hlavu jako mně. Buďte zdráv.“

S těmi slovy se se mnou rozloučil. Nechtěl jsem ani věřit, že by vše myslil vážně, že už do divadla nepřijde. Ale nepřišel a už jsem ho nikdy neviděl.

Skutečně odjel ihned z Prahy. Nikdy jsem se s ním už v životě nesetkal a dlouho jsem o něm vůbec neslyšel. Až když jsem byl baletním mistrem Dvorní opery v Dresden, setkal jsem se v opeře s jeho dcerou, která se tam stala sólovou tanečnicí. Vyprávčla mi o tatínkovi, že zemřel před několika lety v Berlinu…

A tak bylo Národní divadlo několik dní bez baletního mistra. V ředitelství čekali, že si to snad přece Reisinger rozmyslí a vrátí se. Když se však dověděli, že Reisinger odejel z Prahy, zavolal si mě dne 3. listopadu zástupce ředitelův pan dr. Pinkas do kanceláře a požádal mě, abych se zatím ujal opuštěného místa baletního mistra.

Byl jsem tím nesmírně překvapen, ani jsem na něco takového nepomyslil.

„Pane doktore, to bude těžké, vždyť jsem byl přijat jen jako tanečník, nikdy jsem tanců nearanžoval.“

„A což své tance?“ zasmál se dr. Pinkas.

„Ano, ale ty jsem si dělal jen pro sebe.“

„Zkušeností máte dost, pokuste se o to.“

Svolil jsem. První hra, do které jsem musil aranžovati tance, byla opera „Maškarní ples“. To byla celkem nepatrná věc. Gavota a menuet. Tance se líbily.

Dr Pinkas mi řekl:

„No, tak vidíte, provedl jste to dobře. Tak se jenom pokoušejte dál. Vždyť to půjde.“

Namítl jsem, že je to všechno těžké, že divadlo nemá ani baletní školu.

„Tak ji zaveďte a hned,“ vybídl mne dr. Pinkas.

Pustil jsem se tedy do práce. Dal jsem do novin inserát, že se přijmou děti do baletní školy v Národním divadle. Hlásily se mi jen děti z chudých rodin z Podskalí, Vršovic, Pankráce, Nuslí, Vysočan a jiných pražských předměstí. Učit se baletu se u nás považovalo za něco podřadného.

Vybral jsem si z přihlášených dětí, většinou z řemeslnických a dělnických rodin, dvanáct dětí a sestavil jsem dvanáctičlenný dětský baletní sbor. Snažil jsem se upřímně děti něčemu naučit a dělal jsem to rád. Vždyť jsem v nich viděl v duchu sebe, začínajícího u slečny Hentzové v aréně na hradbách a u svého dobrého baletního učitele Martiniho. Chtěl jsem tak splatiti dluh a byl jsem skoro rád, že jsou to děti z chudých rodin, že jim tak pomáhám k vyšší úrovni. Ovšem byl to péle-méle a neznal jsem rodiny, z nichž děti pocházely. A skoro pravidlem také bylo, že nejobratnější děti byly největší uličníci. Chtěl-li jsem něco dokázat, bylo nezbytně třeba neúprosné kázně a přísnosti, kterým jsem kdysi podléhal sám a bez nichž by ze mne nic nebylo. To se ovšem někdy špatně vykládalo. U divadla není o zlé lidi nouze ze závisti a zaujatosti se využívá kdečeho, ať už je to pravda nebo není. Mé svědomí jest však čisté. Vychoval jsem několik baletních generací, kolik set dětí. Ba vychoval jsem první české primabaleríny v české baletní škole. Mnohé z nich nahradily dřívější italské tanečnice s baletní školou milánskou, mnohé se uplatnily znamenitě i v cizině, kde byly přijaty beze zkoušek, vědělo-li se, od koho přicházejí.

Nevynechal jsem ani jediného dne. Začal jsem cvičením „u štangle“ hned příštího dne po přihlášce dětí. Zprvu se jim zdálo, že je místo u štangle učiněné peklo. Než se staly ohebnějšími jejich nožky, ruce a klouby, bylo pro ně jejich exercis svízelné. Některé při této prvotní zkoušce neobstály a poslal jsem je tedy zpátky k jejich maminkám. Šly s pláčem. Jiné však obstály a po prvních obtížných začátcích se jim v baletní škole zalíbilo. Ano, dětská baletní škola se stala brzy mou radostí a pýchou. Nebyl jsem svatoušek, byl jsem mladý, veselý člověk, rád jsem chodíval do společnosti, vypil s gustem skleničku pivečka nebo vínečka, nevyhýbal jsem se šibalství, ale povinnost byla mi vždy nad radost, abych řekl špásovně, ale bylo tomu skutečně tak. A zvláště mezi svými dětmi v baletní škole jsem býval rád, nevynechal jsem ani jediné cvičební hodiny. Brzy jsem se zbyl dětí, které přesně nedocházely do cvičení. Vždyť by to byla jen zbytečná práce pro ně i pro mne. Vždy jsem byl pamětliv naučení, které mi dal do života můj baletní učitel, že chceme-li něco v baletním umění dokázat, musíme se stále a soustavně cvičit. Proto jsem cvičil stále a denně i já sám. Ale tím bychom zacházeli daleko.

Zatím se vrátil ze své cesty ředitel Šubert a byl odchodem Reisingrovým velmi překvapen. Zavolal si mě do kanceláře a řekl mi, že už slyšel, že jsem zatím převzal Reisingrův úkol.

Oznámil jsem mu, že jsem si se souhlasem jeho zástupce zřídil dětskou baletní školu.

Zalíbilo se mu to. „Začneme připravovati ‚Strakonického dudáka‘, je v něm hodně tanců, máte aspoň ihned příležitost ukázat, co dovedete. Hudbu k tomu složí kapelník Anger, domluvte se s ním.“

Dudáka hrál Seifert, jeho matku a polednici Sklenářová-Malá, Lesanu Slavínská, Vocílku Mošna, Kalafunu Frankovský, jeho ženu Kordulu Seifertová, krále Chvalovský, vysloužilce Šavličku zpíval Heš…

„Strakonický dudák“ měl velký úspěch a plnil divadlo. Režíroval ho, tuším, ještě Chvalovský. Ředitel Šubert měl nehoráznou radost.

„Povedlo se nám to znamenitě, pane baletní mistře,“ řekl mi a po prvé mě oslovil „baletní mistře“, ač jsem jím nebyl ještě jmenován. Byl jsem překvapen, ale těšilo mě to.

„Dobře se připravte, byla nám právě zadána nová opera Richarda Rozkošného ‚Popelka‘ s velkým baletem, ať se vyznamenáte.“

Začal jsem nyní pracovati ještě s větší houževnatostí. Práce mě těšila. Uvažoval jsem také o zřízení nějakého mužského baletního sboru.

Dostal jsem klavírní výtah nové opery, v níž byl předepsán velký balet Čtyř ročních počasí. Dal jsem se do studia.

Oznámil jsem řediteli, že bude nezbytně třeba rozmnožiti náš šestnáctičlenný baletní sbor na čtyřiadvacetičlenný. Ředitel souhlasil. Bylo přijato několik baletek z Berlinu a Wien, pro velký balet v „Popelce“ jsem už měl připraven čtyřiadvacetičlenný dámský baletní sbor.

Zvětšil jsem už také svůj dětský baletní sbor z dvanácti dětí na šestnáct a provedl jsem i svůj úmysl zříditi mužský baletní sbor. Vybral jsem si několik mladších domácích statistů a přijal jsem několik mladých, svižných lidí, většinou studentů, kteří účinkovali za volné lístky. Ti všichni však neměli ani potuchy o nějaké baletní škole. Bylo třeba je nacvičit aspoň několik tanečních kroků, a Národní divadlo mělo teď už aspoň částečně školené tanečníky. Nazval jsem je figuranty. Tak jsem měl čtyřiadvacetičlenný dámský baletní sbor, šestnáct dětí, dvanáct figurantů, dvě sólově tanečnice a sám jsem byl sólovým tanečníkem.

Z počátku se mi zdálo, že je to už dostačující počet, když jsem však začal studovat a aranžovat velký balet Čtyř ročních počasí – jaro, léto, podzim, zimu – poznal jsem, že je to všechno ještě málo pro efektní krásný balet. Bylo potřebí rozlousknouti hodně tvrdý oříšek; bylo třeba, aby se z něho nevylouskly snad jen krásné šaty a střevíčky Popelčiny, ale aby se jeho rozlousknutím aspoň zdánlivě rozmnožil můj balet a stačil tak na velký balet Čtyř ročních počasí v nové opeře Rozkošného a aby se stal něčím dosud v Praze nevídaným a přitažlivým.

Dalo mi to hodně studování a přemýšlení, hodně práce a starosti – ale myslím, že se mi to zdařilo.

Pomáhal jsem si tím, že se části jednotlivých skupin baletu několikrát za večer přestrojovaly, aniž to kdo v hledišti pozoroval. Čas k přestrojování, jež se dělo hned za jevištěm, byl přesně vyměřen, ale na konec vše šlo jako na drátkách, přesně a dobře a hlediště bylo užaslé nádherou, bohatostí a velikostí baletu, v jehož finale byly veškeré skupiny baletu od počátku zastoupeny, neboť vždycky aspoň malá část skupiny zůstala ve svém původním ustrojení. Ze čtyř vlaštovek, na příklad, dvě se převlékly za květiny a dvě zůstaly do finale atd.

Po svém způsobu dal jsem celému velkému baletu „Čtyř ročních počasí“ náležitý děj, jak jsem jej vycítil z hudby. Balet jsem rozdělil na čtyři oddíly – na jaro, léto, podzim a zimu.

Byla to slavnost před princem, jehož zpíval Soukup. Popelku zpívala slečna Panznerová. Figuriny k baletu vytvořil pan František Kolár, některé z nich byly vystaveny na nedávné výstavě v Myslbeku. Operu dirigoval první kapelník Čech. Slavnost byla zahájena fanfárami heroldů. Jaro započalo tancem vlaštoviček a tančilo jej několik dam baletního sboru, následoval tanec květin, také zatančený dámami z baletního sboru, pak tanec motýlů, které tančily děti baletního sboru. Nastalo léto, znázorněné obžínkami, na scénu přijel velký vůz, na němž na kupě obilí jsem seděl já jako žnec s venkovskou dívkou – sólovou tanečnicí M. Zieglerovou; kolem nás tančili ženci a žnečky – dámy baletního sboru a několik děvčat z dětské baletní školy; děvčátka byla převlečena za kluky. Seskočil jsem se sólovou tanečnicí s vozu, v ruce jsem držel kytičku z polních květin, zatančili jsme spolu tanec, chytal jsem ji s kytičkou kvítí v ruce, až jsem ji dohonil a vhodil jí do klína polní kvítka; velmi se to líbilo, hlediště nás odměnilo nadšeným potleskem. Zatím ženci a žnečky nastavěli snopy a se srpy a kosami zatančili tanec, znázorňující kosení obilí, a léto přešlo do podzimu…

Scénou prošli lovci s náhončími a loveckými psy. Za nimi vtančily bacchantky s vinnými hrozny – dámy baletního sboru a fauni s tyčemi, na kterých byly upevněny girlandy vinné révy s vinnými hrozny. Fauni – figuranti – se rozestavili do půlkruhu a sestavili loubí z révových girland, jímž protančily bacchantky. Vystoupila sólová tanečnice slečna ze Schoepfů také jako bacchantka, zatančila svižnou mazurku, proplétala se révovím, dotýkala se hroznů. Hlediště bouřilo nadšením, neboť až dosud nebyl u nás uspořádán balet tak rozmanitý. Nastávala zima…

Několik ledových mužů ze sboru figurantů přeběhlo jevištěm. Začalo sněžit; tančily děti z baletního sboru, oblečené do zasněžených bílých dlouhých plášťů s kapucemi a bílými rukávníčky, pak sněhurky – členky dámského sboru, a po nich dvanáct ledových mužů s bílými dlouhými vousy a rampouchy. Rozvinulo se ohromné finale, které tančil celý baletní sbor, sbor dětí a sbor figurantů. Celý balet byl zakončen krásnou apotheosou.

Hlediště nevycházelo z překvapení, něco tak úchvatného, pestrého nebylo dosud v Praze spatřeno. Po finale zabouřil nekonečný potlesk. Ředitel Šubert přišel hned po baletní scéně ke mně na jeviště, byl zřejmě rozradostněn a upřímně mi gratuloval:

„To se vám skvěle povedlo, jsem mile překvapen, něco takového jsem přece jen neočekával. Po tomhle baletu uznávám, že se můžeme pustit i do nastudování ‚Excelsioru‘.“

Usmál jsem se. Manzottiho „Excelsior“ překvapil celý svět obrovskou výpravou a nádherou a skvělými balety. Řekl jsem:

„Pane řediteli, celá naše výprava se vůbec nedá ani přirovnat k ‚Excelsioru‘, jak je právě provozován ve Wien. Četl jsem o tom a podivoval jsem se tomu. To bychom musili mít mnohem četnější personál, skutečně si nedovedu představit, že bychom se mohli pustit do něčeho tak ohromného.“

„No, uvidíme, pane baletní mistře, co se dá dělat. Zajedete si do Wien s panem Holzerem, malířem dekorací; Holzer poměry ve Wienské opeře dobře zná a podívate se s ním na výpravu ‚Excelsioru‘. Uvidíme, co bude možné.“

O výpravě „Popelky“ se pochvalně rozepsaly všechny noviny a o nádherném baletu se povídalo po celé Praze. Premiéra byla 31. května 1884. Reprisa byla hned druhého dne 1. června. Divadlo bylo zase vyprodáno. Po baletním aktu bylo nařízeno, aby se veškerý personál, celý baletní sbor a všichni účinkující shromáždili na jevišti hned po spuštění opony. Na jeviště se dostavil celý správní výbor divadla s intendantem dr. Škardou a ředitelem Šubrtem v čele.

Pánové se obrátili ke mně. Neměl jsem ani tušení o nějaké oslavě. Ředitel Šubert podal mi ruku a ve svém proslovu mi gratuloval ke krásnému výsledku a poděkoval mi zaň. Řekl mi, že jsem se vyznamenal, a oznámil mi slavnostně, že mě výbor jednomyslně jmenoval za mou úspěšnou činnost baletním mistrem Národního divadla.

Po něm mi gratuloval intendant dr. Škarda a všichni pánové správního výboru za velké radosti všeho personálu. Se všech stran se ozývalo: „Výborně.“ Všichni mi blahopřáli. Byl jsem překvapen, dojat i potěšen takovým slavnostním prohlášením za baletního mistra naší „zlaté kapličky“, chlouby celého národa. Radostnou pýchou se mi dmula hruď. Tedy přece jen má veškerá práce není nadarmo. Do očí se draly slzy… Umiňoval jsem si, že své snahy ještě zesteronásobím…

Nikdy jsem na tu památnou, krásnou chvíli ve svém životě nezapomněl.

Nastalo potom mnoho chvil hořkých, do medu bylo nasypáno hodně pelyňku – ale to už u divadla jinak není, tu se stále mísí sláva s nenávistí a závistí, chvála a nadšení s neuznáním – a zvláště za tehdejších dob vývoje bylo u nás mnoho povolaných, z nichž každý chtěl být vyvoleným, a o zášť a sveřepou nenávist, o jaké se dnes přece jen už nikomu ani nezdá, nebylo nouze. A přece to všechno zase vyvážily nadšení, láska a přátelská upřímnost.

Dlouho jsem čekal, než jsem byl uznán za baletního mistra, a byl jsem jím slavnostně prohlášen teprve po svých zkušenostech v cizině, v Italii, Miláně – Mekce baletního umění…

O figuranty, jakož i potom o sbor tramaninů byl značný zájem i mezi studentstvem. Vzpomínám si, jak mezi statisty vzbudil naši pozornost nějaký pán, jenž si na účinkování ve sboru statistů velmi zakládal; stálo ho to také i dosti peněz, neboť se dal po každé od divadelního vlásenkáře zvlášť líčit, nasadit si parádní paruku, někdy si dal i přidělati pečlivě vousy, jako kdyby hrál hlavní roli. Tomuto pánovi bylo také dovoleno pohybovati se volně v zákulisí, což druzí statisté nesměli.

Jeho jemná jevištní úprava nás dráždila a legrační Heš mě naváděl, abych podařenému statistovi něco provedl. Naškádlili jsme se ho chudáka, až mi ho bylo někdy už líto. Šel jsem třeba k němu, když stál v zákulisí připraven účinkovat ve sboru statistů, a zeptal jsem se ho velmi uctivě:

„Jaké to máte ale krásné vousy, to jsou vlastní?“

Zatáhl jsem ho za bradu, ta mi ovšem zůstala v ruce a bylo po jemné úpravě.

Pohlédl na mne lítostivě:

„Ale, pane Berger, co to děláte? Ted, musím jít znova k vlásenkáři a dát si přidělat nové vousy.“

Podíval jsem se na Heše a Benoniho, kteří zpovzdálí výjev pozorovali a otřásali se smíchy. Tento zajímavý pán ze sboru byl pozdější basista a režisér Robert Polák.

I když už byl režisérem, nezapomněl na sbor statistů. Snad někde četl nebo slyšel, co dělává režisér slavných meiningenských, Chronek. Poněvadž při zájezdu meiningenských nezbývalo času na několik zkoušek, oblékal se Chronek také za statistu a řídil jejich pohyby mezi nimi na jevišti, aby ve sboru statistů vše klapalo.

Totéž začal dělat Polák. Tak tomu bylo i při premiéře velké opery, kdy se objevil na scéně mezi lidem, chodil od jednoho statisty k druhému a stanovil na jevišti pohyby. To bylo zase něco pro nás. Nasmáli jsme se tomu a umiňovali si, že mu zase něco vyvedeme. Po premiéře seděli jsme já, Heš, Benoni v plzeňské restauraci u Mahulíků. Přisedl si k nám i divadelní kritik Chvála, jenž se zúčastnil premiéry a vyzvídal:

„No, jak se vám líbila dnešní premiéra?“

„Dobré to bylo,“ rozpovídal se Heš. „Všechno klapalo, až na sbor statistů. Všiml sis toho, Bergře, jistě také a měl bys zakročit. Režisér Polák je na to slabý, ten se těch lidí bojí.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se zdánlivě nedočkavě.

„Ale chodil mezi statisty jeden takový chlap a bůhvíco si myslil, snad že hraje hlavní roli a ustavičně rušil svým přebíháním. To by se mělo napříště zarazit.“

Chvála napjatě poslouchal a druhého dne se v jeho kritice objevila připomínka režisérovi, že by měl příště zabránit rušení děje přílišným a nepřístojným uplatňováním nějakého neskromného jedince mezi statisty.