Paměti Augustina Bergra/„Excelsior“

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V Národním divadle	„Excelsior“	Naše svatba a křtiny

Údaje o textu
Titulek:	„Excelsior“
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 136–148. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Ředitel Šubert na mou cestu do Wien nezapomněl. Už 3. června jsem jel se svým přítelem malířem Holzerem do Wien obhlédnout „Excelsior“.

Dvorní opera zapůsobila na mne velkým dojmem. Holzer, bodrý Moravan, byl ve wienském divadelním světě jako doma, neboť před několika lety byl ve Wien malířem divadelních dekorací. Zašli jsme spolu do ředitelny Dvorní opery, kde jsme měli již reservovány dva lístky na večerní představení „Excelsioru“. Byl jsem připraven na velký balet. Přece jsem věděl, co dovedou Italové vytvořit v baletním umění, a mnoho jsem už slyšel a četl o milánském Luigim Manzottim, autoru „Excelsioru“, jenž si razil svou skvělou baletní výpravou vítěznou cestu světem. Ale něco takového, co jsem viděl, jsem přece neočekával. Posuzoval jsem ovšem všechno se svého baletního stanoviska. Vždyť to byl můj celý svět. A tím, co jsem viděl, byl jsem přímo ohromen. Začátek – duch dějin ve tmách, zápas Nocturna – ducha tmy, s překrásným duchem světla – velká proměna do sídla genia světla a věd – úžasná podívaná – nádherná pastva pro oči – nesmírná dokonalost baletního umění – skvělý, strhující výkon baletní primabaleriny Ceraleové jako Civilisace – závěr proměny -–balet renaissance, v kterémžto baletu vystoupila opět primabalerina s velkým baletním sborem dam a pánů i dětí, to vše bylo vystupňováno v mohutný účin. První parník – Vítězící síla páry – Elektřina – Vítězství elektřiny – Samum – U suezského průplavu – Prokopání tunelu – Slavnost civilisace a Sbratření národů – Apotheosa osvěty a míru.

A skvělé balety v těchto obrazech jako Na březích řeky Weser nebo tanec Telegrafních poslíčků, tanec velkého baletního sboru a primabaleriny, všesvětový balet, který tančila primabalerina s přislušníky jednotlivých národů, indický balet a velkolepý balet Zrušení otroctví, tančený primabalerinou Civilisací, Duchem světla, Nocturnem – Duchem tmy, otrokářem a otrokem, jehož tančil výtečný sólový tanečník. Pas de deux primabaleriny Civilisace s otrokem, sólovým tanečníkem, strhující, nesmírně pestrý a bohatý Hold Lessepsovi, tančený baletním sborem dam, pánů, dětí, a Svornost, tančená primabalerinou, sólovým tanečníkem a veškerým tanečním sborem, to vše bylo nezapomenutelné.

A to všechno že bychom měli provést u nás, v Národním divadle v Praze? To snad ani nebylo možné uskutečniti…

Kde bychom vzali tak obrovský, vycvičený baletní sbor, tak výtečnou primabalerinu, celou tu skvělou výpravu!… Přemýšlel jsem a nebyl jsem schopen slova. Malíř Holzer se na mne díval a pozoroval dobře mé rozechvění, můj úžas. Když bylo po představení, šťouchl do mne, neboť bych snad byl zůstal v Dvorní opeře sedět v zadumání:

„Pojď, teď nech přemýšlení, s tím nic nespravíš, půjdeme na dobrou večeři a výborné pivo. Mám už pořádný hlad a žízeň.“

Uposlechl jsem a Holzer, znalec Wien, zavedl mě do výtečné restaurace k Leidingrovi naproti Dvorní opeře.

Ač byla večeře skutečně znamenitá, skoro mi nechutnala při přemýšlení, jak bychom mohli „Excelsior“ vypravit v Praze. Po večeři jsem se Holzera zeptal hodně pochybovačným hlasem:

„Tak co tomu říkáš, mohli bychom se odvážit něčeho takového u nás?“

Holzer se napil, utřel si ústa, zadíval se na mne a pomalu svým moravským nářečím mi řekl:

„To se rozumí, v těch rozměrech, jak jsi to teď tady viděl, asi ne, ale kdyby se to poněkud zredukovalo, tak proč by to nešlo? Vždyť už jsi v ‚Popelce‘ dokázal, co zmůže pevná vůle a šikovné aranžmá.“

Vrátili jsme se do Prahy – první cesta byla k řediteli, který už také čekal na můj úsudek.

„Pane řediteli, jsem okouzlen ‚Excelsiorem‘, ale neodvážil bych se vypravit jej tak, bez důkladné pomůcky, musel bych mít jeho choreografii. A také našeho personálu, který máme k disposici, je příliš málo. Museli bychom přibrat ještě nějaké tanečnice. I když bych zvětšil dětský baletní sbor a kdybychom vedle figurantů vzali pány ze sboru, tak zvané tramaniny – bude to všechno ještě málo proti Wien.“

Šubert se usmíval.

„Věděl jsem, pane baletní mistře, že vás to chytne. Ale odvážnému štěstí přeje. Musíme to zdolat. Přiberte hned do dětského baletu ještě nějaké děti, z pánského sboru a ze studentů, si vyberte sbor tramaninů, tanečnice také ještě přibereme.“

„Ale nemáme pro ‚Excelsior‘ takovou Luigii Ceraleovou, Civilisaci,“ dodal jsem.

„I o tom už jsem uvažoval,“ řekl mi ředitel Šubert. „Dopíšeme do Milána o dobrou primabalerinu a postaráme se, aby nám poslali z Milána také appunti coreografici. A budete-li to všechno mít, odvážíte se ‚Excelsior‘ vypravit?“ zeptal se mě opět Šubert.

„To bych se snad odvážil,“ řekl jsem dost nejistě.

„Tak dobře. Ale hned do práce, abychom ještě využili prázdninové sezóny. Divadlo musí dýchat, aby mohlo umělecky žít. A k dechu – k penězům – musí nám pomoci balety. Jinak, jak vidím, budeme živořit. Rozšiřte sbory, dávám vám plnou moc, a pusťte se ihned aspoň do přípravné práce, než dojde choreografie.“

Začal jsem ihned s chutí pracovat.

Po několika dnech oznámil mi ředitel Šubert, že byl dotázán z Milána, má-li Národní divadlo choreografa, který by mohl choreografii „Excelsioru“ reprodukovat. Nato napsal Manzotti z Milána, že by proti provedení „Excelsioru“ nic nenamítal, bude-li „Excelsior“ vypraven pod dohledem choreografa, který „Excelsior“ už perfektně zná a má jeho apunti, a bude-li ovšem zaplaceno také autorské právo, které bylo na tehdejší poměry dosti vysoké – stálo Národní divadlo tři tisíce franků.

Ředitel Šubert dopsal do Wien, neměli-li by tam někoho, kdo by řídil baletní výpravu „Excelsioru“. Došla ihned odpověď, že by doporučovali Enrica Borriho, který byl tehdy sólovým tanečníkem v Leipzigu. Enrico Borri „Excelsior“ dobře zná, vypravoval jej už v Barceloně. Bylo mu ihned do Leipzigu dopsáno. Souhlasil, že „Excelsior“ za mé pomoci uvede v Praze na scénu. Mezitím bylo už vyjednána také s Giuliettou Paltrinieriovou, diplomovanou primabalerinou della scuola di ballo alla Scala v Miláně, dirigované známým maestrem Cesarem Coppinim. Je to nejlepší baletní škola na světě. Diplom primabaleríny této světové školy dostanou ročně dvě, tři, nanejvýše čtyři absolventky, mnohdy po mnohaletém, až desetiletém, velmi namáhavém a vyčerpávajícím učení. Tyto dvě, tři diplomovaná absolventky před odchodem ze školy tančí při slavnostním představení v Teatro alla Scala Passo di adio pod vedením svého Maestro dirigente della scuola di ballo, jímž byl tenkrát znamenitý A. Coppini. Giulietta Paltrinieriová po diplomování ve Scale v Miláně odjela ihned do Turina do Teatro Regio, kde pro ni byl připraven balet „La Stella d’Italia“. Tam se také poznala s wienskou primabalerinou, rovněž odchovankou milánské Scaly, Luigi Ceraleovou, které jsem se obdivoval v „Excelsioru“ ve wienské Dvorní opeře.

Giulietta Paltrinieriová byla Šubrtem angažována jako primabalerina za měsíční služné 150 zlatých a honorář tři zlaté za každé vystoupení. Přijela do Prahy, provázena svou příbuznou Savignou.

Byl jsem právě v plné práci v baletním sále, když pro mne vzkázal ředitel Šubert, abych přišel ihned k němu do kanceláře, kde mě představil naší nové primabalerině Giuliettě Paltrinieriové a její společnici Savigně.

Překvapila mě něžná krása mladistvé Italky, sotva dvacetileté, ztepilé, štíhlé, vysoké brunetky.

Začal jsem s ní hovořit ihned italsky. Byla mou vlaštinou rozradostněna. Usmívala se na mne a stiskla mi ruku. Naše zraky se setkaly. Měla překrásné, hluboké oči. Bylo v nich něco záhadného, jako by v nich byl ukryt nějaký nevypověditelný smutek – vyjadřovaly však její krásnou duši, její lásku k umění a ke všemu, co dýchalo životem.

Bezděčně jsem se při pohledu do jejích očí zachvěl. Opětoval jsem stisk její ručky, hlava se mi zatočila. Rázem jsem si uvědomil, že pro mne znamená naše nová primabalerina od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, více než královna, že jsem při prvém pohledu do jejích očí ztratil veškeru sebejistotu.

Když jsme se rozcházeli, znovu projevila primabalerína svou radost, že hovořím dobře italsky; řekla mi, že se jí tak zdá, jako by byla v Miláně.

Příštího dne přijel Enrico Borri. Večer se hrála Rozkošného „Popelka“ s mým velkým baletem. V divadle byli Paltrinieriová i Borri. Prohlásili, že se jim balet velmi líbí a obdivovali zvláště mé baletní umění. A já byl šťasten, že jsem se líbil Giuliettě.

Nastaly pilné zkoušky. Byla to vysilující, úmorná práce. Paltrinieriová pomáhala mně i Borrimu, jenž „Excelsior“ aranžoval, ale vůbec v něm netančil. Chtěl zůstat v Praze jen přes premiéru a snad ještě na dvě, tři představení, neboť měl pevné angažmá v Leipzigu.

Ve Wien byl hrán „Excelsior“ jako v Miláně jen v mimickém provedení bez slovního textu, kdežto u nás v Praze byl obohacen verši Jaroslava Vrchlického.

Giulietta, zvyklá na milánskou mimickou školu, se tomu podivovala, ale líbilo se jí to, když jsem jí přeložil slova Vrchlického. Prohlásila, že hra je tak mnohem srozumitelnější.

Bylo to v červenci. Vedra byla chvílemi nesnesitelná, ale my cvičili po celé dny. V divadle byly konány horečné přípravy. Jeviště bylo dozadu rozšířeno, byly upravovány figuríny, došlé z Milána, a skvělá výprava. Vše tonulo v napjatém radostném očekávání. Premiéra byla ohlášena na 1. srpen. Začali jsme s Paltrinieriovou cvičiti už mé velké pas de deux a balet Zrušení otroctví, v němž Giulietta tančila skvěle Civilisaci a já otroka za účasti Ducha světla, jejž hrála slečna Ludovika Rottová, pozdější choť presidenta nejvyššího soudu Popelky. Nocturno – Ducha tmy hrál Šmaha a skvěle přednášel Vrchlického verše. Otrokáře hrál Sedláček.

Byl jsem už na zkouškách okouzlen Giuliettinými úchvatnými uměleckými výkony, plnými gracie a virtuosní technické dokonalosti. Zbožňoval jsem ji a poznával jsem, že jí také nejsem lhostejný. Zdálo se mi, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Bylo toho štěstí znenadání tolik, že jsem se chvílemi až obával, aby mi je osud neodňal – snad to byly náznaky, předzvěsti mé pozdější zoufalosti.

Ještě jsme ani nevystoupili v prvém představení, a už jsme se poprvé políbili. Bylo to v baletním sále, kde jsme zůstali na chvíli před polednem sami.

Miloval jsem svou skvělou, jemnou, nevýstižně něžnou partnerku ona mě milovala též. Giulietta byla okouzlena krásou Prahy, líbilo se jí v novém, moderním, skvělém divadle, v němž poznala svého „caro Augusto“, jak mě nazývala, když mi svěřila, že je stejně šťastna jako já…

A přiblížila se premiéra 1. srpna 1885.

Těžko dnes popsati tehdejší vzrušení. Divadlo bylo vyprodáno. Celá Praha už kolik dní nemluvila o ničem jiném než o velkých přípravách na „Excelsior“. Nadšení bylo nesmírné. Úspěch stoupal od obrazu k obrazu. Hledištěm se nesla po každé proměně i při otevřené scéně nekonečná bouře potlesku. Giulietta Paltrinieriová se stala od prvého svého vystoupení miláčkem Prahy pro své jemné, graciosní a virtuosní umění, pro svou ušlechtilou ladnost a ztepilou krásu.

Vidím stále v duchu při vzpomínce na „Excelsior“, jak na jeho začátku Duch dějin, jehož hrál Šimanovský, přechází s kosou přes jeviště beze slov a přece takovým způsobem, že to snad někdo jiný lépe, výstižněji a účinněji nedokázal. Krásně plynuly Vrchlického verše, přednášené už dříve jmenovanými herci a Papinem Frankovského, Valentinem Sedláčkovým, Aničkou slečny Dumkové, Voltou pana Chvalovského a j. Vidím v duchu groteskního Číňana Mošnova, Turka Krössingova, Angličana Brožíkova, Mexikána M. Zieglerové, výbornou bajadéru slečny ze Schoepfů. Mistru Vojanovi byla tehdy přidělena nepatrná úložka, tuším jednoho z inženýrů jako Řadovi. Měl jsem tehdy společnou šatnu s Vojanem a Řadou. Naše výprava nezadala v ničem wienské výpravě. Setkání dvou vlaků na brooklynském mostě se mi zdálo ještě výstižnější než ve Wien. A co jsme dokázali při svých skromnějších poměrech v baletu! Tančilo dvaatřicet dam baletního sboru, čtyřiadvacet dětí baletního sboru, dvanáct figurantů, dvanáct tramaninů, členové a členky sboru, studenti, komparsy, po stranách osmačtyřicet žen a mužů, dvanáct cherubů. Když jsem tančil ve své úloze Otroka s Giuliettou-Civilisací, byli jsme vyvoláváni na otevřené scéně nadšeným, dlouhým potleskem. Úspěch byl obrovský, Šubert byl nadšen. Vždyť měl divadlo úspěchem „Excelsioru“ na delší dobu zajištěno.

Pěkně se to vyčítalo a mentorovalo už v těch dobách, a ještě groteskněji působí takové vyčítání po letech, že Šubert pro balet zapomněl na vážné umění, na opery i na české opery a hry, jimž se mělo Národní divadlo zvláště věnovat.

To se to velmi krásně píše a mentoruje bez praktické znalosti tehdejších poměrů. Kdo však chce posuzovati nestranně tehdejší poměry, musí přiznati, že velké balety a výpravné féerie pomáhaly řediteli Šubrtovi udržovati divadlo. Šubert měl sice mnohé vady, ale také velké přednosti, a zejména praktický smysl pro divadlo.

Těžko se dnes věří, že tehdy bylo nezbytně třeba baletů, aby bylo divadlo udrženo. Těžko se tomu věří po veškerém tom národním nadšení, které se projevilo skvělými národními sbírkami, když Národní divadlo vyhořelo, po veškerém tom národním nadšení pro divadlo při jeho opětném slavnostním otevření. Ale pravda to je. První nadšení po otevření divadla brzy ochablo, návštěva se stále menšila a peněz nebylo.

Nedivme se, že Šubert, jemuž osud Národního divadla nebyl přece lhostejný, začal se strachovat o jeho řádné udržení přes přechodnou výchovnou dobu. A k tomu si musil pomáhat, jak to šlo. Pomáhal si velkými balety, bez kterých nebylo možné, zvláště v tehdejších dobách, žádné velké divadlo. Nesla to doba, vliv italského a francouzského divadelního vkusu.

Kritiky „Excelsioru“ byly krásné. I sám Bozděch tehdy pochválil skvělou Civilisaci Paltrinieriové. I o mém Otroku bylo psáno velmi pochvalně.

Měl jsem tehdy společnou šatnu s Řadou a Vojanem. Vojan tenkrát hrával ještě nepatrné role, byl přezírán. V „Cestě kolem světa“ hrál Indiána. Zžíralo ho to, ale nemluvil o tom. Rád jsem naslouchal v šatně jeho suchému humoru, když začal vyprávěti, jak ještě býval s Řadou u šmíry, jak ředitel Braun nemluvíval s nimi jinak než ve dvou. Parodoval po Braumovi jeho volání:

„Řado, Vojane.“

Velmi jsem si ho už tehdy vážil, viděl jsem v něm už tenkrát velkého herce. Hrál se mnou ve „Fantasce“ Roméra. Já jsem mimikoval a tančil, on mluvil. Jeho přednes mě uchvátil. Také v „Excelsioru“ hrál s Řadou nějakou nepatrnou roli – „psa“. Pamatuji se, jak jsem při premiéře „Excelsioru“ po svém velkém úspěchu v tanci „otroka“ rozradostněn vběhl do šatny, praštil o stůl svou parukou a ze žertu plačtivým hlasem zvolal:

„Durchgefallen.“

Rozesmálo to oba přítomné, Řadu i Vojana. Ale rozřehtali jsme se teprve důkladně, když po svém malém „psu“ vskočil do šatny Vojan a napodobil mé plačtivé „durchgefallen“.

V srpnu i V září po premiéře „Excelsioru“ byli jsme oba, já i Giulietta, velmi zaměstnáni; skoro každý den jsme tančili a „Excelsior“ vyžadoval vypětí všech sil. Byli jsme však šťastni, že jsme stále spolu. Ve volných chvilkách jsem někdy prováděl Giuliettu s její příbuznou Savignou po Praze. Byly krásou města nadšeny. S Giuliettou jsme si vyprávěli o svém životě. Giulietta byla z vážené italské rodiny. Byla od svého dětství vychovávána v Miláně u své tety Elisy, starší sestry své velmi mladé matky Klaudiny. Klaudina a Elisa byly dcery bohatého milánského kavárníka Turconiho, jemuž za jeho života náležela jedna z předních milánských kaváren „Caffè delle Colonne“. Obě byly mimickými umělkyněmi v milánské Scale.

Klaudina se provdala za advokáta Giovanniho Paltrinieri z vážené rodiny v Modeně. Z tohoto manželství se narodila Giulietta, Napoleon, Ema, Amelie a po letech, kdy už Giulietta odcházela z milánské Scaly, nejmladší její sestřička Lisetta. Otec Giuliettin, advokát Paltrinieri, byl známým sportovcem a náruživým dostihovým hráčem, kteréžto jeho vášni padlo za oběť celé rodinné jmění. Giulietty a mladší její sestry Emy se ujala teta Elisa v Miláně a obě byly vychovávány u ní, když chodily do milánské baletní školy. Giuliettě bylo devět let, když přišla k tetě Elise do Milána. Přes osm let se učila v milánské baletní škole, než byla diplomovanou primabalerinou.

Amelie se dostala do divadla v Římě, a když ochuravěla, odjela za ní do Říma její matka Klaudina a už u ní zůstala. Nejmladší, sotva roční Giuliettiny sestřičky Lisetty ujala se opět teta Elisa v Miláně. Touž dobou odjížděla Giulietta do Turína; nepobyla tam však ani celý rok a přijala nabídku primabaleriny v Praze.

Giulietta mne seznámila s paní Brábkovou, chotí profesora, u něhož bydlila. Paní profesorová mě pozvala do rodiny. Chodíval jsem potom k Brábkovým skoro tak rád jako domů a byl jsem u nich také srdečně vítán. Paní profesorová byla výborná kuchařka, v rodině Brábkově měli Giuliettu rádi a hleděli na mne brzy jako na jejího snoubence.

Giulietta napsala už také tetičce Elise do Milána o své vážné známosti. Tetička ji varovala, aby se měla na pozoru a nevěřila, zvláště ne pánu z baletní branže, že přece tyto pány zná aspoň z pověstí, kolujících o nich v milánské Scale. Byl jsem dopisem tety Elisy velmi dotčen, ale Giulietta mě usmiřovala usměvavým ujišťováním, že ihned tetičce Elise odpověděla a že jí vypsala, jaký jsem hodný a zcela jiný, než jací bývají italští tanečníci.

A přece do jisté míry měla teta Elisa pravdu. Měl jsem tehdy byt v Myslíkově ulici naproti domu, v němž bydlila Sklenářová-Malá.

Už před premiérou „Démona“ chodívala do tohoto mého mládeneckého bytu má drahá Giulietta. A tak by byl mohl můj mládenecký byt, kdyby dovedl hovořit, mnoho povídat o naší žhavé lásce.

Jednou za sychravého listopadového večera se však Giulietta v našem hnízdečku lásky bolestně rozvzlykala. Vyčítal jsem jí už kolik dní, proč je smutná, a chtěl jsem vyzvěděti, co ji vlastně trápí. Svěřila mi, že by si musila zoufat, kdybych ji opustil. Pochopil jsem, konečně se mi vyjasnilo, proč byla tak smutná. Když jsem vyzvěděl její tajemství, zlíbal jsem ji a znovu a znovu jsem ji ujišťoval, že jsem přešťasten, že ji mám a že se s ní ožením. Bylo po pláči. Vesele se na mne zasmála a napsala tetě do Milána, že se vezmeme. Na její výzvu požádal jsem její rodiče o dovolení k sňatku.

Giulietta mně jenom prosila, abych zatím o našem brzkém sňatku nikomu nic neříkal, zvláště ne v divadle. Vždyť se spolu neznáme ještě ani půl roku a už se chceme vzít. Poznali by prý, proč tak spěcháme. A Giulietta, která byla povahy uzavřené, k cizím lidem dosti nesdílné, nechtěla zavdat sebemenší příčinu k nějakým řečem v divadle. Ujistil jsem ji opět, že vše zůstane až do svatby jen naším společným šťastným tajemstvím.

Zavedl jsem Giuliettu k své mamince, které jsem už řekl, že se s Giuliettou ožením. Maminka „Julinku“, jak od té doby Giuliettu nazývala, velmi mile přijala a jednala s ní jako matka s dcerou. Líbila se jí, viděla ji už několikrát na jevišti Národního divadla a věděla také o tom, že si rázem získala srdce všech návštěvníků divadla. Maminku jenom mrzelo, že si nemůže s Julinkou povídat. Ale Giulietta se snažila naučit česky. Mne česky nazývala „Gustýnec“. Česká výslovnost jí působila největší potíže.

Musil jsem opětně Giuliettu ujistit, že jsem ani mamince neřekl ani slovíčko o tom, co se mezi námi stalo. Byla úzkostlivě stydlivá. Jedině tato její starost kalila nám naše velké štěstí.

Dne 9. prosince 1885 byla hrána po prvé velká opera „Mefistofeles“ od Itala Boito, byl to pokus o vlašské wagneriánství. Boito byl více znám jako libretista posledních Verdiových oper než jako skladatel. Mefistofela zpíval výtečně Hynek, Fausta Ital Raverta, Markétu Sittová, Martu Fibichová. Po letech jsem slyšel skvěle zpívati v „Mefistofelu“ Šaljapina v opeře Metropolitan v New Yorku.

Teta Elisa z Milána odpověděla. Podivovala se našemu náhlému rozhodnutí. Napsala také, že už tedy není třeba, aby Savigna byla s Giuliettou v Praze, rozhodli-li jsme se, že se vezmeme. Slíbila, že vše potřebné k svatbě obstará.

Savigna se vrátila do Italie. Krásný Štědrý večer a vánoce jsme prožili velmi příjemně v rodině Brábkově.

Giulietta měla už v Praze i několik tajných ctitelů. Dostávala od nich nadšené dopisy obdivu svého graciosního umění a ušlechtilé, klasické krásy. Paní profesorová mi s úsměvem vyprávěla, jak po celé hodiny dovede stát mladý doktor na protějším chodníku před domem, v němž bydlili profesorovi Brábkovi s Julinkou, jen aby Julinku aspoň zahlédl. Usmíval jsem se, ale bylo v mém úsměvu i něco sobeckého – vždyť já už měl Giuliettinu lásku zajištěnu…

Velkým ctitelem Giuliettina umění byl také můj dobrý známý a bratr Vojty Náprstka Ferdinand Náprstek, sládek z Černého pivovaru, se svou dceruškou Boženkou. Jak Giulietta tančila, byl se svou dceruškou v divadle na křesle v prvé řadě.

Svatba začínala nám působit přece jen značné starosti. Teta Giuliettina v Miláně příliš nespěchala na vyřízení nezbytností potřebných k svatbě své neteře, která byla příslušníci jiného státu. A Giulietta nechtěla svolit, abychom jí vysvětlili, proč se svatbou spěcháme…

I odpověď od Giuliettina otce, kterého jsem také požádal o její ruku, nedocházela, ač už bylo skoro ke konci ledna. Všechno to Giuliettu velmi rozrušovalo.

Na začátku února byla premiéra francouzského baletu „Gisela“ na text Théofila Gautiera; hudbu složil Adolf Adam, autor „Postiliona z Lonjumeau“. Text přeložil Jaroslav Vrchlický. V baletu měla primabalerina Giulietta Paltrinieriová velmi obtížnou úlohu Gisely, která zešílí, což naznačuje v mimice dvěma pády. Tato obtížná role Giuliettina mi působila při pomyšlení, v jakém jest stavu, velké starosti. Vyptával jsem se jí, zda jí těžká úloha nepůsobí obtíží, prosil jsem jí, že by snad přece jen bylo lépe svěřiti se řediteli Šubrtovi, aby zatím nemusila hrát. Nechtěla však o něčem takovém ani slyšet. Chodila sešněrována, že nikdo až do naší svatby neměl o ničem ani sebemenšího tušení. Hrála a tančila překrásně, měla při premiéře i při dalších vystoupeních opětně triumfální úspěchy. Kritiky chválily její graciosní velké umění, a sám Bozděch se zase rozepsal o jejím báječném tanci, napsal tenkrát, že tančila Gautiera.