Paměti/1591–1600

Paměti Mikuláš Dačický z Heslova
1581–1590	1591–1600	1601–1605

Údaje o textu
Titulek:	1591–1600
Autor:	Mikuláš Dačický z Heslova
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1591-1600

Léta 1591

Drahota v Čechách byla: žita a pšenice strych po jedné kopě a 15 gr. českých, hrách po jedné kopě a 30 gr. českých, oves po 40 gr. českých, slámy jedna kopa otepí po jedné kopě a 15 gr. českých, vaření a ovoce sotva jse dostalo; koroptva v krajích za 15 gr. českých, v Praze za 20 gr. českých. Kdo ví pak, zač bažant! Tři vejce slepičí za jeden groš český a to vše sotva pro bohaté a pro pány řečníky a prokurátory. Čímž šantročníci i šanfročnice (jenž dobré svědomí opovrhovali) bohatnouce sobě naháněli, nic na duši nedbajíce, podle vůle své svobodně provozovali.

Umřel pan Burjan Trčka z Lípy, bohatý a vznešený, jsa soudcem zemským a podkomořím království Českého.

Nějaký šantročník, Němec cizozemec, nepovědomo odkud dostav jse do Čech, pravě jse býti umělým alchymie, totiž zlata dělání, veda sobě I slavně a po pansku, v seznámení i vrchním vešel, kteříž většího bohatství nabýti žádostivi byli a na alchymii nakládali, ale zmejleni jsou. Nebo ten šejdíř, nabyv k provozování té alchymie nemálo a nic žádnému nedovedše, dal jse na utíkání, ale jsa uhoněn, do vězení dán jest.

Těch časů žádného (příkladem starých Čechuov) krigsmana českého jse nenacházelo; všichni jse toliko na pejchu, rozkoše, marnivosti světské vydávali, nic na to nedbaje, že jse jim ledajacísi cizozemci, poběhlci v zemi na českou záhubu osazovali, ještě jim k tomu napomáhali na své zlé a svých budoucích, a nové vždy křtalty a spůsoby cizozemské sobě škodlivé na sebe berouce sami jse, jak kdo oč mohl, připravoval, a cizozemci jim měšce čistili.

Pan Jiří z Lobkovic, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, dostav panství chomutovského a jsa náboženství římského religionu, spůsobil v městě Chomutově kollegium mnichuom ordinis Jesuitarum, kteřížto obyvatelům toho města v náboženství a religionu jich odporní byli a překážku jim v pohřebování mrtvých těl činili, až z toho pošlo, že jednoho dne, totiž v pondělí den památky Rozeslání apoštoluov Páně, když tíž mniši jesuité jednomu mrtvému tělu ku pohřebu zvoniti dáti zbraňovali, rozhorlil jse skrze to lid obecní a na obydlí týchž jesuitů udeřil a je rozehnavše kamna, skla, etc. vytloukli, knihy rozsápali a rozmetali, skrze což vrchnost svou světskou na sebe rozhněvali a za buřiče položeni jsou; a potomně na Červený Hrádek k postavení jse obesláni a tu v přítomnosti některých pánuov soudcuov zemských k tomu nařízených souzeni jsouce jse na milost dali; však dva z nich, že původcové toho zbouření byli, jsou tu hned mečem trestáni a sťati; jiným milost na vyměřené artikule učiněna.

Lidu vojenského, jízdného i pěšího, nemalý počet vypraven jest do Frankrejchu od některých knížat germanských religionu evanjelitského ku pomoci Hendrichovi Navarreovi, králi franskému, proti jeho nepřáteluom vespolek spuntovaným. V království Českém zapovědíno, aby se nižádný v to nevydával a najímati nedal. Toho lidu vojenského oupravného byl nařízeným jenerálem a nejvyšším hejtmanem Kristianus, kníže z Anhaltu, od Kristiana knížete, saského churfiršta, vypravený. Kterýžto churfiršt brzo potom umřel, ukrátiv sobě věku svého velikým sebe přepíjením. Sic finis bibendi et vivendi.

Nějaký také Italian, Vlach, obejvaje v Praze, čarodějnickým, ďábelským uměním své hříčky, lidi mámíce a šálíce, provozoval; Scota mu říkali.

Léta 1592

Nějaký baše turecký, jmaje s sebou nětco velblouduov a náklad bohatý, přijel do Rakous a odtud poslal dary k Jeho Milosti císařské Rudolfovi do Prahy, dav oznámiti, že utíká před císařem tureckým, kterýž že jemu dva syny jeho stíti dal a jeho též usmrtiti usiluje, žádaje, aby Jeho Milost císařská jej pod svou ochranu přijíti a jemu jse v křesťanstvu osaditi dovoliti ráčil, že chce křesťanskou víru přijíti; ale nebylo jemu toho věřeno.

V městě rakouském Vídni umřela jest Alžběta, královna franská, paní krásná, věku svého v prostředních letech, žádného dědice nepozůstavivše. Byla dcera slavné paměti císaře Maximiliana toho jména Druhého, uherského, českého etc. krále, arciknížete rakouského etc., sestra císaře Rudolfa etc. etc., kterážto za živobytí svého jsa a obývaje na hradě pražském, dala jest na svuoj náklad tu na hradě pražském vystavěti za velkým palácem královským kostel nový, veselý, kdež byl prve veliký zvon na hranici dřevěné, k tomu sroubené, zavěšen, a odtad odpraven jest; a do toho kostela nového dala jest vyzdvihnouti ostatky těla sv. Prokopa, opata někdy sázavského, z téhož kláštera Prokopského, v kraji Kouřimském ležícího, a tu jsou uprostřed téhož kostela nového na hradě pražském položeny a nad tím archa malovaná postavena.

Pan Humprecht Černín z Chudenic, byv hejtmanem hradu pražského a jedním soudcem zemským, učiněn jest také podkomořím království Českého. A hofrychtýřem učiněn pan Mates Pergl; před nímž byl v té povinnosti pan Václav Běšín.

Hieronimus Rozražovský z Pumsdorfu, biskup kujavský, urostlý Polák, vyslán do království Českého od Sigismunda Švédy, krále polského, k jednání při císaři Rudolfovi etc., aby arcikněžna rakouského kmene, panna Anna, strejna Jeho Milosti císařské, dcera arciknížete Karla v Štýrsku pozůstalá, byla k manželství zasnoubena a dána témuž králi polskému. Což se stalo a potom vykonalo.

Těch časuov rozepře těžká vznikla mezi paní Eliškou z Donína, manželkou pana Ferdinanda Hofmana, a panem N. Rychnovským o nářek cti na soudu zemském v království Českém, kdež jeho byla táž paní Hofmanová obvinila a škaredé věci proti sobě vedli a vyhledávali, až to k posledku mezi nimi spokojeno a vyzdviženo. A tejž pan Rychnovský, jsa vězením potrestán, brzo potom umřel.

V Sasích a v Míšni, zemích churfiršta saského, povstalo škodlivé rozdvojení, hádky a odpory o religion v náboženetví mezi duchovními i světskými, nebo někteří přidržali jse učení Lutherova, jiní Kalvinova. A tak jse nesnadíce proti sobě psali, tisknouti dali, vydávali a disputovali.

Devátého dne měsice Julii, července, město Sušice v království Českém všeckno vyhořalo.

Arcikníže rakouské Ernestus, vlastní bratr císaře Rudolfa, přijel z Rakous do království Českého na hrad pražský k témuž panu bratru svému za příčinou Turkuov pohanuov. Nebo císař turecký, zrušivše příměří, vyslal lid vojenský ku pomezí štýrskému, kteřiž hubili, zajímali a mordovali v těch krajinách, a pevnost Vyhytč tak řečenou, na pomezí charvatském ležící, opanovali v ten pátek po památce sv. Víta 19. dne měsíce Julii. A tak jse nová válka s Turkem začala v království Uherském.

V pondělí po památce sv. Augustina, posledního dne měsíce Augusti, srpna, umřel jest na hradě pražském v domě svém slavný pán český, pan Vilém z Rožmberka, jsa nejvyšším purkrabím pražským, rytíř tovaryšstva zlatého rouna domu burgundského, byv stáří věku svého 57 let. Potom ku pohřebu na panství své dovezen, zanechav po sobě v vdovství paní Polyxeny, rozené z Pernštejna, před níž předešle měl tři manželky z rodův povýšených, avšak žádného plodu nepozůstavil. Ten pán, ač římského náboženství byl, však nižádného v religionu nesužoval, a v tom při svobodě zanechal a pokojně živ byl. Symbolum jeho bylo: Festina lente.

Toho času po zrušení od císaře tureckého příměří Uhři vyslali pana N. Nadaždy k císaři Rudolfovi, králi svému, do Prahy, ochrany proti tomu póhanu žádajíce. A pod tím pan N. Krekvic z Slezska, byv předtím k císaři tureckému od císaře Rudolfa v legací vypraven, tam jsa arestován, jako u vězení s svými v nebezpečenství hrdel zůstávali; lid pak turecký oblehli klášter řečený Sisek na pomezí charvatském, chtěje, aby jim vzdán byl; opat toho kláštera, přední z těch Turkuov do téhož kláštera chytře (jako by jim klášter vzdáti chtěl) vloudivše a nastrojiv na ně střelbu, postříleti a zbíti dal; ostatní od kláštera odtrhli s pohrůžkami.

Pan Kryštof z Lobkovic učiněn presidentem nad appelacími na hradě pražském.

Arcibiskupem pražským učiněn pan Zbyněk Berka z Dubé, ale v Čechách to juž nehrubě váženo bylo.

Léta 1593

Učiněn nejvyšším prokurátorem císaře Rudolfa jakožto krále českého doktor Jindřich z Písnice namísto Viléma Vostrovce.

Učiněn nejvyšším purkrabím pražským pan Adam z Hradce.

V Novém Městě pražském umřel pan Václav Kamaryt etc., jsa radou nad appelacími na hradě pražském. Tištěno vuobec, že v Germanii nějakému pacholeti zrostl v dásních zub mezi jinými zuby zlatý, zlata dobrého, což i že jest za jisto sprubováno.

Arcikníže rakouské Arnošt, jeda z Prahy zase do Rakous, zastavil jse na Kaňku, a podívav jse trejbům dolovým, přijel do města Hory Kutny na Vlaský dvuor, a přivítán jsa od pánuov Horníkuov a přes noc tu na Vlaském dvoře zůstavše, zase nazejtří odjel.

Turci pohané opěty s nemalým počtem lidu vojanského položili jse zase u přízepsaného kláštera Siseku; hejtmané pak křesťanští, z nichž přední byli pan N. z Rederu z Slezska a pan N. z Ekenburku z Štýrska, maje toliko šest tisíc lidu jízdného, s těmi pohany (jenž jse na druhou stranu řeky od téhož kláštera přes most dali a šlachtorduňk učinili) se statečně potkali, a svedše s nimi bitvu polní, je na hlavu porazili, takže tu těch Turkuov pohanuov do 16.000 zbito jest, a nemálo jse jich na utíkání v řece stopilo, i baše, nejvyšší hejtman a vůdce jich, jenž švagr byl císaře tureckého. A tak tu křesťané šťastně vítězství zejskali s potěšením křesťanuov, pročež jse ten pohan, císař turecký, víceji zlobiti nepřestával s pohrůžkami moci své.

V Čechách umřel pan Václav Smiřický z Smiřic, jenž na zámku Škvorci v kraji Kouřimském obejval, pán věku svého mladého, milovník umění šermířského.

Toho roku založena jest kašna rourová, vodní, velká a nákladná, uprostřed rynku Velkého před rathauzem v Starém Městě pražském. Stálo to nemálo.

U velikou nemilost vešli a v hněv císaře Rudolfa upadli a jse připrávili pan Jiří Popel z Lobkovic, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, pán vznešený, a pan Ladislav z Lobkovic, bratr jeho… jeden pan z Vřesovic Šebestian pro nějaký spis, který přinešen byl do sněmu, jenž jse tehdáž držal na hradě pražském, čelící proti Jeho Milosti císařské králi českému, čehož že by tíž páni z Lobkovic původové byli. Vřesovec svou nevinnu odvozoval; pan Ladislav z Lobkovic preč ujel, zanechav po sobě spisu a omluvy své. Ale poněvadž nedostál, dáno proti němu Jeho Milosti císařské za právo, a jest cti, hrdla, statku odsouzen. Pan Jiří pak, bratr jeho, vida, že je toho jináč nezbytí, a jemuž jse největší vina dávala, na milost jse Jeho Milosti císařské dal, avšak ouřad i statek jest jemu odňat, do vězení císařského dán, v kterémž bídně, v trápení život svuoj dokonal. Nebo jse na něj i něco přitom jiného, že by postranně o Jeho Milosti císařské smejšlel, vyhledávalo. A tak byv prve v slávě, hojnosti a povýšenosti, na tom světě o všeckno přišel. Ergo, qui stat, videat, ne cadat.

Pan Ladislav po svém útěku ze Kře… milosti vyhledávaje, na vzáctné za něho přímluvy milosti císařské (však na vyměřené jemu artikule) dostal a domů jse navrátil.

Sněm český na hradě pražském zavřen jest ve středu po památce Všech svatých, na kterémž veliké berně a zbírky peněžité svoleny a nařízeny jsou, totiž berně domovní, z lidí poddaných, z masa dobytčího, z vín všelijakých, sladkého pití, piv, páleného, z ryb etc. Též defensí proti Turku aby pohotově byly a při kostelích pomoc peněžitá aby zbírána a dávána byla a mustrunkové po krajích aby držáni byli.

Hendricus Navarreus, nápadník království Franského, po mnohých válkách, různicích a sobě odpořich a jsa k tomu i od sobě odporných nabádán a vida, že jinak na to království Franské dosednouti dokonale nemůže, přistoupil k náboženství římskému, vyslav ku papeži, biskupu římskému, s pokorou pro rozřešení, kterého sotva dostavše, od strany jemu prve odporné za krále přijat jest a Paříž, město hlavní v témž království, jest jemu vzdáno a postoupeno. Avšak tím tejž král Hendricus při straně druhé, náboženství papeženskému odporné, s nimiž prve držel, v závazku a puntu byl, sobě pomluvu, zhoršení a nenávist spůsobil; v čemž suď všecky Pán Buoh sám.

Toho také roku arcikníže rakouské Arnošt dostal jse do Nydrlantu a tam Filipa, krále hispanského, strejce svého, gubernátorem nařízen a učiněn.

V Uhřích lid vojenský císaře Rudolfa pevnost Willekov Turkuom odňali s krajinou okolní.

Léta 1594

Knechti vojenští germanští trousili jse skrze Českou zemi do Uher na pomoc proti Turkuom, škody velké lidem činili, a nekrigsmansky a bezbožně sobě provozujíce, sami mezi sebou jse bili a hadrovali. Lidé, co jse za ně podle nařízení vrchností Pánu Bohu modliti jměli, je kleli a nic dobrého jim nevinšovali.

Jeho Milost císařská Rudolfus, český a uherský král, jmaje z království Českého vyjeti na sněm říšský do města Řezna, Regenšpurku, tyto své v království Českém místodržící zvoliti a naříditi ráčil: 1. Adama z Hradce, nejvyššího purkrabí pražského, 2. Jana z Valdštejna, nejvyššího komornika, 3. Jiřího Bořitu z Martinic, nejvyššího sudího, 4. Joachyma z Kolovrat, purkrabí karlštejnského a komory české presidenta, z stavu panského; 5. Hertvika Zejdlice z Šenfeldu, 6. Michala Španovského z Lisova, nejvyššího písaře zemského, 7. Humprechta Černína z Chudenic, podkomořího měst královských, z stavu rytířského.

Potom Jeho Milost císařská, do Řezna přijevše, tam od churfirštuov a jiných knížat říšských, germanských, slavně jest přivítán. Kterýžto sněm říšský jest za nejpřednější příčinou Turka pohana, nepřítele všeho křesťanstva, položen a držán, aby se jemu podstatně odpírati mohlo. Jméno tohoto pohana, císaře tureckého: sultán Amurates. A tak mnoho lidu křesťanského vypraveno jest do Uheř z Čech i z jiných zemí proti Turkuom, jenž jse velmi sílili; s nimiž páni bratří Jeho Milosti císařské Matyáš a Maximilian, arciknížata rakouská, snažně nepřáteluom odpírali, majíce nařízené vojenské hejtmany a oficíry; z Čechuov: Šebestiana hrabě Šlika, Jindřicha Kříneckého, N. Pětipeského, Šebestiana Šanovce, Václava Kyje, Jindřicha Myšku, fendricha, etc.; z Rakušanuov: N. hrabí z Ardeku, N. z Tifenbachu, N. z Ekenberku, etc.; z Moravy: pana N. z Žerotína, pana N. Tetaura etc.; z Slezska: pana N. Redera, grigsmana zkušeného, etc. etc. a mnoho jiných grigsmanuov a dobrých lidí, přitom pomoc svolenou a vypravenou od některých jiných křesťanských potentátuov. - Tejž lid vojenský, křesťanský, oblehl v Uhřích pevnost Novograd, jehož smlouvou dostavše a Turky odtaď podle smlouvy propustivše, mnoho kořisti nabyli.

Třetího pak dne měsíce máje v Uhřích u. Hatvanu zbito Turkuov od grigsmanuov křesťanských do dvou tisíc; ostatní s svým nejvyšším bašetem budínským zutíkali, a dva bekové turečtí v tom potejkání zahynuli.

Šestého dne měsíce máje arcikníže rakouský Matyáš jakožto nejvyšší jenerál té války uherské od Jeho Milosti císaře Rudolfa, pana bratra svého, nařízený, s hejtmany a radami svými vojenskými a lidem svým oblehli valně pevnost uherskou Ostřehom, jejž Turci v své moci měli, a křesťané města se zmocnivše, Turci na zámek Ostřehom utekli, a tam se zavřevše, silně jse bránili a odpírali.

Racové někteří, jenž pod mocí tureckou zůstávali, zvěděvše, že jse křesťanuom v Uhřích šťastně vede, od Turka odstoupivše a jse také vojensky sebravše na Turky, jenž jse svým ku pomoci přes řeku Dunaj přepravili, statečně udeřili, a je přemohše, kořisti, zvláště municí vojenské dostali a křesťanuom pomáhati jse zamluvili.

Pan N. Krekvic z Slezska, jenž od císaře Rudolfa v legací k císaři tureckému vypraven byl a tam uvězněný zůstal jest, zuřivostí a hněvem tureckým utrápen jsa, o život svuoj nešlechetně připraven.

Pan Joachym Novohradský z Kolovrat, jsa presidentem neb předsedou komory české, vyhledával pokut těžkých zřízením zemským obsažených pro sedlání a partet, obchody a handle nespravedlivé vyměřených, skrze což židé těžkosti pocítili, a někteří i zmučeni jsou. Dotejkalo jse tu i některých křesťanuov, jenž v tom s židy handlovali a šantročili a tak bohatli a sobě naháněli; skrze což tejž pán Kolovrat některým v nenávist vešel.

V Uhřích lid vojenský, křesťanský, od Ostřehoma odtrhli; nebo jse Turci silně bránili, a z obojí strany nemálo lidu tu zhynulo a vynaloženo; k tomu pokřik byl, že jiní Turci silně táhnou k Ostřehomu svým ku pomoci.

Mašul, baše turecký, udeřil se třími tisíci Jenčaruov na Ráce, kteříž mezi řeckým Bělehradem a Budínem leželi ku pomoci křesťanuom, ale jsou od týchž Racuov statečně poraženi.

Sinan, baše turecký, starý, v válkách zkušený, jsa od sultána Amurata, císaře tureckého, v Uhřích nařízený vojenský jenerál a jmaje Turkuov a Tataruov do dvakrát sto tisic, přitom nemálo střelby velké, oblehl valně pevnost Ráb v Uhřích znamenitou, jíž císař křesťanský v držení byl a mnoho na tu pevnost naloženo a tak spevněna, že sloula bašta křesťanská. Kterážto pevnost dobře osazená svěřena byla Ferdinandovi hraběti z Ardeku, rozenému Rakušanovi. Když pak to obležení Rábu císaři křesťanskému Rudolfovi, jenž tehdáž na sněmu říšském v městě Řezně zůstával, v vědomost uvedeno bylo, hned přísné mandáty Jeho Milosti císařské po všem království Českém jsou rozeslány, aby všichni stavové podle snešení sněmovnílio veřejně vzhůru byli a vojensky táhli Rábu retovati, položivše k tomu mustrunk hlavní k Znojmu, městu moravskému. I táhli sme, jak kdo mohl a nač měl, každý vedle své možnosti. Ale velmi dlouho tím mustrunkem se prodlévalo; nebo jse na bohaté váhavé očekávalo. A tak zmustrováno jest lidu českého vojenského, oupravného, jízdy okolo dvou tisíc, pěchoty, střelcuov okolo dvamecítma tisíc. Nejvyšší mustrherové toho lidu byli nařízeni pan Jan nejstarší z Valdštejna, ten čas nejvyšší komorník království Českého, pan Hertvik Zejdlic z Šenfeldu, N. Malovec a N. Vratislav z Mitrovic. Nejvyšším jenerálním polním hejtmanem učiněn jest pan Petr Vok z Rožmberka, nejvyšším leitenantem pan Melichar Reder, zkušený grigsman, nejvyšším polním maršálem pan Václav Berka, nejvyšším vachtmistrem pan Gall z Lobkovic, rytmistrové pan Radslav Vchynský, pan Václav Pětipeský, pan Jan Lukavecký, N. Nešovka, z císařských panství v Čechách etc., a jiní oficírové vojenští nad pěchotou nařízeni. Páni Moravané také pohotově byli, a tak jse ten lid český položili v Rakousích u města hlavního Vídně před řekou Dunajem. A v tom žalostivě a zarmouceně oznamováno, že Ráb, pevnost, Turkuom od Ferdinanda hraběte z Ardeku vzdán jest, nad čímž jsme všickni zarmouceni byli. I táhlo to vojsko české předce až k Prešpurku, městu uherskému, a tu jse opěty u Dunaje řeky položili; a tu opět oznámeno, že lid křesťanský, jenž u Rábu s arciknížetem Matyášem ležel a pomoci očekával, jest od Turkuov poražen a rozehnán, jakož i arcikníže Matyáš coufnouti musel a do města Prešpurku se dostal; Sinan pak baše turecký, dostav Rábu, nemeškal přitáhnouti k pevnosti Komárnu, kterážto pevnost křesťanská svěřena byla k obraně panu N. Braunovi, hejtmanu Jeho Milosti císařské věrnému. Ten jmaje sobě vzkázáno od Sinan bašete, aby mu také pevnost Komárno vzdal, tomu odepřel, a vytrhše z pevnosti s svými, s Turky šermicloval a jeden kus střelby velké jim odňal; avšak jsa v tom šermicli smrteldně zraněn, od toho zranění umřel a velice litován. Sinan baše zvěděv, že lid český jse přibližuje, ano i odjinad k retuňku Komárna lidu přibejvá a zima již tuhá nastala, od Komárna odtrhl. Lid ten také vojenský český, oupravný a nákladný, nic nedovedše - nebo vše pozdě a obmeškáno bylo jest rozpuštěn. A tak ta znamenitá pevnost Ráb v moc tureckou se tehdáž dostala se škodou křesťanuov velikou; pročež na jmenovaného Ferdinanda hrabí z Ardeku, že tu pevnost zradou vzdal, žalováno a naříkáno bylo, čehož potom a podle něho N. Perlin, Vlach, i s povolujícími k tomu těžce zažil a na hrdle jest trestán.

Franc kníže z Sasen, jsa také do Uher proti Turkuom vypraven a nic tam také platného nedovedše, domů jse s svými rejtary vracoval, čině pohrůžky pro neplacení. Ratenauští pak knechti, Němci, tam s svými knechtkami po vesnicích ležíce, sedláky hubili a šacovali, nikam jse hnouti nechtějíce, až obyvatelé, na ně jse spikše, něco jich zbili, ostatek uteklo, a tak jich vybyli.

Zikmund Batory, vejvoda sedmihradský, pán mladý, kterýž poplatníkem byl císaře tureckého, přistoupil k císaři křesťanskému podle smlouvy o to s Jeho Milostí císařem Rudolfem učiněné, a statečně proti Turkuom bojujíce, některé sobě v tom, v Sedmihradské zemi odporné, jenž ho zraditi a jíti chtěli, zjímati a zutráceti dal.

Při konci roku tohoto na den památky sv. Jana Evanjelisty původem a nastrojením nepřátel Hendricha Navarrea, krále franského, nějaký opovážlivý mladý lotřík, řečený Jan Castelle, v městě Paříži a tu rodilý, syn jednoho kupce bohatého, vydal jse na to, aby téhož krále Hendricha zamordoval. A když tejž král tu v Paříži s dvořany svými byl, vetřel se ten nešlechetník mezi ně k králi a vrazil mu nůž v tvář skrze pysky až do zubuov, a tak krále zranil, však ne smrteldně. A tu hned jest polapen a hroznou smrtí utracen.

Léta 1595

Sigismundus Batory, vejvoda sedlnihradský nadepsaný, udatně proti Turkuom bojujíce, poselství učinil k císaři křesťanskému Rudolfovi, žádaje a vyhledávaje toho, aby jemu arcikněžna, panna Kristina, pozůstalá dcera po Karlovi, arciknížeti rakouskému v Štyrsku, strejna Jeho Milosti císařské, k manželství dána byla. Což jse tak stalo, a tejž Sigismundus Batory za kníže říše přijat jest.

Pan Václav Berka, český pán, vypraven a poslán jest od císaře Rudolfa do Polska k Zikmundovi Švédovi, k králi polskému, o pomoc proti Turkuom pohanům, ale nic nezjednavše zase jse navrátil; nebo Poláci příměří s Turkem učiněného sobě rušiti odporovali.

Toho roku smrt z tohoto světa pojala dva slavné pány z domu rakouského, totiž: arcikníže Ernešta, vlastního bratra Rudolfa císaře, jenž zůstávaje v Nydrlantu gubernátorem, tam v městě Bryslu život svůj dokonal. Byl pán věku prostředního, zůstávaje neženatý; druhého, arcikníže Ferdinanda v Tyrolu, pána letitého, strejce týchž pánů bratří, kterýžto zanechal synuov dvou s Filipinou Felserin splozených, z nichž jeden kardinálem, druhý markrabětem de Burgau učiněni jsou. Po smrti pak nadepsaného Arnošta, arciknížete rakouského, Filipus, král hišpanský, arcikníže Albrechta, vlastního bratra téhož arciknížete Ernesta, strejce svého, jenž při témž králi hispanském z mladosti zůstával, v Nydrlantu gubernátorem učinil a nařídil.

Noviny potěšitelné do Čech Jeho Milosti císařské přinešeny, že Sigismundus Batory, vejvoda sedmihradský, s lidem svým muldavským a valašským Sinana baši tureckého, z Uher jse s velikou loupeží vracejícího, zaskočil, a loupež mu odňavše, mnoho Turkuov pobil, a Sinan baše sotva utečením život svuoj zachoval.

Také toho času pan N. Varkač vypraven jest od císaře Rudolfa v legaci do Mozkvy k velikému knížeti mozkevskému o přátelství a pomoc proti Turku.

Vše toho roku. Scepeněl jest ten pohan, sultán Amurates, císař turecký, na jehožto místo dostal jse a učiněn syn jeho Machomet. A ten hned všechny bratry své podle nešlechetného obyčeje předkuov jich císařuov tureckých dal zaškrtiti a tak usmrtiti, a slavný jim pohřeb podle otce učiniti a matky jich stopiti, pravě, že nemá a nemůže býti, nežli jeden buoh a jeden otoman rodu jich. Ale smejšlím o tom, že to činí proto, aby bezpeční císařové turečtí byli v svém panování a bratří aby jedni proti druhým nepovstali a sobě se nesprotivili, skrze což že by prej otomanská jich sláva musela padnouti. A tak bezpečněji jest býti pastuchou nežli synem a bratrem císařovým.

Umřel na Veliši pan Mikuláš Trčka z Lípy, pán bohatý. Karel hrabě z Mansfeldu, jsa od císaře křesťanského Rudolfa povolán, nařízen a vypraven jakožto starý, zkušený krigsman proti Turkuom pohanům do království Uherského, oblehl s lidem křesťanským pevnost Ostřehom, kdež jse Turci silně brániti nepřestávali. A jiní Turci přitáhli silně k Ostřehomu svým na retuňk, a tu jest s nimi bitva polní svedena a Turci přemoženi jsou a nemálo jich zbito; ostatní zutíkali. Ti pak na Ostřehomě obležení, vidouce svých porážku, dali jse s křesťanskými hejtmany v smlouvu a rokování, a jsa odtact s životy svými propuštěni, Ostřehoma křesťanuom postoupili. A tak jse ten čas ta pevnost křesťanuom v moc dostala. Před vzdáním Ostřehoma křesťanuom nadepsaný Karel hrabě z Mansfeldu, bitvu tu obdržav a rozstonavše jse, umřel.

Pan N. Varkač, legát císařský, z Mozskvy jse vrátil, s nímž přijeli legátové velikého knížete mozkevského, přivezše od pána svého Jeho Milosti císařské dary na věčším díle chlupatých koží sobolových, a poctivě ctěni a zase jsou vypraveni, a přátelství z obojí strany zakázáno.

Ten starý nešlechetník Sinan, baše turecký, táhl silně vojensky na Sigismunda Batory, kníže sedmihradské, ale jest z božího propůjčení poražen a zpátkem zahnán.

Léta 1596

Jan Zamojský, nejvyšší kancléř polský, nenávistnik domu rakouského, vtrhl vojensky do země Muldavské, chtěje tu zemi podmaniti a k Polsku připojiti.

Opěty sněm český na hradě pražském držán a začal jse držěti ve středu po neděli Devětník a zavřín po neděli Reminiscere. Na kterémž berně svolena z komínuov 20 gr. alb. na dva termíny.

Cales, pevnost znamenitá při moři mezi Engelandem a Nydrlandem ležící, odňata jest mocí vojenskou Francouzuom od arciknížete rakouského Albrechta, gubernátora v Nydrlantu, k ruce Filipovi, králi hispanskému, strejci jeho.

Mustrunkové vojenští v Čechách držáni podle nařízení sněmovního, jízda v městě Nymburce, pěchota v městě Hradci Králové a v městě Chrudimi; rytmistři N. Pětipeský, N. Laubský; hejtmanem nad pěchotou pan Vilém Trčka; po zmustrování táhli k jiným houfuom do Uher.

Engelanderové, nepřátelé Španěluov, vydali se vojensky na moře, Calis, Malis, králi hispanskému náležející, splundrovali, a šífy bohatstvím naládované odňavše, domů jse s velkou kořistí navrátili.

Kometa, hvězda ocasatá, vycházela na obloze nebeské, pouštěje od sebe paprslek kolmo vzhůru spůsobem tímto. Hatvan, pevnost v Uhřích, od vojenského lidu křesťanského obležena a statečně šturmem dobyta a Turci nepřátelé tam zbiti jsou bez milosti, při čemž jse pan Vilém Trčka, mladý pán český, udatně choval a pochvalu zejskal.

Erle, jinak Jagra, pevnost v témž království, kdež byli ordinováni a jse tam zavřeli nadepsaný pan Vilém Trčka a Paul Nyary, Uher, s svými grygsmany, obležena jest od Turkuov a dobývána. Obležení, nemajíce retuňku a nemohouce síle turecké odolati, se poddati museli žalostivě, a tejž pan Vilím Trčka a Paul Nyary dáni jsou a do Turek posláni do vězení, odkud jse Paul Nyary (nepovědomo vuobec, jakým spůsobem) vymohl a domů dostal, a pan Trčka (jakž zprávy šly) bídně tam život svuoj dokonal.

Potomně jiní křesťané u Keredes polní bitvu s Turky svedli, udeřivše na turecké ležení, a Turky na utíkání obrátili. Však davše se nečasně a neopatrně (jedni před druhými chvátaje) do tureckých kořistí, orduňk svuoj zmátli, což Turci poznavše zase jse spravili, a obrátivše jse a do nich jse davše, je tak různé snadně přemohli, a nejprve Uhři, po nich jiní utíkali. A to vítězství jako v rukou mající svou nesprávou ztratili ničemně. Umřel v Praze v domě svém na stupních pod hradem pražským pan Adam z Hradce, jsa nejvyšším purkrabím pražským, podagrickou dnavou nemocí soužený, takže sem i tam nošen býti musel. Rozprávěno, že pohřeb těla jeho stál nákladu šest tisíc kop gr. českých.

Holanderové někteří z Nydrlandu vydali jse na nové, jim prve neznámé mořské plavení velmi daleko; dostavše jse do velikých pustin zemských i mořských, trefili na moře ledové, skrz něž jse prosekávati a s bílými nedvědy potejkati s velikým svým nebezpečenstvím museli. A nemoha dál pro veliké ledy a mrazy, domu jse zase - však ne všickni a bez užitku - navřátili. Sám Pán Buoh zná a ví, kde a kdy světa konec! O tom Holanderuov marném plavání, kterýmž chtěli jim další neznámé země a ostrovy vyhledati, jsou obzvláštní spisy a knihy vydány a vytisknuty se vším, co jse jim a jak v té plavbě přitrefilo a s čím jse potkali.

Léta 1597

Caesar Rudolfus, imperator, český a uherský král, etc. obnoviti ráčil ouřady zemské v království Českém. Nejvyšším sudím učiněn pan Václav Berka, nejvyšším kancléřem pan Jiří Bořita z Martinic, byvše předtím nejvyšším sudím; sudím dvorským pan Kryštof Popel z Lobkovic, maršálkem dvorským pan Adam z Šternberka; nejvyšším písařem pan N. Janovský z Klenového.

V městě rakouském Vídni stat jest a na kůl vstrčen zrádce Francouz, kterýž přijav k sobě povinnost nejvyššího baumistra v témž městě, Turkuom to město - což na něj jest vyjeveno - zraditi jměl.

Pan Kryštof Želinský z Sebuzína, byv předešle místopisařem království Českého a již místokancléřem, učiněn jest od Jeho Milosti císařské svobodným pánem a štítu jest mu přilepšeno.

Sněm opěty držán na hradě pražském. A toho času Sigismundus Batory, kníže sedmihradský, zůstával v Praze, přijevše k Jeho Milosti císařské.

V Praze zastřelen jest zrádně v noci na ulici David Rydl, prokurátor, mladý člověk, neženatý. Praveno bylo, že jse to mělo státi Mikulášovi Rydlovi, bratru jeho, kterýž soud jměl se panem Joachymem z Kolovrat, jak potom ten skutek vyjeven jest; nebo skrze pilné toho vyhledávání od Mikuláše Rydle dva Vlaši jati jsou a do Prahy ku právu dodáni a útrpné právo jest na ně puštěno, a tu ti I jse k tomu, že ten zrádný mord z návodu a z ouplatku spáchali, přiznali; čehož když jse nadepsaného pana Joachyma z Kolovrat dotejkalo a ti Vlaši, jsouce k smrti ortelováni, konec brali a utraceni byli, týž pán přítomen býti musel, a soud se těžší mezi týmž pánem z Kolovrat a jmenovaným Mikulášem Rydlem, prokurátorem, rozmohl.

V markrabství Moravském umřel pan Jan Šembera Černohorský z Bozkovic, jsa po meči mužského pohlaví toho rodu a štítu poslední. O jehožto na tomto světě živobytí mistrné rozprávky byly.

Ditrich Švenda odsouzen cti, hrdla; že paní Polyxenu Rožmberskou, rozenou z Pernštejna, a N. paní hrabínku, manželku pana z Hradce, obě vdovy, na cti nařekl a při tom sobě falešnými listy z těžkosti své chtěl pomáhati. A ty paní jsou na poctivostech opatřeny.

V Praze při freji a ožralství zabiti jsou dva mládenci pražští: N. Mitis a Václav Matějíčků od jakéhosi hraběte, Vlacha. - Nota. Postranní frej a ožralství nic dobrého nepůsobí.

Dvě osoby, vyslány jsouce od krále perského a vydavše jse tejně a nebezpečně skrze země turecké s tim poselstvím k císaři křesťanskému Rudolfovi, dostaly jse do Prahy a zůstaly tu na čas; potom zase vypraveny. A to vše za příčinou Turka, pohana, kterýž nepřestával s císařem křesiaňským a králem perským válek vésti.

Balouni, cizozemci, vojáci tak řečení, proti Turkuom do Uher najednaní, dostavše jse do Prahy, tu sobě nepokojně provozovali, pročež zdvihlajse na ně chasa pražská a některé z nich zbili. Ostatní z Prahy táhnouce, zastavili jse v Malíně nedaleko Hory Kutny, právě tu v Malíně o posvícení, a tu také šarvátku učinivše, dva zabili a dál pospíšili.

Lid vojenský, křesťanský, oblehli v Uhřích pevnost Ráb dosti silně, chtěje ji zase Turkuom odníti, ale nic na ten čas není dovedeno; nebo zima nastávala, že museli odtrhnouti; a také někteří z cizozemcuov zrazovali a k Turkuom přistupovali, zvláště Balouni, lid směsičný. Němci mnozí, domů jse bídně vracujíce a ne tak nezvedně, jako když tam táhli, sobě provozujíce, na tu vojnu tureckou láli a naříkali. Při tom obležení pevnosti Rábu zastřeleni z té pevnosti z kusuov velkých nejprve: pan N. Vchynský, mladý člověk, a po něm pan Jan z Pernštejna, oba národu českého.

Umřel v Italii Alfonsus de Este, kníže ferrarské, nepozůstaviv dědicuov řádných, kromě postranného, řečeného Caesar, jenž děditi chtěl, v čemž jemu papež, biskup římský, překážku činil.

Pan Franciscus z Ditrštejna, mladý, zrostu maličkého, jsa biskupem holomúcký, přijal důstojenství kardinálské od legáta papežova. Actum Pragae.

Kníže virtnberské dal oběsiti na pozlacené šibenici k tomu naschvál spůsobené nějakého alchymistru Girg Hanaura, kterýž že jemu proalchymistoval dvě tuny zlata, a ta šibenice že stála tři tisíce zlatých. A tak škodu ke škodě přidal, moha jej dáti na prosté šibenici oběsiti, ale tu jemu poctivost za jeho slavné umění učinil.

Umřel v Germanii Johannes Georgius, markrabě brandenburské, churfirst elector, na jehožto místo vstoupil syn jeho Joachym Fridericus.

V Čechách zemřeli: pan Jaroslav z Smiřic, pán bohatý, též pan Jan nejstarší z Valdštejna, jsa nejvyšším komorníkem království Českého, a pan Václav z Říčan.

A po nich

léta 1598

pan Jiří Bořita z Martinic, jsa nedávno nejvyšším kancléřem království Českého; a v kostele hlavním na hradě pražském jest pohřben.

V Polsku umřela jest paní Anna, královna polská, manželka Sigismunda Švédy, krále polského, jenž byla dcera arciknížete rakouského Karla v Štýrsku, kteráž s týmž králem polským jediného syna a Polákuom dědice splodila.

V Uhřích Ráb, pevnost hlavní, jest zase Turkuom pohanům odňata, mimo naději lidskou, a tu neděli po Velikonoci 29. dne měsíce března, skrze rozšafnost a statečnost lidu vojenského, křesťanského, nad nímž správcím byl pan Adolf z Švarcnburku, grygsman zkušený, jenž byl k tomu nařízen. A to dobytí stalo jse nočně skrze nástroj nový, řečený petarda, od železa připravený a prachem ručničným naplněný, a tak u jedné brány té pevnosti tejně položený a zapálený, čímž brána rozvržena a průchod do pevnosti křesťanuom učiněn mimo naději Turkuov, na pevnost jse bezpečících. A ti tam všickni i s bašetem, svým hejtmanem (jenž se velmi bránil), zbiti jsou, a ta pevnost zase křesťany osazena a opatřena jest s potěšením křesťanstva, jimž na té pevnosti, zvláště okolním blíže, mnoho záleželo.

Sigismundus, kníže a vejvoda sedmihradský, postoupil jest Jeho Milosti císařské Rudolfovi, českému a uherskému králi, země Sedmihradské proti postoupení jemu od Jeho Milosti císařské v Slezsku knížetství Opolského a Ratibořského dle smlouvy o to učiněné; což jse potom témuž knížeti nezlíbilo.

Tisknuto a vydáno vuobec, že v Nydrlandu, in Belgis, v moři při Holandu nalezena a lapena jest ryba, kteráž že dlouhá byla šedesáte šlápějí mužských, vysoká nebo široká třidceti šlápějí, takže po žebříce na ni lezeno bylo; ústa když trámcem rozepřená měla, že tam člověk s vyzdviženýma rukama státi mohl; zubuov měla 40, každý stlouští tří prstuov a vzdýlí půl lokte velkého.

Pan Adolf z Švarcenburku, hejtman vojenský Jeho Milosti císařské v Uhrách, dal zutráceti některé pod správu jeho náležející vojáky nešlechetné, Balouny řečené, že toliko zlodějství hleděli, křesťany loupíce a obírajíce, i zrazovali. K tomu když nimi která pevnost osazena byla, Turkuom z ouplatku vzdáti pobízeli a svolovali. Takovíž vojáci, dostavše jse do města Čáslavě v Čechách a všedše do kostela, jeden z nich vzal palcát nad hrobem Jana Žižky, někdejšího rytíře českého, na ten hrob jse ušpráchal nestoudně etc. pravě, že to Žižkovi obětuje.

Kníže sedmihradské Sigismundus, vzav příčinu, že by jse jemu v té smlouvě, s Jeho Milostí císařskou učiněné, zadosti nečinilo, navrátil jse zase z Slezska do země Sedmihradské, jehož císař turecký snažně mnohými sliby svými k sobě zase obrátiti usiloval.

Budín, někdy přední stolice a sídlo králuov uherských, kteráž juž od dávna v moci turecké zůstává, obležen jest od lidu vojenského, křesťanského, a leževše tu dosti dlouho, zase odtrhnouti museli pro nečasy a jiné nedostatky; předměstí toliko splundrováno.

N. arcikněžna rakouská, dcera pozůstalá arciknížete Karla v Štyrsku, zasnoubena a dána jest k manželství Filipovi, toho jména Třetímu, králi hispanskému, strejci svému, pánu mladičkému.

Toho také roku povodeň veliká byla v Italii v městě hlavním Římě skrze rozvodnění řeky Tiberis, jenž prostředkem téhož města teče, a velkú škodu učinila.

Léta 1599

Město říšské Aquisgranum, Ach, dáno a vyhlášeno do achtu, pokuty císařské, že stavy nydrlanské, králi hispanskému rebelles protivné, fedrovalo a napomáhalo.

Mustrunk vojenských českých rejtaruov držán v městě Kouřimi proti Turkuom a Tataruom do Uher, při čemž zabit jest v svádě N. Holan od N. Měsíčka.

V Čechách jeden selský člověk na panství chlumeckém našel v nějakém potoku dva kusy rudy zlata dobrého, o čemž když vrchnost zvěděla, dali všudy v tom potoku a okolo hledati, zdali by jse nějaký umproch toho nalezl; ale nic není nalezeno.

Banditové dva, Vlaši zrádní, tejní mordéři, v Praze zutraceni jsou. O takových lidech v Čechách předešle slejcháno nebylo.

Divnou věc tiskli v Čechách, že jedna židovka v Praze porodila zvíře, nedvěda živého, a ten že hned, běhaje po světnici a zadrbav jse za uchem, umřel.

Tatarské poselství v Praze bylo, ale nic nezjednali, nebo jim věřeno nebylo. A tehdáž v Uhřích Turky na Dunaji porazili hejduci.

Arcikníže rakouské Matyáš, pan bratr císaře Rudolfa, přijel na poště do Prahy, nebo se v Uhřích k dobrému neschylovalo, jako by Sigismundus Batory, kníže sedmihradský, chtěl k Turku přistoupiti, čemuž aby v cestu vkročeno býti mohlo.

N., baše turecký budínský, jat jest v Uhřích od hejdukuov a vrchnosti dodán jest.

Jeho Milost císařská Rudolf jel z hradu pražského před morovým povětřím a nebezpečenstvím do města českého Plzně a tam drahný čas zůstával; nebo jse v městech pražských morová rána rozmáhala. Jiní také, zvláště bohatí, komu jse kde vidělo, před týmž morovým povětřím jse rozjížděli, chudí jse Pánu Bohu v jeho moc a ochranu poroučeli. Doctores medicinae, světští mudrlantové, traktáty a spisy tisknuté vydávali, jak by jse lidé proti té morové ráně boží chovati jměli, jako by moc boží zastaviti mohli a uměli.

Buď uzdraví neb udusí,
předce doktoru dát musí,
smiluoj jse Pán Buoh nad duší.

Legátové mozkevští k Jeho Milosti císařské do města Plzně přijeli.

Pan Aleš Berka na Bělý, pominuov jse s smyslem, sám jse mečem zabil. Et ne nos inducas in tentationem, o Deus omnipotens!

Tištěno bylo vuobec, že roku tohoto v pondělí po památce sv. Michala archanjela v kraji Hradeckém ve vsi Chotělicích na gruntech pana Markvarta Stranovského jedné ženě Voršile z Vrchlabí chléb v rukou, když jej krájela, v krev jse obrátil.

Měsíce Novembris, listopadu, Tataři pohané s svou zběří do Uher, do Slovák i do Moravy nedaleko Strážnice panuov z Žerotína pálili, lid mordovali, zajímali i dobytek; však brzo zpátkem podle jich obyčeje utekli.

Léta 1600

Umřel pan Joachym Novohradský z Kolovrat, pán letitý, jsa purkrabím karlštejnským etc., maje těžké soudy a nesnáze o nářky a zastřelení Davida Rydle s Mikulášem Rydlem, bratrem zastřeleného; což smrt přetrhla, a tejž Mikuláš Rydl ve škodách zůstal.

Noviny tiskly v Praze, že ve středu po druhé neděli postní Reminiscere v městečku Říčanech na gruntech pana Zikmunda Smiřického narodilo jse dítě z Elišky Šicové, kteréž že žádných očí a uší nejmělo, nos jmělo jako indianský kohout morák, ústa velmi široká, u rukou toliko po čtyrech prstech a hrozný hlas vydávalo, a jsa pokřtěno, dvě hodině toliko živo bylo. - Též že v městě germanském Trieru strašlivé divy jse ukazovaly a vidíny jsou.

Též vuobec tištěno bylo o nějaké vodě pramenné, že jse v Čechách zdálí půl druhé míle od města Tábora na gruntech pana N. Rutha s jakýmsi při tom divem zjevila a vyprejštila; kterážto voda že rozličné nemoci zahojila a prospívala, pročež posílali i osobně tam jeli mnozí lidé. Však ta pověst brzo utichla.

V Uhřích umřel pan Mikuláš Balfi, krigsman zkušený. Andreas Batory, kardinál, nepřestával v Sedmihradské zemi bouřiti a obmejšleti proti Rudolfovi, císaři křesťanskému, chtěje zase touž zemi pod vladařství rodu svého uvésti proti smlouvě mezi Jeho Milostí císařskou Rudolfem a Sigismundem Batorym, strejcem téhož Andreasa, učiněné; i vojensky se pozdvihl, ale poražen jest na hlavu a v boji zabit, z něhož hlava sťata a císaři Rudolfovi s jinými kořistmi jest poslána.

Drahota v Čechách v obilí povstala nenadálá, hrozná, nepovědomo bylo z jakých příčin, spíše neřádem a lakomstvím nežli neourodou. Hráchu, pšenice, žita jeden strych pražské míry po půl čtvrté kopě gr. českých, oves po jedné kopě gr. českých prodáváno bylo a platilo. Chudina byla u velikém soužení, avšak Pán Buoh všemohoucí ráčil jse sám smilovati a brzo tu drahotu přetrhnouti ráčil proti vůli mamonou nenasycených lakomcuov. Praveno také bylo, že v Turcích lidé hladem mřeli.

Varadín, pevnost v Sedmihradské zemi, obležena jest silně od Turkuov pohanův a dobejvána ukrutně, ale z milosti boží, statečnosti a správou pana Melichara Redera z Slezska, jemuž ta pevnost svěřena byla, jest s malým počtem lidu křesťanského obráněna, a Turci se škodou svou odtáhnouti museli.

Mustrunkové lidu vojenského do Uher proti Turkuom držáni byli v městě Chrudimi v Čechách; na Moravě v městě Jihlavi při pomezí českém. Při tom mustrunku v městě Chrudimi pan Václav Berka z Dubé a z Lipého, jsa nejvyšším komornikem království Českého a nařízeným mustrherem toho mustrunku, byv vesel, šel zdravý spát na odpočinutí, nalezen jest ráno mrtvý na loži tu, kdež jse položil. Domnění bylo, že by otráven byl, nebo tělo jeho brzo jse rozpuklo.

Nařízením papeže, biskupa římského, řehola mnišská, řečená Capuciani, přízní přitom domácí světské vrchnosti, pomocí a fedruňkem dostali jse do Čech, založivše sobě klášter a byt nad Prahou na Pohořalci za hradem pražským, a tu svuoj religion vedli a řídili s štědrým fedrunkem od přidržejících jse toho náboženství.

V Praze nějaký doktor, medicus přespolní, chtěje dokonale zvěděti o přirození a oudech člověka, vyžádal na právní vrchnosti jednoho zločince k smrti ortelovaného, a jedem jej usmrtivše, všecky oudy jeho pořezal a odevřel, a jak co v těle leželo, zvláště žíly, spatřil. Kteréžto umění medikové anatomací jmenují.

Balouni, lid vojenský zoufalý, jenž z jiných zemí v Uhřích proti Turkuom potřebováni byli, nimiž pevnost Papa osazena byla, tu pevnost z ouplatku Turkuom vzdali zrádně a nešlechetně, a tam k sobě Turky pustivše, jse spolčili. I zvěděv o té nešlechetnosti pan Adolf z Švarcnburku, věrný hejtman vojenský od Jeho Milosti císařské nařízený, nemeškal těch zrádcuov oblehnouti. Oni pak jmaje mezi sebou v té pevnosti jednoho krevního přítele téhož páně z Švarcnburku, jej na kůl vbili, a tak jej usmrtivše, na truc na valích té pevnosti postavili. Když pak ten ctný rytíř pan z Švarcnburku jedné chvíle touž pevnost k spatření objížděl, jest od těch zrádcuov zastřelen. Jiní hejtmané věrní, silněji ty zrádce oblehše, té pevnosti (ač krvavě) jse zmocnili a ty zrádce hroznými mukami zutráceti dali; jiní z nich někteří k Turkuom zutíkali.

Brzo také ten pán a ctný rytíř Melichar Reder z Slezska, mnoho dobrého tam v Uhřích křesťanuom dovedše, umřel. Domnění bylo, že by z nenávisti religionu evanjelitského, jehož jse přidržel, otráven byl. A tak toho času ti dva platní a užitečni křesťanuov hejtmané životy své dokonali s želením jich od dobrých lidí.

V Štýrsku pro rozdílné v religionu náboženství a protivenství i soužení a persekucí mnozí obyvatelé v témž knížectví Štyrském osedlí odtad jse jinam, jak kdo mohl, dávali a odbírali; ti, jenž jse evanjelitského religionu přidrželi, jsou také zvypovídáni.