Přemyslovci/Vidění

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Přemysl Otakar Velký	Vidění	Duha

Údaje o textu
Titulek:	Vidění
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 156–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kam mne vedeš, anděle mé vlasti?
    Ach ty slzavé odvrátiv tváře,
Kážeš hledět hrůzy do propasti!

Zří tam zrak můj rumy a žaláře,
    Z nichž se krve páry husté kouří,
Vůkol šlehá měst hořících záře.

Z té pak spousty hlasy zhůru bouří,
    Hlasy ducha děsící bolesti,
Vražda, hlad a mor tam národ souží.

Postavy tam vidím z rumů lézti,
    Vidím kostlivce, oděné koží,
Ani dráhu mrchami si klestí.

K hnusnému se plazí mrtvol loži,
    Pokrm strašný do sebe hltají;
Mnozí k mrtvým druhům se položí.

Muži zuby skřípajíce lkají,
    Matky slzy smrtných žalů lejí,
Pokrm! pokrm! dítky chrapotají.

Nové ryky zoufalství teď znějí:
    Sněhem plazící se rolníkové
V sníh a led krvavé stopy rejí.

Hle! tam žena, jenž se dcerou zove,
    Matku vlastní ku plamenu vleče,
Hu! do skráně hřeb jí ostrý kove!

Matčina krev k nohám dcery teče,
    Běda, matky zohavené tělo
Dítě hladem rozvzteklené peče!

Hrůzy také slunce nevidělo! —
    Slyš! co mezi rakvemi a rovy
Teď tam rykem šelmy zaskučelo?

Hyena to, jež čenichá hroby?
    Lítá zvěř se strachuje té hrůzy —
Člověk to, hledaje drahé kovy!

Sbor to cizí vražedlné luzy
    V rakvích hrabe, mrtvoly otvírá —
Zjevení to pekelné Meduzy!

Slzou oko slepne, jež to zírá;
    Dost, ach dost! o anděle mé vlasti!
Srdce hrozným lekáním umírá!

Což kdy země trpěla těch strastí?
    Srdce lidské sneslo těch bolestí,
Neb to přelud pekelné propasti?

České zemi bylo hrůz těch snésti!
    Volá duch — na mrakonosné skále
Skvěl se velebnosti chrám a štěstí:

Běda! štěstí podvodné, nestálé,
    Rozbořivši chrámu sloupy zlaté,
Národ pohřbilo s mrtvolou krále!