Přemyslovci/Duha

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Vidění	Duha	Pěvec neznámý

Údaje o textu
Titulek:	Duha
Podtitulek:	(Roku 1283)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 159–160. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bouře nade Prahou — v nebes báni
Ryje kříž za křížem rudý blesk;
Znak ten smrti, též i požehnání
Děsící provází hromu třesk.
Hrozná děva moru Prahou kráčí;
Kde se kmitne střela její, pláčí
Hlasy bolné, zní hynoucích stesk.

Jak v nesmírnou neštěstí nádobu,
V Českou zem se vrhlo všecko zlé,
Nezbylo, ach! vlasti ani hrobů,
V něž by kladla děti umrlé;
V propastech tam po tisících leží
Těl pohřbených bez zvonů a kněží,
Čechy — pohřebiště rozlehlé!

Touha srdce národu českého,
Nešťastného Otakara plod,
Dědic milý trůnu královského,
Jesti nevolníkem cizích psot!
Protož nebe bouří se odívá,
Hojné proudy slzí svých vylívá
Na hynoucí České země rod.

Bouře tichne — nad slzící Prahou
Slunce proudy zlata vylívá;
Ejhle, koule svatá září blahou
Město Přemyslovců odívá;
Aj, a sedm tu nebeských pruhů
Vyklenuvše jasných barev duhu,
Obloukem svým Prahu objímá.

„Hle, toť nebes posvátné znamení,
Zvěstující přežádoucí klid!“
Tak volaje v radostném zachvění,
Rukojemství spásy vítá lid.
Slyš, tu znějí trub a bubnů hluky,
Písní českých známé, svaté zvuky
V prsou budí náhlý blahý cit.

Hospodine, polituj ny! pěje
Národ z mrákot smrti vzkříšený;
S hradeb Prahy lidstva proud se leje,
A kolkolem lid rozvlněný
K nebi zdvíhá díků hlasy blahé;
Neb se blíží pacholátko drahé —
Blíží se již Václav milený!

Osloněn vítěznou nebes září
Táhne král pod míru obloukem;
Slza rdí se mu v nevinné tváři,
Slza kane na otcovskou zem:
Ejhle! z ní vykvétá rajské kvítí,
Pokoj, blaženost a sláva svítí
Slzavým se kvítka lupenem!