Přemyslovci/Poznamenání

Údaje o textu
Titulek: Poznamenání
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 181–211.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


Styr a Slavoj

editovat

Báseň tato opěvuje vítězství, ježto Čechové r. 849 nad vojskem Ludvíka, krále německého, obdrželi. První útok Němců Čechové odrazili, avšak se ztrátou na lidu velikou; protož se odebrali poslancové jich do ležení německého, aby se o pokoj smluvili. Mezitím co rokování trvalo, udeřili Němci proti slovu danému na Čechy, kteří, rozdrážděni jsouce zlomyslností takovou, sebravše síly své Němce na hlavu porazili. Pamět rekovných vůdců českých ve slavné bitvě té dějepis nám nezachoval; jména Styr (Štír) a Slavoj jsou vyňata první z Dalimila, druhé z Kralodv. Rukopisu, poněvadž pověsti národní hrdinské skutky obou těchto vůdců do tétéž doby kladou.

Otec a syn

editovat

Boleslav I, ačkoli zavražděním bratra svého, Václava svatého, cestu k vládě sobě proklestil, kál se nicméně z těžkého hříchu svého, a upevniv tuhými ovšem prostředky moc svou knížecí i sílu národu, slávu říše české znamenitě rozšířil. Mladší syn Boleslavův Strachkvas, vstoupiv do řádu sv. Benedikta a jméno Christan přijav, sepsal prý život sv. Václava. Latinská legenda, od starodávna za dílo Christanovo považovaná, jest však, jak Dobrovský důkladně dokázal, docela jiného původu, pročež jen básníku dovoleno syna Boleslavova co spisovatele legendy té uvozovati.

Dubrovka

editovat

Martinus Gallus, jenž byl živ v první polovici XII. století, vypravuje v kronice své, že Dubrovka (Dubravka), dcera českého knížete Boleslava I., hned při zasnoubení svém r. 965 pokřestění manžela svého, polského knížete Mečislava I., za výminku položila; dle zpráv jiných letopisců přiklonila teprv po zasnoubení srdce manžela svého líbezným chováním a výmluvností svou k víře Kristově.

Stranov

editovat

Kronikáři, ovšem pozdějšího věku, Hájek a Balbin, vypravují, že na levém břehu Jizery, mezi Stranovem a Hrušovem r. 973 poslední válečné sbory českých pohanů Bratřimilem Hrušovským, aneb, jak Hájek píše, knížetem Boleslavem II. poraženi jsou. Balbin dokládá (Epit. rer. boh. I. VII. c. X.), že v jedné komnatě hradu Hrušova, dříve než tento ve švédské válce pobořen byl, obraz bitvy té na stěně malovaný viděl.

Rusalky dle domnění dřevních pohanských Slovanů byly bohyně vod (srovn.: O Rusalkách, od P. J. Safaříka, Čas. Mus. 1833, sv. 3.).

Přítel

editovat

Jindřich II. kníže bavorský, vnuk krále Jindřicha Ptáčníka, pokoušeje se po smrti císaře Otty I. o korunu německou, stal se sokem císaře Otty II. Avšak od tohoto v bitvě poražen, vzal útočiště k příteli svému knížeti českému Boleslavu II., jenž ani přemlouváním ani pohrůžkami císaře nedal se pohnouti, aby přítele nešťastného v ruce nepřátel jeho vydal. Otto II. tedy do Čech válečně vtrhnuv svedl u Plzně r. 976 bitvu, v kteréžto vojsko německé náramně bylo potřeno a císař sám přestrojen houštěmi Šumavy do Bavor prchnouti musil.

Břetislav na Velehradě

editovat

Kníže Oldřich svěřil synu svému Břetislavovi správu nad vojskem silným, kteréž r. 1028 vyslal k osvobození Moravy od Maďarů. Břetislav, píše Palacký (Dějiny nár. česk. I. díl 297), dokázal hned v prvním tomto boji všecku i chrabrost i jemnotu ducha svého. Jedním úprkem dobyv jako na překot celé země poháněl před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený stanovil meze obou říší a pojistil Břetislavovi jméno vévody moravského. Pravíť sám v listině o tom vydané,[1] že zpomínaje na moc a slávu starých knížat země moravské, cítil se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy křesťanství tak krásně bylo prokvetlo, když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách a chrámy boží v něm zpustlé a zohavené. — V pobožném nadšení ustanovil celou kořist uherskému vojsku odňatou vynaložiti na nové vystavení a nadání chrámů oněch, jakožto obět kladenou na oltář toho, kterému zasvěceny a jehožto pomocí zase dobyty byly.

Bitva Domažlická

editovat

Bitva, v kteréžto Břetislav I. vojsko německé králem Jindřichem vedené r. 1040 porazil, svedena byla u Kdyně, na kterémžto bojišti potom Čechové kapli sv. Václava na památku vítězství postavili. Pozdější však kronikáři vypravují, že Čechové slavné toto vítězství získali u vesnice Pivoňky, na severu od Klenče ležící. Dle Palackého táhl se hlavní proud vojska německého po řece Koubě ku Kdyni, a jinou pak stranou kázal král Jindřich markrabí Otovi obejíti vojsko české a utkati je s zadu; obě pak tato vojska byla od Čechů poražena. Poněvadž Domažlice u prostřed mezi Kdyní a Pivoňkou leží, a mimo to souditi lze, že i pověstný prosmyk Domažlický tenkráte byl taktéž zásekami opatřen a zbraní českou hájen: proto za dobré uznáno, ponechati zde název „bitva Domažlická“, v prvním vydání těchto básní položený.

Vratislav

editovat

Vratislav, věrný spojenec krále Jindřicha IV., vynikal osobní statečností svou v bitvě u Fladenheimu, jižto Jindřich se sokem svým Rudolfem Švábským r. 1080 svedl. Voigt, jenž obšírně popisuje bitvu tuto v díle svém „Hildebrand als Papst Gregorius VII.“, klade výslovně, volaje se ke kronice Alberta Stadenského a souvěkého Brunona spisu „De bello Saxonico“, že kníže český Vratislav v boji tomto Rudolfovo královské kopí dobyl a je na památku s sebou do Čech vzal.

Božetěch

editovat

Poslední opat obřadu slovanského v klášteře Sázavském, Božetěch, obdivován byl od vrstevníků svých co výborný malíř a sochař. Ve krasoumě bylo jeho největší zalíbení, neboť netoliko maloval, ale i obrazy ve dřevě řezal, v kamenu tesal, nebo na soustruhu točil; vystavěv nově skvělejším slohem klášter a kostel svůj i náležitá k nim jiná stavení, ozdobil je a nadal hojně vším, čeho potřebí bylo. — U krále Vratislava požíval Božetěch větší přízně nade všecky jiné preláty zemské, tak že i biskupa Kosmasa k žárlivosti o to popudil; nebo když jednou u veliký svátek, sáhnuv do úřadu biskupova, Vratislavovi králi korunu na hlavu postavil, rozhněval se Kosmas a to tak velice, že ho z opatství ssaditi chtěl. Teprv když mnozí páni čeští za opata se přimlouvali, uložil mu mocí svaté obediencí tu neobyčejnou pokutu, aby, vydlabav ze dřeva krucifix, zvící jak on sám, zanesl jej na vlastních ramenou do Říma i složil tam v kostele sv. Petra. A opat kajicně splnil vše, jak mu rozkázáno bylo. (Pal. Děj. I. 351.) Brzo po navrácení se Božetěcha z Říma vzala liturgie slovanská konec svůj v klášteře Sázavském; nebo někteří údové řehole slovanské kláštera tohoto, usilujíce vší mocí, aby svrhli Božetěcha s důstojenství opatského, osočovali jej žalobami nejhrubšími, které, kdykoli vyšetřovány jsou, ukázaly se býti ničemnými, až konečně nástupec krále Vratislava, kníže Břetislav II., rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, vyhnati kázal z kláštera i opata i svárlivé bratry a uvésti tam mnichy latinské z kláštera Břevnovského.

Vězeň na Hammersteině

editovat

Bořivoj II., panovník dobrý a lidumilý, zbaven byl stolce knížecího lstivým a bojovným Svatoplukem. Po smrti Svatopluka zmocnil se Vladislav, bratr Bořivojův, žezla vlády, avšak Bořivoj podnikl s ním krvavý boj o korunu. Mezitím vtrhnul na žádost Vladislava císař Jindřich V. do země, pravě, že rozepři mezi bratry chce rozsouditi. Tu když přišli knížata česká, kázal císař Bořivoje zajmouti a v poutech zavésti na tvrdý hrad Hammerstein nad Rýnem (r. 1110). Později pak povolal Vladislav, jsa muž dobrého srdce, Bořivoje zpátky do Čech a jemu knížectví navrátil, podržev sobě toliko krajinu Zálabskou. Avšak svornost mezi bratřími netrvala dlouho, neb Bořivoj r. 1120 opět odešel z Čech a v cizině zemřel. — Malebné zříceniny hradu Hammersteinu, na němž Bořivoj sedm let byl uvězněn, až posud na temeně vysoké skály na pravém břehu Rýna nedaleko města Andernachu se pnou.

Vršovci

editovat

O původu a příčině záští Vršovců proti Přemyslovcům u souvěkých letopisců žádné zmínky se nečiní. Pozdější kronikáři se domnívají, že Vršovci, z pokolení praotce Čecha pocházející, na rod Přemyslův proto zanevřeli, poněvadž Libuše rolníka Přemysla za manžela sobě zvolila, nehledíc k rodu knížecímu Vršovců. Muže býti, že pouhá mstivá vášeň od otce na vnuky dědičně přecházející příčinou byla vražedlných útoků jejich na rod Přemyslův; avšak i možno, že jistým politickým záměrům tímto způsobem průchod zjednati se domýšleli. Jaké tyto záměry byly, píše Zap v kronice své, „zdali jenom povýšení svého rodu na mysli měli, anebo zdali uznávali potřebu, aby Čechové více si přátelství s pobratřenými Poláky hleděli a těch škodlivých svazků s Němci zanechali, to nám již těžko rozhodnouti.“

I. Dýka

editovat

Břetislav II. r. 1100, když lesem Zbečenským z lovu se vracel, zavražděn byl zlosynem nějakým jménem Lorek; vražda tato prý se stala návodem Vršovců, Mutiny a Božeje. — Mstižádost Vršovců roznícena byla již dávno předtím, neboť následkem útoku na život knížete Jaromíra Vršovcem Kochanem r. 1003 u Zbečna učiněného byli tenkráte mnozí z Vršovců na životě trestáni, o čemž svědčí Kosmas, jenž na r. 1003 klade: „Hic interfecti sunt Vrševici.“ — Výjev v básni této příliš fantastickým způsobem líčený souvisí ovšem jen chatrným pásmem s osnovou historickou.

II. Libice

editovat

Za panování Boleslava II. povstala mezi Vršovci a Slavníkovci, z jichžto rodu sv. Vojtěch pocházel, záhubná válka, ve kteréžto Vršovci přízní a pomocí mladého Boleslava (Ryšavého) převládali, až starý Boleslav obě strany k míru donutil. Když pak Soběslav Slavníkovic u císaře Otty III. na křivdy, ježto se rodu jeho v Čechách činily, sobě stěžoval, a pak ke knížeti polskému Boleslavu Chrabrému se odebral, zhoršil se velice stav bratří jeho v Čechách. Vršovci opět záští proti nim počali a tito na jediný hrad Libický obmezeni jsou, až pak i ten r. 996 obležen a útokem dobyt a bratří sv. Vojtěcha od Vršovců zrádně, a ukrutně zavražděni jsou. Po 112 letech zastihla osudná pomsta rod Vršovců na místě samém, kde předkové jejich onen ohavný skutek byli spáchali. Mutina, hlava Vršovců, byl obviněn, jako by srozuměn byl s Boleslavem králem polským a jemu nebránil do Čech vtrhnouti a zemi hubiti; protož kázal kníže Svatopluk jej s jinými Vršovci na župním hradě Vratislavi zavražditi. Jiní náhončí krutého Svatopluka jeli kvapem na Libici, kde Vršovec Božej s rodinou svou seděl; vrahové všedše do hradu obořili se na nebohou rodinu a zavraždivše Božeje i dítky jeho, hrad vyloupili a zapálili.

III. Matka

editovat

Vršovců rod byl velmi četný a měl na velikých statcích svých znamenité množství lidu sobě oddaného. Ti, kteří nebyli uchváceni prvním hněvem knížete Svatopluka, postavili se na odpor, avšak marně, nebo konečně vyhlazeni jsou násilnou mocí knížete. Někteří z nich byli stínáni na Petříně u Prahy, jiní zabíjeni na ulicích a v domech. Též i nejmladší dva synové Mutinovi usmrceni jsou. První pokračovatel Kosmasa smrt jejich těmito žalostivými slovy popisuje: „Byla to pacholátka mravů spanilých, oblíčeje krásného a tak milostného vzhledu, že by ani výtečný umělec v kosti slonové ani malíř na stěně je tak zdařile vypodobniti nemohl. Patřili jsme, kterak nebožátka na náměstí byla vlečena, častěji volajíce: „„Matičko má, o matičko má!““ Tu ukrutný kat oběma jako selátkům hrdélka nožem podřezal. Lidstvo v prsa se bijící prchalo, by nepatřilo, jak zlosyn tak ohavnou páše vraždu.“

V. Pomsta

editovat

Léta 1109 císař Jindřich V. s vojskem silným do Slezska vpadl, chtěje polský národ mečem a ohněm ku placení daně přinutiti; kníže Svatopluk, vrah Vršovců, se sborem Čechů k Němcům byl přirazil. Město Hlohov vojem císařským obleženo. Tenkráte Svatopluk časté tajné rady s císařem míval, k tomu ho chtěje nakloniti, aby Bořivoji, bratru jeho, všecku naději k opanování stolce knížectví českého odejmul. Jednoho večera, když Svatopluk, stan císařův opustiv, do tábora českého se vracel, přitočil se k němu neznámý jezdec a probodnul jej. Domnívalo se, že vrahem Svatopluka byl Jan, syn Vršovce Tisty.

Soběslav I.

editovat

Soběslav I., za knížete uznán jsa po smrti bratra svého Vladislava I., byl co moudrý a spravedlivý muž od národu milován. Oto Černý, kníže Olomoucký, chtěje Soběslava se stolice knížecí svrhnouti, obrátil se ku králi německému Lotharovi o pomoc. Tento chopiv se příležitosti té, aby mohl vrchní moc králů německých nad Čechy dokázati, povolal jej před soud německých knížat do říše; Soběslav však odpověděl poslům královým: „Doufám v milosrdenství boží a v pomoc Václava a Vojtěcha, svatých našich, že nebude země tato vydaná v moc cizinců!“ Král Lothar vtrhnul tedy přes hory Krušné v tuhé zimě do Čech a v údolí Chlumském svedena bitva krutá, v kteréžto vojsko německé na hlavu jest poraženo. Původce války té, kníže Oto, padl a veliké množství hrabat a šlechticů německých přišli tu o život. Lothar s ostatkem vojska svého utekl se na blízký vrch, kde, vojem Čechův odevšad sklíčen jsa, musel prositi o pokoj. Soběslav uchlácholiv vojíny své po krvavé pomstě prahnoucí, odebral se do stanu Lotharova a jal se mluviti: „Ne proto bojovali jsme, vzácný pane, abychom ubližovali důstojenství tvému, nebo prolévali krev tvých milých, ale jen proto, že jsme nechtěli poddati šíjí svých pod jařmo zákonů nových, otcům našim neznámých. Nyní spravedlnost naše došla potvrzení soudem božím, pročež není již příčiny k dalším sporům.“ Lothar ztvrdiv Boleslava na trůnu českém propuštěn jest na svobodu v pokoji. — Důkladně píší o bitvě té mnich Sázavský a Otto Freisingský; obšírné vypravování příběhu tohoto položil Raumer do díla svého „Geschichte der Hohenstaufen“ I. str. 310.

Vladislav král

editovat

I. Sněm — II. Píseň polní vojínů českých

editovat

Kníže Vladislav II. přijal v Řezně korunu královskou z rukou císaře Fridricha I., jenž získati chtěl pomoci českého panovníka k výpravě proti Milánu. Pražský biskup Daniel, státník onoho věku nad jiné vynikající, nejvíce k tomu přispěl, že Vladislav žádost císařovu vyplnil a tažení do vzdálené země podniknul. Když však Vladislav na sněmu zemském jal se mluviti o výpravě proti Milánu, někteří z předních pánů českých těžce to nesli, že věc tak důležitá uzavřena jest bez jejich vědomí a že Čechy k válce zahraničné zavázány jsou. Někteří tak velice prý se rozhorlili, že pokládali za hodného smrti, kdokoli králi k tomu radil. To směřovalo proti biskupu Danielovi; aby ho uhájil, řekl král, že z vlastního puzení přislíbil císaři pomoc za proukázanou sobě čest, že nikoho nenutí k válčení; kdo půjde s ním; tomu že chce odplatiti službu poctou náležitou; komu se to nelíbí, ať prý zůstane doma a hoví sobě mezi ženami.

Toto volání k bojovnému duchu národnímu zdařilo se lépe nežli všeliké důvody politické; brzy nemluvilo se než o válce a Milánu. „Celá Praha,“ vypravuje očitý svědek Vincentius, „rozléhala se písněmi o nové výpravě a o pokoření hrdého Milána; všude zbraně sbírány, čištěny a opravovány; sám rolník opouštěje pluh a rádlo, počal se cvičiti štítem a oštěpem.“ Mnohé líce ženské, pravý týž spisovatel dále, polilo se slzami, když nastala choti doba loučení; nejedna mladice chválivši ještě nedávno chrabrost milencovu, nevěděla nyní, jak sobě počíti, nejedná manželka volala chotě nazpět, aby s pláčem ještě políbila jej a dítky spolu plačící ještě jednou jemu líbati dala (Pal. Děj. nár. č. I. 2. str. 48.).

IV. Adda

editovat

Podle zprávy Vincentia, jenž spolu s biskupem svým Danielem v českém vojsku do Lombardie táhnoucím se nalézal, popisuje Palacký přechod Čechů přes rozvodněnou řeku Addu takto: Všecky mosty na řece byly strženy, všecky brody lidem bojovným osazeny a hájeny. — Asi míli pod císařovými postaveny byly stany Vladislavovy. O poledni dne 23. července, když král s bratrem Děpoltem a biskupem Danielem obědvali, křik radostný zdvihl se v ležení u břehu; i pospíchal tam. Smělý bojovník český Odolen Střížovec, odváživ se prudkosti řeky, pustil se byl přes ni v průvodu dvou druhů. Když octnul se v nejsilnějším peřeji, proud unášel jej tak mocně, že se zdálo, jako by potácel se brzy pod koněm brzy nad ním: nicméně dostal se šťastně na druhý břeh, a za ním také druh Bernard Soběslavic, kdežto třetí méně srdnatý v polovici proudu nazpět se obrátil. Král Vladislav, vida je na protějším břehu, dal v okamžení udeřiti v bubny; „jako ti dva,“ pravil, „může i tisícero jiných přepraviti se!“ Tudíž vrhnul se první do proudu, za ním celé oddělení vojska, kteréž u něho bylo. S vítězným hlukem vrhli se Čechové na houfy Milánských. Když pak z německého ležení spatřily se najednou neobyčejné pohyby mezi Milánčany, domníval se císař, že jim přibylo vojska ku posile: ale brzy vytrhly jej z omylu k radostnému jeho překvapení známé zvuky bubnů českých a zmatečný útěk nepřátel. Sotva uvěřil očím svým, dívaje se na krále, an dělal přípravy k opravení mostu, co zatím chrabrému jeho bratru Děpoltovi dána úloha, honiti překvapené nepřátely až do noci co nejdále možná.“

V. Dacio

editovat

Císař Fridrich ustanovil odbojné město Milán přísným sevřením a hladem donutiti, aby se vzdalo. Celá moc císařova rozestavena jest okolo města v sedmeru velkých odděleních, z nichž každé hájeno jest zvláštními okopy. Mezi městem a ležením přiházely se půtky každodenně; hlavní výpad učinili Milánčané dne 6. srpna pod večer proti dvěma prvním oddělením německého vojska, ježto stály nejblíže brány sv. Dionysia; Čechové i tu rozhodli boj, kterýžto popisuje očitý svědek Vincentius takto: „Nastala bitva, s obou stran nejstatečnější bojovníci padají. Kníže Ludvík (bratr císařův) znamenav, že nepříteli odolati nelze, poslal ku králi českému posly s prosbou, aby jemu s vojskem svým ku pomoci přispěl. To slyšev král český, kázal v bubny udeřiti, a bez prodlení s plukem svým na pomoc bojujícím spěchal, což když znamenal Ludvík, snažil se útoky Mediolánských tím statečněji odrážeti. Mezitím sám král český v lesknoucím se hávu svém udeřil se zástupem svým na první voj Milánčanů, a velitele jich a praporečníka Dacia kopím svým probodl, tak že smrtelně raněn padl. Ostatní vojínové čeští vrhají se na nepřátele, štít o štít se tře, noha nohu tlačí a silné rány udatných mužů se rozléhají. — Od večera až do svítání trvá boj. Milánští konečně ztrativše velké množství lidu a nemohouce odolati ranám Čechův, útočiště hleaají za hradbou městskou, vojskem českým až k samým branám pronásledováni jsouce.“

VI. Chiara valle

editovat

Vincentius pokračuje v popisu svém bitvy před Milánem takto: „Přemnozí z našich bojovníků vrátili se ranění do stanů svých. V bitvě té padli co udatní lvové ve květu věku mladického Mikuš, Ota, Zvěstek a Heralt, vnuk velkého Hrabiše, ježto jsme s pánem našim Danielem, biskupem Pražským, v opatství Chiara Valle, nedaleko od Milána vzdáleném, s velkou žalostí pochovali.“

VII. Koruna

editovat

Zmáhající se hlad, nemoci a vnitřní rozbroje donutily konečně hrdé měšťanstvo Milánské prositi císaře o pokoj; prosbě té naklonil se císař Fridrich na přímluvu krále českého a přijal na milost město pokořené pod tuhými ovšem výminkami míru. — Přední mužové z města kráčeli po dvou od bran městských až ke stanu, kdežto císař seděl na trůnu: nejprve kněžstvo, potom představení městští bosonozí, každý nesa nade hlavou nahý meč. Při slavné mši, kteroužto smíření císaře s Milánskými bylo posvěceno, vstavil císař králi Vladislavovi na hlavu korunu drahocennou, kterouž byl nedávno obdržel darem od krále anglického. (Pal. Děj. I. 2. str. 55.)

Poustevníka pohřeb

editovat

Soběslav II., zkusiv nmoho bídy za 12letého vězení svého na Přimdě, byl sice muž mravů neuhlazených, avšak měl srdce útrpné a ujímal se rád lidu obecného proti křivdám úřednictva a mocných pánů, byl tudíž u obyvatelstva sedlského velice oblíben, od pánů však potupně „knížetem sedlským“ nazván. Byv sokem svým knížetem Fridrichem poražen v rozhodné bitvě na polích mezi Vyšehradem a Prahou, utekl se na hrad svůj Skálu. Po dlouhém vzdorování moci nepřátelské opustil konečně hraď ten a z Čech se odebral; zemřel r. 1180, neví se kde. Tak historie; básník však, chtěje poměr nešťastného panovníka k lidu obecnému vytknouti, uchýliv se od zprávy dějepisné klade, ze Soběslav ve skalách nad Jizerou se vypínajících co poustevník se skrýval a tam život svůj též dokonal.

Sekerkové

editovat

Císař Fridrich I. přinutil pány české, aby Fridricha, syna krále Vladislavova, jehož ze země vypudili, opět za panovníka přijali; spolu však udělil císař léno země moravské Konrádovi Otovi knížeti Znojemskému, nazvav jej moravským markrabím, tak aby tuto zemi držel od samého císaře a jen jeho, ne pak knížete českého byl poslušen. Oddělením Moravy od Čech myslil císař napotom tím snáze panovati knížatům obou zemí. Pánové, bojíce se krvavého hněvu jeho, podrobili se těmto rozkazům. (Tomek, Děje král. Česk. str. 78.) Avšak kníže Fridrich, upevniv se na trůnu českém, vypravil r. 1185 bratra svého Přemysla s vojskem do Moravy proti Konradovi Otovi, aby ho přinutil ku předešlému poslušenství. Přemysl vtrhnul do země Znojemské a setkal se s Konradem v bitvě krvavé u Loděnic, kteroužto bitvu souvěký Gerlach takto popisuje: „Na místě Loděnice nazvaném krvavý a dlouho nerozhodný boj byl sveden, tak že hřmot a křik bojujících, dusot koňův a břinkání mečů bylo doslýchati až i v klášteře Kunickém, vzdáleném více než míli od bojiště. Vilém, zakladatel chrámu Kunického (Rosa coeli), vzal přes krunýř liščí krzno do bitvy, které nesčíslnými ranami rozpícháno bylo, onť však i s bratrem svým Oldřichem šťastně z bitvy vyvázl. V seči té tak veliké množství českých a moravských bojovníků padlo, že do jediné jámy jich 10, 15 i 20 uvrženo, pak rumem a kamením zavaleno bylo.“

Pověst o Vršovci Ratiboru a jeho soudruzích, kteří prý z Polska Čechům ku pomoci přispěli, zakládá se pouze na zprávách pozdějších kronikářů Hájka, Pulkavy, Lupáče atd.

Bratři

editovat

Po smrti biskupa knížete Jindřicha Břetislava vybaven jest Vladislav, nejmladší syn někdy krále Vladislava, z vězení a nastolen na stolci knížecím. Přemysl, bratr jeho, zvěděv o tom a co starší domnívaje se míti lepší právo k panství, sebral přátely své, mezi nimiž byl nejpřednější župan Černín, a pospíchal z ciziny domů, aby se pokusil podruhé o dosažení žezla českého. Přitáhl s vojskem svým ku Praze; proti němu se vyzdvihl Vladislav a ačkoli, praví souvěký Gerlach, převýborné vojsko měl, postoupil stolec vlády bratru svému Přemyslovi, chtěje blažící pokoj zemi a sobě lásku bratra zachovati.

Královna Dragmíra

editovat

Dagmar (Dragmíra) byla dcera krále Přemysla Otakara I. z matky Adléty, s nížto se Otakar, stana se králem, rozvésti dal. Provdána byla Dragmíra za krále dánského Valdemara Vítězného r. 1205. Dánské letopisy, pověsti a národní písně líčí s nadšením blahé působení sňatku tohoto. Skvělou řadou slavných činů byl pokoj v Dánsku upevněn za Valdemara II.; severní Polabané jsou žezlu dánskému podrobeni; hrdé a dotíravé požadování císaře německého nalezlo slušného odporu; nová města se zakládala, rolnictví se zmáhalo, obchod kvetl. Za této skvělé doby přišla Dragmíra do Dánska, a sláva země té za živobytí milostné královny ještě skvěleji se množila. Na prosbu Dragmíry propustil král z vězení biskupa Valdemara, jenž z královské krve pocházeje žádal, aby jemu díl dánské říše odstoupen byl; když pak žádost jeho byla oslyšena, s nepřátely vlasti své se spojiv, zemi dánskou plenil, načež jat byl a do tuhé vazby dán.

R. 1209 porodila Dragmíra syna, jenž později za krále provolán, od lidu Valdemarem Dobrým nazván byl; než mladý král předešel smrtí otce svého. Dragmíra zemřela po osmiletém manželství dne 24. května 1213, v 26. roce věku svého na hradě Ribbe, a pochována v Ringstedu v hrobce královské. Valdemar zdržoval se právě po šťastně skončené výpravě na hradě svém Skanderburku, když žalostnou zprávu o těžké nemoci milované choti své obdržel. Děsnou jízdu jeho ze Skanderburku do Ribbe opěvuje píseň národní. Staré pověsti dánské, velebíce krásnou a dobrotivou dceru české země, kladou, že Dragmíra procitnouc z mrákot smrti prosila manžela svého, aby milosrdenství prokazoval nešťastným a opuštěným, a pak že vysílala modlitby k nebi o blaženost země a štěstí chotě a synáčka svého. Dále praví pověst, že zpověď její obsahovala jen jediný hřích, že totiž jednou v neděli hedvábné rukávy roucha svého vroubila; avšak, praví pověst, to jí pán Bůh odpustil a nyní andělé po ní touží a nebešťané radostně vítají přemilou dušičku. (Naučný slovník: „Dagmar“. Obšírně jedná o královně Dagmaře můj článek v Čas. česk. Mus. 1846.)

II. Skaldův zpěv

editovat

Skaldové byli básníci skandinávských národů, kteří za dávných časů netoliko skládali a pěli písně rekovné, nýbrž i osobně provázeli krále své do bojů, aby tím živěji válečné činy panovníků opěvovati mohli. V básni naší, dle způsobu podobných nordických zpěvů nerýmované, opěvuje skald bitvu, v kteréžto Valdemar II. s pomocí knížete slovanského Niklota porazil hraběte Holštýnského Adolfa III., tak že tento jen kvapným útěkem život svůj zachrániti mohl.

Hody krále Václava I.

editovat

Vladislav, syn krále Václava I., zasnouben jsa s Gertrudou, dcerou vévody Fridricha Bojovného, zdědil s ní Rakousy a Štyrsko. Když toho času (r. 1246) kníže Mečislav z rodu Piastova bez dětí byl zemřel, poddávali se i stavové knížetství Opolského pod panství králevice českého.

Přítomnost vítěze nad Tatary při hodech, k oslavení rostoucí moci koruny české na hradě Pražském odbývaných odůvodňuje se podstatně dějepisem, neboť teprv čtyry léta byla uplynula od slavného vítězství nad Tatary u Olomouce, velebeného v Kralodvorské básni „Jaroslav“, kteréžto ohlas ozývá se při hodech krále Václava I.

Přemysl Otakar Velký

editovat

I. Vstup

editovat

Přemysl Otakar II., jakkoli muž povahy ušlechtilé a panovník slavný i rekovný, nicméně nebyl přítelem národnosti české, neboť počal v rozsáhlejší ještě míře než otec a děd jeho zaváděti živel německý do české země, rozprodávaje pomezní lesnaté krajiny a kusy země na královských statcích německým osadníkům. Vypudil taktéž ze župních sídel obyvatelstvo české a Němce tam uvedl, kteří tu dle německého způsobu a práva města zakládali. Tak se i dělo na podhradí Pražském, nynější Malé Straně. „Z jara r. ;1257,“ vypravuje souvěký letopisec, „vyhnal král Otakar Čechy z podhradí a usadil tam cizozemce“ (Cosmae contin. p. 390). „Rozmnožením německého obyvatelstva,“ píše Tomek (Děje král. Česk. str. 150) „a udělením jemu přednosti před domácími zasadil Přemysl símě nových, dlouho trvanlivých třenic v zemi, kteréž po mnohém utrpení národu od pyšných cizinců přinesly ovoce krvavé.“ Tím tedy odůvodněna jsou slova v básni naší položená:

„Běda, že jsi srdce svého lidu
Sobě k srdci poutat obmeškal:
Tím se zbořil základ tvého klidu,
Nad tebou tvůj anděl zaplakal.“

II. Kterak král Otakar pole sbíral

editovat

Hned po smrti otce svého, krále Václava I., povolal nástupce jeho Přemysl na hrad Pražský všecky pány, kteří od času války mezi ním a králem Václavem obdrželi statky korunní v odměnu za služby tomuto prokázané. Dostavivše se na hrad nuceni jsou odříci se statků nepravým způsobem nabytých. Tím ovšem mnozí z pánů českých na krále svého zanevřeli, zvláště pak mocní Vítkovci, kteří znamenitou újmu statků svých tudíž utrpěli. — Zmínky o názvech k rodinným jmenům přidaných: ze Žebráka, Chudenice, Chudoba atd. vyskytují se teprv u kronikářů pozdějších věků.

III. Pánové čeští

editovat

Pověst o Hynkovi z Valdšteina, jenžto se čtyrmecítma jinochy, syny prý a vnuky svými, přirazil k vojsku králem Otakarem k tomu cíli sebranému, aby Prušané, národ kmene litevského, na víru křesťanskou násilím obráceni byli, vyskytuje se v kronikách věku pozdějšího, poskytujíc pouze látku básnickou.

IV. Otakar v Sambii

editovat

Král Otakar, vtrhnuv s vojskem 60.000 bojovníků silným do Sambie, porazil vzdorující jemu pohany v bitvě veliké, načež přednější z lidu litevského pokřestiti se dali.

Pověst o zajatém náčelníku, jemuž král český kázal, aby mínění své o síle pluků křesťanských projevil, nalézá se teprva v pozdějšího věku kronikách.

V. Čechové u moře Baltického

editovat

Otakar II., podrobiv litevské Prušany, založil město Královec (Königsberg), asi hodinu od břehu moře Baltického na pahorcích se rozkládající.

Mělť se Otakar ku pokřestěným Litvanům laskavě, ale tím více utiskovali je pak rytíři řádu Německého, jimž bylo panství nad nimi odevzdáno.

VI. Koruna císařská

editovat

Souvěký pokračovatel Kosmasa obšírně vypravuje, kterak arcibiskup Kolínský s jinými pány německými od volenců říše k Přemyslovi posláni jsou se žádostí, aby král český důstojenství císařské přijal. Přemysl, svolav pány a rytířstvo české, oznámil jim, co jemu od poslů říšských podáno bylo, při tom od nich žádaje rady, co má vyslancům za odpověď dáti. — Ondřej (z Řičan), komorník království českého, jenž byl nad jiné výmluvnější, takto promluvil: „O veleslavný králi český a pane náš! rozvaž, prosím, sám u sebe, kdo z lidí smrtelných může se tvé moci přirovnati. Pán Bůh na nebi kraluje, a ty dopuštěním jeho na zemi panuješ i nad knížaty, a není žádného, jenž by směl se protiviti vůli tvé. Neznámé a nejisté věci jsou, ku kterýmž tebe potahují cizí národové; seď na stolci otců svých; moc a sláva panování tvého rozhlášena jest po všech krajinách světa, jméno tvé ozývá se po březích moře a dle kynutí tvého sami knížata se spravují. Ano, v případu potřeby bude sám císař poslušen tvému velení a mečem i štítem tobě ku pomoci přispěje.“ Otakar slyšev těchto řečí naklonil se k nim, a moha volně a svobodně přijíti důstojenství císařského, od sebe je odstrčil. (Script. rer. boh. p. 417.)

VII. Porážka Maďarů

editovat

Zachovaly se hojné souvěké zprávy o veliké bitvě a slavném vítězství krále Otakara u Kressenbrunnu nad Maďary získaném; mezi těmito vyniká zpráva samého krále českého v listu k papeži Alexandru IV. obsažená (viz. Pal. Gesch. v. Böhm. II. 1. 176 atd.).

České vojsko rozložilo se na pravém, uherské na levém břehu Moravy. Když obě vojska více dní proti sobě stála na prázdno, umluveno mezi králem českým a Belou IV., uherským panovníkem, aby Otakar udělal Uhrům místo k volnému přechodu na pravý břeh Moravy, načež král český, ucouvnuv s pluky svými nazpátek, rozdělil je daleko od sebe. To zpozorovavše Uhři neočekávali času k bitvě dle úmluvy určeného, nýbrž přebrodivše se tajně v noci přes řeku, přepadli z nenadání zástupy Otakarovy u vsi, řečené Kressenbrunn. Tu Otakar první útok Maďarů se svými muži železnými statně odrazil a svolav všecky zástupy vzdálené v hromadu, svedl bitvu krvavou, v nížto Uhři neslýchanou porážku utrpěli. 18.000 mužů zabito na bojišti, ostatní hnáni jsou do řeky Moravy, v nížto 14, dle jiných zpráv 16 tisíc mužů vojska uherského utonulo. O hrozné bouři, ježto se tenkráte strhla, a kterak Morava, vodopády z oblohy se chrlícími rozvodněná, se pozdvihla, vypravuje obšírně Kosmasův pokračovatel. (Script. rer. boh. I. 397.)

VIII. Vítkovci

editovat

Příčinou nešťastného pádu krále Přemysla Otakara byli v veliké části pánové, jimž korunní statky, ježto v nepravém držení měli, odejmuty byly. Zvláště páni z Rosenberka z tétéž příčiny zahořeli záští proti králi svému. Vítkovci Sezimovi z Klokot a z Landšteina odejmul král Otakar hrad pevný Hradiště a založil při něm nové město na místě, kde později od Husitův nynější Tábor byl vystaven. Páni Rosenberští (Vítkovci), zanevřevše na obyvatele nového města, přepadli je velikou mocí právě o výročním trhu a město spálili a pobořili. — Stará báseň z XV. stol. „Král Přemysl Otakar a Záviš“ (víz Mus. Čas. r. 1828) klade, že město Hradiště páni z Rosenberka v držení měli a Otakar že se snažil města tohoto zradou dobyti, nebo prý měšťané někteří králi příchylni byli:

„ale pan Sezema, když to zvědě,
bratřím svým takto povědě:
dříve než bez naší vuole míti bude,
chcemeť je raději ohněm spáliti.
I spálichu město Hradiště,
v trh najvětší když běše.“ —

„Na Pražském mostě nesmí se ozvat český hlas.“

Podotknutá stará báseň praví, že Otakar nechtěl, by na Pražském mostě který Čech byl slyšán, a Dalimil slova Přemyslova uvozuje:

„Chcu Petřín povlakú německú potříti,
a na Pražském mostě nebude Čecha vidieti.“

Nicméně znamenati třeba, že udání toto pochází od spisovatelů nakloněných straně králi Otakarovi nepříznivé, že tedy ne-li zcela nepodstatné, alespoň zajisté jest přehnané.

IX. Kunhuta

editovat

Záviše z Falkenšteina, hlava Vítkovců, „vybraný rytíř mezi rytíři“, jak jej Dalimil nazývá, jest osobnost historická, leskem romantickým ozářená a tragickým osudem svým pověstná. Byltě Záviše muž nad jiné vzdělanější, o němž domníváno, že básně v Kral. Rukopisu obsažené, mezi nimiž, jak známo, milostná píseň „Ach ty róže, krásná róže“ se nalézá, od něho pro královnu Kunhutu sebrány, z části snad i skládány byly. — Svrchu uvedené skládání z XV. století praví, že Otakar pana Záviše z Falkenšteina proto ze země vypudil, poněvadž u králové „na freji byl“.

X. List

editovat

Na večer před osudným dnem sv. Rufa povolal Otakar přední vůdce vojska svého k sobě a vkročiv neozbrojen mezi ně pravil, kterak jej listem z ležení nepřátelského výstraha došla, že ve vojště jeho zrada proti němu se kuje; „jest-li tomu tak,“ zvolal, „nechť vystoupí zrádce a na místě mne usmrtí; neboť lépe, abych dnes sám padl, než aby zítra tisíce věrných bojovníků se mnou zahynuli.“ Vůdcové vsak svatou přísahou se králi svému zavázali věrně a statečně s ním bojovati (viz Palacký Gesch. v. Böhm. II. 1. 271). —

„A páni znaku hvězdy, trojříčí, orlice,
Lva, ostrve a lekna pozdvihli pravice.“

Hvězda jest znak pánů ze Šternberka; polotrojříčí znak pánů z Litic, Potenšteina, Risenberka, z Černína; orlice znak pánů z Janovic, ze Žirotína, Kolovrat; lev znak pánů z Lemberka, Vartemberka, z Michalovic, Valdšteina; ostrev znak pánů z Lipé, Dubé, z Ronova, z Lichtenburka; lekno znak pánů z Kounic, Martinic, Choustníka.

XI. Záviše a Milota

editovat

Záviše z Falkenšteina, jehož Otakar pro zradu ze země byl vypověděl, přišel před bitvou na Moravském poli k vojsku královu a vznesl skrze posla prosbu na Otakara, aby jej opět na milost přijal a dovolil, aby v nastávající bitvě jemu k pomoci přispěti směl. Avšak král již nevěřil jemu a k sobě ho nepřipustil.

„Za krev bratra prolitou katem
Lev hrdý musí život svůj dát!“

Beneš z Benešova a z Falkenšteina, tajný rada krále Otakara, byl r. 1265 ze zrady nad králem svým obviněn, hrdla odsouzen a na hradě Veveří sťat; bratr pak jeho Milota z Benešova a z Dědic za nevinného uznán a později na úřad nejvyššího komorníka země Moravské povýšen. Jemu svěřil Otakar oddělení vojska zanechaného v záloze, ježto v rozhodné době bitvy na poli Moravském králi ku pomoci přispěti mělo. Když však Otakar velel, aby Milota na nepřítele již ve zmatek uvedeného udeřil, tu vyvedl Milota zradu, obrátiv se s vojskem svým na útěk a i jiné zástupy, kteří ještě táhli ku pomoci, na cestě obrátil, pravě, že již po bitvě a vojsko královo poraženo. Příčina hanebného jednání Miloty byla bezpochyby žádost dlouho utajená, aby se nad králem za to, že bratra jeho odpraviti dal, pomstil.

XII. Moravské pole

editovat

„Za Dunaj, tam do rakouské hradby
Zavezli ti krále krvavého.“

Tělo krále Otakara rozkázal císař Rudolf do Vídně vézti, kdežto v klášteře Minoritském třicet neděl nepohřbeno leželo, aby se každý naň podívati a že Otakarovo jest, svědčiti mohl; z Vídně pak do Znojma přeneseno a tu v chrámě Minoritův pochováno, až pak léta 1296 rozkazem krále Václava, syna Otakarova, do Prahy odvezeno a v kostele sv. Víta žalostivě pohřbeno bylo.

„Zanevřevše na přísného soudce
Mstili vraždou vlastní zloby vinu.“

Otakar znamenaje zradu nevěrného Miloty, nestál již o život svůj, i uvrhnul se tam, kde byla seč nejlítější. Sám císař Rudolf praví v listu svém k papeži Řehoři X.: „Král český nechtěl ustoupiti, nýbrž obrovským i duchem i namáháním s podivuhodnou udatností se bránil.“ — V tísni boje padl pod ním kůň, i klesl král na zem a obklopen od nepřátel, raněn a odňata jemu zbraň; i v tom přihodil se rytíř Berthold Šenk z Emmerberka, Rakušan, jehož bratr byl někdy pro zločiny k rozkazu Otakara popraven. Ten poznav krále vylil na něm pomstu svou a bezbranného probodl, kterýž zahynul ranami as sedmnácti. (Tomek, Děje král. Česk. str. 163.)

„…těla hajitelů vlasti
Na bojišti přehrozném se věží.“

V listu svém k papeži píše císař Rudolf, že v bitvě té znamenitější z pánů českých padli. Jména jejich, bohužel, souvěcí dějepisci nezaznamenali; jisté však jest, že s jedinou výminkou Miloty z Dědic prameny naše žádného zrádce ve vojsku Otakarově neznají. (Srovn. Pal. Gesch. v. Böhm. II. 1. 274.)

„Běda, běda! Ruka našich vnuků
Pamět slávy vlastní tam rozrývá!“

Připomenouti třeba, že tyto a následující řádky básně té psány byly před 26 lety, a že od té doby poměry národnosti české utěšenějšího pohledu nabyly.

Vidění

editovat

Jak ukrutně Oto Braniborský, jemuž po zahynutí krále Otakara správa království Českého svěřena byla, v naší vlasti sobě počínal, ji loupil a hubil, a jaké následky z hrozné této vlády povstaly, to vše Kosmasův pokračovatel co očitý svědek živými, ač strašnými barvami vyobrazil. Martin Pelcl v kronice své děsnou tuto dobu dle zpráv onoho souvěkého svědka takto pqpisuje: „Vladař země české kázal svým Braniborcům, aby se v zástupích po vší zemi rozešli a Čechy hubili. Čechové to slyšíce a zvláště ti, kteří ve vsích neohražených bydleli, opustivše své příbytky, s ženami a s dětmi i se svým dobytkem v lesích a skrýších obývali tak dlouho, až zima přišla a sněhové spadli, tu je teprv Braniborci jako slední psi zvěř lesní vyhledávali a jímali, je loupili a rozličnými mukami mučili, chtíce od nich peněz míti; kteří čeho dáti neměli, s těch šaty ano i košile pobrali. — Okolo Mělníka a jinde mnozí sedláčkové, kteří peněz dáti nemohli, i do Labe uvrženi a stopeni, jiní až do smrti trápeni, mečem zmordováni, ohněm spáleni a jinými ukrutnými způsoby o život připraveni jsou. Role a polní hospodářství ladem ležela. Z toho vznikl hlad mezi lidmi. Sedláci a řemeslníci, rozprodavše svých nábytků, žebrat chodili. Do měst Pražských puštěni jsouce almužny prosili, měšťanům jídla od ohně brali, aby hladem nezašli. Potom když brány městské zavřeny byly, lid ten hladový okolo Prahy mrchy scíplých koní, psů a jiných hovad požíral, a že čas zimní nastal, mnozí před branami pomrzli. Některé matky, lásky mateřské zapomněvše, své děti zabíjely a jedly; ve vsi Hora řečené, k chramu Žateckému náležející, dcera vlastní svou matku zabila, na kusy rozsekala, pekla a snědla. Jiní oběšené s šibenic sňavše jich žráti sobě neošklivili. — Potom pak počal býti veliký a náhlý mor. Taková rána morová když se víc a více rozmáhala, v Praze někteří domové, z kterých lidé vymřeli, pusti zůstali. — Obec Pražská zjednala mnoho dělníků, kteří prostranné jámy kopali tak, aby se do každé as tisíc těl mrtvých zahrabati mohlo. — Na jaře, když země rozmrzla, vozili těla mrtvých za bránu a tu je pochovávali, a tak se počítalo, že na 20.000 měšťanů v Praze od moru pomřelo. Venku po krajích třicetkrát více, t. 600.000 lidí morem tím zahlazeno bylo.

Pokračovatel Kosmasův vypravuje na r. 1283: Při konci tohoto roku, t. šestmecítmý den prosince ukázala se nad Prahou duha velmi jasná a veliká, všecko město obloukem svým od severu k jihu obkličující. Taková věc že se času zimního ukázala, všickni se divili a z toho mnozí soudili, že bude pokoj v české zemi, neb jako duha bouře zastavuje, tak Pán Bůh všemohoucí svou milostí takové bouřky a těžkosti lidské že zastaviti a přetrhnouti ráčí. — A stalo se tak, neboť přijeli poslové do Prahy, pravíce že Václav, kníže český, do Čech jede.

Pěvec neznámý

editovat

Za krále Václava II., syna Otakarova, panoval v Čechách blažící pokoj, země po krutých nehodách předešlé doby zotavená a hojnou úrodou požehnaná radostně prospívala a kvetla; i meze říše české rozšířeny jsou získáním veliké části Slezska a království polského. Tu umínil sobě král Václav slaviti své a Juty, milostné choti své, korunování s takovou slávou a nádherou, jaká byla vídána někdy u dvora otce jeho Otakara.“

Tu bylo hostů jeho 28 knížat z rozličných zemí německých, nade všecky jiné nejslavnější Albrecht Rakouský, který přijel se sedmi tisíci koní, neb podle četného komonstva počítala se sláva knížat. Všichni hosté, domácí i cizí, kteří přišli, měli s sebou koní dohromady 191.000; na Pražském trhu kázal král učiniti studně, ze kterých víno teklo. Veliká byla skvostnost v oděvích královských; toliko koruna cenila se na dva tisíce hřiven, meč a štít za tři tisíce. Tu k hodům královským vystaveno bylo veliké stavení dřevěné na lukách při Vltavě, kdež nyní jest Smíchov. Rytíři v turnaji se potýkali, ve městě tancovali a veselili se, domy měšťanů pokryty byly sukny a šarlaty skvostnými, a v noci všecko slavně osvíceno mnohými pochodněmi. (Tomek, Děje král. Česk. 173.) — Souvěký annalista píše o slavnosti té: Rex Bohemiae, filius Ottochari, curiam celebravit, qualem unquam aliquis regum, nec Assyrius nec Salomon, creditur celebrasse. (Annal. Colmar. apud Urstis. II. 30; srov. Pal. Gesch. v. Böhmen II. 1. 374.)

„Podál stolce královského stojí
Mladý pěvec…
Ten germánských zvuků píseň zpívá.“

Známo, že za posledních Přemyslovců jazyk a zpěv německý zvláště u dvora královského byl oblíben. Otakar II. dal dodělati Ulrichem z Turlina báseň Wolframa z Eschenbachu „Willehalm“. Německý básník Heinrich z Friberka dokončil Gottfrieda Strassburského báseň „Tristram“ pro českého pána Raimunda z Leichtenburka. Dle německých básní Gottfrieda Strassburského, Heinricha z Friberka a jiných skládána česká báseň „o Tristramu a Isaldě“. Báseň „Tristram“ opěvuje dobrodružství rytířská, vilnou lásku a požívání rozkoše. — Srovnavše toto a podobná cizozemská skládání s památkami básnictví českého XIII. a XIV. století, nalézáme, že v mravním ohledu staročeské básně vysoko se povznášejí nad souvěká skládání romanských a germanských národů. Kdežto v osnově těchto, byť i cenou poetickou vynikajících básní, bažení po rozšíření vlády, dobývání cizích zemí, zlata a krásných dívek přední místo zaujímá, shledáváme, že v našich domácích básních hájení domova před násilím cizinců a láska k vlasti zbožnou myslí pojatá v popředí vystupují. Protiva mezi živlem cizozemským a tímto domácím vytknuta jest v básni „Pěvec neznámý“.

Horníci

editovat

Císař Albrecht spojiv se r. 1304 s papežem, rozkázal králi Václavovi, aby jemu vydal korunu uherskou i polskou, i aby jemu postoupil přebohaté stříbrné doly Kutnohorské na šest let. Král Václav sebrav rychle vojsko, vtrhnul do Uher a přitáhl až do Budína; tu vzal syna svého i s korunou uherskou a vrátil se s ním do Prahy. Císař Albrecht vtrhnul se silným vojskem do Čech, plenil zem přehrozně a přitáhl až ke Kutné Hoře, neb její poklady lákaly jeho lakomost nejvíce. Ale Horu hájili statečně pan Jindřich z Lipé a pan Jan z Vartemberka, i bylo marné jeho úsilí. Mnoho lidstva mřelo na rozličné nemoce, kteréž přičítali vodě z blízkého potoka, pravíce, že horníci napustili ji utrýchem. Konečně přiblížilo se vojsko Václavovo, i neosměliv se Albrecht bitvu s ním svésti, zdvihl se se vším vojskem svým a obrátil se spěšně ze země. (Tomek, Děje král. Česk. str. 176.) O tom, že horníci jedovaté látky do potoka Vrhlice vpustili, píše výslovně Beneš z Weitmile: „Fuliginem purgamentumque scorearum argenti — fluvio ibi decurrenti caute miscuerunt, ac ubi homines, jumenta seu equi de exercitu aquam hauserunt et biberunt, protinus mortui sunt tot et tanti, qui numerari non poterant.“ (Script, rer. boh. t. II. 210.)

Méně známé hornické názvy, v básni „Horníci“ se vyskytující, Jana Kořínka „Staré paměti Kutnohorské“ takto vysvětlují:

  1. temnice, díra, kterou se do dolů leze.
  2. fort (Fahrt) řebřík.
  3. Vlašský hrad, t. nazvaný Vlašský dvůr, hrad králem Václavem II. v Kutné Hoře založený, kde skrze prejíře z Vlach povolané peníze raženy byly. Hrad ten, z veliké části alespoň, v původní podobě své jest zachován.
  4. Hutníci, jenž při hutěch dělají. Roštíři, kteří syrové rudy ohněm měkčí. Ramíři, jenž v hutích rudy k šmelcování strojí a uhlí na pece sypají.
  5. pemrlice, ruční kladivo havířské.
  6. kamp, visutá skála jako klín.
  7. couk, pramen stříbra aneb jiných rud, zemí protažený.
  8. por, nádoba, do níž mnoho centnýřů vchází.
  9. Vrhlice, potok u Kutné Hory tekoucí, vůbec Pách nazvaný.
  10. Turkanků a Osla couků. Popisy těchto couků a hojné zprávy o nich v Kořínkových „Pamětech Kutnoh.“ nalézti lze.

V poledne

editovat

Žádný král český tolik království a zemí neměl jako Václav III., když po smrti otce svého, Václava II., na stolec království českého dosednul. Spojeny byly tenkráte s korunou českou království polské a uherské, knížectví slezské a markrabství moravské, též Lužice, země míšenské a Chebsko. Bylť to nejvyšší stupeň mohutnosti rodu Přemyslova.

Zhasnutí

editovat

Nešťastný mladík Václav III., panovav jen jediný rok, v Olomouci úkladně byl zavražděn. Sestra jeho Alžběta kázala později tělo královo na Zbraslav přivézti a tu vedle otce jeho pohřbiti. — A tak zhasla svíce hořící království českého, i zahynul kmen králů slovanských, kterýž měl počátek od Přemysla Stadického a v Čechách panoval téměř sedm set let a z kterého pošlo knížat panujících dvacet devět a králů sedm.


  1. Listina tato, k zlomkům tak řečeným Monseovým náležející, jest v Bočkově diplomatáři Moravském i v Regestech Erbenových obsažena; zlomky Monseovy však, jak vůbec známo, mnozí z novějších badatelů vesměs za podvržené pokládají.