Přemyslovci/Břetislav a Jitka

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Břetislav na Velehradě	Břetislav a Jitka	Bitva Domažlická

Údaje o textu
Titulek:	Břetislav a Jitka
Podtitulek:	(Roku 1029)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 47–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před branou stojí harfeník,
    Žádaje slyšán býti.
„Nuže, toť předků chvalný zvyk,
    Zpěv český velebiti;
Otevřete mu bránu jen,
Ať zpěvem duch jest oblažen!“
    Tak kníže Oldřich káže.

Tu vstoupí mladý zpěvec sem
    A knížeti se klaní,
Pak líbá skvostné řízy lem
    Boženě, kněžně paní;
Před knížecí přistoupiv trůn,
Probíhá řady zvučných strun
    A takto počne zpívati:

„Bohatýr statný miloval
    Přemilostnou děvinku;
Však běda! krutý tajnec jal
    Mu srdce konvalinku.

Ach, on za mnohých dlouhých dnů
    Okolo týnce bloudí,
Ozvěnu lásky sladkých snů
    Z varyta trudně loudí.

„Kde dlíš, má děvo růžová,
    Kde krutost tě zavřela?
Z okénka hlédni, Jitko má!“
    Tak píseň jeho zněla.

„„Ach slyš! toť ke mně vane hlas
    Miláčka v sladkém zpěvu;
Aj, směle meč svůj silný tas,
    Vysvoboď věrnou děvu!““

„Ó díky za útěchy zpěv,
    Ó díky, lásky nebe!
Buď s životem vyroním krev,
    Neb vysvobodím tebe!“

A na nohy jun vyskočil,
    A v poutníka oděvu
Práh svatyně jest překročil,
    By vysvobodil děvu.

Tam v kobce panny nábožné
    V modlení svatém klečí;
U sloupu bohatýr se pne,
    Po skrytém sahá meči.

Sbor panen zpívá libý zpěv,
    An z chrámu teď vykročí;
Tu poutník, drážděný co lev,
    Do řady dívek skočí.

Nechť křik a hřmot se rozléhá;
    Otřásá týnce báně,
V náruči jinoch děvu má,
    Ji nesa k hradby bráně.

Však vrátný bránu řetězem
    Přetěžkým zavíraje,
Poutníka pláště chopí lem
    A svatokrádci laje.

Tu panic, mečem zableskna
    A hromoráznou ranou
V dvě půle řetěz rozetna,
    Vyskočí volnou branou.

A vrátný stál tu omámen,
    Jeptišky strachem trnou,
A žoldnéři z ohrady ven
    Se úprkem vyhrnou.

Než jinoch s děvou uhání
    Již v mlhách na komoni;
A zvonec v prudkém klinkání
    Na poplach marně zvoní.

Aj rcete medle, kdo to byl,
    Jenž panny tak polekal,
Milenku z týnce vydobyl
    A řetěz mečem zsekal?“

Tak píseň skončiv harfeník
    Před trůnem se pokoří;
V komnatě temný hlahol znik’
    A panoši hovoří:
„Jen smyšlená to bájka jest,
Neb rcete, která lidská pěst
    Rozrazí kruh železný?“

Tu rozesmál se Oldřich pán,
    Líbaje rty Boženky:
„Aj, pěst, takových schopnou ran,
    Neplodí panské ženky;
Než bohatýrský tento čin
By jistě dokázal náš syn,
    Náš Břetislav rekovný!“

Hle, tu se dvéře rozletí,
    Sem jinoch s pannou vkročí,
Se kloně, mládec knížeti
    Do slavných hledí očí
A zvolá: „Ano, otče, byl
Syn tvůj to, jenž si vydobyl
    Milostnou Jitku mečem!“