Přemyslovci/Břetislav na Velehradě

Údaje o textu
Titulek: Břetislav na Velehradě
Podtitulek: (Roku 1028)
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 42–46.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Josef Soukal: Břetislav na Velehradě

Od Moravy břehu ku západu
Rozvaliny se rozkládají:
Zdi a sloupy chrámů, slavných hradů
K obloze se temně zdvíhají.
Jest to hřbitov velké minulosti,
Upomínka dějeslavných dob,
Památka národní velebnosti,
Moravanů světoslávy hrob!

Chrámu rozstoupené nahé stěny
Vetché roucho mechu odívá,
V kobce svaté oltář opuštěný
Zimolez a břečtan objímá;
Keř se růžový pne u oltáře,
Stíníc v dlažbě desku hrobovou;
Hrob a růži zlatí slunce záře,
Světící památku velebnou.

V chrámu ticho, větry jen šumící
Z hloubí lesa nesou žaly sem,
Jimžto hlavy stromů kývající
Přisvědčují oken otvorem.
Slyš — tu z dálky dusot ozývá se,
Půda duní, slyšet kovů zvuk;
Jasněji to hlučí, ano zdá se
Jak by válečný se blížil pluk.

V chrámu rozléhá se kovů znění,
Sem již vstoupil ozbrojený dav,
V čele jinoch v knížecím odění,
Jehož bedra kryje zlatohlav.
Před ním kráčí mnich velebné tváře;
Zbožně mužů sbor se ukloní,
Mnich pak u zbořeného oltáře
Stoje vroucím hlasem promluví:

„Ejhle, kníže můj! toť jsou ostatky
Chrámu Páně Velehradského!
To jsou zbytky církve, drahé matky,
Z níž paprsky slova svatého,
Šířící velebnou v Krista víru,
K slovanským všem národům
Požehnání nesly v blahém míru:
Metropole naše — tento rum!

Zde stál oltář svaté boží děvy,
Velkým Methodějem svěcený,
V těchto stěnách první zbožné zpěvy
Zapěl národ náš pokřestěný.
Běda! oltář, kde oběti Páně
Jsem co diakon přisluhoval,
Stěny posvátné a zlaté báně
Kletou pěstí Maďar ztroskotal!

Porušil i kámen, jenžto kreje
Hrobku, pomník vírou svěcený,
Hrob, v němž blahověsta Methoděje
Drahé ostatky jsou složeny;
Růžový keř, ejhle! kámen zdobí,
Jak by růže, kvítek milosti,
Ukrýt chtěla stopy lidské zloby,
Stopy pohanské ukrutnosti.

Meč tvůj, kníže, pomstiv hroznou vinu,
K Velehradu přístup otevřel,
Na svatém by místě Hospodinu
Z úst slovanských hlahol víry zněl,
Lid by nad památkou svatověsta
Píseň apoštolů hlaholil,
Nad rumem pak Svatopluků města
V tichém pláči hořké slzy lil!

Nuže poklekněte, bojovníci,
K Bohu Otci vroucí vzneste cit,
K Synu, Duchu i boharodici:
Žehnán budiž vešken slávský lid!“
Stařec mlčí — ticho svatoteskné
Ruší klekajících mužů chřest;
V nejednom se oku slza leskne,
K meči pomsty sahá jiných pěst.

A tu kníže Břetislav povstane,
Zdvihna pravici svou nad hrobem
Zvolá: „Žehnej na nebesích, Pane,
Činům našim! Jáť pak hotov jsem
Národu a víře věnovati
Srdce krev! Již pokořeni jsou
Slávy Velehradské podlí kati
Zbraní naší Kristem svěcenou!

Kořist války hojnou, přebohatou,
Kořist mečů našich vítězných
Kladu co povinnou žertvu svatou
Na oltáře chrámů zbořených:
Aby na posvátné této zemi
Víry kříž se opět zakotvil,
Jehož lesk nejzazších vlastí lemy
Národů slovanských posvětil.

Byť i tyto Hospodina chrámy
Vrazi obrátili v pustý rum:
Pravda věkověčná — Pán jest s námi
Žehnaje slovanským národům!“
Kníže, jemuž zbožná slza v tváři
Rdí se, domluviv hrob políbil;
Za pánem se hrobu a oltáři
Sbor vojínů vroucně pokořil. —

Ticho opět v rumech chrámu Páně,
Stín večerní kolem panuje,
Zář červánku otvorem jen báně
Hrob a oltář teď osvětluje.
Jako socha na kameně tiše
Klečí mnich v prostoru jediný,
Vroucně modlí se, a s nebes výše
Světí záře jeho šediny.

„Pán je s námi, duch i svatověstů,
Jenžto světivše ten boží dům
K sjednocení ukázali cestu
Žezlem kříže všechněm Slovanům!
Duch můj v naději nebude zmámen:
Národ zvelebí a posílí
Hospodin na věky věkův, Amen!“
Šepce mnich, políbiv kámen,
Pod nímž svatý popel tlí.