Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898/I.

Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898 František Bačkovský
Úvod	I. Básnictví	II.

Údaje o textu
Titulek:	I. Básnictví
Autor:	František Bačkovský
Zdroj:	BAČKOVSKÝ, F. Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898. Praha: Dr. Frant. Bačkovský, 1898. s. 23-64. Online na Internet Archive
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Tím, že za bouřlivého roku 1848. politické probuzení národu českého stalo se skoro všeobecným, národ český mohl vystoupiti konečně z dosavadního soukromého živoření na jeviště veřejné, čímž vznikla v mysli jeho důležitá změna. Rozšířil myšlenkový svůj obzor, všímaje si také věcí a potřeb mimo hranice své vlasti, a tím byl uveden ve styk s ideami ostatního vzdělaného světa, které si potom osvojoval — slovem, začal se stavěti na nenárodní světové hlediště kosmopolitické naproti dřívějšímu směru vlasteneckonárodnímu, který po roce 1820. zavládl.

A když takto veškeren myšlenkový život národu českého bral na sebe jinou podobu a shrnoval do sebe jiný obsah, když vše měnilo a změnilo se, krásné písemnictví nemohlo ovšem samo setrvati na stanovisku dosavadním, nýbrž bylo se mu bráti také tímto směrem světovým.

Ovšem ihned po roce 1848. básnictví české nemohlo pustiti se náhle novým tímto směrem; bylo k tomu potřebí duševní proměny v názorech, která vzešla teprve za několik let po roce 1848. literární revolucí, trvavši poněkud déle nežli politická bouře svatodušní. Po roce 1848., jak výše bylo vyloženo, vznikla v písemnictví českém vůbec a v písemnictví krásném zvláště veliká mdloba a ochablost. A když básnictví české zase poněkud oživlo, tu dostalo se vlasteneckonárodnímu rázu jeho ještě také po roce 1850. výtečného pěstitele v Karlu Jaromíru Erbenovi, který vydal svou „Kytici z pověstí národních“ poprvé r. 1853.

Jinak po roce 1848. za tehdejšího velikého rozechvění politického český Parnass byl opuštěn po dva roky zcela. Mezi skromnými fialkami, které té doby vyrůstaly na luzích českého básnictví, vynikajíce poněkud rázem svým, byly teprve V. Furcha „Písně a ballady z války uherské“ (1850), Bol. Květa „Slze“ (1850) a R Sušila „Růže a trní“ (1851). Všechny tři tyto básnické sbírky jsou čistě lyrické; v oboru epickém nic původního se nevyskytlo. Z překladů v epických jest uvésti K. A. Vinařického Vergiliovy „Spisy básnické“ (1851). Později lyrické básnictví té doby zastupují kromě třetího vydání Kollárovy „Slávy Dcery“ (1852) M. Havelky „Vojenské písně“ (1854) a V. J. Picka „Písně“ (1852), „Písně školní“ (1854) a „Básně“ (1856). Mimo to vyšly již r. 1847. zemřelého Jos. Jar. Kaliny „Spisy básnické“ (lyrické a epické; 1852). Zmínku jest učiniti ještě, že J. B. Pichl vydal „Krasořecník společenský“ (1852—1853), „Společenský zpěvník český“ (1850—59) a J. V. Rozum „Krasořecník pro mládež“ (1852 a 1853). Z překladů v epických básní jest uvésti Fr. Vlasáka Ant. Malczewského „Marii“, pověst ukrajinskou (1852).

Teprve rok 1855. zakotvil nový směr v básnictví českém, a jest říci, že Karel Jaromír Erben uveřejněním své „Kytice“ období české básnické školy vlasteneckonárodní uzavřel a že básnictví české doby nejnovější začalo se rokem 1855., kdy nové pokolení mladých básníků vystoupilo u veřejnost souborně almanachem „Lada Niola“, vydaným za redakce Josefa Václava Friče. Frič vydal již r. 1849. báseň „Upír“, v které kosmopolitický romantický směr, vnesený do písemnictví našeho Karlem Hynkem Máchou v „Máji“ r. 1836., zračí se přílišně zjevně, zabíhaje až v krajnosti. A týž romantický směr, před tím nepochopený a odsuzovaný, jeví se také v „Ladě Niole“. Přihlásilo se tedy nové pokolení básnické almanachem tím k odkazu Máchovu, pouchýlivši se od směru vlastenecko-národního.

Kosmopolitický směr v básnictví českém pěstoval s patrnou samolibostí tak řečený světobol, záležející hlavně v rozervanosti duševní, který měl za původce anglického básníka lorda Byrona († 1824). Jest přirozeno, že nadšený mladistvý duch, horující ve stkvělých ideálech, jakmile shledá jejich odpor se skutečným životem, zanevře na svět a že potom trpkým citům svým dává průchod žalostným výlevem své duše. Z takové nálady vznikly nesmrtelné plody Byronovy, a výlevy takové, jsou-li bezprostřední, totiž plynou-li z duše vroucím citem přeplněné, docházejí vždy ohlasu v sympatické mysli, jsou-li náležitě pochopeny.

Byron měl následovníky ve všech písemnictvích evropských. Mezi Němci následoval jej Jindř. Heine († 1856), u Poláků Adam Mickiewicz († 1855), u Riisů Alexandr Sergějevič Puškin († 1837) a Michal Jurjevič Lermontov († 1841). V písemnictví českém vzešel následovník Byronův v Karlu Hynku Máchovi.

Stejný původ jako básnictví Byronovo měla skoro téže doby vzniklá nová romantika francouzská, vrcholící v podivuhodných výtvorech Viktora Huga (1802 — 1885) a George Sandové (1802 — 1872). Také tento moderní směr ujal se ve všech písemnictvích evropských a též i v českém, a duch almanachu „Lada Niola“ došel u mnohých mladých básníkův obliby veliké, i chopili se záhady Máchou do života vržené, jakž ukázalo se r. 1858. v „Alfredu“ Vítězslava Hálka a ještě zřejměji v almanachu „Máji“ na rok 1858., redigovaném Josefem Barákem^[1] a posvěceném „Nesmrtelné památce pěvce Máje, Karlu Hynku Máchovi“; čilý ruch, který tím vznikl, stvořil potom ještě tři ročníky almanachu „Máje“ (1859, 1860 a 1862), redigované Hálkem.

Takto zaražena básnická škola česká doby nejnovější, která hned před rokem 1860. mohutně rozkvetla, uvedši v život řadu talentů nepopiratelných. R. 1860. rozvoj její byl přerušen skoro na tři léta zase mocným proudem politickým, ale brzy se vzpamatovala a neuškodila jí ani pohroma, kterouž utrpěla válečnou bouří r. 1866.

R. 1868. básnické škole české doby nejnovější dodáno nové posily nadějnými stoupenci jejími. Vystoupilať zase řada mladých básníků — byl mezi nimi také Svat. Čech a Jar. Vrchlický — společně, vydavši roku toho almanach „Ruch“ za redakce Josefa Václava Sládka a javši se básnictví naše co nejzdárněji vzdělávati tak, že po té rozkvétalo rychle a velmi hojně. Básníci z „Ruchu“ vydali též „Almanach na oslavu 25letého trvání Akademického čtenářského spolku pražského 1849-1874“ r. 1874., a r. 1878. zase již jiná řada básníků přihlásila se k práci almanachem „Máj“ (red. J. Ulrich a Fr. Kvapil), vedle nichž i ještě jiné almanachy se vyskytly.

Za let šedesátých básnictví bylo zastoupeno hlavně v časopisech a almanaších; sbírka básnická zřídkakdy jaká se vyskytla. Za let sedmdesátých již dosti četný počet básnických sbírek vydán, ale také tenkráte stačil obyčejně prostý název „Básně“, od konce však let sedmdesátých rozhojnil se počet vydaných sbírek básnických tou měrou, že již název „Básně“ jim nijak nepostačoval, i vyškytají se od té doby názvy přerozličné.

V časopisech belletristických ovšem i dosud čteme stále dosti básní, ba skoro všechny básně jsou dříve v časopisech otištěny, nežli vyjdou o sobě, ale doba almanachův u nás v tom významě, jaký druhdy mívaly, již minula. Čím utěšeněji vzrůstal počet básníků, tím více klesal význam almanachův, i pohlížíme nyní na ně jako na určité mezníky dějepisného vývoje českého písemnictví.

Co týče se směru, směr nenárodní (romantický, světový) v básnictví českém neujal se výhradně nikdy. I za počátečného rozkvětu směru toho kolem roku 1860. skládány básně, vynikající vroucím zápalem vlasteneckým. Ale vlastenecký ten ráz byl jadrnější nežli za doby předbřeznové, a směr nenárodní mu neuškodil, nýbrž prospěl.^[2]

Nejchvalnější událostí v nynějším českém básnictví jest, že epika zaujímá proti lyrice důležitější a důležitější místo, stvořivši již i několik opravdových eposů.^[3] Někteří z nejpřednějších básníků jsou činní nejen v lyrice a epice, ale také v novellistice a dramatice; málokteří pouze v lyrice a epice, a skoro žádný toliko v lyrice.

Za prvé náčelníky básnictví českého doby nejnovější jest pokládati Vítězslava Hálka a Jana Nerudu, kromě nichžto nejhojněji a nejplatněji obohatili české básnictví Svatopluk Čech, Adolf Heyduk a Jaroslav Vrchlický, kteří netoliko množstvím plodů svých, ale zvláště též objemem i vniternou cenou jejich vévodí nyní básníkům ostatním. Vedle těchto nad jiné vynikají Josef Václav Sládek a Julius Zeyer a z básnířek Eliška Krásnohorská.

Ze sbírek, v nichž básně jsou otištěny, jest ze zaniklých nejdůležitější sbírka básnických spisů jinojazyčných „Poesie světová“ (1871—1885; vydával Dr. Ed. Grégr), „Výbor cizojazyčných děl básnických“ (1884—1888, vydával J. R. Vilímek) a novější sbírka básní původních „Poetické besedy“ (1883—1890, vydával Ed. Valečka). Kromě toho vedle prací novellistických otiskly některé básně také „Spisy výtečných českých básníků novověkých“ (1860—1864), „Národní bibliotéka“ (1868—1894, obé vydával I. L. Kober), „Nová bibliotéka spisů veršem i prosou“ (1883—1888, vydával J. R. Vilímek) a „Bibliotéka překladů vynikajících děl cizojazyčných“ (1891—1894, vydával J. Pospíšil). Ze sbírek nyní vycházejících přináší pouze básně toliko „Sborník světové poesie“ (od r. 1891. vydával J. Otto; r. 1898. převzal vydávání A. Wiesner), a vedle prací novellistických i jiných přinášejí básně hlavně tyto sbírky: „Salonní bibliotéka“ (od r. 1876. vydává J. Otto), „Ústřední knihovna“ (od r. 1881. vydává I. L. Kober), „Kabinetní knihovna“ (od r. 1884. vydává F. Šimáček) a „Světová knihovna“ (od r. 1897. vydává J. Otto).

Nejnověji (1897—1898) vydal spolek českých spisovatelů „Máj“ výběr z veškerého básnictví českého doby nové s názvem „Česká poesie“ (4 díly), v kterémžto výběru řídil se stanoviskem přesně uměleckým, pojav do něho jen ty básníky, kteří se svými plody mohou dle moderního měřítka jíti bez pohromy v soutěž s osvícenou cizinou.

Z nepřehledného zástupu básníků českých z let 1848 — 1898 buďtež uvedeni zde tito:

Václav Hanka (1791 — 1861) narodil se 10. června 1791 v Hořiněvsi v Královéhradecku, studoval práva v Praze a ve Vídni, byl knihovníkem Českého musea v Praze, kde zemřel 12. led. 1861. Pochován jest na Vyšehradě. Napsal Písně (5. vydání 1851), z nichž některé znárodněly (na př.: Moravo, Moravo, Moravičko milá; Vystavím si skrovnou chaloupku), vydal kromě jiných starých spisů Dalimilovu kroniku (1851) a také v mluvnictví pracoval. Nejvíc ovšem učinil jej známým Rukopis Královédvorský (12. vyd. 1861; r. 1852. také v různých překladech s názvem Polyglotta Královédvorského rukopisu).

Josef Kačer (1802-1871) narodil se r. 1802. v Černilově u Králové Hradce a byl evangelickým kazatelem ve Velikém Táboře u Sycova v Pruském Slezsku, kde zemřel 25. led. 1871. Básně své začal otiskovati v časopisech již za let dvacátých a třicátých našeho století, o sobě pak vydal r. 1840. mistrný překlad Schulzovy Okouzlené růže, a nedlouho před smrtí jeho vyŠlo znamenité jeho epické dílo básnické Kalich, meč a kříž (1870) s pseudonymem „Bratr Calixtus de Ense“.

Jan Erazim Vocel (1802—1871) narodil se 23. srp. 1802^[4] v Kutné Hoře. Dokončiv práva, byl vychovatelem v několika domech šlechtických, potom stal se redaktorem Musejníka a konečně professorem při universitě v Praze, kde zemř. 16. září 1871. Proslul třemi cykly básní epických: Přemyslovci (2. vyd. 1879), Meč a kalich (2. vyd. 1874) a Labyrint slávy (2. vyd. 1898). Více vynikl v oboru dějepisném.

Karel Alojs Vinařický (1803-1869) narodil se 24. led. 1803 v Slaném, byl kanovníkem na Vyšehradě, kde zemřel 3. ún. 1869. Vydal Sněmy zvířat (1841 a 2. vyd. 1863), Kytka básniček (1852; před tím vyšlo ve 2 svazečkách za let čtyřicátých), Vlast (1863) a j. Sebraných spisů jeho vyšly v „Nár. bibl.“ dva svazky (1871 a 1875), a jest v nich i sbírka Varyto a Lyra vydaná prvně r. 1843.

František Sušil (1804—1868) narodil se 10. čna 1804 v Novém Rousínově blíže Slavkova u Brna, byl knězem, doktorem bohosloví a professorem při bohosloveckém ústavě v Brně; zemřel 1. června 1868 v Bystřici pod Hostýnem a pochován v Brně. Mimo obor bohoslovecký v oboru básnickém získal si zásluhy hlavně jakožto sběratel prostonárodních písní moravských, které vydal s názvem Moravské národní písně hned za let třicátých o dvou sbírkách, obě pak sbírky ty, velice jsouce rozmnoženy, byly vydány s nápěvy v letech 1853—1860.^[5] V písních těchto Sušil vypátral důmyslem a bystrým duchem svým přirozená pravidla a zákony o české prosódii, i sepsal „Krátkou prosódii českou“, která vyšla ve třech vydáních (1855, 1861 a 1863), došedši hojného souhlasu. Pravost a důslednost prosódie té ukázal svými básněmi, jejichžto prvá sbírka s názvem Básně (1847) a druhá s názvem Růže a trní (1851); obě tyto sbírky, v jedno sloučiv, poněkud opraviv a značně je rozmnoživ, vydal s názvem Sebrané básně (1862). Po smrti jeho vydány Nové básně Františka Sušila (1870), a díl I. obsahuje 183 znělky s názvem Zpěvy a hněvy a druhý Smíšené básně. Básně Sušilovy jsou nejvíc obsahu náboženského a vlasteneckého a jsou psány jazykem ryzím a ve formě dokonalé, ačkoli slohem svým jsou poněkud nepřístupné a těžké i málo vzletné, takže byly a jsou nevalně oblíbeny; nelze jim však upříti chvalitebného směru ethického. Kromě znělek jest mezi nimi nejvíce legend a ód. Z básnických jeho překladů vyniká nad jiné Anthologie z Ovidia, Katulla, Propertia a Muséa (1861). V překladě tom poprvé jsou prakticky provedeny přesné zákony časoměrné.

Jan Pravoslav Koubek (1805 — 1854) nar. se 4. čna 1805 v Blatné na Písecku. Nedokončiv studií právnických, odebral se za vychovatele do Haliče, odkudž vrátiv se, stal se professorem při universitě v Praze. Zemřel ve svém rodišti 28. pros. 1854, jsa tam na zotavenou. Napsal báseň lyricko-epickou Hroby básníků slovanských a epos směšnohrdinské Básníkova cesta do pekel. Také psal básně satyrické (Krotké znělky, Sylvestrová noc, Rokoko, Sněm ženský), elegické (Zříceniny zvíkovské) a přiležité. Sebrané spisy jeho vyšly v l. 1857—1859 o čtyřech dílech.

Josef Wenzig (1807—1876) narodil se 18. led. 1807 v Praze z rodiny německé, byl professorem a později ředitelem české reálky v Praze, obdržev tytul školního řady. Zemřel, jsa na odpočinku, v Turnově 28. srp. 1876 a pochován v Praze. Psal zprvu více německy nežli česky a seznamoval horlivě Němce s písemnictvím českým, překládaje zejména básně naše do němčiny. Sebraných spisů jeho českých vyšly za posledních let jeho života (1872—1876) v „Národní bibliotéce“ tři svazky. V prvém svazku jsou básně dramatické, v druhém drobné epické a lyrické Básně a různé rozpravy literárnědějepisné a v třetím epická báseň Vojevůdce jednooký, prvně zde otištěná, jež opěvá činnost Žižkovu od jeho prvého vystoupení až skoro k jeho oslepnutí.

Matěj Havelka (1808—1892) narodil se 5. května 1808 v Žitetíně v Jičínsku a byl radou vrchního zemského soudu v království Českém v Praze, kde zemř. 19. led. 1892. Jeho sebrané Básně vyšly v „Národní bibliotéce“ (1873), z nichž uvedeny buďte: Písně milostné a Vojenské písně.

František Doucha (1810 — 1884) narodil se 31. srpna 1810 v Praze, kde, porušiv si ústroje mluvní, když byl kaplanem v Petrovicích v Berounsku, žil na odpočinku v klášteře sv. Jakuba. Dostav do pravé ruky křeč písařskou, byl nucen naučiti se psáti rukou levou; zemřel v Praze 3. list. 1884 a pochován na Vyšehradě. Sepsal i přeložil mnoho básní světských i duchovních pro dospělé i pro mládež do rozličných časopisův a knížek, o sobě pak vydal deklamace a básně Lípový věnec (1871), sbírku Sedmero skutků milosrdenství (1876), Obžínky života (1885) a j. Byl činným zvláště v oboru písemnictví pro mládež, sepsav asi 100 rozmanitých spisův oboru toho. Z angličiny přeložil Thomsonovy Počasy (2. vyd. 1852). Překládal i dramata a prospěl oboru literárnědějepisnému.

Karel Jaromír Erben (1811—1870) narodil se 7. list. 1811 v Miletíně v Jičínsku. Vystudoval práva, ale záhy jal se obírati pracemi dějepisnými a stal se konečně archivářem města Prahy, kde zemřel 21. list. 1870. V oboru básnickém proslavila jej Kytice z pověstí národních, vydaná prvně roku 1853. a po sedmé r. 1893., obdrževši ve vydáních pozdějších název Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena; bylyť k pozdějším vydáním připojeny také písně a jiné básně drobné původní i přeložené (r. 1890. vyšlo též illustrované vydání). Jakožto nejlepší buďte zde z „Kytice“ připomenuty ballady: Svatební košile, Polednice, Holoubek a Dceřina kletba, romance: Poklad, Zlatý kolovrat, Štědrý den a Záhořovo lože a z překladů Gotheho ballada Král duchů. Do oboru básnického náležejí také Prostonárodni české písně a říkadla poprvé hned počátkem let čtyřicátých vydané (podruhé 1864 a potřetí 1887), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečich původních (1865) a překlad Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština (1869). Mimo to byl činným v oboru dějepisném i literárnědějepisném.

Marie Čacká (1811—1882), pravým jménem Františka Pichlová, narodila se 1811 v Praze, byla chotí Jos. Bojislava Pichla a zemřela v Praze 18. bř. 1882. Napsala Písně (1857 a 2. vyd. 1882).

Václav Jaromír Picek (1812—1869) nar. se 13. list. 1812 v Újezdě blíže Turnova a byl okresním soudcem v Nových Benátkách, kde zemř. 26. list. 1869. Byl básníkem naskrze lyrickým. Jsou od něho Básně (2. vyd. 1859) a Písně (2. vyd. 1859), z nichž uvedeny buďte: Bývali Čechové, Má otčina (Tam, kde věnčí modré hory) a Oplata (Pod bezem za jezem).

František K. Drahoňovský (1812-1881) narodil se 1812 v Bělé u Turnova a zemřel jakožto listovní v Brandýse nad Labem 1881. Napsal básně Pomněnky horské (1861) a Veselé deklamace (1879). Byl činným i v oboru dramatickém. S J. P. Koubkem sestavil humoristický almanach Krakonoš (1860).

Josef Jiři Kolár (1812—1896), vlastně Kolář, narodil se 9. ún. 1812 v Praze. Skončiv studie filosofické, byl vychovatelem v Pešti, kde seznámil se s Janem Kollárem, pěvcem „Slávy Dcery“, počemž vrátil se do Prahy a věnoval se umění hereckému. Zemřel 31. led. 1896 v Praze na odpočinku, jsa stále ještě literárně činným a vynikaje zejména jakožto básník dramatický. Byl činným i v oboru novellistiekém a také vydal Básně (1879).

Josef Burgerstein (1813—1873) narodil se 1813 a zemřel 1873 ve Vídni jako úředník při ministerstvě. V l. 1854—1860 vydával satyricko-humoristický zábavník „Švingulant“. Napsal Deklamovánky a písně (1846), Deklamovánky (1860), Žertovné výpisky z tobolek starých studentů (2 sv., 1860 a 1861), Veselé rozjímáni o nejnovější Fejfalikiádě, Über die Königinhofer Handschrift, Rozjímání k popukání o Velehradské Dudikiádě a Spravedlivý trychtýř parlamentární výmluvnosti (vše 1861).

Boleslav Jablonský (1813 — 1881), pravým jménem Karel Eugen Tupý, narodil se 14. led. 1813 v Kardašově Řečici v Táborsku, vstoupil do řádu premonstrátského na Strahově v Praze a potom byl od r. 1847. proboštem premonstrátů na Zvěřinci u Krakova, kde zemřel 21. února 1881. Mrtvola jeho převezena byla z Polska do Prahy a pohřbena na Vyšehradě. Jeho Básně poprvé vyšly r. 1841. a dočkaly se od té doby vydání již osmého; vyšlyť podruhé r. 1846., potom r. 1856. a nejúplněji r. 1864., kteréžto vydání r. 1872. vyšlo s některými změnami a doplňky, r. 1881. pak s přídatkem několika básní z jeho pozůstalosti, a posléze r. 1884. a znova r. 1893. vydáno vydání z r. 1881. beze změny s podobiznou básníkovou (r. 1891. vyšlo též illustrované vydání). Jsou tyto: Moudrost otcovská, Tři zlaté vlasy, Lásky boj, Písně milosti, Básně smíšené a Básně příhodné. Všem těmto jest předeslána báseň Pozdrav do vlasti, otištěná prvně ve vydání z r. 1872.

Nejzdařilejší z básní Jablonského jsou básně směru milostného a vlasteneckého; básně směru mravoučného postrádají leckdy svěžejšího vzletu, ačkoli zas ušlechtilým rázem svého obsahu vynikají nad ostatní tak, že Jablonský v oboru tom dosud zůstává v básnictví českém zástupcem nejčelnějším; ba „Moudrost otcovská“ jest jediná práce toho druhu v našem písemnictví. Co do podoby vnější jest říci, že lepotu veršů Jablonského zvyšuje plynné, lehké metrům a mluva prostá, nad obyčej lahodná a srozumitelná dokonale i člověku nejprostšímu. Z „Básní smíšených“ buďte přjpomenuty: Tři doby země České (Byl jednou čas, kde krásné Čecha jméno), Pěvec v cizině (Zpívej, zpívej! tak voláte), Duchu světa (Tajen jsi ty oku smrtelnému), Pražský dóm (Hle! zde ční — a králí nad Prahou), Vojenská (Zhůru, bratří! zbrojme paže), Vojínovo loučení (Červánek se ukazuje), Drátenická (Já jsem dratař od Trenčína), Máj (Sličný máj — v luh i háj — život leje); Smutná zvěst (Jede vojín od Prahy). Některé z jeho básní přeloženy také do němčiny. Byl činným i v oboru bohosloveckém.

Václav Svatopluk Štulc (1814—1887) narodil se 20. prosince 1814 na Kladně v Pražsku a byl proboštem kapitoly vyšehradské v Praze, kde zemřel 9. srpna 1887 a pochován na Vyšehradě. Činnost literární začal již za let čtyřicátých, později pak vydal Padesáte bajek (2. vyd. 1848 a 4. vyd. 1868), Perly nebeské čili Podobenství a průpovědi Páně (1865), t. j. podobenství Nového zákona rouchem básnickým přioděná, a České dumy (1867). Sebraných jeho spisů vyšly v „Národní bibliotéce“ dva svazky (1874 a 1878). Ve svazku prvém jest Harfa Siónská, Pomněnky na cestách života (vyšlé prvně r. 1845. a obsahující 203 drobné básničky téže vnější podoby, jakou má Čelakovského „Růže stolistá“), Na Tatrách i pod Tatrami a České dumy; svazek druhý obsahuje překlady básní polského básníka Adama Mickiewicze, které jsou: pověst litevská Gražina, pověst z dějin litevských a pruských Konrád Wallenrod, Sonetty krymské, Ballady, Dziady, Z drobných básní a Bajky. Mimo to napsal epickou báseň Z paláce a z kláštera, obrázky ze života blahoslavené Anežky Přemyslovny (1875). Jest básníkem vlasteneckonáboženským. Byl činným i v oboru novellistickém a bohosloveckém.

František Hajniš (1815—1885) narodil se 31. bř. 1815 ve Vamberku, vystudoval práva a zemřel jakožto poštovní rada v Praze 27. pros. 1885. Byl za let třicátých až padesátých vynikajícím humoristou. Vydal Trnky (1841), Kopřivy (1853) a Krotké znělky (1859, s pseud. „Fr. Zdobnický“).

Vincenc Furch (1817—1864) narodil se 8. srpna 1817 v Krasonicích u Telče na Moravě, byl jakožto právník v státní službě ve Vídni, kde zemřel 5. ledna 1864. Vydav dva svazky básní již za let čtyřicátých, vydal pozdéji ještě Písně a ballady z války uherské (1850) Jeho Básně vyšly souborně v „Nár. bibl.“.

Václav Nebeský (1818—1882) narodil se 18. srpna 1818 v Novém Dvoře blíže Mělníka; studoval lékařství, ale nechav tohoto studia, přijal místo vychovatelské. Po Erbenovi byl jmenován tajemníkem Českého musea a potom České matice. Zemřel na odpočinku v Praze 17. srpna 1882. Jeho Básně vyšly po jeho smrti (Poet. bes. 1886), a není mezi nimi delší lyrickoepická báseň Protichůdci, kterou vydal o sobě již r. 1844.^[6] Překládal i klassiky.

Václav Vilém Trnobranský (1819—1883) narodil se r. 1819. v Rosicích u Chrástě a zemřel jakožto listovní v Opočně 27. března 1883. O sobě Václ. V. Trnobranského Vybrané spisy veršem i prózou vyšly teprve v letech 1883. — 1886. péčí a nákladem jeho syna o třech svazcích; svazek I. obsahuje Písně a ballady a svazek II. Deklamovánky a básné drobné, svazek III. pak náleží do novellistiky. Kromě toho vyšly pro mládež jeho básně s názvem České mládeži (1885).

Beneš Method Kulda (1820— ) narodil se 16. března 1820 v Ivančicích na Moravě a jest kanovníkem kapitoly vyšehradské v Praze. Napsal písně a deklamovánky vánoční Ježíšek (1877), Deklamovánky (1891), písně a básně Štědrovečerní dar (1894), Legendy (1894), verše do památníku Díkuvzdání (1895), deklamovánky Vánoční strom (1896), Fotografické obrazy ze života rodinného a národního (1898) a j. Jest činným i v oboru dějepisném spisy národopisnými.

Karel Havliček Borovský (1821—1856) narodil se 31. říj. 1821 v Borové v Čáslavsku, studoval gymnasium v Něm. Brodě, potom v Praze a vstoupil do arcib. semináře. Avšak bohosloví brzo znechutilo se mu, pročež již po roce vystoupil a přijal místo vychovatelské v Moskvě. Vrátiv se pak z Rusi do vlasti, podával v časopisech českých obrázky z ruského života a uveřejnil některé překlady z ruštiny. Konečně uvázal se v redakci Pražských novin a České včely. Rok 1848. povolal jej k velerozsáhlé činnosti veřejné. Odstoupiv od redakce novin vládních jal se vydávati Národni noviny. Proti volbám do Frankfurtu od vlády vypsaným složil píseň Šuselka nám piše.^[7] V „Národních novinách“, jež brzo rozmnožil humoristicko-satyrickou přílohou Šotek, usiloval s neúmornou vytrvalostí o uskutečnění našich snah národních, až mu vydávání jich bylo zapovězeno. Potom odebral se z Prahy do Kutné Hory, kde vydal Duch Národních novin a vydával časopis Slovan. Jsa již dříve v Praze od vlády před soud pohnán, avšak za nevinna od poroty uznán, byl opět pro některé články v „Slovanu“ k soudu pohnán, ale zase od kutnohorské poroty za nevinna uznán. Přes to přece byl uprostřed zimy r. 1851. v Něm. Brodě jat a zavezen do Brixenu v Tyrolsku. Tu popsal svou cestu do Brixenu humoristicky, napsav Tyrolské elegie, a jal se pracovati o větší humoristicko-satyrické básni Křest sv. Vladimíra, která teprve za doby nedávné tiskem vyjíti směla, a j. Mezi tím neustále tělo jeho chřadlo, k čemuž působilo nepříznivé podnebí tamější jakož i odloučenost jeho od rodiny a vlasti. Konečně obdržel dovolení k návratu do vlasti, ale dříve, nežli do Prahy se vrátil, zemřela jeho choť, a on v brzce ji následoval. Zemřel 29. července 1856 v Praze a pochován jest na hřbitově olšanském.^[8] Kromě „Tyrolských elegií“ a „Křtu sv. Vladimíra“ také vyšly jeho Bdsne a epigramy a spisy novellistické. Sebraných jeho spisů vyšel svazek I. (1870); vybrané jeho spisy politické vyšly ve 3 dílech (1882 — 1885). K. 1898. vyšla sbírka všech jeho básnických prací s názvem Básnické spisy Karla Havlíčka, které kriticky spořádal Dr. L. Quis.

Siegfried Kapper (1821 — 1879) narodil se 21. března 1821 na Smíchově u Prahy z rodičů židovských, stal se doktorem lékařství a přesídliv se z příčin zdravotních z Prahy do Itálie, zemřel 7. června 1879 v Pise, kdež i pochován jest. Vydal ihned za let čtyřicátých sbirku básní s názvem České listy, za let pak sedmdesátých Zpěvy lidu srbského (dva svazky v „Poés. svět.“), Pohádky přímořské (1873) a Gusle, ohlasy písní černohorských (podruhé 1882), kterými zdařile napodobil hrdinské zpěvy černohorské. Nejlepší dílo jeho jest epos Lazar, které již za let padesátých vydal německy a které zpracoval i česky namnoze zcela jinak, ale česky dosud bohužel nevyšlo.

Josef Uhlíř (1822— ) narodil se 22. září 1822 v Hořicích, byl ředitelem gymnasijním v Praze, kde žije na odpočinku. Napsal Básně (1858), Kniha veršovaných přání a j.

Emanuel Týn (1825-1870) narodil se 16. srpna 1825 v Náchodě a byl professorem při Akademickém gymnasiu v Praze, kde zemřel 22. ún. 1870. Přebásnil Padesáte žalmů v rýmu novověkém (1869) a byl činným i v oboru jazykovědném.

Pavel Jehlička (1826—1883) narodil se r. 1826 v Benešově, byl professorem a okresním školdozorcem v Plzni, kde zemřel r. 1883. Kromě oboru přírodovědeckého, v němžto hlavně byl činným, napsal i dějepisné básně Ohlasy libické (1875).

Jan Soukop (1826-1893) narodil se 10. května 1826 v Třebíči na Moravě a byl farářem v Doubravici u Rájek na Moravě, jsa i čestným radou konsistorním. Zemř. 1893. Kromě jiných básnických sbírek vyšly od něho Velehradky (1862) a Kytice velehradská (1863) a po jeho smrti Verše (1895). Přeložil i z polštiny Kazimíra Brodziňského selanku Věslav.

Bohumil František Hakl (1827— ) narodil se 1827 v Branné u Jilemnice v Jičínsku, byl katechetou při gymnasiu v Králové Hradci a jest děkanem v Hořicích. Vydal sbírku náhrobních nápisů Hrobní kvítí (1878), která v druhém vydání obdržela název Slzy bolu, útěchy a naděje (1886) a sbírky drobných básní lyrických Klidné chvíle (1875) a Z jeseni mého života (1883), skládající se z tří oddílů: l. Básně obsahu zbožného, II. Básně obsahu vážného (jest zde také překlad Gotheho ballady Král duchů) a III. Básně příležitostné. Byl činným i v oboru bohosloveckém.

František Chládek (1829-1861) narodil se 23. srpna 1829 v Hředlech u Rakovníka. Vyučil se tkalcovství a později řezbářství, čímž živil se dosti bídně. Zemřel 20. září 1861 v Senomatech u Rakovníka. Jakožto básník jest samoukem, ale měl neobyčejné nadání básnické. Jeho Básně péčí Otakara Mokrého vyšly teprve r. 1884.

Josef Václav Frič (1829—1891) narodil se 5. září 1829 v Praze. Byv z příčin politických z vlasti své vypovězen, žil v různých zemích a městech zahraničních. Od r. 1879., kdy dovoleno vrátiti se mu, žil v Král. Vinohradech u Prahy, kde zemřel 14. října 1891 a pochován na Vyšehradě. R. 1855. vydal almanach „Lada Niola“ (viz na str. 24.), později Výbor básní (1861). Jeho Sebrané spisy veršem i prózou, vydané o čtyřech dílech (1879—1881), obsahují v III. díle Různé básně, ostatní tři jsou dramatické a novellistické. R. 1898. vyšel péči Jar. Vrchlického Odkaz J. V. Friče, v němž otištěny prvně básně Rozpravy duše a Písně z bašty, k nimž připojen i Výbor epiky a lyriky různé z básní jeho již otištěných dříve. Byl činným i v oboru dějepisném.

Josef Kolář (1830— ) narodil se 1830 v Újezdě Silvarově u Hořic a jest lektorem při české universitě a učitelem při české technice, vyučuje jazykům slovanským. Přeložil z chorvatštiny hrdinskou píseň Ivana Mažuraniče Smrt Smail-agy Cengiče (1860) a výpravnou báseň Luky Botiče Pobratimstvi (Sbor. sv. poes. 1892), z polštiny Sonety krymaké a Farys (1868) a ze srbštiny vybrané národní písné srbské Lazarice (Ústř. knih. 1882). Jest činným i v oboru dějepisném a jazykovědném.

Jan Bohumil Janda (1831 — 1875), psavší s pseudonymy „Cidlinský“, „Lánský“ a j., narodil se 1. května 1831 v Pátku v Poděbradsku. Vystudoval práva a byl tajemníkem při zemském výboru v Praze. Zemřel 29. září 1875 v Poděbradech. Vydal epickou báseň Jan Talafús z Ostrova (1864), která má látku z XV. století, promlouvajíc o slavném bojovníku českém Jiskrovi z Brandýsa; jest velmi zdařilá, a obsahují ji také sebrané jeho Básně (Nár. bibl. 1873). Byl činným i v oboru dramatickém, hlavně však vvnikl v novellistice.

Gustav Pfleger Moravský (1833—1875) narodil se 27. čce 1833 v Karasejně nedaleko Jihlavské Bystřice na Moravě. Studoval v Praze, ale neduh plicní nedovolil mu dostudovati. Zemřel jakožto úřednik při české spořitelně v Praze 20. září 1875. Vydal dvě sbírky lyrických a epických básní rázu zádumčivého Dumky (1857) a Cypřiše (1861) a romantickou báseň Královna noci (1875). Byl činným i v oboru dramatickém a nejvíce vynikl v novellistice. Sebrané spisy jeho vyšly v „Národní bibliotéce“ (7 svazků); ve svazku druhém jest otištěn veršovaný román Pan Vyšinský, který poprvé vyšel v l. 1858—59 a kterého díl II. dokončiti smrt mu překazila, takže jen úryvky z něho jsou ve svazku třetím, kdež otištěny jsou také Různé verše, Záboj a Dědic Bílé hory; některé Básně výpravné jsou s básněmi dramatickými ve svazku prvém.

Jan Neruda (1834—1891) narodil se 9. čna 1834 v Praze na Malé straně. Po studiích universitních oddal se pouze spisovatelství. Redigoval zábavné časopisy „Obrazy života“ (1859) a „Rodinnou kroniku“ (1863), s Vítězslavem Hálkem pak illustrované „Květy“ (1865) a „Lumír“ (1873). Od r. 1865. byl členem redakce „Národních listů“, jejichžto feuilleton řídil. R. 1871. jal se redigovati s Vít. Hálkem a Ferd. Schulzem sbírku básnických spisů cizojazyčných „Poesie světová“ a v letech 1883 — 1890 pořádal sbírku vynikajících původních českých prací básnických, vydávanou s názvem Poetické besedy (celkem 41 čísel), kteráž obsahuje skoro vesměs opravdivé perly našeho básnictví. Zemřel 22. srp. 1891 a pochován na Vyšehradě.

Neruda otiskl první své básně v „Lumíru“ r. 1854. a potom vydal tyto sbírky: Hřbitovní kvítí (1858), Knihy veršů (1868 a 1873), Písně kosmické (1878), Ballady a romance (1883) a Prostě motivy (1883); obě dvě poslední sbírky vyšly v „Poetických besedách“ a dojímají jmenovitě svojí půvabnou prostotou, obsahujíce onde osmnáct básní epických, různých i co do látky i co do nálady, tuto rozmanité lyrické básně z přírody, rozvržené dle ročních počasí v jarní, letní, podzimní a zimní. Neruda jest vedle Vít. Hálka nejčelnějším zakladatelem českého básnictví doby nejnovější a vrcholu své tvorby básnické dostoupil „Písněmi kosmickými“, které tak neobyčejně příznivě byly přijaty, že ve čtrnácti dnech druhého opravdivého — totiž znova sázeného — vydání se dočkaly a brzo po té (1882) vydání třetího i illustrovaného čtvrtého (1893) a že týž úspěch, byvše přeloženy do němčiny, měly také v Německu. „Písně kosmické“ opěvají způsobem rozumujícím malé i veliké zjevy všehomíra vzletně i vtipně, projevujíce široký rozhled světový i pronikavého pozorovatelského ducha básníkova. Po smrti jeho vyšly illustrované básně vlastenecké Zpěvy páteční (1896). Neruda byl činným i v novellistice a psával i básně dramatické. Sebrané spisy Jana Nerudy vycházejí od r. 1892., a jeho Básnické spisy obsahuje díl XII.

Vítězslav Hálek (1835—1874) narodil se 5. dubna 1835 v Dolínku severně od Prahy blíže Vodolky. Vystudovav gymnasium a filosofickou fakultu v Praze, oddal se spisovatelství. Redigoval almanach „Máj“ (1859 — 1862; viz na str. 25.) a r. 1862. přijal po zemřelém Ferd. Břet. Mikovcovi redakci „Lumíru“, který proměnil r. 1864. v illustrovanou „Zlatou Prahu“, hned r. 1865. zaniknuvší. Roku 1866. založil s J. Nerudou illustrované „Květy“, které do r. 1872. vycházely. R. 1872. opětně s Nerudou vzkřísil „Lumír“, který potom přešel v ruce nynějšího jeho redaktora Jos. Václ. Sládka. Vedle toho byl až do r. 1867. feuilletonistou „Národních listů“. R. 1863. společně s jinými zřídil „Uměleckou besedu“. Zemřel 8. říj. 1874 v Praze a pochován na Vyšehradě.

Básnické práce své Hálek začal otiskovati hned za dob studií gymnasijních. Veřejnou pozornost obrátil po sobě prvně r. 1858., vydav lyrickoepickou báseň směru romantického Alfred, která byla tak příznivě přijata, že ještě téhož roku byla rozebrána a že zahájila novou dobu jak v básnictví českém (viz na str. 25.) tak zejména v epice. Nejvíce proslul v básnictví lyrickém, utvořiv v oboru tom básně ze všech básní svých nejlepší. Vydaltě Večerní písně (1859), které, jsouce rázu milostného, dočkaly se vydání již dvanáctého (r. 1893.; r. 1890. vyšlo též illustrované vydáni), a básně V přírodě (1872—1874, tři řady), které za nejzdařilejší plod jeho jsou pokládány a mezi kterými jest i velezdařilá allegorie, báseň to jeho náhrobní, začínající se: „Nic nejsem víc nežli ta růže, — nic víc než slavík v podletí“ a končící se: „Já, v chvíli své, v mých růží květu jsem přec jen býval slavíkem.“ Z oboru epického nejlepší jeho báseň Mejrima a Husejn, jejížta látka jest ze života jihoslovanského, líčíc hrdinské činy Husejnovy proti Turkům i horoucí lásku jeho k Mejrimě, vyšla hned r. 1859., kdy vyšla také druhá jeho pravá báseň epická Krásná Lejla, k nimžto později přidružily se: Goar (1864), ku které čerpal látku ze života tatranského, Černý prapor (1867), Dědicové Bílé hory (1869), překrásná idylla pohorská Děvče z Tater (1871), k níž opětně zvolil si látku ze života tatranského, líče úchvatně rozmanité krásy přírodní v onom bratrském kraji, a Pohádky z naši vesnice (1874), poslední jeho práce, obsahující upomínky jeho na zjevy ze života venkovského. Spisy Hálkovy jsou vydány redakcí Ferd. Schulze v letech 1878—1887 o 11 dílech, z nichž epické a lyrické básně obsahuje díl I. a II. ; ostatní obsahují dramata, povídky a romány.

Jan Bohumil Ceyp z Peclinovce (1835—1879) narodil se 1835 v Lipce na Chrudimsku, byl lékařem v Praze, kde zemřel 1879. Napsal Zvuky večerní (1856).

Adolf Heyduk (1835— ) narodil se 7. čna 1835 v Rychmburku v Chrudimsku. Dokončiv studie technické v Praze, věnoval se učitelství a jest professorem při reálné škole v Písku, maje tytul školního rady. Jest i řádným členem České akademie. Jest činným v básnictví lyrickém i epickém, vyniká však hlavně jakožto lyrik, a to lyrik národní, přilnuv zejména k lehké poesii českých písní prostonárodních, a básně jeho vyznačují se srdečnými, jemnými a vroucími city, lyrika pak převládá namnoze i v jeho básních epických, jenže tu má místo více lyrika popisná nežli citová.

Na veřejnost vystoupil prvně zároveň s Nerudou a Hálkem a vydal tři sbírky lyrické s názvem Básně (1859, 1864 a 1865); v prvé jsou „Ciganské melodie“, „Písně“ a „Růže povážská“, v druhé „Jižní zvuky“ a „Vlašské dozvuky“ a v třetí „Milostné písně“, „Romance“ a „Znělky“. Také vydal odpověď na patolízalskou báseň Heblovu králi pruskému Vilémovi Karyatidy (1862).

Pozoruhodnějším Heyduk stal se za let sedmdesátých, nevydav od třetí sbírky „Básní“ ničehož, až teprve Lesní kvítí (1873 a podruhé v rozmnoženém i poopraveném vydání 1895), v němž opěvá půvaby lesa za čtvera ročních počasí. Lyrickou sbírku tuto uvil v zátiší Šumavy a v lůně bohatých lesů pootavských a projevil se i později ctitelem a oslavovatelem Šumavy, kterou, jsa jí blízek, skoro rok co rok navštěvuje. Velice poutavý kus života lidu šumavského a stkvělý obraz přírodních krás tohoto horstva podává nejlepší jeho báseň epická Dřevorubec (1882), která líčí marný zápas dřevorubcův o denní potřeby životní a o blaho rodinné se závistí a pychem jakož i marný zápas lidu a přírody netknuté s novověkou kulturou, vítězně deroucí se do velebných hvozdů šumavských, a podobně ke sbírce drobných básni lyrických Hořec a srdečník (Sal. bibl. 1884) čerpal látku ze Šumavy. O Šumavu opírá se také jeho báseň epická Pod Vítkovým kamenem (Kab. knih. 1884), v které jest předmětem štěstí manželské s láskou ke vzdálené vlasti; manželé dlí v Šumavě, a manželka touží po své domovině, po Slovensku. A k Slovensku Heyduk přilnul jak jako k Šumavě, zbásniv velmi znamenitou lyrickou sbírku Cymbál a husle (1876) ze života a ducha Slovákův uherských.

Živel manželský dal Heydukovi látku také k různým drobným básním lyrickým ve sbírce V zátiší (1883), v níž opěvá štěstí i trudy života rodinného, lásku manželskou, lásku k dětem, jejich život a vůbec veškeren živel rodinný. Elegickým dozvukem ke sbírce té jsou Zaváté listy (1886), v nichž oplakává smrť své dcerušky jediné. Rodinný život jest i předmětem idylly Běla (1886), která má látku z chudého lidu pošumavského.

Z pověstí lidových Heyduk zbásnil pověst národní z Domažlicka Dudák (1881) a rozmanité básně epické Na přástkách (Poet. bes. 1884), kteréžto sbírky pokračováním jsou Obrázky (Poet. bes. 1888), a také z dějin českých utvořil básně. Svat. Čech napsal báseň „Václav z Michalovic“, a s touto stkvěle Heyduk závodí v epické básni Za volnost a víru (1883), která jest vůbec i jinak velmi podobna básni Čechově, líčíc tutéž přebolestnou kapitolu národních osudův a dějin, týž zápas české myšlénky, českého života s vítěznou cizotou po bitvě bělohorské. Z českých dějin vznikla také Heydukova idyllicky opracovaná pověst Oldřich a Božena (1883 a podruhé 1886 v „Poet. bes.“; potřetí 1893), pějící o českém knížeti Oldřichovi a lásce jeho k prosté české děvě. Látku z dějin má též epická báseň Mahomed II., zvěst z Orientu (1878). Na netečnost národní doráží v lyrické sbírce Šípy a paprsky (1888).

Velmi znamenitou básní Heydukovou jest allegorie Dědův odkaz (1879 a počtvrté 1895), jejížto začátek podobá se začátku Máchova „Máje“ a která líčí pozemskou pouť nadšeného pěvce ke zdroji pravé krásy, zobrazujíc jej v junáku, v dědovi pak národního genia a v lesní děvě vyšší ideálný život. A konečně, abychom vše, co Heyduk vydal o sobě, měli, jest uvésti ještě jeho Písně (1884), plod to z oboru jemu nejvlastnějšího, epická báseň Bitva u Kressenbruna (r. 1887. jakožto číslo I. „Bibliotéky mládeže studující“), románek v písních Na vlnách (1890 a 2. vyd. 1894), Na potulkách (1894) a Bohatýři (1894). Jeho Spisy vycházejí od r. 1897. a obsahují dosud: Nové cigánské melodie, Ptačí motivy, románovou kresbu Sekerník, Tří zkazky (tyto čtyři jsou zde otištěny poprvé), Cymbál a husle (nové rozmnožené vydáni) a Dřevorubec. Také přeložil R. Baumbacha Zlatorog (1885) a byl činným i v oboru kulturnědějepisném.

Eduard Just (1836—1879) narodil se 20. bř. 1836 v Josefova a zemřel 10. ún. 1879 v Praze, jsa korrektorem v knihtiskárně. Psal veselé deklamace, jež uložil jednak ve Vilímkově Besedníku, který s H. Přerhofem redigoval (2 sv., 1860—1862) jednak v Novém besedníku, který sám vydával (2 sv., 1869—1871 a 2. vyd. 1881). Byl činným i v oboru novellistickém.

Václav Antonín Crha (1836— ) narodil se r. 1836. v Kopidlně na Jičínsku a jest členem redakce „Pražského denníka“ v Praze. Vydal sbírku básni Kusy mého srdce (1876), zajímavou zvláště oddílem nazvaným Májový sen, který zpracován jest na základě lyrických a lyrickoepických básní rukopisu Královédvorského a který před tím vyšel i o sobě (1862). Byl i jinak hojně literárně činným, ale tak, že veřejnosť nezvěděla, od koho plody ty vyšly; jmenovitě také píše „Nedělní kázáníčka“ do „Pražského denníka“.

Alojs Vojtěch Šmilovský (1837—1883), vlastně Schmilauer, narodil se 24. led. 1837 v Mladé Boleslavi a byl professorem při gymnasiu a okr. šk. inspektorem v Litomyšli, kde zemřel 20. čna 1883. Proslul zejména v oboru novellistickém, ale vydal i Básně (1874), z nichžto některé znárodněly, a byl činným i v oboru dramatickém.

Rudolf Mayer (1837-1866) narodil se 13. říj. 1837 na Nové Hospodě u Stránčic v okrese Plánickém, byl doktorem práv a zemřel v Loučimi u Klatov 12. srp. 1865. Básně jeho mají týž ráz světobolu Byronova jako básně Karla Hynka Máchy, a byl v té příčině pravým stoupencem Máchovým, vynikaje zádumčivou hloubkou citu i samostatností myšlének. Básně jeho sebral a vydal Dr. Josef Durdík r. 1873.

Hynek Jaroslav Mejsnar (1837-1895) narodil se r. 1837. v Jilemnici v Jičínsku, byl professorem při gymnasiu v Táboře a potom professorem při Akademickém gymnasiu v Fráze, kde zemř. 29. dub. 1895. Přeložil z ruštiny Básně Nikoiaje Někrasova (Poés. svět. 1876), Konráda Feodoroviče Rylejeva Básně (1875) a Bajky Ivana Krylova (1886); z řečtiny všechny básně Homérovy s názvy Odysseja (1873-1876), Ilias (1878 — 1881) a Hymny, epigramy a batrachomyomachie, čili Chvalozpěvy, nápisy a žab a myší vojna (1881) jakož i Aischylovu trilogii Oresteja, čili tragédie Agamemnón, Choéforoi, Eumenidy (1883).

Václav Šolc (1838—1871) narodil se 23. pros. 1838 v Sobotce v Boleslavsku. Vystudovav gymnasium, odebral se do Prahy na studie další, ale nedostudoval, nýbrž oddal se životu nespořádanému a zemřel v rodišti svém 14. čce 1871. Vydal sbírku lyrických i epických básni s názvem Prvosenky (1867), která znova vyšla v „Nár. bibl.“ (1870); v „Ústř. knih.“ vyšel jeho zpěv epický Dědovy vrásky (1881).

Jiljí Vratislav Jahn (1838— ) narodil se 22. led. 1838 v Pardubicích a byl ředitelem reálky tamže. Nyní žije na odpočinku v Praze. Sepsal vlastenecké básně Růženec (1862) a Sibyllinské věštby (1862 s pseudonymem „starý Švejda“) a s Bedřichem Peškou vydal příležité básně s názvem. Naše mohyly (1861), veršované to nekrology. Byl činným i v oboru novellistickém a dramatickém i v oboru literárnědějepisném a zvláště v oboru přírodovědeckém.

Vojtěch M. V. Bělohrobský (1839—1869), pravým jménem Vojtěch Vejškráb, narodil se 21. dub. 1839 v Černovicích v Táborsku, byl učitelem v Blovicích, kde zemřel 30. čce 1869. R. 1882. Ant. Šnajdauf vydal jeho Básně a deklamace.

Jan Havelka (1839—1886) narodil se 23. list. 1839 v Lošticích na Moravě a byl professorem gymnasijnim v Olomouci, kde zemřel 20. říj. 1886. Po jeho smrti vyšly jeho Sebrané básně (1888). Více byl činným v oboru dějepisném a filosofickém (paedagogickém).

Alojs Durdík (1839—) narodil se r. 1839. v Hořicích v Jičínsku a jest bratrem Josefa, Pavla a Petra Durdíka a soudním adjunktem v Král. Hradci. Přeložil z ruštiny Básně Michala Lermontova (Poes. svět., 2 sv. 1872).

Emanuel František Züngel (1840—1896) narodil se 21. čna 1840 v Praze, kde zemř. 1896. Vydal Básně (1868) a vzdělával také novellistiku jakož i básnictví dramatické.

Vladimír Šťastný (1841— ) narodil se 17. bř. 1841 v Rudíkově u Třebíče na Moravě a jest katechetou při českém gymnasiu v Brně a redaktorem „Obzoru“, jsa jmenován i konsistornim radou. Jest básníkem ušlechtilého směru nábožensko-mravniho a vydal sbírku básní lyrických Kvítí májové (1869) a sbírku básní epických Kytka z Moravy (1879), která jest rozdělena ve dva oddíly, z nichžto prvý, nazvaný Ozvěny z dávných dob“, obsahuje pět delších básní, sahajících dějem svým vesměs do nejdávnějších dějin českých, druhý pak „Pověsti a báje“ obsahuje drobnější ballady, romance a legendy, jejichžto látka dílem z dějepisu dílem z národního podání jest vážena. R. 1887. vydal Drobné kvítí.

Julius Zeyer (1841— ) narodil se 26. dub. 1841 v Praze. Vystudovav reálku, vyučil se řemeslu tesařskému, počemž cestoval po cizích zemích, všude pracuje za dělníka tesařského. Vrátiv se do Prahy, oddal se studiu řecké, latinské, anglické a hebrejské řeči a byl potom vychovatelem na Krymě ruském, počemž opětně žil v Praze a nyní žije ve Vodňanech, jsa pouze spisovatelem. Napsal cyklus Vyšehrad (1880 a podruhé v „Kabinetní knihovně“ 1886), obsahující pět velikolepých epických básní s názvy: „Libuša“, „Zelený vítěz“, „Vlasta“, „Ctirad“ a „Lumír“,^[9] povídku veršem z doby pobělohorské Griselda (Poet. bes. 1883), sbírku básní Poesie (1884), z nichžto vyniká báseň „O pomstě za Igora“, epickou báseň Kronika o sv. Brandanu (1885 a 2, vyd. 1893), Čechův příchod (1886), opěvající prvé objevení se Čechů v Čechách za doby předbistorické, Z letopisů lásky (4 sv., Kab. knih. 1889 — 1892) a Karolínská epopeja (1895). Jest znamenitě činným i v oboru novellistickém a dramatickém a rád pohybuje se v ovzduší cizinském, nezbavuje se ho ani při látkách domácích, na škodu však plodům jeho to není. Jest vůbec nejčelnějším zástupcem směru ryze romantického v českém básnictví. Česká akademie jmenovala jej svým členem, avšak on členství toho se zřekl.

Primus Sobotka (1841— ) narodil se r. 1841, v Horním Nouzově u Velimi, byl redaktorem „Světozora“ a jest úředníkem při kanceláři české university. Z angličiny jest od ného přeložena Longfellova Evangelina (v „Poesii světové“) a Tennysonův Enoch Arden (2. vyd. 1893.) i některé povídky.

V. Josef Pokorný-Pikulík (1842- ) jest pozoruhodný samouk, jsa jen obuvníkem. Vydal sbírku S troškou do mlýna (1889).

Jaroslav Martinec (1842- ), vlastně Josef Martin, narodil se r. 1842. v Holešovicích u Prahy a jest stavitelem v Král Vinohradech. Napsal politickoliterární báseň potupnou April (1862), dvě sbírky drobných básní Mladému pokolení (1863) a Básně (1872).

Ervín Špindler (1843- ) narodil se r. 1843. v Chocni, byl tajemníkem okresního zastupitelstva v Roudnici, kde jest redaktorem „Podřípana“ a vedle toho poslancem na sněmě zemském i říšském. Vydal Básně (1866), přeložil z němčiny Heineho sbírku básní Kniha písní (v „Poesii světové“), téhož Atta Troll a Meissnerova Žižku (1864) a byl činným i v oboru novellistickém a dramatickém.

Antal Stašek (1843 — ), vlastně Antonín Zeman, narodil se 22. čce 1843 ve vsi Stanově v Boleslavsku, jest doktorem práv a advokátem v Semilech. Vydal veršovaný román Václav (1872), v kterém šťastně jsou líčeny výjevy tichého života vesnického, dvě sbírky s názvem Básně (1876 a 1880) a epickou báseň Z doby táborů (Poet. bes. 1884). Jest činným i v novellistice a dramatice.

Josef Jiří Stankovský (1844—1879) narodil se 11. list. 1844. v Kamenné Vysoké u Příbrami, studoval práva, ale nedostudoval a věnoval se pouze spisovatelství; zemřel 10. pros. 1879 v Praze a pochován na hřbitově olšanském. Přeložil z němčiny Fridricha Martina Bodenstedta Písně Mirzy Šaffyho. Více proslul v oboru novellistickém a dramatickém a psal i v oboru dějepisném.

Josef Václav Sládek (1845 — ) narodil se 27. října 1845 ve Zbirohu v Pražsku. Studoval v Praze filosofii a přírodní vědy, cestoval po Americe a vrátiv se do Prahy, byl od r. 1873. spoluredaktorem a od r. 1877. jest redaktorem 1 nakladatelem časopisu „Lumír“. Jest i professorem při Českoslovanské obchodní akademii, lektorem při české universitě a učitelem při české technice, vyučuje všude jazyku anglickému. R. 1868. vyšel jeho podnětem almanach Ruch (viz na str. 24.), sám pak vydal Básně (1875), Jiskry na moři (1880), Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Ze života (Poet. bes. 1884), Sluncem a stínem (Sal. bibl. 1887), Selské písně a České znělky (1889), Směska, Starosvetské písničky a jiné písně (obé 1891), České písně (1892) a V zimním slunci (Sal. bibl. 1897), kteréžto sbírky básnické jsou skoro vesměs čistě lyrické a vynikají tklivostí i vroucností citu; prvé tři jsou většinou povahy elegické, v následujících však, z nichžto sbírka „Na prahu ráje“ skládá se z 50 znělek, vzorně zpracovaných, a má za předmět hlavně rodinu a děti, cituplný lyrik ten vzdal se již někdejšího svého bolného nazíráni na svět. Z angličiny přeložil lyrickoepickou báseň Píseň o Hiawatě (Poes. svět. 1872), od amerického básníka Longfellova pocházející, Tegnérovu Píseň o Frithiofovi (1891), Výbor z písní a ballad Roberta Burnse (1892), Samuela Taylora Coleridge Skládání o starém námořníku, Chnstabal, Kublaj chán (v jedné knize 1897) a z polštiny Ad. Mickiewicze Konrád Wallenrod (1892., všechny tři Sbor. svět. poes.). S J. Vrchlickým přeložil Byronovy Hebrejské melodie (1890). Pro děti vydal sbírku básní s názvem Zlatý máj (1886), Skřivánčí písně (1889) a Zvony a zvonky (1894). Překládá i v oboru novellistickém a dramatickém, a jsou od něho také spisy z oboru jazykovědného.

Vojtěch Pakosta (1846-1893) narodil se 14. dub. 1846 v Deštné v Táborsku a byl katechetou při vyšší dívčí škole v Praze, kde zemř. 1893. Vydal výbor básní pro dívky Pomněnky (1883) a sbírky básní Listy a květy (1884) a Růže a ostny (1890) jakož i překlad ze slovinštiny Básně Šimona Gregovčiče (1887). Byl hojně činným i v oboru novellistickém.

Ladislav Quis (1846-) narodil se 6. ún. 1846 v Čáslavi, stal se doktorem práv a nyní jest advokátem v Přelouči. Vydal sbírku lyrických a některých i epických básni Z ruchu (1872), v které jest i věnec znělkový, zbásnil české pohádky Hloupý Honza (1880 a 2. vyd. 1892) v třinácti balladách, napsal Ballady (Poet. bes. 1883), humoristickou povídku Třešně (Poet bes. 1885), která jest nejlepší jeho prací, Písničky (Poet. bes. 1887) a Epigramy (1897) a přeložil z němčiny Götheho Ballady (Poes. svět. 1880) a Básně A. V. Kolcova (Sborník svět. poes. 1892). Všechny práce ty mají velmi značnou cenu. R. 1898. vydal vzorně Básnické spisy Karla Havlíčka.

Svatopluk Čech (1846— ) narodil se 21. ún. 1846 v Ostředku u Benešova; vystudovav práva, byl nějaký čas zaměstnán v advokátní kanceláři, ale záhy přilnul k spisovatelství. V letech 1873 -1876 byl spoluredaktorem „Lumíra“ a od r. 1879. rediguje s Drem Servácem Bonifácem Hellerem „Květy“. R. 1881. vstoupil i do redakce „Národních listův“, ale r. 1894. odstěhoval se do Obříství v Podřipsku, kde žije v zátiší. Jest nejznamenitějším a nejoblíbenějším básníkem českým vůbec a epikem zvláště. Česká akademie jmenovala jej svým členem, avšak on členství toho se zřekl, a když i za poslance byl zvolen, také hodnosti této nepřijal.

Básně své Čech začal otiskovati po různu se značným úspěchem již za let studentských, o sobě pak vystoupil na veřejnost poprvé r. 1874., vydav roku toho Básně, jejichž obsah jest; „Bouře“, „Snové“, „Adamité“, „Anděl“ a „Menší básně“. Hned básní Adamité (o 7 zpěvích), obsaženou v sbírce té, osvědčil zřejmě stkvělé nadání své epické, vylíčiv v ní bujný život sekty českých Adamitův a konečnou jejich záhubu.^[10] Ještě pak větší měrou prokázala jej býti pravým epikem Nová sbírka veršovaných prací (1880, 1882, potřetí v „Poet. bes. 1886 a po čtvrté o sobě 1894), jež obsahuje delší básně eprcké „Evropa“, „Čerkes“ a „Ve stínu lípy“ a menší „Žižka“, „Handžár“, „Zimní noc“ a „Na hrob Havlasův“; nejdelší jest Ve stínu lípy (7. vyd. 1894; r. 1891. vyšlo též illustrované vydání), která nad ostatní vyniká, podávajíc obraz sousedského besedování na venkově, kypící pravdou a humorem, a ku které též Evropa (4. vyd. 1894), báseň rázu kosmopolitického, a Čerkes (5. vyd. 1894), báseň líčící život českého vystěhovalce na Kavkaze, druží se co nejčestněji.

Již těmito básněmi Čech vyšinul se na místo nejpřednější mezi básníky českými a překvapil nás od té doby básněmi ještě zdařilejšími, ozdobiv písemnictví české zejména rozsáhlými eposy, jakýchžto kromě něho nikdo tak mistrně i tak hojně neutvořil. Báchorkou rázu humoristickosatyrického jsou jeho Petrklíče (Poet. bes. 1883 a 3. vyd. illustrované 1893), které líčí dobrodružnou genesis prvé věstitelky jara „Primuly“ a jsou přelibeznou apotheosou poesie. Epos Hanuman (1884 a 3. vyd. 1896), upínající se volnou nitkou k indické báji o Hanumanu, králi opův, a allegoricky tepající opičáctví, jest epos satyrický. Jiného druhu jest Lešetínský kovář (Poet. bes. 1884), vážná to báseň, v kteréž, udeřiv na struny domácí, vylíčil boj proti cizotě.^[11] Směru všeslovanského jest Slavia (Kab. knih. 1884 a 3. vyd. 1892), v které duch Jana Kollára a Adama Mickiewicze byl šťastným údělem básníkovi, aby zbásnil velikolepý obraz nynějších poměrů všeho Slovanstva. Báseň tato předstihuje namnoze všechny Čechovy plody dřívější a jest nejlepší jeho epickou básní vedle jeho čarokrásného eposu křesťanskoromantického Dagmar (Kab. knih. 1885 a 3. vyd. 1893), k vůli kterému podnikl r. 1882. cestu do Anglie a Dánska, a vedle eposu Václav z Michalovic (1882 a 4. vyd. 1897), v kterém líčí v osobě mladého potomka z rodu Michaloviců smutný stav národu českého za doby pobělohorské. Kterou z těchto tří nejlepších epických básni veškerého písemnictví českého dáti na prvé místo, věru nesnadno říci. Lyrickými básněmi mohutně vlasteneckými jsou Jitřní písně (Poet. bes. 1887 a 3. vyd. 1895) a Nové písně (1888 a 2. vyd. 1893).

Čech libuje si zvláště v satyře, jsa v tom oboru nepřekonatelným, o čemž svědčí také jeho epická báseň Pravda (1886), šlehaje neduhy všech stavů bez rozdílu tak, jak právě z českých básníků dovede toliko Čech, jehožto plody skutečné zasluhují, aby přeloženy byly do všech písemnictví; do některých již přeloženy jsou. Jest i připomenouti, že r 1881. při konkursu, vypsaném od vlády španělské na nejlepší českou báseň, oslavující památku Calderona de la Barca, obdržel cenu za svou báseň,^[12] a že jeho plody ze všech jiných básnických plodů českých mají čtenářstva nejvíce; neníť nad Čecha národnějšího, češtějšího, úchvatnějšího básníka v národě našem. Nejnověji od něho vyšlo: Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči (1890), Zpěvník Jana Buriana (1894 a 2. vyd. 1895); Pisně otroka (1895 a 27. vyd. 1898; žádných českých básni ještě nikdy tolik se neprodalo jako této sbírky), Modlitby k neznámému (1896 a 2. vyd. 1897) a pro mládež Pohádka o čarovném pavouku (1897). Jest činným i v novellistice.

Jaroslav Goll (1846— ) narodil se 11. cce 1846 v Chlumci nad Cidlinou, jest doktorem filosofie a professoreni při filosofické fakultě české university v Praze. Vydal výbor různých básníků s názvem Anthologie české lyriky (1872) jakož i své Básně (1874) a s J. Vrchlickým výbor překladů Baudelairových Květy zla (Sbor. svět. poes. 1896). Hlavně činným jest v oboru dějepisném.

Bohuslav Čermák (1846— ) narodil se 31. říj. 1846 v Pacově a jest úředníkem při universitní knihovně v Praze. Vydal Básně (1875) a jest činným i v oboru novellistickém.

Emanuel Miřiovský (1846— ) narodil se 24. pros. 1846 v Jindřichově Hradci a jest professorem při učitelském ústavě v Králové Hradci. Vydal báseň Márinka (1868), sbírku lyrických i epických básní s názvem Básně (2 sv., 1869 a 1882), veršovanou povídku Šimon kostelník (Poet. bes. 1885) a Nové básně (1885). Jest činným i v novellistice a jazykovědě.

Otakar Červinka (1846 — ) narodil se 1846 v Praze, kde jest městským úředníkem. Jest bratrem Miloše Červinky. Jsou od něho epické básně Jan z Dubé (1871), Žižka (1874), Aleš Romanov (1881), Husitská svatba (Poet. bes. 1884) a Pohádka života (1891). Jest činným i v oboru novellistickém.

Jan (Hanuš Věnceslav) Tůma (1846— ) narodil se r. 1846. v Benešově u Prahy a jest ředitelem gymnasia v Brně. Vydal epickou báseň Jaroslav (1871 a 2. vyd. 1873) a Básně (1872).

Berta Mühlsteinová (1847—1887) narodila se r. 1847. ve Velvarech a zemřela 24. srpna 1887 v Praze. Sepsala sbírečku básni Pohrobky (1872) a byla činnou hlavně v novellistice.

Josef Kuchař (1847—) narodil se 14. list. 1847 v Cháborách u Dobrušky na Královéhradecku a jest úředníkem při bance „Slavii“ v Praze. Vydal Básně (1869), Za soumraku (1871), idyllu Chýška (1881 a podruhé 1893), Ze zašlých a nových dob (1885), Cestou životem (1890), Národní píseň (1894) a jest činným i v novellistice.^[13]

Eliška Krásnohorská (1847 — ), vlastně Eliška Pechová, narodila se 18. list. 1847 v Praze a jest od r. 1874 redaktorkou „Ženských listů“ tamže. Jest nejlepší básnířkou českou a náleží k nejznamenitčjšim básníkům vůbec. Vydala tyto sbírky drobných, lyrických i epických básní svých: Z máje žití (1870, 1874 a potřetí 1885), Ze Šumavy (1873 a podruhé 1875), K slovanskému jihu (1880), Vlny v proudu (Kab. knih. 1885), Letorosty (Kab. kn. 1887), Bajky velkých (Poet. bes. 1889), Na živé stuně (1895), které všechny zračí se ušlechtilým mužným směrem vlasteneckým, řadíce ji stkvěle k zástupcům našeho básnictví národního i slovanského. Kromě toho napsala selanku Vlaštovičky (1883), Šumavský Robinson (1887; obě v Poet. bes.) a Rozpomínky (Kab. kn. 1896), a vyšel od ní velezdařilý překlad nejslavnějšího plodu Mickiewiezova Pan Tadeáš čili Posledni zájezd na Litvě (Poesie svět. 1882; 2. vyd. 1892), Byronova Childe Haroldova pouť (Kab. kn. 1890) a Al. Puškina Výbor menších básní (1894) a Některé básně rozpravné (1895, obě Sbor. sv. poes.). Vzdělává také novellistiku a básnictví dramatické jakož i obor literárně dějepisný.

Jan Váňa (1848—) narodil se v Bělči, studoval v Písku a později v Anglii a Rusku, byl professorem Českoslovanské obchodní akademie v Praze, kde nyní žije jako soukromý učitel cizích jazyků. Napsal satyrické sbírky Kokrhy (1891) a Mé krákory (1893; obě znova 1897). Z ruštiny a angličiny přeložil mnoho knih poučných, které vydal ve své „Anglicko slovanské knihovně“ i jinde. Také jest činným v oboru mluvnickém.

František Brábek (1848— ) narodil se 9. pros. 1848 v Branovicich u Týna nad Vltavou a jest lektorem jazyka maďarského při české universitě v Praze. Přeložil z maďarštiny s Karlem Tůmou Alexandra Petõiho Básně (Poes. svět. 1871) a přeložil i povídky a dramata a sepsal mluvnici maďarskou.

Jan Nečas (1849 — ) narodil se 25. pros. 1849 ve vsi Studenicích u Nového Města na Jihlavsku a jest okresním soudcem ve Výškově na Moravě. Napsal humoristické básně Žertovné deklamace (1873) a Šípy (1875), sbírky milostných a různých lyrických i epických básní s názvem Básně (1873), veršované pověsti Obrázky z venkova (1885), Pohledy do déjin (3. vyd. 1888), Vybrané hajky Aesopovy a Phaedrovy (1888) a s pseudonymem „J. Čas“ sbírku básni Ze srdce (1881). Pořídil zdařilý překlad ukrajinské pověstí Ant. Malczewského Marie (1876 a s vyobr. 1881), a v „Ústřední knihovně“ z překladů jeho z polštiny vyšla Vlad. Syrokomly válečná selanka Ulas a téhož báseň z dějin litevských Margér, největší překlad Nečasův, a Ballady Adama Mickiewicze a z němčiny Vybrané básně Goetheho (1889). Kromě toho přeložil básně různých básníků s názvem Květy z polských luhů.

Jan Ježek (1849— ) narodil se r. 1849. ve Chvalkovicich u Čes. Skalice a jest katechetou při České reálce v Praze. Vydal sbírky básní Za šera (1880), Jarní květy (1881) a Pestré květy (1882). Jest činným i v oboru novellistickém a literárně dějepisném.

František Ladislav Stroupežnický (1850-1892) narodil se r. 1850. v Cerhonicích v Písecku a byl dramaturgem při Národním divadle v Praze, kde zemřel 11. srp. 1892. Vydal o sobě báseň Den soudu a byl činným zejména v novellistice a v básnictví dramatickém.

Albína Dvořáková-Mráčková (1850 — 1893) narodila se r 1850. v Řepici u Strakonic, pobyla se svým chotěm lékařem na různých místech; zemřela v Praze 23. kv. 1893. Vydala sbírku básní s názvem Chudobky (1872).

Miroslav Krajník (1850— ) narodil se 1. led. 1850 v Humpolci v Čáslavsku, stal se doktorem práv a nyní jest advokátem v Praze. Vydal Básně (1870 a 2. vyd. 1876) a přeložil z frančtiny Berangérovy Písně (Poes. svět. 1875). Byl činným i v oboru dramatickém.

Josef Baše (1850- ) nar. se 31. bř. 1850 v Jílovici v Opočensku a jest advokátem v Král. Hradci. Psal s pseudonymem E. Antonowicz. Jsou od něho sbírky Otčenáš, Kytice z písní duchovních a Silhouetty (1883).

Bohdan Jelínek (1851—1874) narodil se 22. čna 1851 v Cholticích u Přelouče. Dokončiv gymnasium, odebral se do Prahy na studie lékařské, ale nemoha pro chorobu svou prsní studovati, stal se úředníkem při poště v Praze, a zemřel v rodišti svém 19. kv. 1874. Spisy Bohdana Jelínka veršem i prózou vyšly v „Salonní bibliotéce“ (1880).

Čeněk (Vincenc) Ibl (1851- ) narodil se 1851 v Bratronicích u Křivoklátu a jest professorem při reálce na Král. Vinohradech. Přeložil z Byrona básnické povídky Korsár a Lara (Poes. svět. 1885) a jest činným i v novellistice a jazykovědě.

Josef Vl. Hrubý (1852— ) narodil se 1852 v Horní Libochové na Moravě a jest učitelem v Hodoníně. Napsal U krbu (1877 a 2. vyd. 1885), O čem král neví (1881), Sněhové květy (1887) a V lesku trůnu (1888).

František Mnohoslav Vrána (1853—1882) narodil še 5. pros. 1853 v Němčících na Hané a byl učitelem v Hunkovicích u Židlochovic na Moravě a redaktorem „Literárních listů“; zemřel 3. čna 1882 v Králově Poli, chtěje se tam pozdraviti. Vydal sbírky básní Z vesny života (1879) a Nad proudem žití (1881) a rozličné jiné práce básnické původní i přeložené.

Rudolf Pokorný (1853—1887) narodil se 18. dubna 1853 v Heřmanově Městci u Chrudimi, byl redaktorem „Palečka“ a zemřel jako okresní tajemník v Libochovicích 19. září 1887. Byl spolupořadatelem Kytice z národních písni slovanských (1874) a vydal tyto sbírky svých básní: Z jarních luhů (1874), jejichžto prvá část jest epická, druhá lyrická, Básně (1877), které jsou většinou milostné, Pod českým nebem (1879), které vynikají směrem národním, Z hor (1881), které po způsobě Heydukova „Cymbálu a huslí“ mají za látku dojmy ze Slovenska, S procitlým jarem (1882), které líčí blaho lásky manželské, Vlasti a svobodě (1882), z nichžto vane národní duch slovanský, a pověst Mrtvá země (Poet. bes. 1885). Mimo to vydal s pseudonymem „Ranko Petar“ Nemilostné písně (1879) a s pseudonymem „Heřman Městecký“ Vlastenecké šlehy a přeložil z ruštiny Písně moskevských cigánův s přídavkem ruských národních písní a z polštiny Básně Bohdana Zaleského (v „Poesii světové“) a téhož báseň Duch stepi (1887). Počal vydávati Antologii z ruské lyriky, ale vyšel toliko sešit 1. (1887). Po smrti jeho vyšla sbírka Opět na horách (Poet. bes. 1887). Pokusil se také v novellistice, v zeměpise (cestopisem) a v oboru literárně dějepisném. Účastnil se horlivě literárních snah Slováků v Uhrách.

Miloš Červinka (1853-1891) narodil se 30. říj. 1853 v Ostředku, byl ve službě lesnické v Aspangu v Dolních Rakousích, kde zemřel 28. kv. 1891. Jest bratrem Otakara Červinky. Jsou od něho Básně (1882} a Hynek (1890).

Jaroslav Vrchlický (1853— ), vlastně Emil Frida narodil se 16. ún. 1853 v Lounech; skončiv gymnasium, vstoupil nemaje prostředků hmotných, do bohosloví, po půl roce však vystoupil a vystudoval fakultu filosofickou, po čemž stal se vychovatelem v hraběcí rodině, s kterou pobyl rok v Itálii. Později byl tajemníkem při české technice a při zkušebné komisi kandidátů professury pro školy střední, nyní jest professorem universitním v Praze. Česká universita jmenovala jej čestným doktorem filosofie a Česká akademie svým řádným členem.

Jakožto básník Vrchlický jest stkvěle nadán a vyniká stále neobyčejně plodnou a bohatou vynalézavostí a tvořivostí, nádherně stkvostnou a mohutnou mluvou a velikolepou obrazností, a to kromě novellistiky a dramatiky v epice i v lyrice, ačkoli pravá, prostá lyrika jest mu méně běžná nežli filosofické rozumování, rozvažování a pozorování, a v epice přestává většinou na básních rozměrů menších. Od r. 1874. vydal již asi 100 knih básnických původních i přeložených.

K epice náležejí: Epické básně (Sal. bibl. 1876, 2. vyd. 1884 a 3. vyd. 1895, mezi nimi „Satanela“), romantický obraz ze života Michala Angela Buonarottiho Vittoria Colonna (1877), Mythy (dva svazky 1879 a 1880 v „Salonní bibl.“, 2. vyd. 1883 a 1884, 3. vyd. 1894), Nové básně epické (Sal. bibl. 1880), obsahující „Nové romance a ballady“, „Tři pohádky“ a „Klášterní legendy“, báseň Hilarion (Sal. bibl. 1881), v které jest líčen zápas prvotního křesťanství s troskami starořeckého pohanství, v osobě sv. Hilariona, mnicha na pouští africké, Staré zvěsti (Poet. bes. 1883 a o sobě 2. vyd. 1893), k nimžto látka sebrána jest z různých dob a z různých krajin i národů. Legenda o sv. Prokopu (1884 s illustracemi), která jest otištěna také v prvém svazku „Mythů“, jsouc z básní tam obsažených nejlepší, Twardowski (1885), jejímžto předmětem jest pověsť polská, rovnající se pověsti o Faustovi, a Selské ballady (Poet. bes. 1885), které stvořil z látek domácích. Nejnověji vyšla romance Démon Láska (1893), Kytka ballad, romancí a legend (1890) a rozsáhlé epos Bar-Kochha (1898), líčící poslední odboj židů, Bar-Kochbou vedených, proti Římu, pád židovstva a vznik křesťanství z něho.

K lyrice náležejí sbírky:^[14] Z hlubin (1875 a 2. vyd. 1880), která jest rázu filosofického a vyznačuje se vzletem a opravdivostí, Sny o štěstí (1876 a 2. vyd. 1887), která jest snůškou básní milostných, Duch a svět (Sal. bibl. 1878 a 2. vyd. 1882), která, dotýkajíc se místem i dějin, jest částečně též epickou, a básník představuje v ní zápas ducha lidského s přírodou, velebě ušlechtilé stránky jeho a pronášeje pevnou víru v konečné jeho vítězství nad ní. Symfonie (Sal. bibl. 1878 a 2. vyd. 1883), která jest jaksi doplňkem sbírky předešlé, Rok na jihu (Sal. bibl. 1878), která vznikla z pobytu básníkova v Itálii, Eklogy a písně (1879 a 2. vyd. 1889), Dojmy a rozmary (Sal. bibl. 1880), Poutí k Eldorádu (Sal. bibl. 1881 a 2. vyd. 1889), která druží se svým obsahem k dvěma sbírkám předešlým rázu milostného. Co život dal (Sal. bibl. 1882), v které básník podává nám sama sebe jako básníka filosofa řadou básní, vybraných z jednotlivých dob básnického jeho života, a v které zračí se nejvíce živel rodinný, jako v některých básních Heydukových (viz na str. 41.), také však i dvě epické skladby místo tu nalezly, a to „Idylla Šumavská“ a „Idylla apenninská“. Pantheon (1882), báseň k slavnostnímu otevření Národního divadla, Sfinx (Sal. bibl. 1883), v které duchaplné a působivé popisy střídají se s důmyslnými úvahami o antických mythech, Perspektivy (Sal. bibl. 1884), Jak táhla mračna (Sal. bibl. 1884), Sonetty samotáře (Sal. bibl. 1885), Hudba v duši (Kab. knih. 1886), Zlomky epopeje, Motýli všech barev (obě Sal. bibl. 1886), Dědictví Tantalovo (Sal. bibl. 1887), Zlatý prach (1887, s illustracemi), Čarovná zahrada (Kab. kn. 1888), Na domácí púdě (Poet. bes. 18S8), Různé masky (Sal. bibl. 1889), Hořká jádra (Kab. kn. 1889), Dni a noci (Sal. bibl. 1889), É morta (1889 a 2. vyd. 1894), Hlasy v poušti (1890), Nové sonetty samotáře (Sal. bibl. 1891), Fresky a gobeliny (Sal. bibl. 1891), Breviř moderního člověka (Sal. bibl. 1892), Život a smrt (1892), Moje sonáta (1893), Bodláčí s Parnassu (Sal. bibl. 1893), Potulky královny Mab (Sal. bibl. 1893), Okna v bouři (Kab. kn. 1894), Kytky aster, Nové zlomky epopeje (obě Sal. bibl. 1895), Kniha sudiček (Kab. kn. 1895), Než zmlknu docela (1895), Napadlo rosy (1896), znělky Portréty básníkův (Svět. knih. 1897) a Kytka básní lyrických (1898). R. 1894. vyšla Anthologie z básní Jaroslava Vrchlického, upravená jím samým, a od r. 1896. vydává Souborné vydaní básnických spisů, v němž otiskl tyto sbírky poprvé: Písně poutníka, Poslední sonety samotáře (obé 1896), Skvrny na slunci, Pavučiny (obé 1897); Na sedmi strunách, Girlandy a festony, Z niv poesie národní a umělé a Výbor básni časových a příležitých (vše 1898). Ostatní svazky vyplňují nová vydání sbírek dříve vydnných, a to dílem nezměněná dílem pozměněná neb i rozmnožená.

Z básní přeložených od Vrchlického vyšly, a to z frančtiny: Básně Viktora Huga (Poés. svět. 1874), Poésie francouzská nové doby (1877), Nové básné Viktora Huga (1882 doplňkem ke sbírce z r. 1874.), báseň Leconta de Lisle Kain (1880) a z vlaštiny: Básně Giacoma Leopardiho (Poés. svět. 1876), Danteho Božská komedie („Peklo“ 1879, „Očistec“ 1880 a „Ráj“ 1882; 2. vyd. 1890—1892), téhož Nový život (1890) a Básně lyrické (1890), téhož Výbor básní a Výbor básní Tomáše Cannizzara (1884), Torquata Tassa Osvobozený Jerusalem (1888), Básně Michelangela Buonarottiho (1880), H. Lud. Ariosta Zuřivý Roland (1891—1893) a Foscola Báseň o hrobech (1891), Tři knihy vlašské lyriky (1894); z angličtiny: Ed. Poe Havran a jiné básně (1891); ze španělštiny: Jac. Verdaguera Atlantis (1891); z němčiny: Goetheho Faust (1890), Schillerův Vilém Tell (1894) a Hermanna Singga Výbor básní (1894); z polštiny Ad. Mickiewicze Tryznu (Dziady) (Sbor. svět. poesie 1895) a z různých jazyků: Z cizích Parnassů (1894). S J. Gollem přeložil Ch. Baudelaira Výbor z „Květů zla“ (1895) a s Fr. Brábkem Ar. Jánose Budovu smrt (1897; obé Sbor. svět. poes.). S názvem Poesie italská nové doby (1885) pořídil nejobjemnější v českém písemnictví sbírku básní jinonárodních, a jiné dvě podobné vydal s názvy Hostem u básníků (1891) a Moderní básnici francouzští (1894). S předčasně zemřelým Drem Jaromírem Břetislavem Košutem přeložil Z dívanu Háfize (1881).

Co do předmětu skladby Vrchlického bývají velmi odlehlé, postrádajíce jadrné podstaty životní a obírajíce se záhadami příliš odtažitými nebo dávajíce přednost ideám světovým a všeobecným před národními. Předpokládá čtenářstvo značně sečtělé, pročež i stává se mnohdy leckomu nesrozumitelným a nebývá tudíž ani vždy dobře pochopen, takže potom i snadno křivě bývá posuzován. Býval mu vytýkán hlavně směr a ráz cizinský, ale dokázal již i některými skladbami, že též umí těžiti z pověstí a dějin domácích. Jest činným i v novellistice, dramatice a oboru literárně dějepisném.

Josef Holeček (1853— ) narodil se 27. ún. 1853 ve Stožicích u Vodňan a jest členem redakce „Národních listů“ v Praze. Přeložil Junácké písně národa bulharského (2 sv., Poés. svět. 1874 a 1875), Hercegovské písně (1876) a epos Kalevala (5 sv., 1894—1896) a vynikl v oboru novellistickém.

Jaroslav Tichý (1853- ), vlastně František Rypáček, narodil se 7. říj. 1853 v Hodětíně u Bechyně v Čechách a jest professorem při gymnasiu v Brně. Vydal sbírku básni V bouři a klidu (1883) a pracuje v oboru dějepisném.

Adam Chlumecký (1854— ), pravým jménem František Kužela, narodil se 7. led. 1854 v Roketnici u Přerova a jest farářem v Dlouhomilově u Zábřeha. Jest od něho Apokalypse otroků, (1881 a 2. vyd. 1883), Epos o hloupém Janu (1882 a 2. vyd. 1894), Anděly pyšné (1886), Zvony večerní (1895), Evangelium svobody (1896) a j.

Otakar Mokrý (1854— ) narodil se 25. kv. 1854 v Českých Budějovicích a jest notářem ve Vodňanech. Přeložil z polštiny Básně Julia Slovackého (2 svazky v „Poesii světové“) a napsal Jihočeské melodie (1881), které jsou rázu elegického, Básně (Sal. bibl. 1883), které jsou rozvrženy ve čtyři oddíly s názvy „Pohádky“, „Italské zvuky“, „Různé motivy“ a „Jihočeské melodie“ (řada druhá), a báseň epickou Na dívčím kameni (Poet. bes. 1885), která jest opětně z českého jihu čerpána, Dumy a legendy (Sal. bibl. 1888) a Jasem a šerem (1893). Také vydal Básně Fr. Chládka (viz na str. 36.). Jest činným i v oboru novellistickém a dramatickém.

Karel Kučera (1854—) narodil se 30. září 1854 v Luštěnici u Benátek v Boleslavsku a jest professorem při gymnasiu v Praze. Jest i členem Čes. akademie. Jsou od něho Básně (1883) a Zapadlé hvězdy (1890; obé v „Sal. bibl.“). Také přeložil Henryka Ibsena Básně (Sbor. svět. poes. 1898}.

František Krsek (1854— ) narodil se r. 1854 ve Vamberku, jest doktorem filosofie a professorem při gymnasiu v Kolíně. Přeložil lorda Byrova básně Nebesa a země (1891), téhož tragedii Sardanapal (1891) a Moore Thomasa Lella Rookh (1894, obé ve „Sbor. svět. poes.“).

František Kvapil (1855— ) narodil se 15. ún. 1855 ve Žheřích u Českého Brodu a jest tajemníkem Českého musea v Praze. S Fr. Ulrichem vydal almanach „Máj“ (1878), a mimo to vyšly od něho Zigmunta Krasinského Vybrané spisy (1880, 2 sv. v „Sal. bibl.“) v jeho překladě, sbírka původních básní Zpěvy knížecí (Poet. bes. 1883 a 2. vyd. Sal. bibl. 1897), Zaváté stopy (Sal. bibl. 1887), sonetty Z výstavních táček (1891) a překlad Poesie Adama Asnyka (Nová bibl. spisů verš. i pros. 1886 a jiný svazek Sbor. svět. poes. 1893). Jest činným i v oboru novellistiekém. Jest i členem České akademie.

Josef Kalus (1855— ) narodil se 16. ún. 1855 ve Frenštátě, byl dlouho tkalcem a básnickým samoukem, až jako 25letý vstoupil do 3. třídy školy měšť. a potom do ústavu učitelského, jest učitelem v Čeladné na Místecku. Vydal Písně (1881), Z Valašska (1885), Oblaky (v Mor. bibl. 1887) a Kresby a písně (1895).

Irma Geisslová (1855— ) narodila se 6. čce 1855 v Pešti a žije v Jičíně. Napsala sbírky lyrických básní s názvy Immortelly (1879), Divoké koření (1881) a Z Podkrkonoší (1889) jakož i pro mládež básně a povídky Luční kvítí (1882) a básně Lípové květy (1893). Jest činná také v novellistice.

Gustav Dörfl (1855— ) narodil se r. 1855. v Praze, kde jest evangelickým knězem. Napsal Na Křivoklátě (1875) a Ballaay staré a nové (1896). Přeložil Hálkovy „Večerní písně“ i některé básně jiných básníků českých do němčiny a redigoval časopis „Česká rodina“ (1879 — 1882). Jest činným v oboru novellistiekém a cestopisném. Také přeložil Th. Moore Irské melodie (Sbor. sv. poes. 1898).

Jan Wagner (1856— ) narodil se r. 1856. v Rábu u Pardubic, vystudoval filosofií v Praze, byl professorem v Plovdivě v Bulharsku, počemž, pobyv nějaký čas v Praze, odejel do Petrohradu a potom do Ameriky, kde byl redaktorem tří časopisův, a vrátiv se, nyní žije v Praze, jsa korrektorem v knihtiskárně. Přeložil národní písně bulharské Zpěvy thráckých Bulharů (1886) a jest činným i v oboru novellistiekém, zeměpisném (cestopisy) a jazykovědném.

Jan Hudec (1856— ) nar. 1856 v Molenburku na Moravě a jest úředníkem při čes. universitní kanceláři v Praze. Roku 1880. vydal ^Almanach české omladiny“ a přeložil Njegoše Petra Petroviče Horský věnec (Sbor. sv. poes. 1896). Překládal i v oboru novellistickém.

Božena Studničková (1856— ) narodila se v Praze a jest ředitelkou mateřských škol v Praze. Napsala lyrické básně Ohlas nitra (1874) a různé písně a říkadla pro mateřské školy s názvy Dětská zahrádka (2 svazky) a Školka mateřská (4 svazky). Také v oboru novellistickém jest činnou.

František Chalupa (1857 — 1890) narodil se 30. pros. 1857. ve Velikých Králících bliž Uhlířských Janovic a byl spisovatelem v Praze, kde zemř. 1. led. 1890. Jest od něho báseň epická Záviš (Poet. bes. 1883), sbírka epic. básní Zpěvy bohatýrské (Sal. bibl. 1889) a dvě sbírky různých básní, přeložených z ruštiny Niva a Kvítí z ruských luhů (obě r. 1885.) jakož i práce novellistické. V l. 1880 — 82 redigoval časopis „Ruch“.

Josef Jakubec (1858 — 1889) narodil se r. 1858 v Hlásné Lhotě u Jičína, vystudoval filosofickou fakultu české university a byl úředníkem při obci pražské. Zemřel 9. čna 1889 v Praze. Vyšly od něho Povídky z kraje veršem (dva svazky, Sal. bibl. 1887 a 1890).

František Táborský (1858— ) narodil se 15. led. 1858 v Bystřici pod Hostýnem a jest professorem při vyšší dívčí škole v Praze. Vydal Básně (1884), Stará komedie (1892) a Melodie (1893; vše v „Sal. bibl.“). Také přeložil M. J. Lermontova Básně (2 sv. Sbor. svět. poes. 1892 a 1895).

Xaver Dvořák (1858— ) narodil se 1858 v Hostivaři a jest katechetou v Praze. Napsal sbírky básní Zlatou zteskou (1889), Stínem k úsvitu (1891), Modlitby a písně (1893), Sursum corda (1894), Eucharistia a Meditace (obé 1897). Také napsal dramatickou hru.

Václav A. Jung (1858— ) narodil se 8. srp. 1858 v Habrové u Rychnova n. Kn. a jest úředníkem v Americe v Cedar Rapids (Iowa). Přeložil M. Puškina veršovaný román Eužén Oněgin (Sbor. svět. poes. 1892).

Ladislav Tesař (1859 — 1886), pseudonymně Charpentier, byl kandidátem professury a zemřel 30. říj, 1886 v Dolních Břežanech. Přeložil Fr. Coppée Poesie (Kab. knih.).

Karel V. Rais (1859—) narodil se 4. led. 1859 v Bělohradě u Nové Paky a jest učitelem při měšťanské škole v Král. Vinohradech. Vydal První květy (1881), Doma (1883), České pohádky o Kristu Pánu (1884), Obrázky od nás (1885), Obrázky veršem (1886), Dárek maličkým, Zlaté chvilky (obé 1889), Když slunečko svítí (1890), Dětský ráj (1891), Třešně (1896), Veselý svět, Pod modrým nebem (obé 1897), většinou pro mládež. Nejnověji vyniká hlavně v novellistice. Jest i členem České akademie.

Bohdan Kaminský (1859— ), pravým jménem Karel Bušek, narodil se 24 ún. 1859 v Huse u zámku Sychrova a žije v Praze. Vydal Ztracené volání (1884), Rokoko (1889), Den štěstí (1890), Z Příkopů (1892), Protesty (Sal. bibl. 1892), Muži a ženy (1893), V samotách (Sal. bibl. 1893), Verše humoristické a satyrické (1893), Dvě povídky veršem (Sal. bibl. 1895), Motivy ze Sychrova (1896) a Zlomky románů (1898). Jest činným i v novellistice.

Karel Leger (1859— ) narodil se 21. zář. 1859 v Kolíně; vystudovav gymnasium, převzal ve svou správu hospodářství otcovo ve svém rodišti, kde žije. Vydal dvě sbírky básní Verše (1881) a Zapomenuté sny (1882) a tři vetší epické básně Pohádka z naši vesnice (1883), Všední život (1883) a Přeludy (1885); poslední dvě v „Poet. bes.“. Nejnověji vydal veršované Tři povídky (1887), veršovanou povídku Poslední Rusalka (Poet. bes. 1887), Povídky veršem (Kab. knih. 1888), V zátiší (Poet. bes. 1890), Drobné povídky a kresby (1895) a Chvilku zas doma (1897). Také jest činným v oboru novellistickém. Jest i členem České akademie.

Augustin Eugen Mužík (1859— ) narodil se r. 1859. v Novém Hradci Králové a žije, absolvovav studie filosofické, jako spisovatel v Praze, jsa redaktorem „Besed lidu“. Vydal Jarní bouře (1881), Hlasy člověka (1882), Ballady a legendy (1883), Květy polní (Kab. knih. 1887), Hymny a vzdechy (1892), Černé perly (1893), Písně života (1894, obé v „Sal. bibl“) a Epištola českému dělnictvu (1897). Jest činným i v oboru novellistickém.

Antonín Koukl (1860—1884) narodil se r. 1860. v Praze, kde zemřel jakožto posluchač universitní r. 1884. Vydal humoristické a satyrické Básně (1880) a Písně o mozolech (1883) a byl činným i v oboru dramatickém.

Matěj Anastasia Šimáček (1860— ) narodil se 5. ún. 1860 v Praze, vystudovav techniku, byl úřednikem v cukrovaru, nyní pak jest redaktorem „Světozora“ v Praze. Vyšla od něho sbírka básní Z kroniky chudých (1884), povídka veršovaná V bludišti lásky (Kab. knih. 1889) a Na záletech (Kab. knih. 1896). Jest činným i v oboru novellistickém a dramatickém.

Antonín Šnajdauf (1860— ) narodil se 12. čna 1860 v Kozlanech u Královic v Plzeňsku, jest doktorem filosofie a professorem vyšší obchodní školy v Plzni. Vydal sbírku svých básní Intimní listy a Básně a deklamace Vojt. M. V. Bělohrobského (obě 1882).

František Xav. Svoboda (1860— ) narodil se 25. říj. 1860 a jest úředníkem při městské spořitelně v Praze. Vydal Básně (2 sv. 1885), Nálady z minulých let (1889), V našem vzduchu (1890), Koketky, ženichové a nevěsty (Kab. kn. 1893) a román veršem Noví vesničané (1895), sbírku básní Květy mých lučin (1896), báseň Pavel Liška (Kab. knih. 1898) a j. Jest činným i v oboru novellistickém a dramatickém.

Rudolf Dvořák (1860— ) narodil se 1860 ve Dřítni, jest doktorem filosofie a professorem při Čes. universitě v Praze. Také vede redakční kancelář „Ottova Slovníku naučného“. Jest od něho přeložena Kniha Rút (1893) a Píseň písní (1896, obé Sbor. sv. poes.) a hlavně jest činným v kulturní historii. Jest i členem české akademie.

František S. Procházka (1861— ) narodil se 15. led. 1861 v Náměšti na Olomoucku a jest učitelem a redaktorem „Malého čtenáře“ v Praze. Jest od něho báseň epická Píseň o Činu (Poet. bes. 1885) a sbírky básní Různé zvuky (Sal. bibl. 1887), Na úrodné půdě (Kab. kn. 1888), Blesky na horách (Sal. bibl. 1893) a epická báseň Jazyk (1895).

Ladislav Arietto (1861— ), vlastně Ladislav Šebek, narodil se r. 1861. v Písku a jest kandidátem advokacie v rodišti svém. Napsal Básně (1892) a vydal s V. Černým překlad básni Ondřeje Theurieta Lesní stezka (r. 1884. jakožto 1. svazek „Výboru cizojazyčných děl básnických“, jehožto byl redaktorem) a básně Fr. Coppého Z malého světa (tamže 1884).

Jan Červenka (1861— ) narodil se 3. dub. 1861 v Král. Hradci a jest úředníkem při městském úřadě na Král Vinohradech. Vydal Amoroso (1883), Ztišené vlny (Kab. kn. 1886) a Písně Závišovy (1891). Také v novellistice a dramatice jest činným.

Antonín Pikhart (1861— ) narodil se 7. dub. 1861 v Třebíči a jest soudním úředníkem v Praze. Přeložil H. Heineho Knihu písní (Svět. knih. 1898) a překládá také v oboru novellistickém.

Alojs Škampa (1861— ) narodil se 30. čna 1861 v Praze a jest úředníkem města Prahy. Vydal Malby a písně (1883), Mladý svět (1884), Malá křídla (1888) a Venku a doma (1893).

Antonín Klose (1861— ) narodil se 24. list. 1861 na Zbiroze a jest úředníkem města Prahy. Vydal Básně (1889) a Na zemi (1892).

Ludvík Lošťák (1862- ) nar. se 21. bř. 1862 v Mitrovicích, cestoval po Anglii, jest i hudebním skladatelem a žije nyní v Praze. Vydal Básně (1891), Tři noci u mrtvoly (1894) a Píseň nadšená (1895).

Růžena Jesenská (1863— ), pseudonymně Eva z Hluboké, nar. 17. čna 1863 na Smíchově a jest učitelkou při měšťanské škole v Praze. Vydala Úsměvy (Poet. bes. 1889), Pohádky veršem (1890), Okamžiky (1890), S vlašťovičkami (1891), Tři listy (1892), Konec idylly (Kab. kn. 1892) a Slitování a láska (Kab. kn. 1895). Také v oboru novellistickém a dramatickém jest činnou.

Antonín Sova (1864— ), pseudonymně Ilja Georgov, nar. 23. ún. 1864 v Pacově a jest úředníkem města Prahy. Vydal Realistické sloky (1890), Květy intimních nálad (1890), Z mého kraje (1892), Soucit i vzdor (1894), Zlomená duše (1896), Odpověď Momsenovi (1897) a Vybouřené smutky (1897).

Jan Svatopluk Machar (1864—), pseudonymně A. Rousek, nar. 29. ún. 1864 v Kolíně; vystudovav universitu, byl vojenským důstojníkem a jest úředníkem při bance ve Vídni. Vydal Confiteor (Kab. kn. 1886), Bez názvu (Kab. kn. 1889), Letní sonety (1891), Pêle-Mêle (1892), Třetí kniha lyriky (Kab. kn. 1892), Zimní sonety (1892), Jarní sonety, Podzimní sonety (obé 1893), Tristium Vindobonae (Kab. kn. 1893), Magdalena (1894), Zde by měly kvést růže… (Kab. kn. 1894) a 1893—1896 (Kab. 1896). Vydal i satyru „vlasteneckou historii z XV. století z rukopisu Vinohradského“ Boží bojovníci (1897) s pseudonymem „prof. Dr. Č. Folklor“.

Antonín Klášterský (1866 — ), pseudonymně Petr Jasmín, narodil se 25. září 1866 v Mirovicích v Písecku a jest úředníkem při zemském výboru v Praze. Vydal Ptačí svět (1888), Živým i mrtvým (1889), Spadalé listí (Kab. kn. 1890), Písně z práce (1891, s pseudonymem A. K. Lešan), Poli a lesy (1891), Drobty života (1892), Epické básně (Kab. kn. 1892), Pražské motivy (Kab. kn. 1893), Noční violy (1894), Srdce i duše (Kab. kn. 1894), Živé stíny (1895), Tmavé růže (Kab. kn. 1897), Vzpomínky z jihu (1897) a přeložil Mik. Lenaua Výbor básní (Sbor. svět. poes. 1893). Jest i členem České akademie.

Gustav Jaroš (1867— ), narodil se 1867 v Rakovníku a jest úředníkem při magistrátě v Praze. Napsal veršovanou literární burlesku Sláva (1891) a jest činným i v oboru novellistickém.

Karel Mašek (1867— ), pseudonymně Fa Presto, narodil se 29. prosince 1867 v Praze, vystudoval práva a jest úřadníkem pražského magistrátu a jest spoluredaktorem časopisu „Volné směry“. Napsal Utíkej, Káčo! čili Jak by někteří ze souvěkých veršovců českých spracovali thema národní písně „Utíkej, Káčo utíkej“ (1894), Kyselé hrozny (1895) a Pohádky špatně končící (1897). Také jest činným v oboru novellistickém a dramatickém.

Josef Kubelka (1868—1894) narodil se 20. list. 1868 v Přestavlkách u Kostelce nad Orl., vyučil se knihkupectví, ale brzo se stal úřadníkem při cukrovaru v Chrudimi, kde zemřel 20. července 1894. Napsal Písně a Ghazely (1892) a Kaleidoskop (1894).

Emanuel Stehlík rytíř z Čenkova a Treustädtu (1868— ) nar. 14. dub. 1868 v Praze, jest doktorem práv a úředníkem při magistrátě pražském. Vydal Z mého alba (1889), Eros a Psýché (1890) a j. Také překládá z oboru novellistického.

Jaroslav Kvapil (1868— ) nar. 25. září 1868 v Chudenicích a jest členem redakce „Hlasu národa“. Vydal Básníkův denník (1887), Padající hvězdy (2. vyd. 1897), Růžový keř (obé 1889), Relikvie, Nad zříceninou Karlova mostu (obé 1890), Tichá láska (1891), Liber aureus (Kab. kn. 1892) a Oddanost (1897).

Otokar Březina (1868 — ) pravým jménem Václav Jebavý, narodil se 13. října 1868 v Počátkách v Táborsku a jest učitelem v Nové Říši na Moravě. Napsal Tajemné dálky (1895), Svítání na Západě (1896) a Větry od pólů (1897).

Otakar Auředníček (1868— ), nar. 1868 v Hražených Ratajích, jest doktorem práv a žije v Praze. Napsal Verše (1889), Zpívající labutě (1891) a j. Jest činným i v oboru novellistickém.

Jiří Karásek (1871- ), narodil se 24. led. 1871 na Smíchově a jest úředníkem poštovním v Praze. S Arn. Procházkou založil r. 1894. časopis „Moderní revue“ směru dekadentniho a symbolického. Napsal sbírky básní Zazděná okna (1894), Sodoma (1895; byla skonfiskována), Kniha aristokratická (1896) a Sexus necans (1897). Píše také romány.

Karel Dostál Lutinov (1871— ) narodil se 22. září 1871 v Prostějově na Hané (otec jeho pochází z Lutína u Olomouce, odtud jest pseudonym „Lutinov“) a jest duchovním správcem zemské polepšovny v Novém Jičíně. Vydává orgán t. zv. katolické moderny „Nový život“ (od r. 1896.) a napsal sbírky básní Sedmikrásy (1895) a Království Boží na zemi (1898).

Karel Červinka (1872— ) narodil se 19. kv. 1872 v myslivně Albrechtické u Týniště n. O. a jest soudním úředníkem ve Veselí nad Lužnicí. Jest od něho Zápisník (1892), Krajiny a nálady (1894) a Hledání samoty (1897). Také v oboru novellistickém jest činným.

Z ostatních nad jiné vyniknuvších nejmladších žijících básníků buďte zde připomenuti ještě: Jaromír Borecký Rosa mystica (1892), Dr. Jaroslav Hruška, pseud. H. Uden^[15] Jaromír Borecký Sad zarůstající, San Remo (1896), Sestupem (1897) a Klára (1898) a Jan Rokyta Když se připozdívá (1896) a Světla a bludičky (1897), jejichž údaje životopisné jsou pisateli těchto řádků neznámy.

---

1. Josef Barák (nar. 26. ledna 1833 v Praze, kde zemř. 25. list. 1883) věnoval se později pouze žarnalistice, nesepsav žádné knihy, a otiskl toliko některé básně v Nerudových „Obrazech života“ a Mikovcově „Lumiru“
2. Z vlasteneckých básní těch buď zde připomenuta znárodněná píseň Kovářská (Není muže nad kováře), kterou r. 1861. otiskl v „Obrazech života“ Dr. Frant. Lad. Rieger, jenž — jako výše zmíněný Barák i jiní, na př. Karel Tůma — virem politickým od básnění byl odtržen.
3. Jaký ohromný rozdíl jeví se nám, jestliže srovnáme epické básnictví české nynější se stavem jeho před desíti lety! Ještě r. 1874. bylo básni epických tak málo, že i ceny na ně vypsány v časopise „Komenském“, a cenou poctěno bylo tehda jedenáct básni nedlouhých, které za doby nynější celkem asi nižádné pozornosti by nevzbudily, a z básníků, kteří je složili, stali se známějšími básníky toliko Jan Nečas a Rudolf Pokorný, a ani tito dva později nevynikli jakožto epikové.
4. Že rok 1802. (nikoli 1803.) jest správný, o tom viz v Bačkovského „Zevr. dějinách“ I. 703.
5. Frant. Bartoš „za doplněk sbírky Sušilovy“ vydal „Nové národní písně moravské“ (1882).
6. Básní touto Nebeský jakož i r. 1841. sbírkou básní Karel Sabina byli jediní dva následovatelé směru Máchova před rokem 1848.
7. Píseň „Hájek jako mléko kvetl“ dle nejnovějšího zkoumání Dra L. Quise nezdá se býti od Havlíčka.
8. Ve prospěch dcery Havlíčkovy Zdenky uspořádána velkolepá národní sbírka, a také básník Frant. Jarosl. Vacek Kamenický r. 1862. vydal v její prospěch „Besední kytici“.
9. Do němčiny „Vyšehrad“ r. 1898. přeložila O. Malybroková-Stielerová.
10. Báseň ta vyšla znova s illustracemi o sobě r. 1897.; r. 1896. s názvem První básně vyšla sbírka z r. 1874. bez „Adamitů“.
11. Báseň ta byla v krátké době po vyjiti skonfískována, a nové vydání nevyšlo ani nevyjde změněné; v Americe vyšla po konfiskaci znova beze změny.
12. Báseň ta jest otištěna mezi „Drobnými básněmi“, připojenými k básni „Pravda“.
13. Před Kuchařem má býti uveden H. Uden (viz str. 64.).
14. Také v těchto některých sbírkách převahou lyrických hojně bývá básní epických.
15. Jaroslav Hruška narodil se 5. října 1847 v Solnici, jest doktorem lékařství a starostou města Kladna. (Údaje tyto došly opožděně, když sazba zlomena v stránkách, a má býti uveden na str. 49.).