Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898/Úvod

Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898 František Bačkovský
Předmluva	Úvod	I.

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Autor:	František Bačkovský
Zdroj:	BAČKOVSKÝ, F. Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898. Praha: Dr. Frant. Bačkovský, 1898. s. 7-22. Online na Internet Archive
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

1. Dějiny národnosti a řeči.

Již před rokem 1848. v Rakousku od konce let třicátých upuštěno bylo poněkud od přílišného dosavadního poručníkování nad veřejným míněním, smysl obyvatelstva pro záležitosti obecné rostl, nastala prospěšná činnost v zakládání ústavů vzdělávacích, čímž všeobecný duševní pokrok i v Čechách na jevo se dával. Kruh českých vzdělanců stával se stále rozsáhlejší, a národní uvědomění rozšiřovalo se očividně ve vrstvách posud odcizených, ano i docela odpadlých. Jazyku českému klestěna znenáhla cesta v život obecný a společenský, totiž v divadlo, besedy, akademie a jinam. Konečně probouzel se i nový život politický, probouzely se idee slovanské, až vypuknuvší r. 1848. revoluce ve Francii pojala do svého víru mimo jiné země i Rakousko s Čechami.

Vyhnání z Francie krále Ludvíka Filipa a prohlášení tu republiky r. 1848. trhlo všemi národy evropskými, a Čechové v národní příčině již značně uvědomělí a v politickém smýšlení pokročilí nezůstali pozadu, což mělo za následek onen bouřlivý rok osmačtyřicátý.

Průběhem r. 1848. stalo se politické probuzení národu českého skoro všeobecným, k čemuž hlavně přičinil volný tisk po zrušení censury. Čtení novin a jiných poučných spisů již neoklešťovaných od censury podávalo mu netušeného světla o mnohých věcech a poměrech, kterých si dříve byl nevšímal; častější se obírání praktickými záležitostmi života ukázalo mu, co mu schází a čeho mu nejvíce potřebí; nabytými pak zkušenostmi zmoudřel a stal se opatrnějším a nedůvěřivějším. A vláda vidouc usilování národovcův, aby jazyk český z bývalé poníženosti se povznesl, a poznavši, kteraká škoda z neznámosti řeči národní úřednictvu v životě obecném vzchází, vydala některá nařízeni, zjednávajíc češtině znenáhla průchod do škol a úřadův, odkudž od r. 1774. vyloučen byl. R. 1848. poručeno, aby se na gymnasiích v krajích českých náboženství, dějepisu a přírodopisu česky vyučovalo a aby se na nich řeč a literatura česká přednášela, a r. 1849. založena první česká střední škola v Čechách, totiž vyšší reálka v Praze.

Avšak objevivší se politický a národní život náš bohužel zase brzo po té po krátkém rozkvětu opětně utuchl. Rok 1850. přinesl národům slovanským neblahou zpátečnickou proměnu, s kterou navrátila se znova do Čech i družka její germanisace, byvší v letech 1848. a 1849. na odchodu. R. 1853. ustanovení o gymnasiích v krajích českých změněno tak, že se má na řečených gymnasiích toliko náboženství česky učiti a u vyučování latině a řečtině k řeči české zřetel míti, r. 1854. pak nařízeno, že vyučování díti se má v tom jazyku, kterým by se žáci nejlépe vzdělávali, od kteréžto doby kromě náboženství a řečtiny na několika gymnasiích jiným předmětům česky se nevyučovalo.

Vůbec politické proměny, které po roce 1850. vzešly v mocnářství Rakouském, čím dále tím mocněji svíraly také národnost českou, a veřejného života národního v Čechách zmocnila se povážlivá ochablost; vše snažilo se jen o prospěchy hmotné, nedbajíc snah ideálných.

A tak naděje, které vzbudil rok 1848., mizely víc a více. Pomalu odklizeny byly všechny národní vymoženosti roku 1848., škola za školou za nejrozličnějších záminek propadala němčině, do úřadův a soudů zaváděna němčina buďto výhradně nebo, kde to nešlo, alespoň převahu v nich měla, mužové národně smýšlející z úřadův a ze škol odstraňováni, a místa jejich udílena rozhodným odpůrcům národním. Také na občany národně uvědomělé policie a četnictvo mělo bedlivé oko, též o spisovatelích a řečnících národních veden zvláštní seznam a učiněno opatření, aby každým okamžením mohli býti zatčeni.

Obyvatelstvo pak nejenže nekladlo odporu poněmčování tomuto, ale, ono samo, jmenovitě v městech, šlo mu s otevřenou náručé v ústrety a podporovalo je. Nejenže nebylo mu proti mysli, že školské ústavy nákladem jeho vydržované jsou poněmčovány, ačkoli bez jeho vůle nižádná moc nebyla by mohla jazyk český z nich vypuditi, ale ono samo žádalo, aby také do škol obecných němčina byla zavedena, a přisvědčovalo ochotně, že bez němčiny nikdo nemůže býti ani kaprálem, že němčina jest počátkem i koncem veškeré moudrosti a že tedy hned útlé mládeži má býti vštěpována.

Rovnou měrou s poněmčováním škol a úřadů státních kráčelo panství jazyka německého v rodinách a úřadech obecních. Každý sluha úřední byl vážen, jakoby na něm lpělo kus svrchovanosti, a provdati dceru třeba za nejnižšího c. k. úředníka nebo dostati syna za diurnistu k úřadu pokládáno za veliké štěstí. Od mužů vlastenecky smýšlejících každý s posměchem, ba s opovržením se odvracel, a oni, jsouce pilně střeženi cítili se osamocenými, spolkové čeští zanikali, žurnalistika česká byla potlačena až na belletristický týdenník „Lumír“ a „Zlaté klasy“ pro mládež, nad kterými však také vznášel se Damokleův meč. Nové české časopisy nepovolovány, města česká zaplavena byla německými novinami z Prahy a z Vídně. Tvůrce české žurnalistiky Karel Havlíček odvezen do Brixenu, četní jiní žurnalisté byli pozavíráni, jsouce odsouzeni na dlouhá léta do žalářův. Ani učitelský časopis „Škola a Život“ nemohl vydáván býti tenkráte jinak nežli jako kniha, i nesměl vyjíti ročně dvanáctkráte, směl býti rozesílán pouze s listovými známkami, nikoli s novinářskými, a každé číslo musilo o tři dny dříve, nežli vyšlo, ležeti na policii…

Teprve zase po desíti letech, totiž po roce 1860. nadešel národnosti české a vůbec veškerému životu národnímu v Čechách obrat příznivý. Udályť se důležité proměny politické, kteréž úspěšně posunuly národní život náš ku předu, a zejména bylo zaručeno neodvolatelně zákonem (ze dne 20. října 1860) jazyku českému ve všech oborech státní správy rovné právo s jazykem německým. I rozvíjel se a prospíval odtud národ český vydatněji a pevněji nežli kdy před tím, vzmáhaje se víc a více jakož i dožaduje se co nejhorlivěji všech potřeb svých hmotných i duševních. K tomu přidružila se příznivá událost, že r. 1864. samospráva obcí byla rozšířena a zřízena okresní zastupitelstva v Čechách (nikoli však i na Moravě). V l. 1854—1862 blahodárně působily také F. S. Kodyma „Hospodářské noviny“.

Dařilo pak se snahám národu českého dosti brzo uspokojivě, a za nedlouho povznesl se proti dřívějšku patrně a mocně. Duch národní, byv po řadu let sevřen, uvolněným roku 1860. životem politickým tím mohutněji se vzpružil k činnosti a působil silou svěží u všeobecný a všestranný postup a rozvoj národnosti i vzdělanosti české. Dostalo se mu českého divadla, politických, vědeckých a větší měrou zábavných časopisů, českých škol obecných, měšťanských i středních (gymnasií, reálek, reálných gymnasií, ústavův učitelských, vyšších škol dívčích), českých škol hospodářských, průmyslových, obchodních a jiných odborných. Od roku 1863. máme také českou polytechniku, která r. 1869. od německé byla oddělena zcela, a od roku 1882. českou universitu, zákony pak alespoň v překladě vydávány jsou česky. Vedle toho působí četné spolky odborné, v nichž užíváno češtiny v odvětvích rozličných. Také do úřadů čeština opětně zavedena jest, a i někteří židé hlásí se k národnosti české.

Co týče se středních škol, bylo teprve r. 1866. nařízeno vyučovati na středních školách v krajinách českých všem předmětům česky a němčině toliko jako předmětu povinnému, ba r. 1868. němčina již i za předmět nepovinný prohlášena, od kteréžto doby jest ovšem značně zabráněno Čechům, aby se neponěmčovali, protože nyní málokterý z nich němčině důkladně se přiučí. R. 1867. první české školy střední zřízeny také na Moravě, a to gymnasia v Brně a Olomouci.

Kromě škol českých nejvíce národní náš život osvěžují rozmanité spolky (jmenovitě literární, čtenářské, divadelní, sokolské),^[1] okázalé slavnosti, sjezdy, zábavy a jiná podobná shromáždění rázu vlasteneckého jakož i všeliké nadšené projevy národní slovem ústním anebo psaným. Čilý ruch vlastenecký, svědčící o obětavé horlivosti, jeví se také sbírkami a dary na prospěšné ústavy a podniky národní.

Ze spolků buď zde připomenut „Český klub“, vzniklý r. 1872., který šíří v národě našem politické a vlastenecké vědomí i podporuje zájmy veřejné a společenské, a „Ústřední Matice školská“, vzniklá r. 1880., která stará se pečlivě, aby synové a dcery národu našeho nehynuli v proudě záhubné germanisace, zřizujíc školy české. Důležitými spolky na obranu národnosti a řeči české jsou také „Národní jednota severočeská“ a „Národní jednota pošumavská“, založené r. 1885. Rovněž i „Národní divadlo“, r. 1881. vyhořelé a již r. 1883. znova dobudované, prospívá národnosti naší, jsouc hromadně navštěvováno od Čechů netoliko z veškerých Čech, ale i z dálné ciziny, a zejména okázale na odiv postavil se národ český r. 1891. zemskou jubilejní výstavou jakož i výstavou národopisnou r. 1895. a výstavou architektů a inžinýrů r. 1898.

Národ český po roce 1860. prospíval i v tržbě a průmyslu (od r. 1863. byly to zejména cukrovary), čímž, zjednávaje si potřebnou zámožnost, pojistil si další rozvoj duševní, nepodlehnuv nijak ani za pronásledování vládního, které jej stíhalo v letech 1868—1873. Ba dodělal se i toho, že památným reskriptem ze dne 12. září 1871 nynější panující císař rakouský uznal dějepisná práva království Českého.

Všeobecného a všestranného rozvoje národnosti české v době nynější jest, že prakticky čeština jest zaváděna do všech oborů veřejného života, vynucujíc si všude místo právem jí náležející neb aspoň rovnoprávnost s němčinou.

Došla pak řeč česká, navracujíc se v přirozené své právo, nebývalého vzdělání a znamenité vyspělosti, takže řadí se co nejdůstojněji k ostatním řečem nejvzdělanějším. Mluva němčinou porušená téměř úplně již vymizela, ní mluva přesná, čistá a správná, i sloh jadrný, ryze český rozšířil se skoro všeobecně.

Opraviti češtinu spisovnou hleděli jak jednotlivci tak i celí k tomu zvolení sborové, kteří vynasnažili se vymýtiti z ní hlavně germanismy jakož i slova cizí, nahrazujíce je přiměřenými vazbami a slovy domácími. Opravovatelé ti zváni „brusiči“, a podařilo se jim řeč českou pečlivě vybrousiti i jinak všemožně zdokonaliti.

Ale přece ještě dosti jest činiti, aby řeč česká byla vytříbena zcela a všude. Nejvíce zanedbána jest čeština kancelářská, také však i mnohý z odborných spisovatelů, nejsoucích filology, piše nesprávně. Ba ještě posavad ani pravopis český není náležitě ustálen.

Co se týče písma, latinka stala se již všeobecnou, a zřídkakdy něco bývá tištěno švabachem.

Co do nářečí v Čechách samých jest pozorovati nyní toliko nepatrné rozdíly v mluvě u lidu obecného, a to nejvíce v horských krajinách. Větší různost jest na Moravě, kde jmenovitě Hanáci, Valaši, Slováci a Opavané mnoho zvláštního a do jiných nářečí slovanských zabíhajícího ve své mluvě dosud zachovali.

Pohlédneme-li celkově na přítomný stav národnosti a řeči české, jeví se nám obraz uspokojující. Národ český není již ve vlastním domově cizincem, nýbrž jest národem politicky vzdělaným a dospělým, jenž umí hlásiti se o svá práva důstojnosti svého vlivu mužně a v oprávněném sebevědomí jakožto důležitý činitel v životě státním i vzdělanostním. Není již nepatrný hlouček probudilých vlastenců českých, a samočinnost národní zasahuje do všech oborů soukromého i veřejného života. Synové a dcery národu českého vychováváni jsou nyní zvukem své mateřštiny od prvopočátku až do ukončených studií svých, a národ český cítí pod sebou pevnou i bezpečnou půdu, a to již i v lidových vrstvách nejširších.

A bylo by dojista ve všeličem ještě lépe, nežli jest, kdyby všichni Čechové byli vždy a všude Čechy upřímnými. Avšak i dosud ještě u Čechů jevívá se tu a tam nedostatek opravdivé hrdosti národní jakož i neomluvitelná lhostejnost a vlažnost ke všemu, co českého.^[2] K tomu stále druží se pověstná naše nesvornost slovanská, kterou mezi sebou potíráme a hanobíme se přečasto, co zatím nepřátelé národnosti české na nás chystají se s několika stran. Kéž každý Čech vloží si co nejdůtklivěji na srdce pro případy všemožné: Neubíjejme se navzájem, nýbrž pomáhejme si vespolek a buďme Čechy vždy a všude, a to více skutky a činy nežli slovy!

2. Všeobecný rozhled po písemnictví.

Po roce 1848. v českém písemnictví vznikla veliká ochablost, která potrvala celkem skoro až do r. 1860. Rok 1848. utěšený rozvoj českého písemnictví zhoubně a ovšem i neočekávaně přerušil tak, jako vůbec rok ten ve mnohé příčině násilně rozťal organický rozvoj našeho života. Skoro veškeré vyšší snahy literární utonuly téměř úplně v proudě politického ruchu. Mnozí spisovatelé tehdejší odvráceni byli událostmi roku toho od dráhy čistě literární, takže množství politických časopisů a brožurek převyšovalo daleko počet jiných plodů literárních, a po delší čas pohlcovala skoro všelikou literární činnost téměř výhradně politická publicistika, v niž osvědčil se především Karel Havlíček, vydávaje „Národní noviny“ v Praze v letech 1848. — 1850. a potom „Slovan“ v Kutné Hoře v letech 1850. — 1851. Politický mráz z r. 1848. zasáhl i časopisectvo belletristické, a to tak, že koncem roku 1849. a po celý rok 1850. neměli jsme nižádného belletristického časopisu českého.^[3] Jestiť u nás přidělen časopisectvu belletristickému úkol velmi důležitý; z jeho rozvoje a úpadku lze souditi na celkovou naši činnost literární. Proto s úpadkem písemnictví českého po roce 1848. vznikl úpadek i v belletristickém časopisectvě. Smutně znějí slova úpadku toho se dotýkající, která Jan Er. Vocel napsal koncem r. 1849. v „Musejníku“ (na str. 103.), kde mezi jiným praví: „Odhodlal jsem se několik básní do listů těchto položiti, před obecenstvem přísnějším omluven jsa tím, že nyní žádného orgánu krasovědeckého nemáme a že tedy básnictví naše, drahný čas zanedbáno jsouc, ladem leží.“

Literární mdloba a ochablost ta pak trvala několik let a po roce 1851. tím vetší se stávala, čím víc i smrt řádila nemilosrdně v řadách českých spisovatelů. Zemřeliť v krátké době čtyř let (1852 — 1855) naši nejčelnější básníci, jako Kollár, Čelakovský, Jan z Hvězdy, Rubeš, Koubek, Turinský vedle ještě několika předních spisovatelů jiných — skoro všichni v nejlepším svém věku! A náhrad za ně nebylo!

I jest pohled na písemnictví české z prvé polovice let padesátých velmi neutěšený. Doba předbřeznová rokem 1848. ukončena; po roce 1848. začínalo se znova směrem jiným, každý pak začátek těžký vůbec a vzhledem k tehdejším okolnostem zvláště.

V časopisectvě belletristickém učiněn sice byl obrat dosti záhy, a to mladíkem čtyřiadvacetiletým, Ferdinandem Břetislavem Mikovcem, který, vrátiv se z dobrovolného vyhnanství z Lipska do Prahy, jal se vydávati počátkem r. 1851. týdenník „Lumír“, ale bylo mu počíti — překlady. Tak bylo pokleslo krásné písemnictví české! Nejdůležitějším pak při tomto časopise a podiv nás všech budícím úkazem jest, že přetrval celé desítiletí, které v prvé své polovici vyznačovalo se zmíněnou již velikou literární mdlobou a ochablostí, a že nestal se obětí velmi přísné policejní dohlídky tehdejší.

Teprv od druhé polovice let padesátých jevil se v písemnictví českém zase ruch čilejší a čilejší.

Uvolněný pak znova r. 1860. život národní a politický, působě utěšenou měrou ve všeobecný a všestranný postup a rozvoj české národnosti, rozproudil i ve všech oborech českého písemnictví značně čilejší ruch proti době předešlé a zvláště proti právě předcházejícímu desítiletí, které svojí politickou tísní nijak nebylo příznivo českému písemnictví. A čilejší tento ruch vzrůstal a vzrůstal čím dále tím více, až vzrostl za doby nynější na výši, na které před tím nikdy nebyl.

Činnost literární zasáhla po roce 1860. všeliké obory, a písemnictví všestranně vzděláváno a zdokonalováno, takže již i počet spisovatelů nejčelnějších jest značný. Rozproudiloť se písemnictví české proti dřívějšku rozvojem neobyčejným, ba znenáhla velmi bujným, a to zvláště co do rozsahu a rozmanitosti, také však i co do hloubky a odborné zevrubnosti. Pokrok ten jeví se zejména od konce let sedmdesátých.

Za prvých let šedesátých takořka skoro všichni lepší spisovatelé češti obrátili se tak, jako tomu bylo po roce 1848., opětně zase k politice, z čehož vyplynulo, že tehda kromě žunialistických plodů máloco jiného písemnictví našemu dáno. Ale již za druhé polovice let šedesátých s rostoucí probudilostí národní rozmnožil se počet vydaných spisů tou měrou, že již ani neměly s dostatek odběratelův a že již od těch dob ozývají se stezky do netečnosti obecenstva českého k písemnictví svému. Zejména četba časopisů politických, zaujavší vrstvy vzdělanější na počátku let šedesátých, dosud u nich převládá na ujmu četby jiné, ba časopisy politické bývají jim namnoze četbou jedinou vůbec a zvláště od těch dob, co také četbu belletristickou otiskují.

Nejvíce po roce 1848. prospívala českému písemnictví „Matice česká“, již r. 1830. v Praze zřízená. Vedle pražského „Dědictví svatojanského“, zřízeného r. 1833., zřízeno r. 1851. v Brně „Dědictví sv. Cyrilla a Metboda“. R. 1850. zřízena v Brně „Jednota moravská“, od r. 1853. „Matice moravská“ zvaná, jejímž nákladem vydává se od r. 1869. časopis. R 1859. obnoveno „Dědictví sv. Václava“ od r. 1790. nečinné, k němuž přibylo r. 1860. „Dědictví maličkých“ a r. 1863. „Dědictví sv. Prokopa“. R. 1861. založil Frant. Palacký spolek „Svatobor“, jehož účelem jest podporovati české spisovatele hmotně a oslavovati jejich památku, a od r. 1863. zdárně působí „Umělecká beseda“ v Praze.

Aby spisy české snáze a v počtu co možná největším po národě našem se rozšířily, jato se vydávati je za ceny velice mírné. Šťastný pokus učiněn v té příčině hned r. 1867., kdy začato vydávati „Matici lidu“, ku které r. 1872. přidružila se „Libuše“; oba podniky ty, podávajíce laciné knihy zábavné i poučné pro vrstvy nejširší, působí zdárně podnes.

Také jest připomenouti, že za let šedesátých začato vydávati rozmanité sbírky, z nichž uvedeny buďte: „Spisy výtečných českých básníků novověkých“ (v letech 1860—1864), sbírka románů „Slovanské besedy“ (1861—1863), „Bibliotéka historická“ (1861—1874), „Divadelní ochotník“ (od r. 1861.), „Bibliotéka klassiků řeckých i římských“ (od r. 1863.), „Sbírka zákonů rakouských“ (1863—1881), „Výbor spisů dramatických“ (1866 — 1872), výbor prací čelnějších spisovatelů českoslovanských „Národní bibliotéka“ (1868—1894) a j. R. 1862. zanikla „Bibliotéka českých původních románů historických i novověkých“, vydávaná od r. 1855., a již od r. 1852. vychází Pospíšilova „Bibliotéka divadelní“.

Kromě sbírek bnďtež uvedeny zde z let šedesátých tyto časopisy belletristické: „Lumír“ (v letech 1851-1866, redaktoři Ferd. Břet. Mikovec, Vít. Hálek, Ed. Valečka), „Obrazy života“ (1859—1862, red. J. R. Vilímek, J. Neruda, J. V. Jahn), list humoristický „Brejle“ (1861—1862, red. B. Moser), časopis belletristický a módní „Lada“ (1861 — 1865, redaktorka A. Melišová), „Osvěta“ (1862—63, red. F. Schulz a F. O. Mikeš, který potom místo ní vydával „Besedu“), „Rodinná kronika“ (1862—1865, red. K. V. Hof, J. Neruda, K. Sabina), „Zlatá Praha“ (1864—65, red. V. Hálek), „Květy“ (1866—1872, red. V. Hálek) a „Vesna kutnohorská“ (1868, red. J. Arbes). Hned r. 1858. začaly vycházeti také „Humoristické listy“, a r. 1867. „Světozor“, kteréž oba časopisy udržely se až do dneška.

Jest i povšimnouti si, že r. 1863. začala vycházeti „Kritická příloha k Národním listům“ (redaktor Dr. Ed. Grégr), které r. 1865. dán název „Literární příloha k Národním listům“ — přidána část zábavná — a brzo téhož ještě roku název „Literární listy“ (redaktoři Ferd. Schulz a Dr. Ed. Grégr), které v listopadu r. 1865. zanikly. R. 1867. začato vydávati „Český obzor literární“ (red. Ferd. Schulz), který přestal vycházeti r. 1868.

Za let sedmdesátých a osmdesátých na základech, upravených za let šedesátých, písemnictví české zbudovalo znenáhla budovu rožměrův obrovských a vzmohlo se k výši netušené, a již r. 1877. právem bylo napsáno, že písemnictví české „nikdy nestálo ještě na té výši jako nyní“.^[4] Rozměry ty co do množství vydaných plodů dostoupily vrcholu svého za let osmdesátých, a to tak, že nemalá pohroma hmotná vznikla z toho nakladatelům českým; vyšloť spisů mnohem více, nežli mohlo býti prodáno, a v záplavě té utonul i leckterý ze spisů nejlepších, nerozšířiv se tak, jak zasluhoval, poněvadž obecenstvo nestačilo kupovati. Jinak ovšem bylo by bývalo, kdyby tou měrou, jakou množil se počet knih, bylo přibývalo také čtenářstva. Za let devadesátých vydáno již poměrně méně, a jest pozorovati, že nakladatelé stali se rozumnějšími a vybíravějšími i prozřetelnějšími, nevydávajíce nyní plodů literárních jakýchkoliv o překot, ač i dosud vycházívají knihy, a to zejména z jiných jazyků přeložené, kterých písemnictví české snadno by postrádati mohlo.

Jaký to rozdíl před padesáti lety a nyní! Před padesáti lety velikou bylo událostí, jestliže vyšla tiskem nějaká nová kniha česká, a nyní proti tomu spíše přáti si jest, aby bylo vydáváno knih českých raději méně nežli více! Celkem však písemnictví české před padesáti lety v jedné příčině předčilo nad písemnictví nynější, že totiž vzděláváno bylo namnoze s větším zápalem pro národ a vlast. Proto také z nevelikého počtu těch, kdo tehda věnovali síly své ruchu literárnímu, poměrně mnohem více jich vyniklo nad všednost, nežli jich vyniká nyní z přečetných spisovatelů našich; proto také tak mnozí z nich navždy nám zůstanou nezapomenutelnými, byť i měly spisy jejich cenu více toliko literárně historickou než uměleckou nebo vědeckou.

Velmi bujný rozvoj za let osmdesátých a devadesátých rozproudil se jmenovitě v písemnictví krásném neboli básnickém, takže již ani nejpilnější čtenář nestačil pročísti všechny ty z nových prací, které pročísti by si byl přál. Že mezi tím množstvím vyskytly se také plody ne vyspělé, ba zcela bezcenné, rozumí se takořka samo sebou; při té hojnosti, před tím nikdy nebývalé, nelze jinak, a jest ostatně všude koukol mezi pšenicí. Celkem však jest znamenati valný pokrok co do ceny umělecké, a vůbec mnohý plod svědčí o skutečně vážné práci a úsilné snaze, dodati českému písemnictví lesku a váhy, takže nejeden z nich jest i velmi dobře toho hoden, aby zastkvěl se na Parnasse světovém. Máť nyní krásné písemnictví české několik velikých talentů, kteří by v každém písemnictví za veliké talenty platili.

Povšimnouti si také jest, že z toho množství knih, vydaných za let osmdesátých a devadesátých v oboru písemnictví krásného, jest velice nepatrný počet knih, obsahující novinky. Skoro vše, vyjímaje básně dramatické, bylo otištěno dříve v časopisech, což ovšem nemálo vadí prodeji knih těch.

Jsou pak vydávány hojně plody z oboru písemnictví krásného netoliko spisovatelů žijících, ale také spisovatelů zemřelých, a to nejvíce v přečetných rozmanitých sbírkách, jež uvedeme si při jednotlivých oborech na svých místech. Sbírky tyto zřejmě ukazují rozvoj krásného písemnictví českého doby nejnovější co do rozsahu. A rozsah ten jeví se jinak i smutným úkazem, zračícím se v tom, že četba zábavná nabyla v písemnictví českém převahy nad četbou poučnou, čemuž odpomáháno jest poněkud teprve za let devadesátých, a to více překlady nežli spisy původními. Také sebrané spisy spisovatelů belletristických za doby nejnovější v značném již počtu se vyskytají, stavíce jim pomníky nesmrtelné.

Rozsáhlostí nad jiné spisy vyniká „Ottův Slovník naučný“, illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, vycházející od r. 1888., kteréžto dílo rozsahem i důkladností daleko překoná „Slovnik naučný“, vydaný v letech 1860. — 1874., k němuž roku 1887. vyšly velmi nedokonalé doplňky a opravy, i v menších rozměrech v letech 1874. — 1885. vydaný „Stručný všeobecný slovník věcný“.

Jakožto nový zjev za let osmdesátých vystoupila také velikolepá původní díla illustrovaná, na jejichžto vydávání dříve nebylo lze ani pomýšleti.

Nejnádhernější z nich jsou „Čechy“, jimž co do velikoleposti nevyrovná se nižádné dílo z dosavadních plodů českého písemnictví. Dílo to počalo vycházeti r. 1882. Spolupracovníky při něm jest značné množství nejpřednějších spisovatelův a umělců českých, a věru každý Čech může býti právem na ně hrd. Úkolem jeho jest seznámiti se vším, cokoli v Čechách krásného, památného a vůbec pozoruhodného jest. S touže skoro nádherou jsou vypraveny také „Hrady a zámky české“, které sepsal a od r. 1881. vydává A. Sedláček a v kterých hodlá seznámiti s osudy starých hradů, tvrzí a zámků českých i s veškerým životem na nich za věků minulých, podávaje vše se šlechetným zápalem a s péčí příkladnou na základě velmi pilného a bedlivého zkoumání a sbírání pramenů. Podobně nádherný jest slavnostní spis F. A. Šuberta „Národní divadlo“, který znázorňuje nejen divadlo a jeho zařízení, ale celý postup snah a prací i všechny obětovné činy vlastenců zasloužilých o ten národní pomník.

Nejnověji vyšla tato velikolepá původní díla illustrovaná: „Jubilejní výstava zemská království Českého v Praze 1891“ (1891—1894), „Sto let práce“ (1892—1895), „Národopisná výstava“ (1895—1897), „Světem letem“ (1896) a „Letem českým světem“ (1898).

V menších rozměrech bylo vydáno také několik stkvostně illustroyaných plodů básnických, z nichžto vynikají zejména Svat. Čecha „Václav z Michalovic“, „Petrklíče“ a „Adamité“, J. Nerudy „Písně kosmické“ a „Zpěvy páteční“, Ad. Heyduka „Za víru a volnost“, Jar. Vrchlického „Legenda o sv. Prokopu“ a „Démon Láska“ a Frant. Lad. Čelakovského „Ohlas písní ruských“. Též uvésti jest dvě stkvostná vydání obrázková rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (jedno za redakce Fr. Prusíka s illustracemi Mánesovými, druhé za redakce Fr. Zákrejsa s illustracemi Alešovými) jakož i tyto spisy: Svat. Čecha „Povídky, arabesky a humoresky“, Jos. Kořenského „Cesta kolem světa“, Fr. Klementa „Palestýna“ a Eug. Mir. Rutteho „Švýcarsko“.

K těmto původním druží se velmi čestně také vydaná díla illustrovaná, která z jiných jazyků do českého písemnictví jsou přenesena, jako Ebersův „Egypt“ v překlade Dra Ot. Hostinského, Doréova „Bible“ s textem, přehlíženým od V. Štulce a Dra A. Lenze, „Rusko“ s textem od J. Koláře a „Cesta po zemích východních“, kterou sepsal korunní princ Rudolf Rakouský a zčeštil Dr. Josef Štolba. Jest i připomenouti zde dílo Hellwaldovo „Země a obyvatelé její“, Brehmův „Život zvířat“ a Nansenův spis „Na severní točnu“.

Tolika velikolepými děly illustrovanými české písemnictví obohaceno za let osmdesátých a devadesátých! Ještě koncem let sedmdesátých bylo tvrzeno, že „český Brehm bude u nás nejlepším dílem obrázkovým“^[5], a jaká změna v několika letech!

S úspěchem stkvělým co do illustrac o palmu vítězství závodí mezi sebou také dva veliké illustrované časopisy „Světozor“ (od r. 1867., nyní redaktor M. A. Šimáček) a „Zlatá Praha“ (od r. 1884., redaktorem byl Ferd. Schulz, a od r. 1898. jest Jar. Kvapil) jakož i menší „Besedy lidu“ (od r. 1893., red. Aug. Eug. Mužík). Menší illustrace též otiskují „Květy“ (od r. 1879., red. Svat. Čech a Dr. Servác B. Heller), které s „Osvětou“ (od r. 1871., red. Václav Vlček) a „Naší dobou“ (od r. 1893., red. J. Laichter) jsou mezi všemi časopisy na místě prvém. Z ostatních belletristických časopisů jsou nejdůležitější: „Lumír“ (od r. 1873., red. Josef Václav Sládek), „Obzor“ (od r. 1878., red. Vlad. Šťastný), „Vesna“ (od r. 1882., red. Fr. Dlouhý), „Vlast“ (od r. 1884, red. T. Škrdle) a „Nový život“ (od r. 1896., red. A. Dostál-Lutinov). Orgánem pro vzdělání žen a dívek našich jsou „Ženské listy“ (od r. 1873., red. El. Krásnohorská) a „Ženský svět“ (od r. 1897., red. Ter. Nováková). Humor vzdělávají „Humoristické listy“ (od r. 1859., red. J. R. Vilímek), „Paleček“ (od r. 1873.; r. 1887. změnil název v „Nový Paleček“) a „Švanda dudák“ (od r. 1882., red. Ig. Herrmann), z nichžto poslední má cenu literární největší. R. 1888. počal vycházeti také humoristický časopis politický „Šípy“ a r. 1898. satyrický časopis „Petrklíče“. Z časopisů zaniklých za doby nejnovější buďtež uvedeny: „Zábavné listy“ (1878—1895, red. J. L. Turnovský), „Ruch“ (1879—1888, red. F. Chalupa, Fr. Brožík a Fr. Kvapil), a „Niva“ (1891—1897, red. Dr. F. Roháček). O časopisech vědeckých zmíníme se v oddíle IV. přítomného spisu.

Časopisy jsou vůbec nejpřednějšími zástupci všeho ruchu literárního, a za poslední doby rozkvetlo a zvelebilo se časopisectví české takovou měrou, že téměř ani nelze spočísti všechny časopisy, co jich v Čechách a na Moravě i jinde vychází, totiž asi 600. Vedle velikých politických denníků, jako jsou „Národní listy“, „Hlas národa“, „Česká politika“, „Moravská orlice“, „Lidové noviny“, „Katolické listy“, „Právo lidu“ a j., jest bohužel nyní časopisů českých počet příliš ohromný, takže není téměř ani jediného poněkud většího města, aby nemělo svého místního orgánu, a jest mezi nimi mnoho časopisů, zejména některých krajinských v menších městech vycházejících, zcela zbytečných. Ohromný počet ten ruchu literárního nijak nesoustřeďuje, nýbrž rozptyluje jej a škodí hmotně netoliko časopisům samým, ale také knihám. A hmotně uškodila písemnictví českému za let osmdesátých a devadesátých i nevhodná konkurrence mezi nakladateli jakož i někdy nemístná nádhera, s kterou jato se knihy vydávati; knihy jednak zdražily se jí, jednak pohltila nakladatelům mnoho peněz. Ovšem nejvíce hmotně škodí utěšenému rozkvětu nynějšího písemnictví českého již výše připomenutá a stále trvající netečnost i vzdělanějších vrstev k němu, takže zůstávají nakladatelům ležeti na skladě i knihy nejlepší neb aspoň nemají takového odbytu, jaký zasluhují. Kéž i spis přítomný, upozorniv čtenáře na nejdůležitější plody, nabádá jej ke koupi a četbě jich! Kéž každý Čech koná k písemnictví svému co nejsvědoměji a nejhorlivěji vlasteneckou povinnost!

Na hmotnou podporu českého písemnictví vznikly, počínaje rokem 1878., v některých městech literární spolky, a tu a tam zakládány za týmž účelem i nové knihovny, ale celkem vykonáno v té příčině dosud velmi málo.^[6] I jest pomýšleti stále a stále ještě, kterak zvelebiti české písemnictví také hmotně, k čemuž přispívá značně i spolek českých spisovatelů „Máj“ r. 1887. založený a Česká akademie r. 1890. zřízená.

Co týče se Moravy, jsou vzhledem k písemnictví pozoruhodná tato slova nejčilejšího nynějšího nakladatele moravského Emila Šolce, knihkupce v Telči, otištěná v jeho seznamě vydaném r. 1898.: „Cesta z Moravy do Prahy byla dlouho jaksi neschůdná. Založení české university, národní divadlo, naše památné výstavy, jubilejní a národopisná, i ten úspěch měly, že už je vyšlapána. Literatura je obrazem národního života, směry, jimiž národ se béře, jeho snahy obrážejí se v literatuře. A knihy mívají divné osudy, jako lidé. U nás lidé a knihy se berou různými směry: knihy z Prahy putují houfně na Moravu; z Moravy do Prahy, na Šumavu, Krkonoše jen lidé. Cesta z Moravy do Čech je schůdná pro lidi a neschůdná pro knihy; z Čech do Moravy schůdná pro knihy, pro lidi zatím ne.“

Potěšitelným jest zjevem, že českého písemnictví také jiní národové víc a více si všímají, přinášejíce rozpravy o něm ve svých časopisech i knihách i překládajíce z něho do svých jazyků. Za poslední léta přeloženo nejvíce do polštiny a mimo to překládáno bylo do němčiny, ruštiny, srbštiny, chorvatštiny, bulharštiny, frančtiny, a angličiny. Ba již i zvláštní spisy sobě jiní národové vydávají o písemnictví českém, z kterýchžto spisů buď připomenuta Pypinova a Spasovičova „Historie literatur slovanských“, přeložená z ruštiny do češtiny od Antonína Kotíka (1880—1882, 2 díly), spis Poláka Viktora Czajewského o písemnictví českém doby nové (vydán 1885), spis Rusa A. Stěpoviče o písemnictví českém veškerém (vydán 1886) a Dra Ed. Alberta německý spis o českém básnictví (1895). Také ve velikém slovníku spisovatelů současných, vydaném ve Vlaších, dopřáno místa po zásluze písemnictví našemu, a jsou též o něm příslušné přehledy a zprávy v encyklopediích i spisech německých a francouzských i anglických (zejména každý rok v londýnském „Athenaeu“ celoroční přehled).

Na konec budiž učiněna zde zmínka o nemilé příhodě r. 1886. Míněn spor o rukopis Královédvorský a Zelenohorský, který na nějakou dobu takořka všechny vědecké spisovatele české od prací jiných odtrhl. Spor ten zahájili professoři české university Dr. Jan Gebauer a Dr. Tomáš Garig Masaryk v pražském „Athenaeu“, javše se o pravosti „Rukopisů“ pochybovati, a potom veden z různých stanovisk a na základě různých věd od osob způsobilých i nezpůsobilých, ukončen pak náležitě není dosud, uškodiv i prospěv v příčině nejedné.

---

1. Pražský „Sokol“ založen byl r. 1862.
2. Ani národohospodářsky neumíme si vždy dost obezřetně počínati. Od konce let padesátých vyskytly se na podporu hmotnou v Čechách záložny (první byla r. 1858. záložna ve Vlašimi). Za nynější hmotné bídy nahromaděno jest peněz v záložnách až příliš. I mělo by se pomýšleti, jak užiti peněz těch k zvelebě českého národa a jak vůbec jimi prospěti. Ale tak se neděje, nýbrž — protože v záložnách peněz jest mnoho — jest snižován úrok z nich vkladatelům, takže peníze ty neposkytují skoro žádného užitku ani vkladatelům a leží v záložnách ladem, ačkoli v obchodě a průmyslu českém velmi bylo by lze jimi vyzískati jak ku prospěchu vkladatelů tak i ku prospěchu těch, jimž s opatrným rozmyslem do obchodu nebo průmyslu byly by půjčeny.
3. R. 1850. pokusil se sice Jakub Malý vzkřísiti „Květy“, ale pokus ten se nepodařil, takže vycházely toliko dva měsíce (v srpnu a září).
4. Světozor 1877., 7.
5. Komenský 1879., 793.
6. Nechvalným obyčejem literárnich spolkův a veřejných knihoven bývá žádati od nakladatelů knihy zdarma neb aspoň s velikou slevou. Tím ovšem nepodporují hmotně písemnictví, třebaže někdy neublíží nakladateli, když některé knihy rozdá, jako na př. učinil Dr. Frant. Bačkovský, rozdav r. 1898. ze svého popudu školám i spolkům knih v krámské ceně asi 6000 zl. takových, které by mu byly přílišně dlouho ležely na skladě a které tedy toliko skoro zbytečně místo ve skladištích přeplněných byly by na překážku zaujímaly.