Případ čísla 128 a jiné historky/Zajíc
| Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass | ||
| Tajemný nález profesora Zachariáše | Zajíc | Interval |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zajíc |
| Autor: | Eduard Bass |
| Krátký popis: | povídka |
| Zdroj: | BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 38–40 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Zajíc.
Pište si proti drahotě zajíců, co chcete, já mám své zkušenosti.
Můj otec si najal revír na Slánsku. Překrásný revír: romantické údolí tiché říčky, lány řepy, rozběhlá brambořiště, mezi tím zase ostrůvky hájů a po krajích revíru skutečný, hluboký, krásný les. Básník mohl by celé dny prochoditi tímto božským koutkem země a stále by nacházel nové motivy a nové popudy. Bohužel, otec nebyl básník, otec byl nimrod. A tak se dočkal ve svém pitoreskním revíru trpkého zklamání: ani jedna koroptev nevolala své starostlivé „čty-ři“ do ticha letních večerů, ani jedna slípka nerozčeřila hladiny dvou našich jezírek, divoké kachny se zdaleka vyhýbaly naší krajině a jen zřídka zahlédli jsme v dálce na nebi ostrý trojúhelník táhnoucího jejich hejna. Ocúny rozkvetly na zelených paloucích, mlžné závoje ploužily se po kraji lesa — ale marně jsme čekali, kdy vyrazí z něho ušlechtilý srnec, aby se napásl na selských polích. Nebýti tisíce špačků, kteří zapadali z celého kraje na noc do topolů a vrb u hořeního jezírka, byl by náš revír úplně pustý a prázdný. Ale jedno jsme tam měli přece: zajíce. Nezapomenu nikdy na hluboké pohnutí, jež se nás zmocnilo, když jsme ho po prvé spatřili. Tehdy byli jsme již úplně přesvědčeni, že není živého tvora v celé prostoře lesy ohraničené. Šli jsme jen tak nazdařbůh, ručnice na rameni, psy kdesi za sebou. A právě ve chvíli, kdy jsme si navzájem dělali laskominy vyprávějíce si, jak chutná zajíc na smetaně — v té chvíli právě vynořil se před námi z brambor. Zarazili jsme se, němí, užaslí. Jakže — toto zvířátko před námi, klidně zdvižené na zadních bězích, s ušima vztyčenýma, prohlížející si nás pozorně a moudře —, to že je nedostižný ideál čtrnáctidenního našeho trmácení? Báli jsme se pohnouti, abychom ho nepoplašili. A oba naši psi, Brok i Alina, stáli rovněž nehybně, mírně se třesouce. Trvalo to snad minutu, snad dvě; poté se zajíc zvolna spustil na všechny čtyři, otočil se pomalu a hopsal klidně vzhůru po stráni, kde za mezí nám zmizel jako přelud.
Podíval jsem se na otce, otec se podíval na mne; oba jsme se podívali na psy a psi se zas koukli na nás; pak jsme se všichni čtyři zahleděli na mez, kde se ušák ztratil. Konečně otec ze sebe vyrazil:
„Tedy tu přece máme zajíce?“
Tak jsme se seznámili s jediným mackem svého revíru. A od té chvíle nastalo nám pravé peklo. Zuřivost nimroda probudila se v ušlechtilé hrudi mého otce a nakazila i mne i Broka i Alinu. Ať pršelo nebo pražilo, táhli jsme revírem, pronásledujíce svého zajíce. Nabíjeli jsme doma horečně patrony a tisíce ran rachotilo pak tichou krajinou. Macek se díval na nás se vzdálených strání, chroupaje klidně zelný chřást. Vraceli jsme se umláceni a utrmáceni. Náš zajíc vyspával v brázdě brambořiště.
Změnili jsme taktiku: číhali jsme naň v zákopech, ukryti nalámanými haluzemi. Ušák nepřišel.
Uspořádali jsme velký hon. Třicet střelců, padesát honců, dvacet psů. Psi štěkali, honci křičeli a klapali řehtačkami, střelci vzali celý revír pod bubnovou palbu. „Náš“ zajíc hopsal dlouho uprostřed střeleckého kruhu; když už mu to bylo dlouhé, šups vyrazil zrovna mezi otcem a mnou. Táhli jsme zase s bžundou domů.
„Náš“ zajíc stával se legendárním zvířetem. V kavárně, re stauraci, vinárně — všude se nás ptali, co dělá „náš“ zajíc. Tisíce anekdot kolovalo Prahou.
Změnili jsme opět taktiku a rozdělili jsme si práci: já jsem na něho střílel dopoledne, otec odpoledne. Pytláci v noci. Zastřelili jsme jednoho psa, dvě kočky, postřelili březí krávu a tři chalupníky. Ale „náš“ zajíc byl živ a zdráv.
V té době měla Alina štěňata. Zdětinštěla, hrála si s nimi celé dny a jen nerada zúčastnila se tažení na „našeho“ zajíce. Vzal jsem ji násilím s sebou. Skončilo to špatně: hned ráno mi utekla a našel jsem ji až k polednímu, v kotlince pod lesem, kde si hrála s „naším“ zajícem.
Byli zrovna na dostřel; strhl jsem pušku, zalícil a dobře mířenou ranou střelil jsem — nešťastnou Alinu. „Náš“ zajíc smutně očmuchával novou svoji kamarádku.
Byla to poslední obět; nevzal jsem pak již pušky do ruky.
Až když nájemné z revíru docházelo, vypravil se tam otec. A toho dne se vrátil skutečně s „naším“ zajícem. Stokráte musil líčiti okolnosti, za jakých se mu podařilo jej složiti. Celá rodina si oddychla, když nesli „našeho“ zajíce na smetaně na stůl: čest byla zachráněna.
Teprve po letech se mi dostalo do ruky otcovo privátní vyúčtování jeho revírní choutky. Stálo tam:
| Nájemné | K | 130,― |
| Dvoje myslivecké šaty | ″ | 190,― |
| Pušky a výzbroj | ″ | 785,14 |
| Vystřílené náboje | ″ | 346,96 |
| Psi | ″ | 160,― |
| Střelený pes a kráva | ″ | 148,― |
| Bolestné | ″ | 76,― |
| Dráha | ″ | 981,57 |
| 1 zajíc od zvěřináře Jedličky, čerstvě střelený | ″ | 9,― |
| Dohromady | K | 2826,67 |
A teď si pište proti drahotě zajíců co chcete, já mám své zkušenosti.