Případ čísla 128 a jiné historky/Tajemný nález profesora Zachariáše
| Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass | ||
| Krásy našeho Krasu | Tajemný nález profesora Zachariáše | Zajíc |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tajemný nález profesora Zachariáše |
| Autor: | Eduard Bass |
| Krátký popis: | povídka |
| Zdroj: | BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 29–37 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Tajemný nález profesora Zachariáše.
Profesor Zachariáš, řídící neolithické vykopávky nedaleko bývalé jeskyně svatoprokopské, stál na pokraji pětimetrové jámy, na jejímž dně pracovali dva jeho dělníci. Krumpáče zvonily v taktu a jiskry odletovaly, když ocel udeřila do křemene. Kol jámy složeny byly na hromádkách uhliněné pazourky z hoření vrstvy.
„Jen zvolna, přátelé,“ napomínal Zachariáš své spolupracovníky, otíraje si důstojně skla svých brýlí, „pamatujte, prosím, pravidla: Rozvážným buď ve svém díle — a tak dojdeš snadno cíle. Vy zvláště, Breburdo, měl byste si uvědomiti, jak často už byla rouška, kterou se věda chystala sejmouti s tajemství dávno věku, rozbita jediným ukvapeným úderem motyčím!“
Kopáč Breburda se jen usmíval. On potřebuje takových rad, on, Breburda, pro něhož začínal svět teprve vrstvami diluviálními a jenž znal holeň mamutí lépe než husího biskupa! Co se mohlo nalézti zde na rozhraní neolithu a paleolithu? Mizerné pazourky, porýpaná kost nebo ještě snad nějaká pitomá trepanovaná lebka, o níž učenci na konec prohlásí, že byla stižena kostižerem.
Ale profesor Zachariáš postřehl již lehkomyslnost Breburdovu a jal se, jat úzkostí, sestupovali spěšně po žebříku. „Jak jen možno býti tak neopatrným,“ říkal si v duchu, přelézaje křečovitě na druhý žebřík, „toť jen nedostatek pravé klasické výchovy. Škola by měla každému člověku již v útlém mládí vštípiti onu opatrnost, s níž by měl postupovali, kdykoliv se octne v sedmé až deváté vrstvě neolithické. Bohužel, vzdělání našich jinochů jest po té stránce na výsost kusé, nemluvě ani o průpravě dívek. Ano, ano, žena a paleolith, to je smutná kapitola…“
Zatím však údery motykou ustaly, a když zpocený profesor Zachariáš vstoupil na dno jámy, zastihl oba kopáče skloněné nad zemí a opatrně cosi vyhrabávající.
„Můj ty bože,“ vyhrkl Zachariáš, nakloniv se přes ně, „soška! Soška v neolithu!“
Té chvíle se Breburda vzpřímil a podával vesele panu profesorovi umazanou figurku, olepenou hlínou, tak jak ji vyloupl ze země. Profesor Zachariáš se zachvěl radostí, jeho bledé, krátkozraké oči hltaly vzácný nález. Ne, nebylo pochyby: vykopal sošku nějakého boha neb démona, sošku krásně pracovanou, na rozhraní vrstev neolithických a paleolithických! Okamžitě přerušil další práci a spěchal se svým pokladem domů. Konečně tedy nález, jenž proslaví jeho jméno, založí kariéru a zajistí slávu nesmrtelnou! Nejen celý národ, ale svět vůbec užasne nad objevem profesora Zachariáše. Nízká starost o denní chléb, šalebnosti politiky, mámivé pozlátko umění, všechny ty falešné zástoje budou naráz zapomenuty pro nepatrnou, zahliněnou sošku, před níž se skloní ve zbožné úctě nejen celé lidstvo, ale i uštěpační páni kolegové z harvardské university.
Jaký div, že Zachariáš, jinak vážný a přísný, luskal si vesele prsty, když postavil doma figurku na stůl a nadšeně prohlížel skvělou svou kořist. Opatrně jal se oškrabovati s ní hlínu a čím více jeho práce pokračovala, tím větší rozkoš a opojení se ho zmocňovaly. Neboť soška byla z callaisu, ano prosím, z callaisu, z onoho vzácného nerostu, jenž svou zelenou barvou připomíná tyrkis, z callaisu, z něhož dosud žádné sošky nemáme! A profesor Zachariáš, jenž po celý život neznal nic než badání a dalek byl všech pošetilých marností světských, točil se po své světničce a bzučel si na nápěv jakési odrhovačky:
„Nejlepší všech nálezů
je má soška z callaisu…“
A jak se tak díval na svůj nález, cítil ponenáhlu, že zelený bůžek zírá na něho upřeně. Ano, byla zvláštní síla v tomto pohledu, zpola pošklebném a zpola žertovném. Profesoru Zachariáši bylo, jakoby nezvykle veselá nálada, jež se ho zmocňovala, proudila přímo z těchto dvou očí šikmo seříznutých. Nikoliv, nemohl odolati zvláštnímu úsměvu svého démona: otevřel skříň a vyhrabal ze spousty prádla, rukopisů a nákrčníků láhev vína, jež mu kdysi hospodyně koupila, aby si přilepšil v nemoci. Suchými prsty uchopiv sklenku, připil na zdraví neznámému bohu. Zelená soška usmívala se nepohnutě a Zachariáše zalila náhle taková radost, nevysvětlitelná a nepochopitelná, že se jal žvatlali jako děcko s panenkou. A zase se mu mihly hlavou rozpustilé nějaké verše, nějaká švanda z dávných studentských let prolétla mu mozkem. Bývaly to časy, kdy ještě prováděl sextánská alotria, nedbaje nikterak školního řádu a karceru. Víno zmizelo netušené rychle a profesoru Zachariáši byl náhle pokojík příliš malým. A zatím, co se bůžek potměšile šklebil na pracovním stole, popadl Zachariáš klobouk a vyrazil ven, do pražských ulic. Po prvé ve svém životě se ocitl v nočních kavárnách, kde břinkalo piano a dámy seděly v nápadných kloboucích u mramorových stolků.
Profesor Zachariáš pozdravil uctivě tyto paničky a nepozoroval ani zvláštního pohnutí, s nímž opětovaly jeho pozdrav. Místnost byla nabita hosty, skloněnými nad koflíky kávy, sklenkami lahvového piva a talíři dršťkové polévky. Zachariáš marně se ohlížel, kde by se mohl uvelebiti, jak byl zvyklý, v tichém a zastrčeném koutě. Všechny stoly byly obsazeny mimo jediný uprostřed, kde seděla sama dáma v pestré poněkud toaletě.
„Jest dovoleno, milostivá paní?“ otázal se zdvořile profesor Zachariáš.
Milostivá paní vytřeštila oči a že byla letory veselé, vypukla v řehot poněkud nevázaný. Zachariáš usedl, sevřev pevně deštník mezi koleny, a otíral si v rozpacích brýle. Milostivá paní si ho chvilku prohlížela s takovou zvědavostí, jako když Aztekové spatřili po prvé bílou tvář. Ubohému profesoru, jenž nikdy si nezvykl na dámskou společnost, bylo jaksi horko a v rozpacích dal se do hovoru, arciť velmi uctivého a velmi zdvořilého. Na štěstí byla jeho sousedka dámou nesmírně společenskou a rozpřádala tenkou pavučinku jeho konversace s houževnatostí starého hladového pavouka. A starý, počestný archeolog byl nadšen stejně jejími vnadami z doby třetihorní, jako vtipy nejméně diluviálními.
Bylo již světlo, když se profesor Zachariáš vracel k úžasu své hospodyně domů. Sám nechápal, jak se to všechno stalo, že se tak ohavným způsobem vyšinul ze skladu a řádu svého počestného, rozšafného, žádným hýřením neposkvrněného života. Jeho pohled vyčítavě spočinul na zeleném bůžku, ale ten se v prvních paprscích slunce smál tak škodolibě, že profesora Zachariáše až zamrazilo.
A pak míjel den za dnem. Zachariáš usedal k nařezaným čtvrtkám papíru, aby luštil záhadné zkratky z podstavce sošky, ale tajemná síla rušila všechnu jeho snahu po duševní koncentraci, záhadný úsměv odulého démona rozvracel spořádaný pochod vážného myšlení a tím více lákal nebohého archeologa ven, tam, do zakouřené kavárny, do společnosti dam, tolik emancipovaných. Chtě nechtě musel Zachariáš odejíti z bytu a pracovati venku, na lavičce parku, měla-li záhada sošky dojíti svého rozluštění. A když se vracel domů, jsa na stopě pravému řešení, setkal se už ve dveřích s tichým posměchem své mlčící kořisti.
Konečně nastala chvíle, kdy se profesor Zachariáš rozhodl ohromiti svět svou grandiosní vykopávkou. Mezinárodní sjezd archaeologů sešel se ve Smetanově síni Obecního Domu. Zelený bůžek stál již od rána v malé bedničce na stolku předsedově. Shromáždění učenců, jež s vážnou nepozorností sledovalo formální průběh dosavadního jednání, zbystřilo zrak i sluch, když mírně rozčilený Zachariáš vystupoval na řečnickou tribunu. A jak sluha vybaloval vzácný nález, padly mezi přítomnými první pochybovačné poznámky. Francouzští vědci, nemohouce zapříti své krve, hodili do vzduchu několik prudkých vtipů; Němci jali se špičkovati; Američané dali vybuchnouti svému nehoráznému despektu, řehoníce se s rukama v kapsách kalhot, a Rusové se usmívali, útrpně shlížejíce na české kolegy. A tak se stupňoval ruch a šum, zatím co sluha vybalil sošku a postavil šklebícího se démona na demonstrační stůl. Za všeobecného napětí ujal se Zachariáš slova. Zmínil se letmo o svých dosavadních pracích, vylíčil podrobně historii vykopávek v jeskyni prokopské, od vrchních nánosů až po spodní vrstvu neolithickou. Nato popisoval velmi přesně sošku, kterou všichni viděli před sebou.
Udal její výšku, váhu, tvar, ráz a vryp a přešel pak k tajemným značkám na podstavci. Zkoumal je se všech hledisek, zavrhl všechny nejapné domněnky, načež s vítěznou tváří dovolávaje se slavného epigramu Martialova, odhalil užaslým kolegům geniální řešení záhadných značek klasickou větou:
„Juvenal virginem non delectat absens!“
Ve shromáždění, jež výjimečně zasedalo u stolů, zavládl tichý úžas. Všechno zíralo na šklebící se sošku, když vtom se odkudsi z pozadí ozval posměšný hlas: „Kde se vzala latina v neolithu?“
Všichni sebou trhli a naráz se ozval Smetanovou síní homerický smích dvěstěšedesáti archeologů, kteří všichni opakovali za neutuchajících výbuchů řehotu:
„Kde se vzala latina v neolithu?“
„Jaký to nápad, latina!“ ozval se mnichovský zástupce Dr. Matthäser.
„Gott im Himmel! Geben Sie mir lieber noch ein Glas Pilsner!“
„Dejte nám pivo na počest neolithické latiny!“
„Grüner Gott vivat, crescat, floreat!“
„Vive le dieu vert! Il est vert comme un oxygéné!“
„Ce n’est pas un dieu vert, c’est un diable vert!“
„Af žije čert svatého Prokopa!“
Hluk a křik zaplavil sál. Nikdo nikdy ještě neviděl vědecký kongres v takovém stavu. Předseda uchopil zvonek, ale srdce zvonku ulétlo a zakutálelo se pod stoly. Vážení profesoři, učenci věhlasných jmen, křičeli jako kluci, posmívali se zelené sošce, připíjeli jí na zdraví. Nějaké opojení schvátilo všechny. Pivo mizelo v zardělých tvářích, oči svítily a blýskaly se jako ctihodné pleše nad nimi a důstojná Smetanova síň podobala se rázem sálu pustých orgií. Nešťastný Zachariáš stál nad tím vším zdrcen a něm, pak se mu to náhle zdálo jako nějaký vtip a jeho přímá ústa se roztáhla v nesmělý úsměv. Kdosi to zpozoroval a jal se zuřivě tleskati: „Ať žije šťastný nálezce!“ — „Deset procent šťastnému nálezci!“
„Vezměte ho na ramena!“
„Platz für den großen Forscher!“
Dvacet rukou uchopilo profesora Zachariáše, zdvihlo ho do výše a neslo kol sálu za ohromného řevu všech, zatím co Francouzi třískali do stolů a zpívali v rytmu:
„Hol-la, hol-la, hol-la, hol-la…“
Stenografové se váleli smíchy po lavicích, dámy v ložích mávaly šátky, šampaňské zátky začaly bouchat. Předseda, uslzený smíchem, opustil své místo a celý kongres se skončil toho dne pitkou, jaké zažili jen němečtí učenci za blahých kulérových let v Jeně.
Bylo pozdě k ránu, když drožky rozvezly rozjařené účastníky do hotelů. Ve Smetanově síni zbyl jen zelený bůžek, usmívající se potměšile na demonstračním stole…
Když se kongresisté nazítří probudili, připadalo jim vše jako zlý sen. Pomalu a stydlivě se blížili k Representačnímu domu, aby pokračovali ve svém zasedání. Nebylo přec možno, aby vědci a učenci celého světa chovali se bez nejmenší příčiny jako studenti po maturitě. Dr. Matthäser toho prostě nechápal. Po prvé byla vážnost stavu zničena chlapeckým chováním se dvěstěšedesáti jeho representantů. Nebylo to za normálních okolností možno. Co bylo toho příčinou? Co nabilo zrovna atmosféru v sále bujností a ztřeštěností? kde hledati důvod a původ tisíce skopičin, které provedli nejvážnější zástupci vědy na svém sjezdu? Dr. Matthäser usilovně přemýšlel o celém průběhu prvního dne. Vše bylo absolutně normální, vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy profesor Zachariáš začal vybalovati svůj famosní nález. Bylo to taky k smíchu, s tou neolithickou latinou. Jaký to nápad! A tomu se, prosím, říká taky věda!
Zamyšlen vstoupil Dr. Matthäser do Smetanovy síně. Byla tu již dobrá polovička kolegů, seskupená kol demonstračního stolu a smějící se komickému nálezu. Dr. Matthäser jal se jej opatrně prohlížeti. Dle všech známek byl skutečně z callaisu. Jeho řezba byla podivuhodná; primitivní po těle, dosáhla ve tváři dokonale sugestivního výrazu potměšilosti. A na podstavci bylo skutečně znáti písmena. Všichni jali se je luštiti. Nebylo pochyby, byly to iniciály věty, které se včera tolik smáli. Bylo tu zřetelné J, rozryté V a N, dosti znatelné D a jasné A. Co však s tím vším? Do které doby zařaditi tuto sošku, o jejíž starobylosti nelze pochybovati? A co symbolisuje tento úsměv poťouchlý a potměšilý?
Dr. Matthäser stál zde v zamyšlení, ale čím déle zíral sošce do očí, tím více se pletly jeho myšlenky, logický pochod ustupoval skákavé asociaci a když konečně vzhlédl, zpozoroval, že kolegové usedli ke stolům a znamenitě se baví. A touha po vtipném hovoru přemohla i jeho, že postavil bůžka na větší stůl a usedl ostatním. Ani nevzdechli, že by měl býti denní program zahájen. Známí i neznámí vzpomínali na své mládí, na uličnické kousky gymnasijních let a „ulky“ universitní. A tak přišla noc, než se nadáli. Rozhodně bylo potřebí zajít ještě někam na černou kávu. S hlukem se vydali na cestu do staroměstských uliček. — Šklebící se bůžek opětně osaměl.
Třetího dne značná část kongresistů se nedostavila. Dr. Matthäser sám navrhl, aby se přešlo hned k přátelské zábavě, která se včera všem tolik zalíbila. Zpěv a smích se brzy ozvaly síní. V jedenáct hodin otevřely se dveře a v nich se objevil profesor Zachariáš, cylindr na levém uchu, a za ním chybějící kongresisté. Každý z nich vedl po pravici dámu v nápadném klobouku, nalíčenou, rozjařenou. Všeobecné hurrá je přivítalo. Chladiče se šampaňským ocitly se na stolech. Na zelenou sošku nikdo nevzpomněl…
O druhé hodině ráno vrazila do sálu policie. Anonymní udání o pustých orgiích pod rouškou vědeckého kongresu se ukázalo pravdivým.
Dlouho již neměli na policejní exposituře tolik práce s umístěním zatčených jako tentokrát. Jaký div, že po skončené námaze usedli všichni s radostí ke sklence piva. Zelená soška stála na stole, budíc pozornost všech. Prohlíželi ji, zkoumali, až detektiv Podrážka objevil písmena na podstavci. Díval se chvilku na otřelé J, U, N, až náhle vykřikl:
„Junda! Bůh Junda! To je nápad, co? Udělat si bůžka jundy — to je přitěžující okolnost, hoši! Tím je zjištěn úmysl!“
„Ať žije bůh Junda, Podrážko! Nalej si ještě jednu!“
A sklenice kolovaly tím rychleji. Když ráno přišlo inspekce do vězeňského oddělení, našla je přeplněno staršími pány vážného vzezření. Legitimovavše se jako universitní profesoři skoro všech vysokých škol světa, byli ovšem ihned s omluvou propuštěni.
Zato v úřední místnosti nalezeno bylo službu konající mužstvo ve velice vznešené náladě. Držíce se pevně za ruce, tančili kol stolu, na němž stála zelená soška.
Inspektor zíral na ně s netajeným úžasem. Čím déle sledoval jejich počínání, tím více byl přesvědčen, že všichni jsou zachváceni tajemnou mánií vyváděti co největší skopičiny. Obrátil se, aby přivedl lékaře. Když se však vrátil, nalezl mužstvo spící, leč po zelené sošce ani památky…
Bůh skopičin jako by se do země propadl. Nikdo ho nespatřil od těch dob. Ale tajemný jeho vliv nepřestal a jak tak bloudí, neviděn, Prahou, lze jeho působení občas konstatovati: tu v městské radě, tu v museu, tu v zemském sněmu, tu ve školní radě a tu zas v elektrických podnicích.
Bloudí Prahou horečně, s místa na místo, z korporace do korporace; a ďas sám ví, kdy se ubohý bůh skopičin dočká konce své bludné pouti.