Příběhy Odysseovy/Jindřich Niederle
| Příběhy Odysseovy Jan Šafránek | ||
| Předmluva | Jindřich Niederle | Vstup |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jindřich Niederle |
| Autor: | Jan Šafránek |
| Zdroj: | ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 7–13. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jindřich Niederle |
„Blažen, kdo umírá v květu, „Sofonisba“ Guldenerova. |
Připsali jsme práci své list na uctění památky muže věhlasného, jehož duch jako stkvoucí meteor zářil, bohat jsa paprsky hlubokého vědění a zralého soudu, a v nové budovaném stánku české vědecké literatury pomáhal klásti kameny úhelné; učinili jsme tak na uctění památky muže šlechetného, jehož srdce svatou plálo láskou k otčině, k tomu lidu, z něhož sám pošel, k tomu jazyku, za jehož rozkvět netoliko horoval, nýbrž neunavně a vytrvale usiloval prací.
Jindřich Niederle stkvěl se vlastnostmi pravého humanisty, jichž v osvíceném století našem bohužel pořídku; a není mládeži české krasšího i vznešenějšího vzoru nad ten, jejž životem svým podal jí Jindřich Niederle. Blahu vlasti, pokroku lidstva a pravé osvětě všecky života svého síly posvětil a byť nemnoho popřáno mu let, nicméně silou ducha svého obohatil vědu českou spisy tak důkladnými, že jimi trvalý a kovu pevnější pomník sobě zbudoval.
Byl to mládeže české vychovatel výtečný a těch, kdož na vychovatelský a učitelský úřad se připravují, rádce otcovský. Jsa vlastencem ryzím řídil se v životě svém slovy básníkovými:
„Ne horoucnosť povalečná,
ale práce tichá, platná
získá vlasti oslavu.“
Nehleděl nikdy na slabé své síly tělesné, nevyhýbal se nikdy práci, kterou mu ukládaly potřeby národní: avšak slovem i skutkem trval na stráži jako neohrožený bojovník, který služby své zasvětil Musám…
Narodil se 28. dne října r. 1840. ve Staré Páce, kde otec jeho Vít Niederle vedle obchodu plátenického provozoval také živnosť hostinskou. Prvého vzdělání nabyl na obecné škole v Nové Páce a maje věku svého 11 let odebral se na studia gymnasijní do Jičína. Studoval naskrze s výtečným prospěchem a dokončiv gymnasium dal se na fakultu filosofickou staroslavné university Karlovy v Praze. R. 1862. dokonav studia filosofická podrobil se přísným zkouškám státním z jazyků klassických pro gymnasia vyšší. Na to r. 1863. ustanoven jest supplujícím professorem na gymnasii Králové-Hradeckém, kde zároveň učil těsnopisu. Po dvou létech jmenován byl skutečným professorem na gymnasii Klatovském, odkud r. 1868. povolán byl na akademické gymnasium staroměstské v Praze. Rok později svěřena mu byla také správa přípravného semináře filologického na vysokém učení pražském.
A na tom místě, jak dovedl sobě svou vzornou povahou získati všeobecnou úctu i vážnosť, jak svědomitostí a důkladností vědeckou zapsal se v duše žáků svých písmem a památkou nesmazatelnou: toho důkazem jsou slova, v nichž jeden vděčný žák uctívá památku Niederlovu a právem dí,[1] že za všecky: „Dobrá duše! Tato dvě slova vždy vstupují na mysl mou, kdykoli vzpomenu sobě na Tebe. Kdež jsou ty časy, kdy jsi Ty s námi mluvil od srdce k srdci, z rozumu k rozumu! Ty’s nepatřil mezi ony velikány, kteří se blýskají na výsluní všeobecného uznání, kteří stojíce na myšlénkách cizích, od náhody obdrželi vínek své pověsti. Ty’s patřil mezi ony tiché genie, kteří pracují neúmorně pro jiné, pro sebe nechávajíce střepiny zapomenutí; Ty’s patřil mezi ty, již obětují vědě a lidstvu život svůj, a jichž lidstvo neslyší, když vydávají poslední, smrtelný ston. Ty’s byl poetou, který to, co cítil, jen skrývati dovedl; Ty’s byl učencem, který sama sebe zapíral. Tvým žákům jediné patřilo Tvé velké srdce. Tu ve chvilce pohnuté odkryl jsi nám ňadro své, plné skvostů, nad jichž cenou jsme žasli. Tu slovem mohutným, zakrývajícím smrť, jež Ti v prsou vězela, učil jsi nás tomu, co je pravda, krása, dobro a právo. Tuť jedině se jevilo nám, že žiješ tomu bys nás povzbudil, abys nám řekl, že vlasť potřebuje více nežli jsme s to, abychom jí dali, nežli jsme jí dáti povinni. Při západu života byl jsi tich a vesel; co Ti byla sláva tohoto světa? Ty’s byl pro nás pro všechny kamenem lepší budoucnosti, Ty’s byl pro nás hvězdou lepšího štěstí. Viseli jsme na Tobě; Ty’s neumřel, ty žiješ mezi námi. Tvé myšlénky obletují nás; slyšíme dech Tvůj šelestiti nad hlavami. Jdeme, kam jsi nám ukázal.“…
Nedlouho před smrtí svou jmenován byl Niederle zkušebním kommissařem českých kandidátů professury, kterýž úřad až do konce života svého nejvědomitěji zastával. Avšak neúmorná práce vědecká, neúmorná píle ve školním povolání, zaměstnání spisovatelské a četné přednášky ve vlasteneckých spolcích zlomily bohužel záhy slabý kmen jeho života. Neúprosná smrť vyrvala výtečného ducha, jenž 8. září 1875. o půl 6. hodině ranní vzlétl do výšin nadhvězdných. — Tělesná schránka jeho spí věčný sen na hřbitově novopackém; položen zajisté Niederle do hrobu své matky vedle vlastního bratra Bedřicha…
Ztrativ záhy rodiče prodlel Niederle v rodném svém domě ve Staré Páce toliko prvá léta svého mládí; za to druhý domov nalezl v rodném domě své choti, v Nové Páce. Tu ztrávil nejblaženější chvíle svého života, tu ve společnosti druhů svého mládí zapomínal všech útrap a svízelů, tu dokončil nejznamenitější svůj spis vědecký: mluvnici jazyka řeckého, tu i před časem vypustil šlechetnou duši svou…
Dům ten, ve kterém žil a umřel Jindřich Niederle, ozdoben byl 4. dne srpna 1883. deskou pamětní, kterou Jednota českých filologů, uznávajíc jeho zásluhy o vědu a vlasť, slavnostně zasadila.
Pověděli jsme, kteraký byl běh krátkého sice, ale požehnaného života Niederlova a jaké byly snahy jeho v povolání učitelském.[2] Na tom však není dosti. Niederle proslul ještě jako spisovatel a za práci jeho spisovatelskou zavázán jest mu povinnou poctou celý národ. Již jako student skládal Niederle zdařilé básně a 22. září letošního roku uplynulo čtvrt století, kdy novopačtí studující s velikým úspěchem provedli původní jeho veselohru: Věno. Sbírka básní nadepsaná Kytice z téže pochází doby. Později přeložil Kotzebuovu veselohru: Dvě slova, kterou jako regisseur v Nové Pace na jeviště uvedl jakož i frašku: K čemu to dobré není. Divadelní představení, besedy, přednášky jím pořádané valně přispěly ku probuzení ducha národního jeho krajanův.
Později povolání samo vykázalo duchu tak nadanému dráhu vážnou a důležitou. Když byl Niederle v Klatovech, pilné přispíval do časopisu „Šumavana“ básněmi i články prosaickými. Vynikaje pak známostí jazyků staroklassických a maje ducha básnického a mateřštiny své jsa mocen měrou nevšední, poznával Niederle sám, že povolán jest, aby plody starohellénských básníků v české oděl roucho, v roucho to líbezné a ladné. Jakož pak již před ním V. Nebeský Aischylova Promethea a Dr. Frant. Šohaj Antigonu a Oidipa krále ze Sofoklea na jazyk český převedli, zkusil i Niederle talent svůj na převodu plodův dovršitele tragoedie staroklassické.
R. 1868. vyšel metrický překlad Sofokleovy Elektry, nad jehož jazykovou a básnickou dokonalostí veřejnosť užasla a jemuž nejpřísnější znatelé jazyka hellénského to svědectví dali, že to věrné přebásnění. Překlad opatřen přiměřeným, plynným úvodem, rozvržením metrickým a poznámkami.
R. 1869. vydána tiskem druhá tragoedie: Sofokleův „Aias“ se všeobecným úvodem ku tragickým básníkům řeckým. Překlad rovněž jak „Elektra“ mistrný; skromný autor nazval pojednání své o tragickém básnictví řeckém toliko úvodem, avšak ten úvod, 76 tiskových stran obsahující, je právě odleskem znalosti a vytříbeného vkusu Niederlova. Stručně, ale překrásně a přehledně, vyloženy tu původ a počátky tragoedie řecké, její rozkvět a úpadek. Zprávy o divadle řeckém, o jeho zařízení, úpravě, podobě a poloze, o hercích, sborech, o provozování her vyhovují nejpřesnějším požadavkům vědeckým. Ký tedy div, že k takovému jazykův českého a řeckého znateli obracely se zraky všech povolaných činitelův se žádostí, by z bohaté zásoby vzácných vědomostí svých napsal nám a potřebám našim školským vyhověl mluvnicí řeckého jazyka. Ne bez váhání dal se na práci tu, povzbuzován jsa hlavně universitním professorem p. J. Kvíčalou, jenž s obzvláštním účastenstvím vývoj díla celého sledoval a ku šťastnému dokonání jeho radou a skutkem nejvydatněji se přičiňoval; také velezasloužilý veterán spisovatelský a horlivý vykonavatel prací svých úředních býv. c. k. zemský inspektor školní pan Václav Svoboda byl Niederlovi vzácnou podporou, zjednav mu úsilím svým tolik prázna, kolik mu při nevalných silách tělesných nezbytně bylo potřebí. V září 1873. v Nové Páce dokonána práce ta veleobtížná; spis sám, 462 stran velikého formátu obsahující, byl ve vědecké literatuře školské zjevem epochálním, neboť vzdělán jest na jedině pevném a jistém základě pravdy vědecké, však se stálým a hlavním zřením ku potřebě školní. „Samostatnosť jeho hlavně se jeví (řid. Frant. Lepař fil. list VI. 278—313) v soustavě zvláštní, jíž vynikl Niederle nade všecky své předchůdce ve stránce té, která se týká užití vědeckých výzkumů ku potřebě školní.“ Vědecké posouzení a ocenění díla tak výborného jest mimo naši vzpomínku, ale tolik dlužno doložiti, že nad slavného Curtia vynikl Niederle netoliko ve zvukosloví a tvarosloví, nýbrž hlavně ve skladbě. Tu od začátku až ku konci vyniká zvláštní ráz národní jazyka řeckého ve stálém srovnávání s národním rázem jazyka českého. V soustavě velmi důkladné a rozvážné pravidla vazeb řeckých nejen jadrně jsou pronesena, ale vždy poznámkami opatřena, jak každou vazbu překládati jest do češtiny.
K této stránce nepřihlédl před Niederlem žádný spisovatel mluvnic řeckých a v té věci jest Niederlova mluvnice dílo zcela původní. Jednotlivé partie zpracovány tak dokonale, že bychom marně ohlíželi se po důkladnějších vysvětleních v literaturách jiných národů. Sloh celého díla prozrazuje v každé části velikého mistra. Mluvnice ta přeložena jest na jazyk ruský. Výbornosť její nejkrasšího došla uznání, že proslulý spisovatel „Skladby české“ prof. Fr. Bartoš skládaje mluvnici českou, jak sám vděčně v předmluvě dí: „obral si za vzor řeckou skladbu Niederlovu, jejíž pravidla paragraf od paragrafu, kdekoli shoda úplná byla, vypsal a k nim příklady české přičinil.“
Když r. 1874. nákladem Jednoty českých filologů v Praze vycházeti počaly „Listy filologické a paedagogické“, byl Niederle listů těch spoluredaktorem a spolupracovníkem až do smrti. V I. ročníku uveřejnil: „Homerovy Odysseie zpěv šestý v překladě metrickém“. (Listy I. 18—30.). Úvaha sama, zvláště pak překlad, přijaty byly po celém národě s radostí, ježto právě Niederle o významu Homerově obecenstvo české výborně byl poučil. Stalo se tak ve Vlčkové „Osvětě“, která téhož roku 1874. (IV. roč. 2. díl str. 527—542; 669—685.) vytiskla překrásný jeho článek: „O Homerovi a jeho básních“.
Pamatujeme výklady Niederlovy o předmětě tom, které měl v Umělecké besedě pražské, v jednotě českých filologů, v klubu dam a pod. Všickni, kdo slyšeli je, zaujati byli nad míru tím předmětem a divili se těm krásám, které v českém rouše, básnickém a spanilém objevil nejširším kruhům českým Jindřich Niederle.
Na konec několik slov o Niederlovi člověku. Nebylo v Praze té doby muže skromnějšího, vlídnějšího nad něho. Z jeho sivých očí plápolal oheň lásky ku každému. Pracovati pro obecné dobro bylo jeho zásadou, „vždyť víte“ — říkával nám — „co jsem psal, psal jsem pro bono publico a nemůže mi se lepší odměny dostati, nežli když prací svou posloužím kruhům nejširším.“ O muži takovém právem říci lze s básníkem:
„Ó mistře mluvy, poklady jenž zlaté
jsi snášel se antických Parnassů,
bys jimi mateřštině zjednal lahody! —
My k tobě, jež jsi k cílům vodil krásným,
jak ku věštci vždy zřívali, jejž cení
jak vůdce vítězného sobě národ,
jemuž Tys k hvězdám ukazoval spásným:
to k práci, mluvy naší ku šlechtění,
v nichž spatřoval jsi blaha vlasti zárod! —
Ty v nadhvězdnou jsi zašel říš — ne čítán
Ty k mrtvým budeš, neboť žití
jsi střehl národa, vzdav své mu srdce, um.
Nuž dokud v bouři věků národ zmítán
má na té země koře dlíti,
Tě k nesmrtelným řadit bude heroům.“
(Prof. Jos. Vocásek.)