Přátelství města a vesnice je zapotřebí pro celý náš stát
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Přátelství města a vesnice je zapotřebí pro celý náš stát |
| Podtitulek: | Vánoční projev presidenta republiky dr. Edvarda Beneše |
| Autor: | Edvard Beneš |
| Zdroj: | Rovnost, roč. 63, č. 300. str. 1-2. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 25. 12. 1947 |
| Licence: |  PD CZ |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
 Související články ve Wikipedii:František August Brauner |
|
Drazí spoluobčané,
i na prahu letošních vánoc, našich nejmilejších svátků, přicházím vás pozdravit v hřejivém prostředí vašich domovů a povědět několik upřímných slov o našich společných starostech i nadějích.
I když jsem loni upozornil, že nás čeká ještě mnoho těžkosti v životě národním, mezinárodním i soukromém, nenadál jsem se — jako nikdo z nás — že vlivem vyšší moci budeme postiženi právě v této době takovým suchem, jaké nemá v našich zemích pamětníka. Není to přehnáno, mluví-li se o pohromě. Ale proto není přeháněním, řeknu-li, že náš venkovský člověk svedl opravdový boj s tímto neštěstím a
Máme-li pro obživu aspoň část chleba ze svých vlastních polí, musíme za to býti vděčni malému rolnictvu, hospodářům i hospodyním a všem jejich pomocníkům. Podle zpráv, které mám ze Slovenska, probíhá i tam velmi úspěšně akce pro získání dostatečného množství obilí, která byla právě zahájena. Také tuto obětavost našich zemědělců je třeba vítati. K těm se i letos obětavě přidali dobrovolní brigádníci z měst a, jak jsem se rád dovídal, často se svou prací zasloužili také o prohloubení přátelských vztahů mezi městem a vesnicí.
jak pro národní a státní celek, tak ovšem i pro obě vrstvy. Ty se v moderní době vlivem mnoha činitelů navzájem odcizují, ačkoliv náš městský člověk, ne-li v tomto, tedy v předchozím pokolení přišel z chalupy, jak by to většina z nás mohla osobně doložit. Jsme dnes svědky nejen u nás, nýbrž i v mnoha státech jiných, nového druhu vystěhovalectví, které nesměřuje z vesnice do zámoří, nýbrž z vesnice do velkých měst. Tím je ovšem povážlivě ztenčován selský stav, tak důležitý i pro ustálený, vyrovnaný, o kořeny domácích tradic opřený život národa. Ale tím jsou také přeplňována města, kam často vábí venkovského člověka i přednosti technické civilisace, za které platí rozchodem s obrozující přírodou a s obřadnostmi hluboce vžitých obyčejů.
Jen vzpomeňte, jak tyto krásné zvyky, vytvářené už od dob křesťanství, život poetisují a jak se po nich zasteskne člověku v městě, který po té stránce žije o mnoho jednotvárněji. Masaryk nikdy neskrýval, že má venkov raději než města a že ta čtyři léta za hranicemi mu byla těžká také tím, jak pořád musil žít v hlučných metropolích. Právě naše dnešní reformátorská doba nemá a nesmí čekat, až vesnický člověk přijde do města za vymoženostmi civilisace a kultury, nýbrž musí s nimi jít
jako je ochotna nésti mu pokrok všude tam, kde jde o usnadnění jeho těžké práce s pomocí traktorů a jiných strojů. A při výstavbě našeho života na nové základně sociální a hospodářské musí býti právě také stav zemědělský co nejdříve zajištěn nemocensky i starobně a musí býti také touto cestou, cestou demokratické spravedlnosti, mravně i hmotně podepřen za svou věrnost půdě a těžké práci na ní.
Víme z našich národních dějin, jakého bojovníka měly pokrok a svoboda právě v našem lidu selském! Bouře tohoto lidu proti bezpráví, útisku a všeliké nelidskosti, z nichž snad nejpotupnější byly poddanství a robota, měly často nejen v rakousko-uherské monarchii, nýbrž v celé Evropě ráz průkopnický.
Příštího roku, kdy budeme vzpomínat mnoha významných jubileí v životě československém i slovenském a kdy zvláště také náš slavně obnovený život státní dovrší 28. října své třicetiletí, vzpomeneme jednoho výročí, které je těsně spjato s životem našeho selského stavu. V září uplyne totiž 100 let od zrušení poddanství a roboty vídeňským sněmem, který se na něm usnesl na český návrh, připravovaný dlouholetou prací dr. Braunera, pražského právníka a horlivého zastánce práv lidu selského.
Není právě v této solidaritě příslušníka inteligence s jinou trpící národní vrstvou, která se nám v této podobě příštího roku připomene, ukazována
ideálu a celku i pro naše dnešní budování? Ale ptejme se také s otevřeností svobodných lidí, není-li někde naše dnešní budování ohrožováno přemírou sobecké náročnosti právě tam, kde je — a to zcela správně — vyznáván socialismus jako mravně vyšší způsob života.
Skutky některých jednotlivců — skutky zištné a mravně závadné — upřímně rmoutí všecky poctivé účastníky naší demokraticky prováděné přestavby státu a ženou ovšem vody na mlýn jejich odpůrcům a nepřátelům. A tu si také hned řekněme, že není jen sobectví osobní nebo stavovské, nýbrž je je
které u nás silně bují a jehož meze bývají překračovány zvláště přede volbami a za voleb. I ty budou významnou událostí našeho života národního a státního v příštím roce a všichni bychom se měli ze všech sil přičinit, aby jak jejich příprava, tak jejich provedení byly klidné, snášenlivé a opravdu demokraticky důstojné.
Připravujme se, přátelé, že příštího roku budeme stále jaksi konfrontováni s mnoha světlými, často nejsvětlejšími stránkami svých dějin. To znamená, že náš život, naše skutky, budou srovnávány s životem a skutky našich předků, z kterýchžto událostí vzpomenu dnes aspoň těchto:
1. Pražské university, slavného díla Otce vlasti, od jejíhož založení uplyne 600 let.
2. Celého toho revolučního roku osmačtyřicátého se svěžím a vzrušeným ovzduším politického jara, a konečně
3. slovanského sjezdu, jehož dějištěm se před 100 lety stala naše vždy krásná a svěží Praha.
Bude tedy na nás, aby jak estetická úroveň, tak ethická kvalita naší demokracie, která na svém dnešním vývojovém stupni chce být skutečnou lidovládou, za těchto konfrontací
v stálé zlepšování člověka i jeho politických a správních institucí. A bude na nás, aby právě vrcholný akt demokratického zřízení — sněmovní volby — odpovídal ideálům a představám jeho průkopníkům z roku osmačtyřicátého, které byly opravdu tak nadějné a tak pamětihodné.
Skeptik nebo pesimista by mohl ukazovat, jak se nic na světě nemění, jak na příklad všecko úsilí Karla IV., směřující k blahu národního celku, je zcela totožné s úsilím naším, mladším o celých šest věků! Ale my, realističtí optimisté typu Havlíčkova, typu, jak soudím česky nejpříznačnějšího, nemůžeme být zvikláni touto shodou ve své víře v pokrok, v zlepšování jeho životních podmínek na podkladě stálého vývoje.
Je ovšem pravda, že i naše úsilí směřuje k blahu národního celku; starost o ně však nespočívá dnes na bedrech jediného dobrého vladaře a jeho bezprostředního okolí, nýbrž na každém z nás, jimž demokratické státní zřízení umožňuje osobně podílet se na zlepšování životních podmínek všeho lidu. I tomu ovšem věříme s Karlem Havlíčkem, že demokracie, která klade důraz na člověka, klade také
což znamená, že chce, aby odpovědnost za sebe nesvaloval na jiné a aby tudíž se zdokonalováním, reformováním života a lidí začínal u sebe, u své vlastní duše. Člověk se podle Havlíčka nesmí bát pohledět do očí vlastnímu nitru.
Ale také si s Havlíčkem řekněme, že člověk se vůbec nesmí bát a že každý poctivý muž, to je ten, který má své nitro čisté, se také bát nemusí. I to bude našemu životu prospěšné, že nám příští rok znovu připomene odvahu a statečnost největšího našeho novináře, který ve službě pro národní dobro uměl říci pravdu na všecky strany, i když za to platil existencí, svobodou nebo popularitou.
Bylo by tedy krásné, kdyby družba, jemnost citových vztahů i jejich vnějších projevů, ta láska a vzájemnost, které dnes o vánocích prosycují ovzduší našich domovů, co nejvíce prosytily i veškeren náš život veřejný. Vím dobře, že tento život nemůže být nějakou beránčí idylou, že celá naše doba na přelomu věků přímo určuje jeho dramatičnost a polemický, často až bojovný ráz dialogů. Ale přesto bych si přál, aby právě tam, kde se u nás probojovávají nové směry, nové myšlenky a koncepce a také ovšem tam, kde jsou obhajovány přednosti věcí vžitých, tradičních a prospěšných, byly zachovávány vždy a všude
mravy slušných, objektivních a snášenlivých lidí.
Milí přátelé, čeká nás ještě hodně starosti doma i ve světě, to já netajím ani sobě ani vám; a proč bychom si neměli tedy zpříjemnit život aspoň tam, kde to záleží jen na nás, na naší trpělivosti, vlídnosti a dobré vůli a kde na to svými silami stačíme?
Vzpomínám, s jakou otevřeností jsem loni touto dobou ukazoval na povážlivou mravní situaci naší mládeže, jak jsem žádal rodiče, vychovatele, všecky nás dospělé, aby přispěli k zlepšení tohoto stavu. Mohu-li dnes říci, že jsou letos zprávy o
že zvláště na některých vysokých školách je mravní stav studující mládeže až příkladně dobrý, je to nejen důvod k upřímné radosti, nýbrž i k pevné víře, že se našemu společnému úsilí brzy podaří zdolat i ty zbytky lží, nepoctivosti a demoralisace, které jsou u nás stále ještě hrozným dědictvím války a poroby a řady našich těžkých let minulého utrpení.
Nechť nás povzbuzuje k lepšímu životu upřímnost, čistota a citová opravdovost vánočních svátků! Prožijte je, milí přátelé, klidně a šťastně jako celý nadcházející velký jubilejní rok republiky s naším slavným všesokolským sletem!