Písně krátké lidu obecného českého

Údaje o textu
Titulek: Písně krátké v větším počtu starodávné lidu obecného českého, kteréž při muzice neb hudbě dávaly se hráti…
Autor: Jan Jeník z Bratřic
Zdroj: Písně krátké Lidu českého obecného, jež sebral Jan Jeník z Bratřic / z rukopisů vybral a vydal Dr. Miloslav Novotný
Vydáno: Praha : typ. Průmyslová tiskárna, 1929
Licence: PD old 70
Původní text je psán švabachem a archaickým jazykem s některými pravopisnými a gramatickými zvláštnostmi (např. „třj a osumdesateletý Starec neb Dédek“). Ve Wikizdrojích jsou texty z této knihy všude, kde to nenarušuje vyznění básně, převedeny do moderního pravopisu. Ukázka původního zdroje je přiložena k básním č. 1924.

Písně krátké
v větším počtu starodávné
LIDU OBECNÉHO ČESKÉHO,
kteréž
při muzice neb hudbě dávaly se hráti, při čemž
od tanečníkův vesele se zpívalo a notně tančilo neb rejdovalo.
Ačkoliv
mnohé z těch písní nemálo pohoršlivé
jsou, však předce jakási ostrovtipnost a
leckdes předivné a směšné nápady jim se odepříti
nemohou. Z kteréhožto ohledu, chtělo se,
aby se též taky zde, bez nejmenší proměny, vepsaly.
Sepsal
Jan Nep. Jeník Rytíř z Bratřic,
c. k. hýtman neb setník, tři a osmdesátiletý
stařec neb dědek, jenž tento přítomný rukopis
bez brejlí zde píše a jehožto hlava ještě
šedivá není, neb onou dosavade kadeřavé vlasy,
ještě dosti zhusta, krejou.
Ale
V hubě nemá jen zub jeden,
Ten se hejbá — poleze ven. — —
V Práze
leta 1838.

Z předu se říci musí, že každá ta krátká píseň, pro sebe, jinou melodii nebo arii má; kteréž všechny v měkkém tónu sazeny, velmi libě k sluchu a též k srdci dorážejí. Já tyto melodie všechny zpívat umím, alito jest mi, že muzikální neb hudební umělost neznám, sice by se byly zde též s tak nazvanými notami napsaly.

Obsah editovat

  • 1 (Kdyby mě to Pán Bůh dal)
  • 2 (Terynko bloudíš)
  • 3 (Vzal jsem si babičku stařičkou)
  • 4 (Žádnej neví, co já zkusit musím)
  • 5 (Kdybych já věděla, co dělá Matěj)
  • 6 (Když jsem já šel po jarmarce)
  • 7 (Hned jak jsem ráno vstal)
  • 8 (Mohla jsem se dávno vdát)
  • 9 (Kdyby se kněží ženit směli)
  • 10 (Chlapče můj)
  • 11 (Třebas já byl panímámo cikán)
  • 12 (Tatíčku nebeskej)
  • 13 (Naše dívka Anka samý sádlo)
  • 14 (Šla děvečka do krámu pro libru masa)
  • 15 (Já jsem se tě neprosil)
  • 16 (Já mám mou milou, rozmilou)
  • 17 (Šel sedlák s sedlačkou na posvícení)
  • 18 (Mladost, radost)
  • 19 (Prodala pole — prodala louky)
  • 20 (Zahrejte mi muzikáři)
  • 21 (Má panenko starodávná)
  • 22 (Než bych dala radvanovským chlapcům)
  • 23 (Málo pšenic, málo žit)
  • 24 (Vem si mne, můj milej)
  • 25 (Kdybych byla věděla)
  • 26 (Pochválen buď Ježíš Kristus)
  • 27 (Stará bába jede)
  • 28 (Třebas já pole, louky neměl)
  • 29 (Zle matičko, zle)
  • 30 (Šel tudy, měl dudy)
  • 31 (Však já mou Andulku znám)
  • 32 (Ty černý oči)
  • 33 (Vyletěla holubička ze skály)
  • 34 (Já mám ženu kvočnu)
  • 35 (To jsou koně, vraný koně)
  • 36 (Není na nebi tolik hvězdiček)
  • 37 (Má Andulko, má zlatá / Šel Jozífek na houby / Když jsem byla maličká)
  • 38 (Já tu nebudu)
  • 39 (Ančičko, skovej se)
  • 40 (Já nechci kováře)
  • 41 (Hop holka! / Stál jsem tam na pavlači)
  • 42 (Vždycky jest mi má mamička)
  • 43 (Každá matka ráda)
  • 44 (Proto jsem si kanafasku koupila)
  • 45 (Není tu není, co by mne těšilo)
  • 46 (Čáp chodí po poli)
  • 47 (Kde máš, Ančičko, viničku)
  • 48 (Kačenko, hubičko!)
  • 49 (Šel sedlák s sedlačkou z Dlouhé Vsi)
  • 50 (Já těch volů nepoženu)
  • 51 (Vzkázala mi včera moje milá)
  • 52 (Jdi má milá!)
  • 53 (To mne to sužuje)
  • 54 (Hejbej se Fértoušku modroučký)
  • 55 (K Radvanovu cesta zelená se)
  • 56 (Když jsi mne nechtěla, vem si rasa)
  • 57 (Což se mi, má milá, hezká zdáš)
  • 58 (Co to máš, Andulko)
  • 59 (Hop, holka, svlíkni kabát)
  • 60 (Dala se má milá do nemoci)
  • 61 (Má milá rozmilá Testko)
  • 62 (Měla jsem milého hulána)
  • 63 (Já mám žežuličku)
  • 64 (Nechoď za mnou)
  • 65 (Která je panenka boubelatá)
  • 66 (Radvanovský zámek mezi horama)
  • 67 (Nechce mne panenka žádná)
  • 68 (Jakou máš? Makovou.)
  • 69 (Alou! Za vodou!)
  • 70 (Hej! Ricau!)
  • 71 (Dejme my si, má Terynko, rejdovačku zahrát)
  • 72 (Pojď)
  • 73 (Kačenko moje)
  • 74 (Děti, proste tatíka)
  • 75 (Nespi, holka)
  • 76 (Copak mne má milá neznáš)
  • 77 (Ach, ach, ach, spálila jsem hrách)
  • 78 (Už je to uděláno)
  • 79 (Dokad trvá trnka)
  • 80 (Nebo mne zabijou)
  • 81 (Panenko z Tejna)
  • 82 (Panímámo jede k nám)
  • 83 (Za tou naší stodoličkou)
  • 84 (Naše kočička mrňavá)
  • 85 (Naše Anka tuze spavá)
  • 86 (Tatíčku starý náš)
  • 87 (Ptala se Zuzana Kuby)
  • 88 (Když jsem šel okolo vrat)
  • 89 (Já jsem ti pravila, nech toho)
  • 90 (Není na světě bylina)
  • 91 (Šla má milá z krčmy)
  • 92 (Naše Durka jako trdlo)
  • 93 (Hejbalíček přes špalíček)
  • 94 (Což je ta láska zlá)
  • 95 (Šel bych k mé panence)
  • 96 (Byla zima, vítr foukal)
  • 97 (O posvícení sedlák je pánem)
  • 98 (Jakživ jsem neviděl)
  • 99 (Za tou)
  • 100 (Šafářova dcera)
  • 101 (Já jsem rád)
  • 102 (Strakatá slepice, bílý kohout)
  • 103 (Černé oči jděte spát)
  • 104 (Plzeňský kováři)
  • 105 (Utíkej, Káčo, utíkej)
  • 106 (Pase ovčačka v zeleném háječku)
  • 107 (Když jsem já šel po ulici)
  • 108 (Nic nedbám, jen když mám)
  • 109 (Mého pána hodná chasa)
  • 110 (Sral, sral, sral)
  • 111 (V Oustrojově poorali)
  • 112 (Což ten náš pan farář pěkně káže)
  • 113 (Nejsi, nejsi, jak jsi se stavěla)
  • 114 (O můj zlatý kominíčku)
  • 115 (Třebas měla má panenka sto volů)
  • 116 (Kde je mládek, tam je stárek)
  • 117 (Vy jste pane páter)
  • 118 (Pepičku, Pepíčku! Copak dělá Káča?)
  • 119 (Zaplať ti Bůh)
  • 120 (Pojď sem ke mně, neboj se mne)
  • 121 (Zahrejte mně mou)
  • 122 (Ještě dnes bude ze mne kněz)
  • 123 (Šel řezník s řezníkem na jarmark spolu)
  • 124 (Ty jsi pěknej Kuliferda)
  • 125 (Nastokrát děkuju mej milej matičce)
  • 126 (Jak živ jsem, neviděl jsem)
  • 127 (Já mám chaloupku na vršku)
  • 128 (Nešťastný Brandenburku)
  • 129 (Třebas já byl otrhánek)
  • 130 (Pane Johanes! O půl zlatého)
  • 131 (Ach můj milý Bože!)

Takové krátké písníčky, jež se při hudbě v tanci zpívávaly, jest jich ještě veliký počet, a mnohem ještě víceji přišlyť jsou k zapomenutí. Neboť byliť jsou naši předkové veselé mysle a znamenití milovníci hudby a zpěvu tak, že sobě při každé schůzce neb shromáždění rozdílné, neb všeliké písně zpívávali.

Při vší práci svý, ba i za rádlem neb pluhem byloť jest ze všech stran slyšeti voráče zpívati, kterýchžto zpěvy v oudolích jemně se rozlíhaly.

Též také, zvlášť zimního času, když dlouhé večery jsou, scházívala se děvčata [se] svými přeslicemi v jakési chaloupce souseda svého, kdežto pak při jejich přadle pokaždý vesele se zpívalo, a po dlouho trvalém zpěvu buďto si předkládali hadačky k odpovědi aneb se povídaly historie a příběhy, kteréž se jim předivné, směšné [zdály] a v nich něco ostrovtipného býti se uznávalo.

Zdeť se též některé z těch písní vepíšou, ačkoliv snad mnohá z nich v některých vesnicích v zemi české až do této doby se zachovala a povědoma jest.

Při všech svých schůzkách a shledání sousedském, zvláště zimního času, za dlouhých večerů, jakož se již hned z předu řeklo, obyčejně se při přadle u přeslice vesele zpívalo. A když se někdy ten jejich zpěv něco časněji skončil, tu se teď předkládaly jakési hadačky k uhodnutí.

Z kterýchžto některé z nich, opravdu, za vtipné, a nemálo čiperné pokládati se mohou. Kolik jsem já sobě takových z mého mladého věku, ještě v své paměti podržel, ty já též, v následku, oznámím: