Písně kosmické/18

Písně kosmické Jan Neruda
17	18	19

Údaje o textu
Titulek:	Písně kosmické 18
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Czech and Slovak Language Resources Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

        Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
    den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
    jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
    jen co mrtvých stráže na modlení.

      Střídají se v svatém, hlubném tichu,
    beze smavých červánkových hříček:
    den tam neodvírá růžově svých víček,
    náhle plane v plamenné své hrůze.
    Jeho krok je němý, bez pospěchu,
    nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
    nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů -
    mrtvol nemá dechu ani slechu.
    Slunce žhavé v černém visí nebi,
    dolů z něho střely ohně srší,
    proudy ohně dolů z něho prší,
    ohně okeán se dolů lije -
    mrtvá půda příšerně se šklebí,
    s žízní děsnou, zimničně horoucí
    žhavé proudy ohně lokem pije.
      Kdyby bylo oko tam živoucí,
      jediné je sžehne slunce políbení,
      ale není tam to oko - není!

      A ta noc - to hrob v svém rozšklebení!
    Bez rosy noc, jež by vandrovníku
    perel do kadeří navěsila,
    beze snů noc, jež by milovníku
    milých kouzel srdcem rozesila.
    Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
    kdož by sčítal vše je světlonoše!
    ale všechny planou bez rozkoše,
    bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
    svítí jako drobné bílé lebi,
    jak když z černé země bílé svítí kosti.
    Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
    Jedním dechem plamy v ledy tvrdí -
    zima, zima, mráz až v báj rostoucí -
      by tam bylo srdéčko kés vroucí,
      v jednom trhlo by se okamžení,
      ale není tam to srdce - není!

      Měsíc mrtev. Siná jeho stále
    tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
    jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
      Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
      světla slavně kolem něho víří -
      Měsíčku, by bylo citného ti zoru,
      dnem i nocí zřel bys na obzoru
      vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.