Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk/9.
| Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk Karel Alois Vinařický | ||
| 8. | 9. | 10. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 9. |
| Autor: | Karel Alois Vinařický |
| Zdroj: | VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. IL–LV. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Převedeno z bratrského pravopisu. | |
Sídlo Bohuslavovo, hrad Hasištejn. — Okolí. — Vychovancové. — Cvičení. — Bibliotheka. — Učené příbuzenstvo. — Komonstvo. — Zábavy.
Pozůstalé zbytky hradu Hasištejna jsou patrné ještě důkazy prostrannosti a pevnosti bývalého sídla Bohuslavova. Mezi několika znamenitě vysokými a vesele zelenajícími se chlumy pnou se tyto šedé zříceniny na velmi příkrém pahoru, jehožto skalnaté stěny příroda nedostupným hradištěm učinila. Oubočí pahorní pokryto jest húštinou buků a lísek. V údolí teď leží hutě železné; podlé nich vede nyní dosti pohodlná cesta vzhůru k sesuté bráně do předhradí. V pravo zde vyniká z lesa 50 střevíců vysoká a někdy stavbami obklíčená věž. Zbořeniny v levo bývaly, jak se podobá, hospodářská stavení. Podále přichází se k jihozápadnímu kraji obdélného hřebenu horního, a přes dva ze skal vyhloubené příkopy vchází se do parkánu. Ještě nyní 40 střevíců vysoké hradby, založené na kolmo otesaných žulových skalách, obrubují znamenitou prostoru bývalého zámku, do něhož přístup hájívalo patero bran. Kromě zachovalé ještě 60 střevíců vysoké strážnice a jedné nižší zakulacené a dvou čtverohranných bašt a části kaply všecky jiné stavby rozkotány a rumem zasuty jsou. Vysoké buky a jedle metají stín na hroby hlučných někdy síní a chodeb. Vyhlídka s výše té spanilá jest a k jihovýchodu nesmírná. V rozmanité směsici leží tady před okem pozorovatelovým dědiny, háje, luka, pole a luhy křivolakou Ohří protékané.[1]
Toto pěkné a veselé okolí pokládal Bohuslav, za své Tempe. Vítalť on vychovatele svých synovců, učeného Sturna na Hasištejn těmito živými slovy:
Vítejž, hoste milý, chladivého-li Tempe si žádáš,
A stinných hájů, a pramenů studených. —
Pohleď, jak zeleným se šatí tady půda kobercem;
Zde stromoví klene krov obroseným lučinám.
Slyš, jak tu ztraceném hrdlička po soudruhu kvílí;
Doulická tady též vlastovice šveholí.
Onde i onde lesů se pnou k nebes obloze houště;
Tam vysoký s větrem dub hovoří těkavým.
Po straně této živí jezero všeliké druhy rybstva:
Šupinaté plynutém plémě po proudě plová.
I kdyby přívalná měla bouřiti hvězda a ledný
Hrad by ty báně šlehal; bezpeč u nás pobudeš.
Lev tady Africký neplení příbytky dědinné,
Ni skřiveným divoký klem se nesápe kanec.
Vzdálena jest odtud válečná hrůza; hadími
Zde vlasy nikde krutá netřese Tisifone.
Za zvuky trub polních, za bitevních třeskoty bubnů,
Zní jen písně u nás a struny líbohlasé.
A spíš líchotivé dotknou zde se dívky tě lokty.
Než by dravá nějaká šelma ti uškodila.
Bohuslav byl posud a zůstal až do konce svého svobodným. Dříve jej povolání k duchovnímu stavu, a později jeho takořka výhradní oddannost literárním zábavám od zasnoubení se zdržovaly. Zdáloť se mu, že péče a starosti se stavem manželským spojené ducha nedopouštějí svobodně se oddati mudrckému zpytování. (Ep. pag. 58.) Nemaje však svých, vychovával p. Bohuslav syny příbuzných, a sice Sigmunda a Mikuláše z Lobkovic. S nimi spolu učiti dal Fridricha Knoblocha a Volfganga z Kadaně, a Jana Schmidla z Chebu.
Dům Pánův podobal se malé akademii. Nescházelo na Hasištejně všelikých potřeb k vycvičení. V matematickém kabinetu nacházely se mapy, astrolábia, koule zemská i nebeská, a všeliké jiné nářadí hvězdářské. (Ep. Ap. ep. 17; Ep. p. 99, 105, 107, 110, 134, 147.) Pán opatřiti si hleděl každý nový umělecký vynálezek. Ani přírodovna (naturální kabinet) zde nechyběla. K jejímu rozmnožení, jak víme, (Ep. Ap. ep. 17.) Pán od Adelmanna nově oznámený druh štírů sobě vyžádal.
Největší však ozdoba Hasištejna byla bibliotheka. Bohuslav nelitoval nákladu, kdekoli se čeho vzácného dopíditi mohl. Jediný starý manuskript spisů Platonových koupil v Medioláně za 1000 dukátů. Práva země české s jinými pamětnostmi od Václava Baština z Libouše, místosudí dvorského, za jakoukoli cenu opatřiti sobě žádal. Jan v Hofu, Páni Fuggarové v Augsburku, Cherubini z řehole menších bratrů v Benátkách, a Řek Aristobolos v Krétě byli v zakupování a opatřování kněh stálí Páně Bohuslavovi jednatelé. Rovněž učení přátelé jeho Šlechta a Adelmann ledva mu dosti kněh opatřiti postačili. Když se jednou Adelmann ostýchavě omlouval, že nu snad někdy po druhé tytéž knihy zasílá, odpověděl mu Bohuslav, aby proto v zakupování kněh nebyl tesklivý. „Mám přátely,“ jsou vlastní slova jeho, „kterým takové knihy (duplikáty) darem dáti mohu.“ Více kněh než klenotů míti za užitečnější a šlechetnější soudil. Dle svědectví Jiřího Fabricia bibliotheka Hasištejnská v celé německé říši tehdáž za nejvzácnější a nejbohatší jmína byla. V poslední vůli ustanovil Bohuslav, aby vždy nejučenějšímu z Lobkoviců k ochraně svěřena byla, i odkázal ještě znamenitou summu peněz, z jejichžto ouroků vždy nové knihy kupovati se měly.
Příklad Bohuslavův působil i na jeho vychovance; i tito počítali slávu učenosti k ozdobě muže urozeného. Mikuláš z Lobkovic, první dědic bibliotheky Hasištejnské, byl veliký příznivec učených. Sigismund dožádán od akademie Vitenberské neváhal přijíti na sebe správu její; i odvezl tam ku potřebě učených 700 kněh z bibliotheky Hasištejnské, které ale později nazpět přivezené dílem v zámku Chomutovském shořely, dílem kolleji Jesuitské darované od zbouřených protestantů r. 1593 rozsápány byly. — Bohuslav Felix Hasištejnský, Pán na Chomutově a Líčkově, slovútný rada tří císařův († 1583), aby synu svému, Bohuslavovi II., příklad staršího jmenovce před oči postavil, daroval mu prsten po Bohuslavu I. zděděný, aby kolikrátkoli naň se podívá, pomněl na ctnosti a slávu předka svého. — Týž pak Bohuslav II. navštíviv akademii Vitenberskou také za rektora jejího zvolen byl; později do Vlach a Francouz se odebral, odkudž více se nenavrátil. S ním a bratrem jeho Valdemarem vymřela větev Hasištejnská Pánů z Lobkovic.
I samo komonstvo Pánovo podobným duchem nadšeno bylo. Panoš Bohuslavův, rytíř Jindřich Hrušovský od pacholetství na Hasištejně vychovaný, velikou sobě získal povědomost pěkné literatury, i uměl z paměti mnoho básní Bohuslavových. — Nevšední vycvičenost svého pilného a poctivého písaře Lukáše († 1505.) vychvaloval sám Pán, a vysílal jej často k důvěrnému vyřízení všelikých záležitostí k učeným přátelům svým. — Ve službě Pánově byl také František Tachovský, bakalář svobodných umění, jejž později na faru dosazeného velmi ochotně administratorovi arcibiskupství Pražského, M. Ambroži Chrtovi z Plzně, a kanovníkům Pražským poroučel. — Neméně přimlouval se Pán za své ostatní domácí známé i poddané, kdekoli toho potřeba žádala.
Časem se p. Bohuslav vyrážel honbou aneb řížbou: nic mu ale nešlo nad zábavy učené: studování, básnění, a dopisování svým učeným přátelům. Posláno-li mu odněkud nových kněh, všeho jiného se sprostiv, několik dní po sobě dychtivě je prohlížeje ztrávil. Jedenkráte přišli sluhové do bibliotheky za ním, zvěstovat mu, že jelen blízko hradu větří, tak žeby jej z okna zastřeliti mohl; Pán ale všecek zamyšlený: „Nechte mne na pokoji, já jiných nevyrovnaných rozkoší teď okušuji,“ horlivě odpověděl.
Vlídná jeho povaha přávala také lidu kratochvíl a radovánek, i díval se někdy na taneční kolo jejich (Ep. Ap. 17.); ano vytknul nám takovýto sedlský ples několika verši, a sice, jak se podobá, průvod svatební padesátiletých manželů, jejž jakožto příspěvek k národním starým obyčejům zde klademe:
Ondyno ples veselý sedlské viděli jsme čeládky.
Zkvětlou u dvora pod lípou s outlými jonáci
Děvčaty tancovali. Vlasy učesané maje a v cop
Zapletené, první nalilou nesl nádobu vínem
Vůdce plesu; stareček letitý důstojně za ním se
Bral manželkou doprovozen. Za starci mladistvá
Ostatní po dvou chasa nasledujíc podupává
Často nohou; vejská, že se téměř otřásaly hvězdy.
Ten s čepicí zelenou, a oděn strakaté do kazajky,
Líbě se usmíval na milenku; druhý za klobouček
Pero kohoutí sobě připav, svou dívku do vejšky
Vyhazoval, a jiný do kola svou dvorně zatáčel. —
- ↑ Popis ten podán jest dle laskavě mi poskytnuté zprávy od p. Karla Brandla, c. k. cestovního ouředníka v Dokzách, pilného popisovatele českých starých hradů.