Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXL. Témuž
Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic | ||
XXXIX. Janu Pibrovi | XXXL. Témuž |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXXL. Témuž |
Autor: | Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic |
Zdroj: | VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 103–106. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Karel Alois Vinařický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Převedeno z bratrského pravopisu. |
Žehrá na ploditele záští a nevolí, na ochablou mezi pány lásku k vlasti, na rušitele zákonů a pokoje, na konci zvěstuje noviny ze Španiel o výpravě proti Marokanům. Na Hasištejně 24. Ledna (1510?).
(L. O. p. 152.)
Ačkoli že mne všelijaké noviny z Prahy docházejí po známých, čas po čase mne navštěvujících: však listy tvoje mi o všem, co se tam děje, správy poskytují nejsvětlejší. Než při čtení těšil jsem se, i rmoutil. Míloť mi bylo, žes mi psal: nemílo, že se stalo, o čem píšeš. Neb rozšíří-li se plamen ten, a vypukne-li najednou potajné zaští mezi stavy našimi v různice veřejné: obávám se, aby celé to království ku zkáze přivedeno nebylo, a jak přísloví praví, když se páni rvou, aby poddaní vlasů k tomu půjčiti nemusili. I není se čeho jiného nadíti, leč že z takového záští a nevole války, vraždy, zpouště, loupeže a všecky ostatní následky porušených mravů na nás přikvapí. Výborně sice vůbec rozmlouváme; chválíme spravedlnost, velebíme víru a ctnost; nevinu do nebe pozdvihujeme; zákon a slušnost na jazyku stále nosíme, a vše to tak skvostnými slovy pronášíme, žeby se zdáti mohlo, jakobychom byli štítové obce: než nevím jak se stává, že pod barvou Katónů nazvíce Katilinové býváme. Kdož medle jest mezi námi, jenž by, nedím, krev svou vylíti, ale jen dosti malou částku jmění svého vlasti obětovati hotov byl? a kdož by na opak na zříceninách jejích se povýšiti a panovati nechtěl? A předce nečiníme povinností Pánů. Poroučeti se nám líbí, chrániti ale poddaných nedbáme. Jaká ta naše láska k vlasti, z toho lze poznati, že soudů zemských pohrdačové, sněmovních snešení rušitelé, loupežníkův ochránci a přechovavatelé nejen veřejně mezi námi chodí, ale i lidi bezouhonné tejrati sobě dovolují; a vše to předce mlčením pomíjíce, zánětu se rozplozujícímu dále růsti dopouštíme. Odtud pochází, že se v té obecné nekázni každý prostopášník domnívá, jakoby mu vše bylo dovoleno. Mnozí pak ještě zastávají a chrání takových božského i lidského práva rušitelův, ano vychloubají se, že vtipem, výmluvností a slovútností svou i bohaprázdné a nálezem všech stavů odsouzené zločince osvobozovati umějí.
Kdož mnedle nevidí, kam se uchýlí to ctižádostivé nejedněch usilování, aby se jen ku správě zemské dotřeli? Jako loď, na nížto se v čas vlnobití plavci hádají, kdoby správcem jejím býti měl, konečně utonouti musí: tak i to úsilné dychtění po místech předních obci nemůže býti prospěšné. Na důkaz ale, žeby tak zle posud nebylo, jako zde maluji, nepřipomínej mi nikdo starý Řím a ostatní obce, které podobným neduhem byly nakaženy. Jak ony rocením a nesvorností svých náčelníkův ku zkáze přivedeny byly: tak, neopatříme-li se lépe, nám se také a tím spíše stane, čím méně s to jsme, co se Římanům na čas podařilo, rozsáhlou mocí zastaviti záhubu svou. Pakli se ale po příkladech v cizině ohlížíme: proč raději o to se nepokoušíme, čím království vzrůstu a zvelebení docházejí, než čím se hubí a hynou?
Takový je stav království našeho, a předce mi mnozí vytýkají, že na sněmy nejezdím. Však vedlé mého zdání lépe jest, v ničemné zahálce život ztráviti, než jak říkáme, s vlky výti; i žádal bych sobě, abych, by možná bylo, ani také nezasléchal, nač se dívati nechci. Alespoň bych snad pokojnější mysli byl, a tolikráte zápasiti nemusel s bolestí traplivou, kterou mi klesání vlasti každodenně působí.
Tady máš smejšlení mé o věcech domácích: nyní o něčem přespolním, o čem mne přede čtyrmi dny ze Španiel zpráva došla. Emanuel, král Portugalský, drží již po několiko let čtyry města Afrikanská v moci své; s tím ale vedlé povahy lidské nespokojen, umyslil sobě opanovati ještě více měst krále Marokánského neboli Fečanského během válečným. Čil to Mouřenín; i sehnav asi padesáte tisíc lidu překazil úmysl Emanuelův, a mimo nadání zmocnil se Portugalského města, Arsilie, a naprosto všecky obyvately pobil, nešetřiv věku ani pohlaví; nyní pak tamější tvrz dobývá, která, že na příkru položena, a dobře ohrazena jest, a po moři potřebnou špíží zásobena býti může, outokům nepřátelským snad na čas odolá, zvláště pak že se ku pomoci jí král Portugalský a Španielský s valným loďstvem do Afriky přeplavili. S Marokánským spojili se ale ještě čtyři jiní králové ze vnitřní a zadní Afriky, a jak pověst udává, tři sta tisíců lidí ozbrojili. Zdráv buď, a piš mi brzo, chceš-li abych Tobě opět psal.
Chvalozpěv o sv. Anéšce spolu Tobě posílám.