Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XI. Janovi z Domaslavic
Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic | ||
X. Papeži Alexandru VI. | XI. Janovi z Domaslavic | XII. Témuž |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XI. Janovi z Domaslavic |
Autor: | Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic |
Zdroj: | VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 18–21. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Karel Alois Vinařický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Převedeno z bratrského pravopisu. |
Vyjevuje své potěšení nad zprávou, že Pražané se stolicí římskou u víře se srovnati hodlají. Ex Bulsama (?), (1494).
(L. O. p. 143)
Co se po mnohá léta ani lahozením ani vyhrožováním vymoci nedalo, nyní, jak se za jisto praví, z dobré vůle k místu přijíti má: páni Pražané totiž a celá obec do lůna církve se navrátiti hodlají; i již prý se vypravují poslové do Říma, kteří všecko, oč mezi nimi a stolicí apoštolskou rozepře byla, papeži k rozsouzení podati mají. Raduji se nad míru, anobrž nechápi velikost radosti své! Neb může-li býti kdo tak nevděčen vlasti své, jenž by se z obrácení tak slavného města, hlavy země české a ozdoby říše z celého srdce neradoval? Není pochyby, že dle příkladu Pražan také ostatní města lépe se rozmyslí; ano zdá se mi, jakobych za jakousi záclonou navraceti se opět viděl onyno časy přeblažené, jací pod císařem Karlem bývali, když do tohoto kvetoucího města všickni sousední národové putovali, jelikož mimo ně nebylo v půlnočních krajinách učení slavnějšího, aniže obchodu živějšího. Za dnů našich ovšem se od vrchu slávy daleko uchýlilo: než nadíti se smíme, že co Karlem způsobeno, to samé moudrostí a setrvalostí našeho krále a pána k cíli bude dovedeno, pokud jen Pražané, k sobe přišedše, nejen obecní, ale spolu církevní správu vedlé jeho žádosti a přičinění zříditi si dopustí, jaký oumysl nyní patrně na jevo dávají. Prahnu nevýslovnou žádostí, aby podniknutí tak blahodějné, a obecným počaté usnešením, co nejdříve utěšeného a každému pravému ctiteli vlasti žádaného dosáhlo konce! Rozvažuji-li ale obyčej nezkušeného množství, každým větru zavanutím sem a tam se klátícího, obávám se, aby onen starý vrah svými chytrostmi nepřekazil a nezrušil i toto předsevzetí. Neboť nalezají se lidé, kdož ctností vynikati nemohouce, zkažením jiných k bohatství a hodnostem přijíti doufají. Takoví ke všeličemu lid navozují, u jedněch rozsívajíce nedůvodné podezření, druhých kojíce nadějí novot. Předzvídajíť, že, bude-li vše smířeno a utišeno, vášně jejich nebudou míti více průchodu; pročež bouřky a různice počínají, aby v převrácené obci dosáhli, čehož v zachovalé a dobře spořádané dojíti nemohou. Ku potvrzení toho není potřebí uváděti příklady z letopisův řeckých, římských a jiných cizích národův; Praha jediná takových nazbyt podá. Pročež nepředejde-li se záhubným obmyslům takovým vší možnou péčí a opatrností, vyvedení záměru toho — ač bych nerád zde chtěl prorokovati, — žádati spíše než doufati se dává.
Ovšem původové podniknutí toho, ač mi neznámí, zdají se mi nemálo připovídati. Neb cokoli posud počali, nemá do sebe nic nejapného a vahavého, ale svědčí o jejich opravdové vůli, neunavené snažnosti, vážné a šlechetné mysli, a vroucí u víře horlivosti. Doufám tedy, že i dále bdíti budou v čas náhlící se bouře, obrátíce všecku svou péči a mysl k vyvedení toho svatého skutku; i přispěje jim pomocí svou Pán, pro jehožto čest a slávu vydávají se v nehody a nenávist u lidí bezbožných. Ó jaká pak bude jejich u Boha neskonalého, jaká u lidí dobré a šlechetně smejšlejících zásluha? záslužno-li jest vyvésti z bludu jediného člověka, čím více, vyvede-li se z něho celý národ? Slavno-li jest, vybaviti vlast ze jha násilného: mnohem slavnější býti musí udušení zárodu a semene nesvornosti, a napravení porušených a převrácených mravů. Sláva jejich nebude Čechy obmezena, ale rozšíří se po zemích, přeletí moře, a velebena bude jazyky a spisy národů všech; i potomstvo slaviti bude ctnost, ano žádný věk nevyhladí památku, jejich!
A co medle dím o samé Praze? Neklame-li mě smysl můj, brzy dojde zvelebení utěšeného. Naděje té poskytuje mi sličné její položení, zdravé povětří, a nadbyt všech k obživě potřebných věcí. Obchodem zlidnatí, a navštěvována bude mládeží po umění dychtící. Bude-li chtíti kdo buď u vojště, buď v radě učiniti se znamenitým, pospěje ku Praze, mistryni těchto umění. Sousední knížata a národové, těšící se z roztržek našich, opět se báti a v poctivosti nás míti budou. Přestane záští a zastaralá kyselost; nebude jeden druhého kaceřovati; alebrž všickni vespolek jedné matky synové, v jedné kolébce t. j. církvi vychováni, pod stejným zákonem a právem živi budeme. Zdráv buď!