Ottův slovník naučný/z Pelhřimova

Ottův slovník naučný
Pelhřimov	z Pelhřimova	Pelhřímovský

Údaje o textu
Titulek:	z Pelhřimova
Autor:	Jaroslav Fikrle
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 426–427. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mikuláš z Pelhřimova

z Pelhřimova Mikuláš, zvaný Biskupec (†asi 1459), bakalář pražský od r. 1409, hned na počátku náboženského hnutí českého stál při radikální frakci husitské, jejíž střediskem se stal Tábor. K výstředním učením, která během let následujících v Táboře se objevila, choval se Mik. z P. odmítavě, a když v září 1420 byl kněžstvem táborským zvolen za biskupa, t. j. ředitele duchovenstva a správce pokladnice bratrské, bylo to výrazem reakce, jež v Táboře proti pikartství nastala. Odtud stojí Mik. z P. v čele duchovenstva táborského a vystupuje v četných pozdějších konfliktech s mistry pražskými jako repraesentant táborských doktrin. Při známém hádání v domě Zmrzlíkově (10. pros. 1420) dovozuje, že nesluší sloužiti mši v ornátech, a vzhledem k 72 stížným článkům pražských mistrův přiznával, že »drží všechny ty články, kromě co v nich přidáno jedovatého«. Formulace táborského učení na synodě v Písku (v únoru 1422) povstala hlavně vlivem Mikulášovým. Šlo tu zejména o transsubstanciaci. Mikuláš šel dále než Wiklif; chléb a víno jsou mu jen znamením těla a krve Páně; Kristus přítomen jest ve svátosti ne »osobně a skutečně«, ale skutky svými, jejichž mocí činí ty, kteří u víře svátost přijímají, účastnými daru milosti boží. Zavrhuje dále očistec, modlitby za mrtvé, posty, svěcení svátků kromě neděle a všechny okázalé ceremonie církevní; jenom bible je mu pramenem křesťanství, nauky církevních otců jsou od lidí omylných, všechna universitní učenost zbytečna a škodliva. Někdy na počátek let dvacátých spadají jeho styky s Chelčickým; jednáno mezi nimi zejména o eucharistii a tu se oba mužové dobře shodovali; po synodě písecké však nesouhlasil Chelčický s formulací Mikulášovou a přátelství proměnilo se v prudkou polemiku. Roku 1423 účastnil se Mik. z P. hádání s Pražany na Konopišti; r. 1429 při hádání Payna s Přibramem (viz Payne) fungoval jako rozhodčí a v otázce transsubstanciace souhlasil s prvnějším. Když začalo jednání se sborem basilejským, stojí Mik. z P. na předběžných úmluvách v Chebu (1432) a později též v Basileji (1433). Hájil tam proti Carlierovi artikul o trestání veřejných hříchů v církvi, a to se značnou vehemencí, která členy koncilu urážela a jež mu i z české strany byla vytýkána. Po návratu do Čech spolu s Rokycanou a Paynem předsedal sněmu červnovému, kde slyšáni poslové koncilu. Po porážce lipanské nahlížel nutnost smíru s císařem a pracoval v tom směru. Zúčastnil se také sjezdu brněnského (1435). V potomních letech sdílel všechny pohromy, které stíhaly Tábor, a přičiňoval se všemožně, ale marně, aby zabránil konečnému jeho pádu. R. 1436 přijel do Prahy protestovat proti platnosti výroku Payneova, vynuceného císařem (viz Payne). V letech bezkráloví jedná s Ptáčkem z Pirkšteina na sněmu v Praze (v čnu 1443) o smír; donucen poměry musil svoliti ke svolání sboru kněžského do Kutné Hory; tam naposled hádá se s utraquisty pražskými, ale učení svého neuhájil: sněm roku násl. odsoudil učení táborské jako bludné. A když r. 1452 padl konečně Tábor, byl Mikuláš z P. vězněn nějaký čas na radnici staroměstské, až konečně slíbil poslušenství Rokycanovi. Svobody ani potom nenabyl; odvezen byl na Poděbrady, kdež chován byl až do své smrti. – Jeho spisy nábožensko-polemického obsahu známe většinou jen podle jména; jsou to polemiky proti Chelčickému, Kánišovi, Húskovi a Rokycanovi. Jak sám přiznává, působil na něj v tom ohledu jiný táborský kněz, Jan Němec ze Žatce. Znamenité ceny pro poznání náboženských dějin sekty táborské je jeho Chronicon continens causam sacerdotium taboriensium 1419–1444 (vydal Höfler v Geschichtschreiber der hus. Bew. II.). J. F.