Ottův slovník naučný/Pelhřimov

Ottův slovník naučný
Pelhřim	Pelhřimov	z Pelhřimova

Údaje o textu
Titulek:	Pelhřimov
Autor:	Václav Petrů, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 424–426. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pelhřimov (rozcestník)
Související články ve Wikipedii: Pelhřimov, Pielgrzymów (Opolské vojvodství), Starý Pelhřimov

Č. 3079. Znak města Pelhřimova.

Pelhřimov: 1) P., (Pilgram), král. město v jihovýchodních Čechách na říčce Bělé, při trati transversálky českomoravské, skládá se z vnitřního města a 5 předměstí; má 379 domů a 4727 obyvatelů (1900). Jest sídlem okr. hejtmanství, okr. soudu, kommissařství finanční stráže, cejchovního úřadu, státní pošty a telegrafu, děkanství a úřadů samosprávných. Dále jest tam státní vyšší gymnasium, měšť. škola dívčí, obecná škola chlapecká, pokrač. škola řemeslnická a škola mateřská, dva chudobince a nemocnice všeobecná. Z kostelů vyniká děkanský chrám sv. Bartoloměje, prvotně kaple zámecká, kostel sv. Víta, již r. 1236 farářem osazený, a hřbitovní kostelík Panny Marie. Z veřejných budov okresní soud, bývalý zámek, po požáru r. 1646 na polovici snížený, dvě starobylé brány městské, budovy Národního domu, c. k. vyš. gymnasia, měšťanských škol, měst. spořitelny, jakož i některé starší domy měšťanské. Průmysl a obchod zastoupen jest nově postaveným pivovarem parostrojním, spolkovou továrnou na škrob, lihovarem, továrnou na kartáče, největší v Rakousku, továrnou na zboží perleťové, třemi pletárnami, cementárnou, čilým obchodem obilním a velikými trhy dobytčími a koňskými. V městě působí spořitelna s ročním obratem přes 4 milliony K a dvě záložny (městská a hospodářská čili okresní). Pod městem rozkládají se neveliké, ale vkusně upravené sady na místě bývalého rybníka Soukenického. Znak městský (vyobr. č. 3079.). V modrém poli na zeleném trávníku stříbrná městská zeď se stínkami a branou otevřenou, jíž prochází poutník; za zdí jsou dvě stříbrné věže, mezi nimiž nad branou rakouský znak zemský.

Dějiny. Dle pověsti založen byl P. dvacátým druhým biskupem pražským Pelhřimem r. 1224. Na pověsti té jen tolik jest pravdy, že asi v tu dobu v rozsáhlém újezdě želivském, jenž byl Vratislavem II. darován pražským biskupům v náhradu za hrad moravský Podivín, založeno bylo hrazené město, jemuž dáno jméno po tehdejším biskupovi. Osazeno bylo prvotně obyvatelstvem německým, které se znenáhla počeštilo, živíc se hlavně obchodem, který byl velmi čilý, neboť za Přemysla Otakara II. se nejmenuje P. jinak než »Trhovým«. Tato zámožnost způsobila, že si mešťanstvo pelhřimovské dobylo na biskupech a potom i na arcibiskupech mnohonásobných výsad, mezi nimiž vedle práva soudcovského i té, že směli se říditi právními obyčeji, jichž užívala obec Starého města pražského. Klidný rozvoj města přerušen byl loupežením cizích rot za Oty Braniborského a za Jindřicha Korutanského, vyšinul se však zase za Karla IV., hlavně dolováním na stříbro na nedalekém Křemečníku, a trval bez ustání až do válek husitských. Roku 1416 arcibiskup Konrád z Vechty zapsal P. s Červenou Řečicí katolickým pánům Jankovi z Chotěmic a synovi jeho Jiříkovi, jenž se psal také ze Svídnice, za 4000 kop gr. p. V bouřích husitských zůstal P. většinou katolickým, jen čásť obyvatelstva přiznávala se k novému učení. Táborští mívali na P-ě své hejtmany, kteří odtud čelili hlavně proti Menhartovi z Hradce, jenž r. 1420 P-a dobyl, brzy však zase odtud byl vytlačen. R. 1436 postoupen byl P. se vším zbožím cís. Sigmundem Mikuláši Trčkovi z Lípy a na Lipnici, mírnému kališníkovi, pánu však velmi mocnému, nepochybně za to, že Trčka při volbě Sigmundově za krále českého platně v jeho prospěch působil. V následujícím potom mezivládí za nezletilosti Ladislava Pohrobka byly v P-ě v l. 1446–51 konány čtyřikráte sněmy zemské za přítomnosti Jiřího z Poděbrad, Menharta z Hradce, Oldřicha z Rožmberka a jiných předních pánů českých, na nichž jednáno o poměru obou velikých stran tehdejších, katolické a podobojí, jakož i vrchmoci v zemi, až konečně 3. srp. 1451 se stalo mezi oběma přátelské dohodnutí, které bylo hlučně oslaveno na nedalekém hradě Kameně, majetku tehdáž rožmberském. Rodina Trčkův vládla na P-ě velmi mírně a udělila městu mnohá práva, pročež byla od občanstva vážena. R. 1531 dostal se P. Janu Trčkovi, který občanstvo všelijak týral a pro ledaco se s ním škorpil. Jeho nástupce Vilém z příčin dosud nevyzkoumaných prodal P. r. 1550 Adamovi Říčanskému z Říčan za 9545 kop. Nový pán byl městu zvláště nakloněn a pro. půjčil měšťanům mezi mnohými výsadami také právo várečné. Syn a dědic jeho Karel byl muž povahy tvrdé a neústupné, jenž měšťany nepřestal pronásledovati; pro trpkosti takto vzniklé odhodlal se, když se byl přiženil na Nový Kolín a správy statku toho se ujal, P. prodati. Vlivem rytíře Jana Housky ze Zahrádky a na Pošné stalo se r. 1576 konečné dohodnutí mezi Karlem Říčanem a měšťany pelhřimovskými, dle něhož tito koupili panství se všemi vesnicemi za. 23.000 kop gr. č. Císař Rudolf rok potom smlouvu sice potvrdil, ale Říčanovi popřeno, že jes oprávněn P. prodati, ježto si arcibiskupové pražští vyhradili právo předkupné. Poněvadž arcibiskup tehdáž si nemohl na něco takového ani pomysliti, uznal císař za pravo, že se Pelhřimovští mají i u něho vykoupiti, což se také stalo. P. měl tehdáž 230 domů. R. 1596 byl P. listem císařským povýšen mezi města královská. Vykupování toto a povýšení vymáhalo mnoho nákladu, a tím asi se stalo, že v nastalém potom vzbouření proti rodu Habsburskému P. zůstal nečinným. Když pak po vzbouření stavů českých 5. září 1618 přitáhlo k P-u cís. vojsko pod Dampierem a Bouquoyem, opatrný magistrát pelhřimovský generály velmi uctivě přivítal a vojsko celých šest neděl a tři dni na vlastní útraty vychovával, což stálo přes 53.000 zl. rýn. Za tuto věrnost císař Matiáš Pelhřimovské pochválil a připověděl zároveň odměnu, »na niž budou potomci pamatovati«. Avšak r. 1623 poslána jest knížetem Lichtenštejnem vyšetřovací kommisse, aby zjistila provinění Pelhřimovských za minulé vzpoury a statků jejich k ruce královské komory se ujala. Odňaté statky činily 98.305 kop míš. K tomu ke všemu dostavovaly se do P-a nové obsádky vojenské, jež vymáhaly nových a nových nákladů, tak že obec o všecko jmění připravená horem pádem chudla. A aby neštěstí bylo dovršeno, povstal P-u nový nepřítel v osobě arcibiskupa Arnošta hraběte Harracha, který si činil nároky na zboží kdysi arcibiskupské, nabízeje za ně císaři 400.000 kop míš. V těžkém tom stavu Pelhřimovští se hájili se vší odhodlaností a dokázali na základě starých zápisův a trpce zkoušené věrnosti své k domu panovnickému, že se jim děje křivda. Císař Ferdinand II. nařídil r. 1625 nové vyšetřování, na jehož základě byly konečně r. 1627 statky všecky obci navráceny. Než i potomní běhy válečné vymáhaly na městu ohromných nakladů, tak že byla obec r. 1633 nucena dvě vesnice odprodati. Vrchol těžkostí dostoupil na P., když vtrhli po nešťastné bitvě u Jankova dne 6. března 1645 Švédové do krajin tamních, všecko drancujíce a pustošíce napořád. P. byl od nich dvakráte brandšacován, tak že občanstvo před nimi utíkalo do nedalekých lesů křemešnických, v nichž se na způsob zvěři ukrývalo. K tomu ke všemu r. 1646 vznikl o žních v městě zhoubný požár, a poněvadž bylo tehdáž veliké sucho a větrno, lehlo skoro celé město popelem. Škoda požárem způsobená odhadnuta byla na 100.000 zl., nemluvíc ani o tom, že nadobro byly zničeny všecky ozdoby a okrasy tehdejších domů, k nimž si měšťané nepomohli už nikdy, a že proslulé trhy pelhřimovské vzaly za své, jinam byly přeneseny a už nikdy nebyly obnoveny. Tím upadlo město do značných dluhů, z nichž však se moudrou správou a obezřelostí znenáhla vybavilo, tak že už r. 1680 vyjednával magistrát s řádem Piarum scholarum, aby v P-ě zřízeny byly školy latinské, kteréž jednání se dlouho táhlo a nevedlo k cíli. Teprve r. 1762 došlo ke zřízení škol latinských, které však byly po 19 letech od císaře Josefa II. zrušeny a německou školou normální nahrazeny. Za války o dědictví rakouské, jakož i ve válce sedmileté byl P. opětně navštíven vojenskými průvody, jimiž nemálo utrpěl. R. 1776 vznikly mezi občanstvem vážné rozepře o právo várečné, jež si osobovali majitelé domův uvnitř hradeb, spoluobčanům zabranským ho odpírajíce. Rozepře hnána byla až k rozhodnutí samého císaře; skončila pak se tím, že náčelníci hnutí toho prohlášeni za rebellanty a odsouzeni do žaláře. Ve válkách, jež vedlo Rakousko s Napoleonem, dleli v P-ě opět a opět Rusové (1800 a 1804), potom Francouzové (1805 a 1809) a Bavoráci, kteří město a celé okolí vyssáli velmi důkladně. Když potom nastaly doby klidnější, město znenáhla se zotavovalo ze ztrát za válek utrpených, k čemuž hlavně přispíval rozkvět řemesla soukennického. Soukenníci pelhřimovští rozváželi své výrobky nejen do okolí, nýbrž i na trhy vzdálené, jako do Plzně, Budějovic, Lince a j., docházejíce všude hojného odbytu. Jaká zámožnost v městě panovala v ty doby, svědčí na př. ta okolnost, že měli soukenníci r. 1835 ve spolkové pokladně tolik peněz hotových, že mohli zaplatiti ihned velkostatek Částrov, který jim byl tenkráte nabízen. Když pak bralo řemeslo soukennické vznikajícími továrnami za své, obracelo se občanstvo k polnímu hospodářství, jež provozuje z většího dílu až do dnešního dne. Rok 1848 byl v P-ě oslaven velmi hlučně, a poslední král. purkmistr vyprovozen z města násilím. Od té doby stálo město toto co do ruchu vlasteneckého vždycky mezi předními městy českými a osvědčilo vlasteneckou svou obětavost i tím, že zařídilo r. 1871 na vlastní náklad reálné gymnasium, jež bylo r. 1885 rozšířeno na vyšší a r. 1892 sestátněno. Také na provedení české dráhy transversální přinesl P. značné oběti. Z rodákův prosluli: Mikuláš z P-a, známý biskup strany táborské, Adam Cholossius, latinský básník, Pavel z P-a, professor universitní, Matěj z P-a, mistr svob. umění a professor universitní 1485–1512 a j. Pů.

2) P., Starý, vesnice v Čechách půl hodiny na západ od města P-a, s kostelíkem sv. Jana Křtitele, má 34 d., 253 obyv. č. (1900). Založena byla pro osadníky usedlé prvotně v těch místech, kde potom založeno bylo město. Rolničtí ti obyvatelé odstěhováni do nové dědiny, v níž zřízena byla rychta, ke které náležely vesnice Krasíkovice, Služátka, Chvojnov a Radětín. Pů.

3) P., také Poruba (Mährisch Pilgersdorf), ves a moravská enklava ve Slezsku, hejtm. Krnov, okr. Osoblaha, fara a pš. Rudoltice (městys); 59 d., 274 obyv. n. (1890), fil. kostel, 1tř. šk. a popl. dvůr.