Ottův slovník naučný/Zvonařství

Ottův slovník naučný
Zvonař z Cinperka	Zvonařství	Zvonec

Údaje o textu
Titulek:	Zvonařství
Autor:	Emanuel Leminger
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 726–728. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Zvon, Zvonovina
Heslo ve Wikipedii: Zvonařství

Č. 4840.

Zvonařství čítalo se ode dávna k řemeslům uměleckým. Lití zvonův jest i za doby nynější, kdy po stránce technické bylo velice zdokonaleno, výkonem dosti nesnadným: vyžadujeť vedle odbornické dovednosti též značné opatrnosti a nemalé energie i otužilosti duševní; vytvoření formy zvonové požaduje důkladných příprav konaných se svrchovanou péčí a neúmornou trpělivostí, a moment, kdy zvonovina do formy se vpouští, vzrušuje mysl zvonařovu, beztak až do krajnosti napiatou, nejistotou, zda dílo tak pracně uchystané se zdaří čili nic. Historie zaznamenává dosti četné případy, kde i proslulým zvonařům bylo přelévati zvony nevyhovující. Z. pěstovalo se s počátku v klášteřích; zejména pak mniši benediktinští, kteří vůbec předpisy řádu svého byli nuceni k vykonávání všech prací účelům řádovým sloužících, zabývali se litím zvonů nejen pro kostely své, nýbrž vysílali z řad svých i zvonaře kočovné. Teprve v XIII. stol., když hojnějším zakládáním měst se začalo vzmáhati cechovnictví, zmohutněla sdružení konvářů a vůbec kovolijců světských tak, že dovedla do oboru působnosti své vtáhnouti i živnost zvonařskou. Zvonaři usedlí měli své stálé, vhodně zařízené huti v bydlišti svém, avšak nezřídka, zvláště když v XV. a XVI. stol. nastala obliba zvonů velikých a ovšem také těžkých, bývalo zvonařům častěji slévati zvony v huti zatímní, zřízené na blízku zvonice, pro niž zvony byly určeny; ušetřily se takto značné útraty za dovoz a usnadnil se patronům kostela dozor na práci zvonařovu. Přední podmínkou pro zdárné ulití zvonu jest, aby s péčí svrchovanou byl upraven model jeho. K tomu cíli nutno zříditi především jádro modelu (vyobr. č. 4840.): v hluboké a dosti široké jámě zbuduje se na vodorovném pevně vyzděném základě Z homolovitá cihlová pec J, do jejíž dutiny má vzduch zpodem přístup několika průduchy V. Již při budování tohoto jádra hledí se k tomu, aby povrch jeho nabyl aspoň přibližně podoby, jakou má míti dutina zvonu; povrch ten se pak povleče vrstvou jemné hlíny, kteráž se ostrým okrajem prkenné šablony B — kolem svisné osy OS otáčivé — přesně skrouží. Potom se jádro důkladně vysuší ohněm uvnitř rozdělaným, při čemž nutno nahodilé snad trhliny pozorně umazovati a znova vysoušeti; konečně povrch jádra se natře popelem jemně prosátým a v rozředěném pivě rozdělaným. Zdařilé jádro učiní se pak základem modelu zvonového M. K tomu cíli přikládá se vlhká hlína po vrstvách na vrch jádra a postupně se vysouší; poslední vrstva hlíny se pak skrouží opět prkennou šablonou B, kolem téže osy OS otáčivou, jejíž vnitřní zaostřený kraj byl vyříznut podle zevnitřního profilu žebra zvonového tak, že při otáčení šablonou se vytvoří ve vrchní vrstvě hlíny již také všecky okrasné obroučky a linky k omezení nápisů. Model zvonu se doplní čepcem C, vypálí se a potře se vrstvou loje, kteráž se touže šablonou uhladí. Ve starší době dělávali prý model zvonu celý z loje, což bylo ovšem přípustno při zvonech malých. V době novější tvoří se toliko model koruny z vosku a obloží se hlinou; pálením se vosk rozpustí, a takto povstane v pálené hlíně forma pro oblouky koruny. Mimo to lze též okrasnou část zvonu (písmena, figurální reliefy a p.) z vosku urobiti a (máslem nebo terpentinem) na vnějšku modelu přilepiti. Konečně se model zvonu přikryje pláštěm P: nejdříve se model potírá zvařeným pivem, v němž jest rozdělán jemný prášek hlíny pálené s chlupy telecími, když pak nátěr tento na vzduchu řádně proschl, klade se naň tlustá vrstva hlíny tak, aby model po celém rozsahu svém byl přikryt; tento plášť musí dole k vyzděnému základu Z kolem dobře přiléhati, nahoře pak nutno v něm vykroužiti nálevkovitý otvor R pro model koruny. Pálením plášť ztvrdne, zároveň roztaje vosková výzdoba modelu a objeví se vyhloubenou na vnitřních stěnách pláště. Aby pak mezi jádrem a pláštěm povstala dutina K pro zvonovinu, zdvihne se plášť a model se odloupne a odstraní. Povrch jádra znova se potře popelem a dutina jeho se vyplní zemí upěchovanou; když byl vnitřek pláště pozorně prohlédnut a pokud třeba vyspraven, spustí se plášť opět do prvotní polohy své a se základem se neprodyšně spojí, jáma kolem pláště se vyplní směsí suché zemi, písku a popela a vše se důkladně upěchuje, aby plášť odolal vnitřnímu tlaku zvonoviny. Konečně se roztavená zvonovina stružkami vyzděnými, žhavým uhlím vyhřátými vpustí do formy. Asi za týden sejme se plášť se zvonu po částech a zvon se vyčistí a vyciseluje (pokud toho jest nutná potřeba). Na některých starých zvonech se zjistilo, že výzdoba zvonu nebyla z vosku zřízena a na modelu zvonu připevněna, nýbrž že byla na vnitřních stěnách pláště vyryta, kterýžto způsob jest sice jistější, ale zvláště při zvonech menších nepohodlný. Nejnovější technika zvonařská vrací se opět k tomuto způsobu. — Zavěšení srdce a upevnění zvonu na hřídeli jsou výkony velice důležité, pročež se nemá díti bez dozoru zvonařova. Empiricky bylo zjištěno, že váha železného srdce musí vyhovovati jistému poměru k váze zvonu; nejvhodnějším byl uznán poměr 1 : 40 s nádavkem 2,5 kg. Srdce se zavěšuje na řemeni; prodlouží-li se řemen časem, nutno závěs vhodně opraviti, aby srdce nebilo mimo okruh úhozový. K dřevěnému hřídeli připevňuje se koruna zvonu pevnými svlaky železnými; poněvadž pak železné čepy z hřídele vyčnívající za značného tlaku mocně o pánve (ložiska mosazná) se otírají, je třeba, aby mazadlem třeni bylo mírněno. Nebývá řídkým případ, že zvon nemaje ve hmotě své dostatek podajnosti při složitém způsobu chvění pukne od vrcholu k okraji (zvláště za tuhých mrazů). Shoduje-li se trhlina tato s klidní, není celkem závadna, ale musí býti pilováním rozsířena; leží-li však puklina v kmitně, narážejí okraje její na sebe a zvon se stal chřaplavým, kterážto vada zlá může býti odčiněna otočením zvonu kolem osy a znova zavěšením v poloze té, aby trhlina splynula s klidní. Aby oprava takováto byla trvalá, doporoučí se, trhlinu sponami sevříti a zvonovinou zalíti. Základní tón zvonu se touto opravou nezmění, avšak zvučnost a měkkost hlasu se tím poněkud poškodí. Nejčastěji se objevuje trhlina toliko ve věnci; tu stačí, vypiluje-li se puklina klínovitě a otočí-li se zvon tak, aby údery srdce nesměřovaly k místu poškozenému. Avšak opravou takovouto se základní tón poměrně podle množství odňaté hmoty zvýší a zvon nezaznívá již harmonicky. Hranice k zavěšení zvonův na věži musí se budovati s důkladnou rozvahou, neboť kdyby hranice tato se zdivem se stýkala více, než je nutně třeba, mohly by otřesy při zvonění vznikající a se zdivem se sdílející rušivě působiti na toto zdivo. Hranice se zhotovuje z pevných trámců dubových vhodně spojovaných; zvon nejtěžší věší se doprostřed, menší zvony po stranách jeho; je-li zvonův mnoho, staví se hranice o několika patrech. Velmi řídký, avšak zajímavý jest způsob zavěšení zvonů, jaký nacházíme v Kouřimi: zvony jsou tu otvory svými obráceny vzhůru k nebi a v poloze této se rozhoupávají.

Z. české nebylo v ničem zastíněno rozvojem z. v zemích sousedních. Vrcholu vyspělosti dosáhlo z. české asi ve 2. pol. XV. stol. a na výši té udrželo se až do počátku XVII. stol.; pracovalo se tu v četných proslulých hutích zvonařských v Praze (Joannes cantarista, Tomáš Jaroš, Brikcí z Cinperka), v Kutné Hoře (Ondřej Ptáček, Tomáš Klábal, Daniel Tapineus), v Hradci Král. (Ondřej Žáček, Eliáš Stodola, Adam Taraba, Václav Farář), v Rakovníce (Matouš Flemík), v Ml. Boleslavi (Petr, Václav), v Budějovicích (Štěpán, Valentin Arnold), v Klatovech (Martin Jindrů), Brně, Olomouci a j. a z nich zásobovány kostely výrobky znamenitými, po stránce technické i umělecké bezvadnými. V některých dílnách pěstováno řemeslo zvonařské po dlouhou řadu let příslušníky téže rodiny; v té příčině jmenujeme aspoň rod Brikcí z Cinperka v Praze, rod Ptáčkův a Klábalův v Kutné Hoře. Neblahá válka třicetiletá zasadila smrtelnou ránu z. českému; od té doby dostalo se řemeslo zvonařské výhradně do rukou mistrů přistěhovalých, z nichž někteří si dovedli získati pověst dobrou výrobky svými, zejména francouzský rod Pricqueyův v Ml. Boleslavi a v Klatovech, německý rod Kühnerův a Bellmannův v Praze, rod Pernerův v Plzni a v Budějovicích, a j. — Historii českého z. pěstovali jmenovitě: Ant. Rybička, Jos. Braniš, Fr. Bareš, Em. Leminger, K. B. Mádl, Fr. Lipka (na Moravě) a jiní. ELgr.