Ottův slovník naučný/Zákon

Ottův slovník naučný
Zákolany	Zákon	Zákoníci

Údaje o textu
Titulek:	Zákon
Autor:	neznámý, Gustav Zába, Kamil Henner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 397–398. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zákon

Zákon (lat. lex, fr. loi, angl. law, rus. zakon, něm. Gesetz, pol. ustawa, maď. törvény) v právě jest imperativní projev vůle oprávněného orgánu statní moci, opravující vynutitelným způsobem společenský řád. Poněvadž z. jest všeobecné, abstraktní pravidlo (již slovo samo ukazuje, že jest to pravidlo pro konání, proto ve starém rus. jaz. i pokon), týkající se všech příslušníků státu a vztahující se na všechny připady, musí býti jasně vysloven a veřejně vyhlášen. Proto jsou předepsány pro vydávání z-ů jisté formy. Ve státech konstitučních vydávati se mohou z-y jen se svolením zastupitelstva lidu čili t. z. sborů zákonodárných, parlamentů. Moc zákonodárná náleží tu sboru zákonodárnému společně s panovníkem, tak že parlament dříve o jistém zákoně se usnese a pak z. ten předloží se panovníkovi k sankci, načež teprve veřejně se vyhlašuje. Z-y dělí se podle různých hledisek na skupiny. Obyčejně upravují z-y všeobecně jisté právní poměry, jsou totiž všeobecnými právními pravidly pro všecky případy, a to jsou z-y všeobecné (leges generales). Jindy však obsahují pravidla pro určité osoby nebo věci, a to jsou z-y speciální. Podle toho, jaký právní obor z-em se upravuje, dělíme z-y na civilní č. občanské, jestliže se jimi upravují soukromé poměry právní, a na z-y veřejnoprávní. Tyto opět dělí se na z-y ústavní, správní, finanční atd. Podle toho, zda vztahují se z-y na celé státní území či jen na určitou jeho čásť, z-y dělí se na universální a partikulární. V literatuře rozeznávají se dále z-y formální a materiální. Je-li v z-ě obsaženo právní pravidlo obecně závazné, mluvíme o z-ě ve smyslu materiálním. Naproti tomu z-em ve smysle formálním rozumíme všeliký správní akt (akt vlády nebo panovníka), k němuž se vyžaduje svolení zákonodárného sboru, jak tomu jest na př. při zcizování státních statků. Z-m ve smysle materiálním může tedy býti i t. zv. nařízení (Verordnung, Erlass), jímž ve státě konstitučním rozumí se předpis hlavy státu nebo státních úřadů. Nařízení mohou býti vydávána obyčejně jen pro takové případy, kde z. má mezeru, kde jest nejasný, nebo kde vyžaduje podrobnějšího rozvedení zásad v něm obsažených (t. zv. prováděcí nařízení, Ausführungsverordnung). Takováto nařízení bývají vydávána v oboru státní správy, aby se úřadům dostalo návodu, jak jistý z. má se prováděti (instrukce, reglementy atd.). Nařízení ta nejsou arci z-y v materiálním smysle, poněvadž neobsahují všeobecně závazných právních pravidel pro všechny státní občany (právní nařízení, Rechtsverordnungen). Nařízení s povahou z-ů mohou býti vydávána, jen když panovník a vládní orgány jsou k tomu zmocněny ústavou nebo z-em. – Z-y počínají působiti někdy dnem, kdy byly vyhlášeny, jindy určitým dnem po publikování. V Rakousku nastupuje působnost z-ů, nebylo-li nic jiného ustanoveno, 45. dnem po vyhlášení. O vyhlašování z-ů u nás viz Říšský zákoník rakouský. O zákoníku zemském viz Čechy, str. 553.

Z. ve smysle filosofickém a přírodovědeckém jest vytčený vztah všeobecné pravidelnosti mezi sourodými členy nějaké řady. Nejvšeobecnější z. přírodního dění jest z. příčinnosti (principium causalitatis), jež zní: každá změna má svou příčinu, a stejné příčiny mají stejné účiny. Vyhledávati k daným změnám jejich zvláštní konkrétní příčiny, znamená stanoviti z-y daných úkazův. Ustálený zákonný výklad zjevův toho kterého odboru sluje theorie. Z. jest vždy všeobecný výraz, jímž si vykládáme příčinné dění určitého oboru zjevů, zahrnujíce jím rozmanitost stejnorodých případů, a právě proto, že z. jest příčinným výkladem, nepřipouští výjimek. V něm obsažen jest důvod poznání, proč něco jest takové a proč takové to býti musí. Zákonný výklad přírodního dění jest možný jen tehdy, trváme-li při zásadě příčinnosti. Z. přírody jest neměnitelný, všechno libovolné zasahaní v jeho řád jest vyloučeno. Vedle z-ů, které stanoví pravidelnost toho, co jest, jsou z-y, jež určují normy a zásady toho, co býti má, kterýchž příkazů možno poslechnouti, možno se jim i vyhnouti. Z-ům toho druhu náleží všeobecná závaznost mravní, po případě aesthetická, mluvíme totiž o z-ech mravních a aesthetických. Z-y logické stanoví ony tvary myšlení, od nichž uchýliti se nemožno, aniž bychom upadli ve spor. Z-ům těm náleží tolikéž ráz normativní. Zb.

Z. Starý a Nový viz Bible.

Z-y církevní. Právní poměry církvekatolické upraveny jsou jednak právem božským (ius divinum), jednak právem zvaným ius humanum, pr. lidským. Právo božské musí býti prohlášeno za takové nejvyšší antoritou církevní na základě Písma nebo podání božského (traditio divina) a jest nezměnitelné. Právo lidské – pozměnitelné – prýští ze z-a (lex) a z obyčeje právního (consuetudo). Z., aby byl platný, musí pocházeti od oprávněného činitele, t. j. příslušného zákonodárce, a musí býti řádně prohlášen čili promulgován. Nejyvšší právo zákonodárné přisluší papeži pro celou církev ve věcech církevních, ovšem v mezích práva božského. Forma papežskýcb předpisů jest různá (decretalis epistola, encyclicae litterae, chirographa, litterae apostolicae, bulla, breve, rescriptum atd.}. Platnost z-a není podmíněna ani formou, ani přijetím do nějaké sbírky. Při prohlašování papežských z-ů vyvinula se lásada, že uveřejnění v Římě učiněné jest platné pro celé křesťanstvo (publicatio urbi facta est orbi facta). V Římě činilo se prohlašování pravidelně tím, že z. byl veřejně předčítán a přibit na určitýcb místech. Veliké zákoníky papežské byly zasílány ve středověku nejslavnějším universitám. Nyní zasílají se opisy nebo výtisky z-ů jednotlivým biskupům. Časopis »Acta sanctae sedis« vycházející v Římě byl papežem Piem X. ověřen jako věstnik pro rozhodnutí papežská a kongregační, ale aniž bylo stanoveno, že každý z. papežský musí obsažen býti v časopise řečeném. Nedostatek závazného věstníku velmi se pociťuje odedávna. (Srv. články Bullarium, Corpus iuris canonici, Regest.) Jen výjimečně se předpisuje zvláštní uveřejnění z-a a činí se platnost na něm závislá, např. prohlášení tridentského předpisu o formě uzavírání manželství. Obecný sbor (concilium oecumenicum) nemá samostatného práva zákonodárného, neboť každé jeho usnesení má potřebí schválení papežského, by jako z. zavazovalo. Opačné stanovisko sborů reformačních se neujalo. Zákonodárné právo papežské se nepřenáší na úřady kuriálné; vydávají-li kongregace římské normy všeobecně závazné (declarationes, decreta), děje se to po předchozím schválení papežském. Pokud výjimky stanoveny nejsou, podrobení jsou papežským z-ům všichni členové církve; z-y ty jsou hlavním zdrojem práva universálního. Obyčejné platí z. papežský ihned, jakmile byl uveřejněn. Mají-li biskupové za to, že papežský z. rázu nedogmatického nebo nařízeni kuriálné by mohlo poškoditi církevní zájmy v diecési, mohou činiti odůvodněné námitky; ovšem není rozhodnuto, zda mohou prozatím zrušiti účinnost z. takových. – V církevních provinciích přísluší zákonodárné právo sboru provinciálnímu v mezích práva obecného; z-y zde usnesené mohou jen doplňovati mezery ponechané právem obecným nebo mohou blíže prováděti právo toto; k zaumezení možných odporů, předkládají se usnesení sborů řečených před prohlášením ku prozkoumání do Říma. Působnost z-ů těchto obmezena obvodem církevní provincie. V diecésích mají biskupové zákonodárné právo, nikoli diecésní synody. Meze tohoto práva jsou podobny jako při zákonodárství provinciálním, jen že z-y působí pouze v příslušné diécési. V těch případech, kde biskup vázán jest při správě diecésní souhlasem nebo radou kapitoly, musí šetřiti těchto práv kapitolních i při výkonu zákonodárství. Prohlášení z-ů biskupských jazykem latinským nebo zemským děje se přijetím do tištěnych sbírek (věstníku ordinariátního) neb okružníkem (currenda) k duchovenstvu nebo prohlášením se strany farářův nebo biskupským listem. Vikáři generální mají právo nařizovací beze zvláštní plné moci v záležitostech, které jim byly přeneseny všeobecně. Podobné právo má koadjutor dočasný a vikář kapitolní. Vedle toho vykonávají praeláti vyňatí z biskupské pravomoci zákonodárnou moc pro okres eximovaný, kardinálové vzhledem ke svým kostelům titulním, legáti a lateře co do legacií svých, apoštolští vikáři v objemu určeném plnou moci. Církevní kommunity (právnické osoby) maji právo autonomie, t. j. právo samostatně upravovati vnitřní záležitosti společenské; avšak úprava tato nesmí se příčiti právu obecnému ni partikulárnému, ni nabytým právům osob třetích, ni právům církevních představených ani zájmům církevním. Pro partikulárné právo mají ještě význam konkordáty (v. t.). V mezích práva zákonodárného mohou udělena býti privilegia, to jsou z-y speciální, jimiž tvoří se právo pro určitý podmět zvláště stanovený. Podobně může každý zákonodárce udělovati dispense ze závaznosti svých z-ů, t. j. může rušiti účinnost právního pravidla vzhledem k určitému poměru, který by jinak podléhal tomuto pravidlu. V církevním právě platí celkem tytéž všeobecné zásady jako v právě světském o trvání, změně, zrušení, výkladu, doplnění a odporu z-ův. – Církev katolická hájí stanoviska, že církevní záležitosti mohou jen církevním zákonodárstvím býti upraveny; státové v postupu dob různě se zachovávali k tomuto požadavku církevnímu, brzy jej uznávajíce, brzy odmítajíce, brzy obmezujíce, při čemž spor byl o rozsah pojmu záležitostí církevních. Detaily tohoto různého nazírání a staletého boje sluší hledati při vylíčení politických a církevních dějin různých zemí a státův. Hnr.