Ottův slovník naučný/Corpus iuris canonici
| Ottův slovník naučný | ||
| Corpus Christi | Corpus iuris canonici | Corpus iuris civilis |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Corpus iuris canonici |
| Autor: | Emil Ott |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 647–648. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Corpus iuris canonici [ko- kan-], obvyklý bibliografický název nejdůležitějších sbírek práva kanonického, nikoli označení výhradně platného úhrnku zákonníků církve. Skládá se ze sbírky soukromé, zvané Decretum Gratiani, ze tří zákonníků papežských nestejné povahy a ze dvou soukromých seřadění dekretálií papežských.
I. Decretum Gratiani jest velmi obsáhlá, v l. 1139–1142 vzniklá sbírka předpisů právních, těžených z nejrůznějších zdrojův a vážených z četných starších sebrání, zároveň však stručný nástin nauky práva kanonického z péra Gratiána, italského mnicha a učitele církevního práva v Bologni. Přesnými, úsečnými větami naznačuje totiž právní zásady, které z připojených hojných dokladů pramenných vyplývají, při tom ve shodu uváděje zdánlivě sobě odporující místa pramenů vytknutím toho, které z různých nařízení těch jest pozdějším anebo partikulárním anebo výminečným. Přídavky auktorovy k výňatkům pramenným, řečené dicta Gratiani nebo §§., ve vydáních kursivou jsou tištěna. Dílo rozděleno na tři části; podrobnější roztřídění I. a III. na distinkce připisuje se Pancapaleovi, žáku Gratiánovu, jenž první »summu« k práci mistrově složil a počet výňatků z pramenů vážených rozmnožil (zv. Paleae). Druhá čásť již dle Gratiánova rozdělení rozpadá se na právní případy (causae), k nimž připojeny jsou otázky (quaestiones) naskytující se za příčinou důkladného řešení toho kterého případu. Při každé otázce podávají se výňatky z pramenů příhodné k její řešení (canones). Prvý díl jedná o pramenech práva, o kléru, o povolávání a moci hierarchie; druhý o řízení před soudy církve, o právu majetkovém, řeholnickém, trestním a manželském, a v samostatném pojednání do druhé části vsunutém: de poenitentia; třetí díl věnován právním a liturgickým předpisům o svátostech potud nedotčených. Obsáhlost co do látky, přehlednost co do úpravy a kritický rozbor decr. Gr. způsobily, že soukromá práce tato došla nejvalnějšího rozšíření v době nejkratší (byvši též záhy biskupem Danielem [1159] do Čech přinesena), a že stala se základem jednotného vědeckého rozvoje práva církevního. Výňatky z pramenů, jež Gratián přijal do své práce, nezměnily tím původní svou moc a váhu. Sbírka jeho nestala se zákonníkem ani tím, že dočkala se officielního vydání. Pius V. totiž r. 1566 zřídil zvláštní kommissi kardinálů sesílenou učenci přivolanými ze zemí románských, aby sbor tento, zvaný Correctores romani, porovnáním četných rukopisův a vymýtěním omylů přepisovačův, opatřil pravé čtení pramenných výňatků, jež Gratián do svého díla položil, a aby výsledek důkladných prací těchto tiskem vvdal, což se stalo r. 1582 v Římě. Tvůrcem obecné glossy decr. Gr. jest Joannes Teutonicus (Semeca), jenž zemřel r. 1245–46 jako probošt halberstadtský.
II. Aby odstraněny byly nesnáze, jež vzcházely z toho, že po přijetí Gratiánova dekreta jakožto vítané pomůcky ve školách i soudech kolovaly četné sbírky pozdějších papežských zákonů (viz Compilationes antiquae), nařídil Řehoř IX. bývalému učiteli práv v Bologni, Raimundu z Pennaforte r. 1230, aby kriticky v jediný celek sloučil dosud platné zákony papežské, roztroušené po různých sbírkách a připoje dekretalie Řehořovy, sdělal tak osnovu zákonníka papežského, pro období po dekretu Gratiánově výlučně platícího ohledně práva obecného v církvi. Návrh r. 1234 schválený a prohlášený dělí se podlé vzoru starších sbírek zvaných compilationes antiquae na patero knih, jejichž obsah naznačován bývá pamětním veršíkem: judex, judicium, clerus, connubia, crimen (soudce, soud, klérus, manželství, zločin). Vzhledem k výlučnosti dotčené nazván byl zákonník tento: liber extra (rozuměj decretum Gr.). Glossu obecnou k němu sebral Bernardus de Botone († 1263).
III. Rozvoj poměrův obročních a řízení před círk. soudy zavdal podnět k četným novým předpisům, které podlé příkazův od papežů daných přidávány býti měly v příslušných hlavách rukopisů zákonníka Řehořova. Bonifacius VIII. uváživ nesnáze tím způsobené a neshody vznikající z toho, že i nařízeni rázu přechodního přijímána byla mezi přídatky dotčené, mimo to zřeni maje k hojným pochybnostem o pravosti kolujících dekretálů, vyhověl obzvláště vyslovené prosbě university bolognské za prohlášení nového zákonníka círk. práva v ten způsob, že nařídil 3 znalcům práva toho, aby dekretálie po vyhlášení zákonníka liber extra vydané, dosud platné, shrnuli v jeden zákonník dle obvyklé soustavy patera knih. Návrh po schválení r. 1298 jako zákonník prohlášený přidán býti měl co liber sextus k předcházejfcimu Řehořovu. Ačkoliv jest výlučným pramenem obecného práva církevního pro dobu 1234–98, nedotknul se platnosti onéch dekretálií, které nikoli sice doslovem, avšak úvodními slovy do sbírky byly pojaty (decretales reservatae), nebo jichž jen povšechné dle obsahu bylo se dotknuto. Glossu obecnou k tomuto dílu legislačnímu i k následující sbírce sestavil proslavený kanonista bolognský Joannes Andreae († 1348).
IV. Sbírku zákonů Klimentem V. krátce před úmrtím (1314) prohlášenou a usnesení koncilia vienneského (1311–12) znova prohlásil pro zvláštní příčiny nástupce jeho Jan XXII. r. 1317, avšak pouze jako authentické seřadění dle obvyklé soustavy 5 knih, nikoliv jako zákonník ohledně obecného práva církevního od r. 1298 výlučně platný. Pročež neujal se název této sbírky: liber septimus, nýbrž jen označení: Clementinae (rozuměj constitutiones). Posud uvedené sbírky omylně nazývány byly úhrnným heslem: c. i. c. clausum, jež vzniklo odtud, že církevní sbor basilejský nechtěl uznati jiných reservátů papežských, než které ve jmenované sbírky výslovné pojaty jsou.
Staré pařížské vydání, r. 1500–1505 upravené péčí právníka Jana Chappuisa, podlé něho pak pozdější, pojala v c. i. c. ještě:
V. Extravagantes Ioannis XXII., t. j. řadu dekretálií tohoto papeže ze starší chronologicky seřaděné sbírky, již jmenovaný znalec práva v soustavnou, na tituly se dělící uvedl, a
VI. Extravagantes communes, t. j. soubor dekretálií ze XIII. až XIV. stol. v rukopisech kolující, jejž týž roztřídil na 5 knih soustavy obvyklé, při čemž arci čtvrtou opatřil nadpisem liber quartus vacat, nemaje z oboru práva manželského nižádné látky.
Kanonisté seznámivše se s právem římským přirovnávali Decretum Gratiani k Pandektám, zákonník Řehoře IX. ke Codexu Justiniánovu, konečné spatřovali v zákonnících Bonifacia VIII. a Klimenta V. doplňky podobné Novellám. Aby obdoba sbírek c. i. c. s římským c. i. úplně byla provedena, pokusil se professor práva z Perugie, J. P. Lancelotus († 1590), o nástin předtridentského práva, nazvaný Institutiones iuris canonici, jemuž nedostalo se sice zvláštního schválení papežského, avšak vytištění r. 1563 a přijetí do vydání c. i. c. pozdějších.
Překlad některého dílu aneb celého c. i. c. na jazyk český není znám, ačkoli přívěsek k zákonníku Bonifacia VIII., tak řečené řehole právní Dini de Mugello se zachoval středověkým překladem v jedné jihočeské městské knize. Jinak ve Francii, kdež starofrancouzské překlady zákonníka Řehořova se vyskytují.
Mimo prvotisky jednotlivých částí, pak úhrnku c. i. c. uvésti sluší officielní vydání římské r. 1582, pak lyonské glossované r. 1671 ve třech foliantech, konečné Richterovo (1833 až 1839) a Friedbergovo (1879–81). Nejdůkladnější monografii o c. i. c. sepsal latinsky prof. dr. Laurin r. 1889. C. i. c. jest dosud základem círk. práva obecného, pokud později ani usneseními obecných sněmů církevních, zvláště tridentského, ani dekretáliemi, ani konečné obecným právem obyčejovým nebylo změněno. Pro právo světské nabylo recepcí cizích práv ve střední Evropě největší důležitosti, pokud jde o upravení řízení soudního před světskými soudy, působilo však nad to rozhodně též na rozvoj soukromého a veřejného práva. Tomu nevadil ve Francii odpor králů proti přijetí zákonníka Bonifacia VIII., aniž pak v Němcích zavržení celého c. i. c. M. Lutherem, jež zřejmě projevil upálením celé sbírky ve Vitemberce r. 1520. V Čechách navzdor nechuti Karla IV. ke sbírkám dekretálií vůbec, zvláště pak k některým dekretáliim Klimenta V., nebyla popírána závaznost c. i. c. ani od vyznavačů pod obojí. Působení práva círk. na rozvoj řízení soudního vůbec a v zemích českých zvláště podrobně vylíčil Ott v »Právníku« r. 1878. Ve vlastech českých zůstalo c. i. c. podpůrným zdrojem práva světského až do prohlášení všeobec. občanského zákonníka; neboť podobně jakož podlé řádu r. dv. 1654 hl. 7. §. 24. v Němcích při radě dv. bylo c. i. c. podlé instrukcí pro appellací na hradě pražském ze 26. listopadu 1644 zákonníkem, dle něhož při tomto soudě podpůrně mělo býti souzeno. Ott.