Ottův slovník naučný/Wiklif
Ottův slovník naučný | ||
Wijnants Jan | Wiklif | Wiklitz |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Wiklif |
Autor: | neuveden |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 228–230. Dostupné online. |
Licence: | PD anon 70 |
Související: | Autor:Jan Viklef |
Heslo ve Wikipedii: Jan Viklef |
Wiklif Jan (Wiclif, Wycliffe, Wiclef, Wyclif, Wickliffe), proslulý náboženský reformátor anglický. Pocházel z anglosaského rodu šlechtického, usedlého v sz. Yorkshireu, v místě zvaném Wycliffe. Rok narození jest nejistý (mezi 1320—1330, Matthew uvádí r. 1324, Lechler 1320, Buddensieg 1330). Také rodiště W-ovo není určitě známo. R. 1344 přišel na universitu oxfordskou. Studijní jeho léta plynula v době tuhých sporů politických a vědeckých; zejména to byl spor nominalistů s realisty. Vedle theologie a kanonického práva W. jevil veliký zájem o mathematiku a vědy přírodní. Od svých pak vrstevníků pokládán byl za nejlepšího dialektika. Jsa již dříve členem Balliolovy kolleje (fellow of Balliol), stal se asi r. 1360 jejím představeným (Master). R. 1361 obdržev faru ve Fillinghamu v hrabství lincolském, opustil, jak se zdá, na krátký čas Oxford. R. 1363 byl zase v Oxfordě představeným kněžského semináře (tak zv. Canbury-halle). Po dvou letech úřad tento byl mu odňat a vedení ústavu svěřeno mnichům, ač bylo to proti vůli zakladatelově, podle níž mnišské řády ze správy kolleje byly vyloučeny. W. proto poslal žalobu do Říma, ale marně. V této době (kol roku 1370) dosáhl hodnosti doktora theologie. R. 1374 dostal faru v Luttersworthu v hrabství leicesterském. T. r. byl ustanoven jedním z kommissařů, které král Eduard III. vyslal do Brugg vyjednávat s plnomocníky papežskými. V čele anglického poselství stál Jan, vévoda z Lancastru, s nímž W. v té době se sblížil a v němž později měl nejmocnějšího příznivce a ochránce. Na sjezdě v Bruggách měl býti odstraněn dlouho již se táhnoucí spor mezi vládou anglickou a kurií římskou o t. zv. provise č. kollace (viz Collatio), vyvolaný statutem krále Eduarda III. z r. 1351 (Statute of Provisors 25 Edw. III Stat. IV A.D. 1351), jímž pohroženo bylo vězením každému, kdo by přijal provisi od papeže, sídlícího v té době v Avignoně a podléhajícího úplně vlivu Francie, s níž Anglie vedla po dlouhá již léta válku. Rokování v Bruggách protáhlo se od čce 1374 do září 1375, žádoucí však shody nedosaženo. Navrátiv se do Anglie W. odměněn byl od krále za prokázané služby praebendou z kollegiátního kostela v Austě (ve Westbury), po čtrnácti dnech však se jí vzdal, nechtěje býti mnohoobročníkem. Jsa až do smrti držitelem fary v Luttersworthu, žil téměř ustavičně v Oxfordě, kde přednášel na universitě. Po návratu z Brugg W. počíná ostře vystupovati proti zlořádům tehdejšího kléru, zejména pak proti římské kurii. Již dříve W. ve sporu anglického parlamentu se stolicí papežskou postavil se na stranu parlamentu a v traktátě De dominio prohlásil, že ve věcech světských moc králova je nad moc papežovu. Teprve však ve velikém spise O občanském panství zasáhl řízně do tehdejších poměrů politických a církevních. V traktátě tomto obsaženo bylo 18 thesí, kterých W. na sklonku r. 1376 na universitě před posluchačstvem obhajoval a ve kterých s neslýchanou smělostí brojí proti tehdejšímu církevnímu zřízení, zejména proti světské vládě kněží. Církev má se vrátiti k chudobě časův apoštolských, její světské statky jí nejen neprospívají, ale škodí. Ke konci W. pronáší smělou myšlenku, aby péči o duchovenstvo vzal na sebe stát. Tyto názory, nesoucí se duchem protiřímským, jímž ovládán byl od řady let angl. parlament, rychle došly sluchu mezi šlechtou i lidem. Na druhé straně ovšem zdvihl se proti novému reformátorovi tuhý odpor, nejdříve — jako vždy — z řad mnišských (toliko minorité s počátku byli W-ovi příznivi). Na jejich žaloby papež Řehoř XI. rozkázal biskupovi londýnskému Williamu Courtenayovi, aby vzal W-a do vyšetřování. Za tím účelem W. byl vyzván, aby 19. ún. 1377 dostavil se do chrámu sv. Pavla v Londýně. W. přišel v průvodě svých příznivců vévody z Lancasteru a lorda Percyho, avšak dříve než došlo k výslechu, vznikl spor mezi vévodou Lancasterským a biskupem Courtenayem. Biskupa, jemuž vévoda pohrozil násilím, ujali se londýnští měšťané a místo vyšetřování W-a došlo k pouliční bitce, v níž vévoda málem byl by přišel o život. Na stálé žaloby proti W-ovi papež poslal na jaře r. 1377 do Anglie pět bull, v nichž jednak arcibiskupa a universitu, jednak krále vyzývá k ráznému zakročení. Bully tyto však minuly se téměř úplně svým účinkem. V té době zemřel král Eduard III. (21. čna 1377) a nástupce jeho Richard II. podléhal úplně vlivu vévody z Lancasteru, W-ova příznivce. Teprve v březnu r. 1378 W. byl povolán k arcibiskupovi na zámek Lambeth. Shromáždění však angličtí hierarchové netroufali si nic proti němu podniknouti, když venku hlučící davy demonstrovaly ve prospěch W-ův, zvláště pak když princezna Waleská, vdova po zemřelém »Černém princi« a matka vládnoucího krále Richarda II., předem varovala shromážděné praeláty, aby proti W-ovi ničeho nepodnikali. Výslech konečně přerušil londýnský lid, který násilím vedral se do zámecké kaple. Postrašeni praeláti toliko zakázali W-ovi své názory veřejně šířiti. Nabývaje čím dále, tím větší odvahy, W. sám, když hierarchie byla proti němu bezmocná, formuloval své učení v 33 článcích a poslal je do Říma papeži. Řehoř XI. však v té době zemřel a při volbě jeho nástupce událo se osudné schisma. V tu dobu spadá poslední a nejdůležitější fase W-ova působení. Nejsa znepokojován církevními úřady jal se s velikým úsilím, jak slovem, tak obzvláště perem, šířiti své učení. V tu dobu spadá anglický překlad bible, první to překlad bible na jazyk germanský od dob Ulfilových (jak veliký podíl na překladě má W., není jisto, překlad byl dokončen krátce po jeho smrti). V téže době vznikly i proslulé traktáty De ecclesia a De potestate papae. Názor, jenž jako červená niť táhne se těmito spisy, jest: hierarchie není církev. Papež má žiti v chudobě; všude pak W. dovolává se Písma svatého jako jediného, neomylného pramene učení Kristova. V té době W. znepřátelil si i řády žebravé, dříve celkem přátelské, a brzy nastal mezi nimi a W-em urputný boj, v němž vítanou zbraní mnichům bylo, že W. zašel v té době na půdu věrouky, stav se zřejmým kacířem. W. totiž zavrhl učení o transubstanciaci, nemoha v mysli své srovnati, kterak by kněz mohl Boha (tvor stvořitele) udělati (conficere). Hlásal, že Kristus ve svátosti přítomen jest toliko duchovně. Když pak v létě r. 1381 sestavil své učení ve stručných 12 článkův a veřejně prohlásil, že jich chce proti každému hájiti, církevní úřady uznaly za nutné znovu proti němu vystoupiti. Kancléř university kázal některé z těchto článků prohlásiti za zřejmé kacířství. W. však v přítomnosti deputace, která mu to v jeho posluchárně oznámila, prohlásil, že kancléř university aniž kdo jiný nemůže jeho přesvědčení změniti, a odvolal se ne k papeži, ale ke králi. Požívaje ochrany mocných svých příznivců W. zacházel dál a dále. Přívrženci jeho rozmnožili se tak, že jistý vrstevník napsal, že každý druhý člověk jest lollardem (v. t.), t. j. stoupencem W-ovým (vlastně rozsévačem lollia [bejlí]). Obrat W-ovi nepříznivý nastal, když r. 1381 vzniklo veliké selské povstání vedené Watem Tylerem. W. povstání zavrhoval, nicméně vina byla sváděna na něho. V té době, zvláště když byl též ochránce W-ův Jan z Lancastru pozbyl vlivu u dvora, dávný protivník W-ův William Courtenay, tehdy již primas-arcibiskup canterburský, odvážil se znovu vystoupiti proti němu. Ke dni 17. kv. 1382 svolal synodu anglických biskupův a jiných praelátů do Londýna. Tento koncil, známý v historii pod názvem Earthquake-Council (koncil zemětřesení), ježto první jeho sesse přerušena byla zemětřesením, odsoudil 10 článků W-ových jako kacířské a 14 jako bludné (kacířské články týkaly se eucharistie a církevního zřízení). Tak učení W-ovo bylo odsouzeno, ale na osobu populárního kacíře ruku vztáhnouti nikdo se neodvážil. R. 1382 W. povolán byl ještě jednou před církevní kommissi, ale opět propuštěn, když byl parlament rozhodně odmítl přispěti k vykořenění wiklifismu. Nejsa nikým znepokojován, když bylo učení jeho vypuzeno z oxfordské university, uchýlil se na svou faru do Luttersworthu a věnoval se poslední léta usilovné činnosti literární. V té době vznikl proslulý Trialogus, v němž W. pokusil se o systematické vypsání svého učení, z pamfletů pak anglicky v té době napsaných měl největší úspěch The crusade (Křížová výprava), napsaný proti papeži Urbanovi VI., jenž vyhlásil křížovou výpravu proti vzdoropapeži Benediktu XIII., jíž účastnila se též hierarchie anglická. R. 1384 papež Urban volal W-a do Říma, bylo však již pozdě: smělý reformátor, byv při mši raněn mrtvicí, zemřel 31. pros. 1384. Pohřben byl v Lutterworthě. Na sněmě Kostnickém (4. kv. 1415) bylo sneseno kosti jeho z hrobu vyzvednouti a spáliti, což stalo se teprve r. 1428. Pokud se týče vlivu spisů W-ových na Čechy, zejména na Husa (v. t.), nelze popříti, že byl neobyčejně mocný. Naproti tomu však bylo by nesprávné dívati se na reformní hnutí české v druhé pol. XIV. a poč. XV. stol. jako na pouhý wiklifismus z Anglie do Čech přinesený. České hnutí náboženské vzklíčilo z půdy domácí, ve vzrůstu jeho však měl silný podíl vliv W-ův.
Prameny a literatura. Z četných W-ových spisů mnohé nejsou posud vydány. Do XIX. stol. znám byl Trialogus, který po prvé vytištěn byl r. 1527 v Basileji. V podstatě toto dílo jest výtahem z W-ova obšírného spisu »Summa theologiae«. Epochu v badání o W-ovi tvoří práce Waltra Waddingtona Shirleye, který vydal katalog W-ových spisů: A catalogue of the original works of John Wiclif (Oxford, 1865). R. 1884 — v roce pětisetleté památky smrti W-ovy — ustavila se v Anglii společnost pro vydání všech W-ových spisů »Wiclif-Society« (seznam vyšlých posud děl registruje Loserth v Geschichte des späteren Mittelalters, Mnichov a Berlín, 1903). Z četných monografií o W-ovi třeba vytknouti: Lewis, The history of the life and sufferings of John Wicliffe (Lond., 1720, nové vydání 1820); G. Lechler, Johann v. Wiclif und die Vorgeschichte der Reformation (Lip., 1873, 2 svazky); Matthew, John Wiclif (Lond., 1884); Buddensieg, Joh. Wiclif und seine Zeit (Gotha, 1885); Loserth, Ueber Wiclifs erstes Auftreten als Kirchenpolitiker (Festschrift f. Krones, 1885); t., Hus u. Wiclif (Praha, 1884); Heine, Wiclifs Lehre vom Güterbesitz (dissertace, Erlanky, 1903). Literatura týkající se vlivu W-ova na Čechy najde se u Zíbrta, Bibliografie české historie, II, str. 1123 a sl.