Ottův slovník naučný/Hus

Ottův slovník naučný
Hurz	Hus	Husa

Údaje o textu
Titulek:	Hus
Autor:	Václav Novotný, František Xaver Jiřík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 902–923. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus
Heslo ve Wikipedii: Jan Hus

Hus, hrad, viz Husa 1).

Hus Jan, mistr. Dle rodiště svého Husince zván zprvu Janem z Husince, teprve později vyskytuje se jméno H., kteréhož také on sám užívá. Za rok narození přijímá se celkem obecně r. 1369, ač sotva lze pro tento rok silnější důvod uvésti nežli ten, že není vážného důvodu proti němu. Ještě s menší pravděpodobností lze 6. červenec za den jeho narození přijímati. Byl ne jediným synem nezámožných rodičů. Sám praví o sobě, že býval žáčkem lačným. Pověst, že nabyl nižšího vzdělání ve škole prachatické, je jistě velmi pozdní. Z vlastních výroků H-ových zdá se, že navštěvoval i nižší školy v Praze. Sdílel osud většiny chudých žáků, živě se zpíváním po kostelích i jinými službami kostelními, ani účastenství při rozličných kostelních hrách se nevyhýbaje. Ani v universitních studiích nebyl nadbytek jeho soudruhem, jak patrno ze zprávy, že obětoval poslední čtyři groše, aby dosáhl odpustků v milostivém létě 1393, a pak nucen byl spokojiti se suchým chlebem. Rovněž nezměnil se ani jinak způsob jeho života. Dle jedné zprávy bydlel s Jeronymem, Jakoubkem, Markem a Jeronymem, později mnichem, v kolleji krále Václava, ač tento výklad zmíněné zprávy není nutný. Ještě jako mistr míval, právě jako všickni jiní, zálibu v pěkném oděvu, ve veselé společnosti při kvasu a zejména rád hrával v šachy. Podobně nelišil se ani postupem vzdělání od ostatních kollegů. Hlavním pramenem tehdejšího učení v theologii na universitě Pražské byly „Libri sententiarum“ Petri Lombardi, nedávno od Konrada Soltowa příručně spracované, které, rovněž jako „Decretum Gratiani“, H.,jak se zdá, horlivě studoval. S větší nebo menší pravděpodobností lze také přijímati, že záhy seznámil se blíže se spisy Augustinovými, Řehořovými a Bernardovými. Hodností akademických dosáhl obyčejným tehdy postupem; r. 1393 (v září) stal se bakalářem, 1396 (v lednu) mistrem svobodných umění a někdy v této době též bakalářem v theologii. Z učitelů svých vzpomíná později zejména M. Mikuláše, příjmením Biceps, M. Vojtěcha, Mikuláše z Litomyšle, Štěpána z Kolína, Jana Štěkny, Petra ze Stupna, v době, kdy o nich mluví (1409), již zemřelých, a zvláště také M. Stanislava ze Znojma, později svého protivníka. Sotva lze pochybovati, že by přátelství s M. Štěpánem z Pálče, kterého pouze o rok dříve mezi mistry přednášejícími spatřujeme, mělo na H-ův vývoj jistý vliv. Od r. 1398 vidíme i H-a mezi přednášejícími a nelze dle zachovaných zpráv popírati, že mu již dosti záhy náleželo místo ne poslední. Připadly mu častěji rozličné čestné funkce ve fakultě, od sv. Havla 1401 do sv. Jiří 1402 byl děkanem fakulty, t. r. o sv. Havle zvolen za rektora university, kterýžto úřad zastával do sv. Jiří 1403. V době svého rektorátu měl i jiný úřad, který stal se základem celého jeho významu, úřad kazatele Betlémského.

Nevíme určitě, kdy H. přijal svěcení na kněžství, pravděpodobně stalo se tak r. 1400. H. již v mládí byl odhodlán státi se knězem, tenkráte ne z jiného důvodu, než aby opatřil si bezstarostný život. Došed úřadu kněžského, věnoval se mu se vší opravdovostí. Vliv t. zv. předchůdců H-ových na tuto změnu nověji až na nejmenší míru stlačován; ale právem lze přisvědčiti Tomkovi, spatřuje-li v H-ově přilnutí k činnosti kazatelské hned v prvních létech ovoce působení jeho domácích předchůdců. Ostatně podrobné šetření v otázce této nebylo dosud takořka ani začato. Zároveň lze pozorovati v této době změnu základního pojímání zbožnosti a povinností křesťanských, o jakém episoda z milostivého léta 1393 ještě nesvědčí a kteréž později dále se rozvíjelo ve zřejmou opposici proti církvi. Obrat ten bývá někdy líčen jako něco nenadálého, co dostavilo se náhle po studiu spisů Wiklifových. Že však obrat byl, ne-li právě způsoben, tedy jistě připraven delším vývojem, jest více než pravděpodobno. Již Schwab jasně ukázal, že studium Petra Lombarda a dekreta Gratianova samo bylo způsobilé, aby položilo základ k mínění, které zásadně různilo se od obvyklého nazírání školského. Zprávy pak, které máme o H-ově činnosti a názorech před poznáním Wiklifa theologa, ačkoli řídké, přece postačují k důkazu, že H.již tenkráte v lecčem svému pozdějšímu mínění dosti se blížil. Tento duševní process, tyto neuvědomělé jakési počátky obratu pak dovršeny byly poznáním theologických spisů Wiklifových, kteréž mistr Jeronym někdy r. 1401 nebo 1402 do Prahy přinesl. Filosofické spisy Wiklifovy znal H. již dříve a nalézal v nich zálibu, že vlastnoručně některé z nich opsal. Tím větším dojmem pak působily naň spisy theologické. Co ve vlastní jeho duši dosud klíčilo, nenacházejíc určitého výrazu, nalezl ve spisech anglického reformátora jasně a přesně vyjádřeno, tak že neváhal později, dle obvyklého tehdy způsobu, celé větší nebo menší partie do vlastních děl přejímati. Tvrdíval častěji, že Wiklifovy knihy to byly, jichž opětným a opětným čtením oči mu byly otevřeny. Ve vývoji H-ově jest Wiklif článkem, ačkoli časově posledním, přece nejdůležitějším, ale ne jediným. Přináší mnoho nového do ducha H-ova, ale znamená také namnoze jen ujasnění, utvrzení a ucelení starších, více nebo méně jasných pravd a bylo by jistě nesprávno odvozovati všecko, v čem nějaká podobnost mezi H-em a Wiklifem, jenom z vlivu jeho. Tak bylo již velmi často vyloženo, že Wiklif ze všech povinností a práv kněžských nejvýše cenil činnost kazatelskou. A k této právě H. hned po svém svěcení přilnul nejvíce. Kázával častěji v kostele sv. Michala na Starém městě. Jestliže již ta okolnost, že kázání jeho z této doby záhy kolovala v opisech, právem brána bývá za doklad, kterak H. k úřadu kazatelskému přilnul a záhy oblibě se těšil, může toto svědectví jen ještě sesileno býti faktem, že v druhém roce svého kněžství, 1402, byl ustanoven za správce a kazatele v kapli Betlémské, v kterémž úřadě 14. bř. t. r. od arcibiskupa byl potvrzen. Že k úřadu tomuto vybírán býval muž, jenž činností kazatelskou již vynikal, toho důkazem již účel kaple Betlémské sám i jméno bezprostředního předchůdce H-ova v Betlémě, M. Štěpána z Kolína. Ale jako z toho patrno, že H. na kázání největší váhu kladl, neméně jest jisto, že činil tak již před seznáním theol. spisů Wiklifových a že tedy k podobnému názoru dospěl, ne-li samostatně, tedy bez Wiklifa. Vysvětlení této podobnosti bez Wiklifa je však v tomto případě tím možnější, čím méně smíme zapomínati na dobu, v niž působení H-ovo padá. Nebyloť v té době jistě obyvatelstvo zapomnělo dosud výmluvných slov někdy Waldhauserových, Milíčových a j. a několik let toliko před započetím kazatelské činnosti H-ovy zemřel Matěj z Janova. I kdyby budoucí badání ukázalo nezvratně, že H. neznal těchto t. zv. předchůdců svých, že totiž neužíval spisů jejich, přece bylo by velmi nesnadno vystoupení jeho od jejich činnosti úplně oddělovati. Činnost jejich jest organicky sloučena s tím hnutím, jemuž po H-ovi jméno dáno, i kdyby pro jeho vývoj ničím jiným nebyli přispěli nežli tím, že mu připravovali půdu. Vystoupení H-ovo v jisté příčině jimi jest podmíněno; neboť ovocem jejich činnosti bylo, že současná duševní disposice lidu vzbudila vystoupení H-ovo. Leželo to jaksi ve vzduchu. Lid toužil slyšeti výmluvné hlasatele slova božího; samo založení kaple Betlémské a značný v té době počet kazatelů, z nichž mnohé nazývá H. znamenitými a horlivými, je toho dokladem. Vždyť také celé světové ovzduší podávalo tehdy hojně látky ku přemýšlení a napomínání. H., jak z jeho kázání patrno, nevyhýbal se nikdy, jakož ani jeho předchůdci a vrstevníci, různým palčivým otázkám časovým. Tím méně mohl si nevšímati toho, co hýbalo tehdy vším křesťanským světem, jímž stále mocněji ozývalo se volání po opravě církve v hlavě i údech, jak k tomu pohoršlivá dvojice papežská, za jejíhož dlouhého trvání nevázanost mravů u laiků i zvláště u kněží tím patrněji vystupovala, dávala hojné podněty. Také v této snaze o mravní polepšení, která již tehdy a potom vždy H-a i celý směr charakterizuje, nalézal H. podpory ve spisech Wiklifových a byla tato okolnost jistě také vedle toho, co vytčeno, a vedle toho, že H. a většina českých mistrů byli jako Wiklif přívrženci filosofického realismu, jedním z hlavních důvodů, pro něž H. k dílům anglického reformátora tak přilnul. Ale, jak již i tato okolnost poněkud ukazuje, v náboženském tomto hnutí počíná se jeviti jistý rozdíl proti jeho počátkům, jehož příčiny částečně také ve vnějších jeho vrstvách hledati jest. Kdežto dříve kazatelská činnost Waldhauserova a Milíčova elementární silou zachvacovala veškeré vrstvy obyvatelstva pražského, později hnutí náboženské béře na se ráz více národní, ovšem v tom významu slova, jaký mu v této době náleží. Jistě nenepatrnou měrou přispělo k tomu značné zmohutnění české národnosti v Praze v posledních létech Karlových a za vlády Václavovy. Čechy vidíme již i mezi nejbohatšími měšťany pražskými i na radnici, nejsou již pouhou massou, ale stávají se činitelem, jehož důležitost stále roste a který, toho jsa si vědom, počíná se o práva svému významu přiměřená hlásiti. Začínají ohrožovati dosavadní postavení Němců, kteří z obavy před rostoucím protivníkem nepříznivě hledí i na opravný směr. A ten zase — důvod s důvodem podává si zde ruku — i ku svým stoupencům i do kolejí, jimiž se ubírá, přišel po přednosti účastenstvím českých členů university Karlovy.

Jest známo, že opravného tohoto hnutí neúčastnil se žádný z mimočeských mistrů. Jest jistě aspoň v jistém směru oprávněno mínění, že k nechuti, kteráž se v této době počíná mezi příslušníky českého a ostatních národů v universitě jeviti (na př. spisováním potupných skladeb a j.), částečně přispívala nelibost cizinců, že nedávný spor o místa v kollejích vyřízen byl pro Čechy příznivě; ale příčiny vlastní zajisté jsou jiné, hlubší. Cizí mistři, pokud je známo, byli, ne-li přímo zastanci, jistě ne protivníci tehdy platných řádů církevních. Ovšem také z praelátů českého původu, jichž bývala okolo arcibiskupa většina, nemůže této výtky ušetřen býti ani jediný a nescházelo ani českých mistrů, již celým svým životem této skupině náleželi. Přece však vždycky většina mistrů národa českého stojí v táboře protivném. A tak s proudem mezi laiky novému hnutí nepříznivým z obav nahoře vylíčených pojí se proud mezi učenci a hierarchií, jež z podobných obav staví se proti hnutí zmíněnému, odpor, abychom tak řekli, zájmový na poli světském pojí se s odporem zájmovým na poli církevním; vespolek se prostupují, tu jeden moment, tu druhý více vyniká. V jisté době zdá se moment národní nabývati úplně vrchu, nezbavuje se však přece přídechu druhého, což může býti jen potvrzením toho, že na spory v universitě i starší rozbroje o počet kollegiátů měly vliv. V této době moment národní ještě v pozdější váze nevystupuje. Mistrům českým v této době dostává se v jejich snahách o povznesení mravnosti znamenité podpory ze spisův Wiklifových, jejichž realismus, jak řečeno, české realisty lákal. Naproti tomu nominalistům v universitě — a těmi byli většinou mistři cizí — podobná podpora přichází od hierarchie. Roku 1403 M. Jan Hubner ze Slezska ku 24 kusům od Londýnské synody (1382) zavrženým připojil 21 nových z děl Wiklifových, jež předloženy v době sedisvakance kapitule pražské; ta pak požádala rektora Walthera Harrasera o dobré zdání university. Tak přiblížil se první konflikt. Dne 28. máje 1403 svolána schůze mistrů. Mistři čeští většinou stáli proti slezskému kollegovi, v čele jich Mikuláš z Litomyšle, H., Páleč, jenž hotov byl každého slova z knihy Wiklifovy brániti, ale nad jiné M. Stanislav ze Znojma, kterýž ve shromáždění samém všech 45 artikulů začal brániti způsobem tak pohoršlivým, že mnozí mistři shromáždění opustili. Ale konečný výsledek přece nebyl českým mistrům přízniv. Nebyly sice artikule prohlášeny za kacířské nebo bludné, ale nařízeno, aby jim „nikdo neučil, nehlásal a netvrdil ani veřejně ani soukromí“. První čtyři artikule týkají se Wiklifovy „remanentia panis“. Kdežto o Štěpánovi z Pálče a Stanislavovi ze Znojma dle tohoto i pozdějších svědectví lze tvrditi, že učení Wiklifovo v této příčině přijali úplně, u H-a věc není tak jasna. H. byl již před tím o této otázce měl příležitost se vysloviti, napsav r. 1401 spis De corpore Christi in sacramento altaris a nedlouho potom De corpore Christi. Tento jest vlastně jenom rozšíření prvního, v němž H. zabývá se otázkou, zdali transsubstanciací tělo Boží se stvořuje, na niž odpovídá záporně, uče, že sice i po konsekraci Kristus ve svátosti „věcně (bytně) jest přítomen, ale neviditelně“. Podobný důkaz provádí i spis druhý. Zde tedy stojí H. ještě úplně na stanovisku církevním, k němuž i v dobách pozdějších se přiznává. Nicméně zdá se přece, že H. v době, o níž nyní mluvíme, stál na témže neb velmi blízkém stanovisku jako M. Stanislav a že teprve později k mínění původnímu zase se vrátil. Je-li tomu tak, prodělával podobný process jako o něco dříve Štítný, ať již důvody obratu jsou tytéž nebo jiné. Definitivní odpověď není možná, dokud nebude přesně zjištěna doba vzniku obou zmíněných traktátů H-ových a doba, kdy poznal theologické spisy Wiklifovy.

Ať již H. tenkráte s jinými svými kollegy souhlasil nebo ne, odpor jejich proti odsouzení artikulů, který snad způsobil, že zavržení jich nebylo úplné, jinak nedošel od církevních úřadů nějaké větší pozornosti. Naopak v době nejblíže příští po obsazení stolce arcibiskupského H. a někteří jeho přátelé počali se těšiti u arcibiskupa zvláštní přízni. Arcibiskup Zbyněk, který dosud vším jiným více se zabýval nežli theologií, možná že právě z té příčiny vyzval hned na počátku H-a, aby jej upozorňoval na vady, které by v životě církevním seznal. Právem, tuším, z této okolnosti bývá dovozováno, že H. v té době již patřil mezi přední zástupce reformního směru v Čechách. Aspoň v době nejblíže příští, r. 1405, vidíme jej jako synodálního kazatele vedle Stanislava ze Znojma, kteréhož dle toho, co o něm až dosud bylo řečeno, lze považovati za nejpřednějšího na ten čas muže ve straně. Od arcibiskupa s dvěma kollegy ustanoven byv za kommissaře v záležitosti domnělé krve Kristovy, s níž provozovaly se různé podvody ve Wilsnacku v Braniborsku, vykonal H. svěřený úkol velmi svědomitě a následek toho byl, že na synodě r. 1405 zakázáno pod trestem klatby tam putovati. Této záležitosti týká se zvláštní H-ův traktát, někdy brzo kolem této doby sepsaný: De omni sanguine Christi glorificato, v němž H. zejména vyslovuje se proti uctívání podobných nemožných ostatků. Při tom ku přání arcibiskupovu konával častěji buď on nebo jiný z jeho strany kázání duchovenstvu, nepřestávaje ovšem působiti i v Betlémě. U lidu obecného dobré pověsti H-ově mohlo jenom posloužiti, že r. 1404, přidán byv za zpovědníka před popravou loupežnému rytíři Mikuláši Zoulovi z Ostředka, dovedl jej k lítosti privésti, že veřejné shromáždění za odpuštění žádal.

Tou dobou příslušela již H-ovi také zásluha o prospěchy lidu svého na jiném ještě poli než na theologickém a nábožensky reformním. Někdy v této době (kol 1406) dokončil svůj spis Orthographia bohemica, jímž postavil se na odpor tehdejší anarchii orthografické a podal základ nynějšího způsobu psaní, což, jak správně již častěji bylo připomenuto, jest nejlepším důkazem výhodnosti jeho návrhů, jakož to i ta okolnost potvrzuje, že u mnohých jazyků tento způsob ještě nyní se zavádí. Historik z toho může souditi, že rozuměl potřebám lidu svého. O tom pak nemenší svědectví podávají ty české spisy, o nichž s větší nebo menší pravděpodobností lze říci, že do této doby náležejí. V těch létech asi vzniklo jeho české spracování několika (6) písní nábožných, z větší části dle starších vzorů latinských. Ze spisů obsahu nábožensko-vzdělavatelného dle vší pravděpodobnosti náleží sem Výklad piesniček Šalomúnových (dle nějakého lat. originálu?), Devět kusuov zlatých, O sedmi smrtedlných hříších a snad také Zrcadlo hriešníka menší. Všecky nesou se k povznesení zbožnosti a mravnosti mezi lidem.

Místem, kde o totéž živým slovem se zasazoval, zůstávala kaple Betlémská. Betlém také stal se vedle universitních síní předním místem, kde názory Wiklifovy i obhajovány i hlásány bývaly. H. nikdy netajil se oblibou, kterou k Wiklifovi choval. Četné výroky vlastní a četné skutky ji také potvrzovaly. Není tedy divu, že při této oblibě a při podobnosti myšlének, která rovněž je sbližovala, a nad to při podobnosti poměrů v církvi tehdejší H. stále více blížil se anglickému reformátoru i také co do způsobu, jakým zasazovati se mínil o napravení mravů. Snad také spoléhaje na přízeň arcibiskupovu, ale jistě, maje před očima vzor Wiklifův, počal H. bezohledněji vystupovati proti přívržencům stávajícího systému církevního i mezi kněžími. Již první řeč na synodě ostře se všech neřestí dotýkala a také některé spisy, které snad sem zařaditi lze (vedle jmenovaných snad také spis Contra imaginum adorationem), kde nahodí se příležitost, vystupují již dosti bezohledně. Nemůže býti pochybnosti, že podobnému tónu nevyhýbal se H. ani tam, kde měl posluchačů nejvíce a kázání nejčastěji, totiž v Betlémě. Ale jako tehdejší život veliké části kněžstva byl nejlepším dokladem o potřebě mravní reformy, právě tak musilo té části kněžstva, která plula s proudem, býti velmi nepohodlné, kdyby lid obecný na neřesti, samy sebou dosti nápadné, stále ještě býval upozorňován, nad to pak od kazatele, který sám byl bezúhonný. Není tedy divu, že odpůrcové směru reformního snažili se o to, aby H-a udělali co možná neškodným. Příležitost velmi vydatnou poskytl H. a jeho přátelé. Pohružujíce se víc a více ve studium Wiklifa, nezůstávali již při pouhé zálibě v jeho opravné horlivosti, nýbrž přijímali z něho i mnohé kusy, jež odporovaly souvěkému dogmatu církevnímu, přiznávajíce se k tomu docela veřejně a veřejně Wiklifa i na kázáních (jako H. sám) bez výhrad velebíce. Tím poskytovali protivníkům možnost, aby je učinili podezřelými z kacířství. Nemajíce však víry, že by se to jim samým u arcibiskupa podařilo, hledali pomoci od instance nejvyšší. Jeden pramen aspoň chce tomu, že praeláti značnou měrou způsobili vydání bully Innocence VII. ze 24. čna 1405, jíž arcibiskup byl napomenut, aby nedával kacířství ve své diécési vzrůsti. Následek bully byl, že r. 1406 na synodě zakázáno věřiti o svátosti oltářní jinak nežli církev učí, že totiž konsekrovaná hostie všecka mění se v pravé tělo, víno všecko v pravou krev Kristovu. V jakém poměru tou dobou H. stál k učení Wiklifovu o remanenci (ač-li se v něm vůbec kdy od církve odchýlil), nelze určiti. Z kollegů jeho však M. Stanislav ze Znojma nepřestal se v tom držeti Wiklifa a hlásil se k jeho učení i ve zvláštním spise. Může se snad považovati za důkaz nezměněné přízně arcibiskupovy, že velmi snadným způsobem dovedl se pak zbaviti začatého vyšetřování. Nicméně snesení synody nebylo jen nadarmo vydáno a několik osob, mezi nimi i Kříž kramář a jeho kaplan, voláno k vyznání své víry v té příčině; všichni však dobře obstáli.

M. Jan H. ještě r. 1407 byl synodálním kazatelem, kdy také vystoupil proti těm, kdo bezprávně brali odúmrti. Podobného obsahu český spis O brání odmrtí nebo nápadóv odumrlých věcí nepochybně též v této době byl složen. Ale jako arcibiskup zůstával mu přízniv, tak dostalo se H-ovi přízně se strany nejvyšších kruhů světských. Bylť H. nepochybně v této době někdy jmenován královským kaplanem a, jak obecně se přijímá, snad také zpovědníkem. Stál tou dobou tedy v takové shodě s domácí církevní i světskou mocí jako málo kdy jindy. Ale i v této příčině nastával ponenáhlu obrat. Smýšlení arcibiskupovo začalo se měniti, poněkud sice vlivem vnějším, nejvíce však vlivem domácích protivníků H-ových. Dogmatické věci nebyly nikdy silnou stránkou arcibiskupa Zbyňka, naopak zdá se, jakoby mu vždy bývaly nemilé. Proto slyšíme-li r. 1408 o opětném vyslýchání pro víru, nutno popud hledati spíše zvenčí. Papež Řehoř XII., ačkoli skoro v téže době potvrzoval založení kaple Betlémské, s druhé strany přece přiložil víru zprávám, že v Čechách někteří lidé přidržují se bludů Wiklifových v učení o svátosti a že král Václav sám je podporuje. Václav, zvěděv o tom, žádal přísné vyšetřování. Z mladých mistrů byl zejména Matěj z Knína přinucen k odvolání, kázání zapověděno kněžím Sigmundovi z Jistebnice a Mikulášovi Abrahamovi z Velenovic. Při výslechu tohoto byl i H., jenž se ho zastával, když ve smyslu Wiklifově nechtěl přísahati na Písmo, nýbrž toliko Bohu. Případ M. Knína, tedy opětované objevení učení o remanenci v samé universitě, nepochybně byl příčinou, že král i arcibiskup žádali český národ v universitě ještě jednou o dobré zdání ve příčině 45 artikulů Wiklifových. 20. máje 1408 sešli se mistři v domě „u černé růže“ a přistoupili k snesení někdejšímu celé university, ale s tou znamenitou výminkou, že artikulové Wiklifovi nemají býti hlásáni „ve smyslích kacířských, bludných nebo pohoršlivých“. Nad to přidána některá omezení studia Wiklifa pro bakaláře a studenty. Rozumí se samo sebou, že toto usnesení již arcibiskupa uspokojiti nemohlo. Přiznávaloť spíše, ač mělo popírati. Proto také Zbyněk umínil si učiniti věci zkrátka přítrž. Na synodě v červnu 1408 opakována někdejší zápověď učení Wiklifova o svátosti oltářní, zapověděna kázání směřující proti kněžstvu a jeho životu a nařízeno, aby všickni majetníci své exempláře knih Wiklifových do 4. čce t. r. předložili ve dvoře arcibiskupském k vyšetření. Teprve po tomto zákaze — a uposlechli až na 5 studentů, jež zastupoval v odvolání k papeži přítel H-ův M. Marek z Hradce — všickni i M. H. sám, odevzdav spisy své s ironickou poznámkou, aby mu arcibiskup bludy, jež najde, neopominul oznámiti; teprve potom arcibiskup na mimořádné synodě v červenci t. r. dal prohlásiti, že bludů Wiklifových v Čechách nenalezl.

Bylo by na pohled očekávati, že H., ukázav se poslušným, dojde u arcibiskupa bývalé přízně, o jejíž pozbytí nejlépe svědčilo, že od r. 1407 nebyl již synodálním kazatelem; avšak nestalo se tak. Arcibiskup byl ponenáhlu přiváben na stranu protivníků H-ových. Dokud běželo o subtilní otázky theologické, jimž arcibiskup nerozuměl, nedal se od H-a odvrátiti. Bylo třeba ukázati mu H-a jako ohrožovatele vlastních zájmů arcibiskupových, po případě jako neposlušného, který přes zákaz synodální nepřestává kázati proti kněžstvu. To bylo účelem žalobních artikulů, kteréž r. 1408 proti H-ovi předneseny. Mezi jiným vytýkáno mu zde, že kázal proti rozličným zvykům, jež dávno dříve již byly zapovídány, a že zmiňoval se o nedávno zemřelém mnohoobročníku Petrovi ze Všerub. H. k těmto artikulům odpověděl, důstojně a klidně stanoviska svého obhajuje, a napsal nepochybně v této době svůj podobný traktát Quaestio de arguendo clero pro concione, v němž, jako do této doby skoro ve všech, vliv Wiklifův spíše jen formou než obsahem dá se vypozorovati. Jak z potomních událostí souditi lze, nemělo oboje toto vyjádření H-ovo valného účinku na změnu smýšlení arcibiskupova. Přízeň jednou otřesená již se nevrátila, tím méně, když právě v nejblíže příští době přibylo ještě příčin k rozdílům ve smýšlení a k neshodě. K porozumění toho třeba poohlédnouti se nejprve po poměrech v universitě a, pokud nutno, i po poměrech ve světě vůbec. Na universitě viděli jsme dosud dvě strany, ačkoli jméno strany náleží spíše jenom jedné z těch skupin, totiž přátele reformy církve v hlavě i v údech a přívržence řádů dosavadních. Celkem lze říci, že přívrženci oprav byli většinou mistři čeští, protivníci jejich pak byli mistři cizí. Také již vyloženo, jak působením vnějších vlivů celé hnutí zvané husitským proti původně všeobecně reformnímu stává se zároveň i národním. Nemůže býti pochybnosti, že všecky již dříve vytčené okolnosti měly jistý vliv na utváření se vzájemného poměru stran v universitě; ale jistě také značnou měrou působila okolnost podobná jedné již dříve vytčené, že totiž touto dobou Čechové tvořili znamenitou čásť obecného učení, měli mnoho vynikajících mistrů a přirozeně počínali toužiti, aby se jim dostalo také poměrného k jejich významu zastoupení. A jako někdejších sporův o místa v kollejích sem tam dosud mrzutě vzpomínáno, tak, jak dle některých zpráv souditi lze, chování professorů německých bývalo dosti často způsobilé, Čechům jejich nedostatek práv připomenouti. Momentů tedy, aby strany, které jaksi dějinnou náhodou celkem dle národnosti seskupeny byly, ač základ rozporu nebyl toho druhu, skutečně změnily se na strany národní (ovšem vždy ve smyslu doby), bylo celkem dosti. Přece však, aby se to úplně stalo, bylo třeba popudu z venčí, jenž také se dostavil.

Dlouhotrvající schisma papežské samo sebou dávalo četné podněty k přemýšlení, jak bylo by lze je odstraniti. Celá řada návrhů předkládána, uvažována i zamítána, až z bludiště toho po dlouhém hledání domnívali se účastníci nalézti trojí východisko. Když však zejména jedna cesta, smírné dohodnutí papežů o odstoupení, ukázala se nejen nikoli nejbližší, ale naopak k cíli nevedoucí, kardinálové obou papežů uhodili na cestu jinou, od níž konečné vysvobození počítali. Cesta ta měla nejprve věřící přivésti na obecný koncil v Pise a zde jim konečně zjednati úplného vyváznutí z dosavadních zmatků. V Praze mistři národa českého, pokud byli přívrženci učení Wiklifova, mohli k tomu přistoupiti beze všech výhrad. S názorem wiklifským, že papež není hlavou církve, dobře se dalo srovnati přiznání koncilu jakéhosi nadřaděného místa, při čemž ovšem ani koncil sám nepokládali za neomylný jako ani veliká čásť jeho svolavatelů i budoucích ředitelů. A jako tehdejší mravní i náboženská anarchie, zaviněná ponejvíce schismatem, volala po odstranění jeho za každou cenu, tak tím spíše mohl hoditi se k tomu koncil, od něhož zároveň i jakýsi náběh ve příčině mravní reformy bylo lze očekávati. Tak mistři čeští od počátku jsou s návrhem srozuměni. Poněkud obtížnější bylo rozhodnutí v té příčině u mistrů, kteří opravnému směru nepřáli. Ačkoli neomylnost papežská nebyla té doby ještě uznávána všeobecně, pro toho, kdo díval se na papeže očima starších učitelů církevních a ne Wiklifa, mohly vždycky vzniknouti obavy, je-li dovoleno, aby věřící odřekl se poslušnosti k papeži, je-li možno, aby koncil stavěl se vedle nebo nad papeže. A konečně mohly nastati obavy, jež i ve Francii se vyskytly a jimž historie za pravdu dala, povede-li tato cesta k cíli, nevznikne rozkol ještě větší? K těmto celkem věcným důvodům snad přibyl i ten nový, že mistři čeští většinou stáli při mínění kardinálů. Ať tato okolnost již skutečně k rozhodnutí cizích — a tedy většiny — mistrů přispěla čili nic, zajisté přispěla značnou měrou k tomu, že v nejbližším zápase vidíme proti sobě dvě strany národní. Ještě nedlouho před vlastním utkáním spatřujeme všecky národy v universitě s německým rektorem v čele zasazovati se dne 5. pros. 1408 o propuštění dvou členů university, Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma, kteří od krále s jakýmsi poselstvím do Italie vysláni, v Bologni však od kardinála Kossy, patrně jako podezřelí z wiklifství, jati. H. a jeho přátelé přičiňovali se o vysvobození, v čem je celá universita podporovala. Ale hned brzo potom nastává již zmíněné rozdělení národnostní. Vidímeť po boku známých již českých přátel reformy i příslušníky národa českého v universitě, kterých dříve v té společnosti vídati nebylo a kteří celou svou minulostí (až na národnost) náleželi straně druhé. Toto spojení jest jistě plodem předchozího vyjednávání a, komu se podařilo, osvědčil se jistě dobrým diplomatem. Ale dle všeho, co o H-ovi víme, zdá se, že by podobného něco jemu, ač byl téměř již náčelníkem strany národní, nebylo se povedlo.

Hledáme-li mezi H-ovými přáteli osobu, kteráž byla s to, aby ten úkol provedla, pozdější akta z koncilu kostnického spějí nám ku pomoci; zdá se, jakoby téměř na původce ukazovala. Není jím nikdo jiný než M. Jeronym, který se mezi tím z dlouhých cest vrátil. Dle všeho, co o něm dosud víme, zdá se býti k tomu jako stvořen. Četná obvinění pozdější jmenují ho hlavním původcem vystěhování německých mistrův a studentů, při čemž také, ač méně často, připomínán bývá H. Sotva daleko od pravdy uchyluje se mínění pokládající Jeronyma za vlastního původce toho, že čeští mistři ve svůj prospěch obratně užili okamžité politické situace, ačkoliv i všickni ostatní přispěli každý svým způsobem. H. pak byl jistě spolupůvodcem a, maje jako dvorský kaplan přístup a vliv u dvora, tím způsobem snahy kollegův i své velmi značně podporoval. Záleželoť králi Václavovi v té době jistě nemálo na tom, aby dobré zdání university dopadlo tak, jak si přál, pro subtrakci poslušenství po žádosti kardinálů. Žádalať to i jeho politika říšská i sjednání někdejší s dvorem francouzským ve příčině politiky církevní i také to, že potřeboval autority university proti opačnému mínění arcibiskupa a jeho rádců. Ale v universitní schůzi k jednání o této věci svolané toliko český národ prohlásil se pro neutralitu. Následkem toho arcibiskup Zbyněk vystoupil proti českým mistrům zápovědí služeb kněžských, zakazuje jmenovitě H-ovi kázati. H. — v době, kdy jde o vypovězení poslušnosti papeži, a u toho, kdo četl Wiklifa, překvapiti to nemůže — neuposlechl. Spíše než tento zákaz byla by ho dovedla, ač se tak nestalo, zdržeti od vykonávání obvyklých funkcí kněžských okolnost, že musil nyní v souhlasu s českými kollegy přičiňovati se o získání přízně u dvora pro zamýšlený obrat v poměru hlasů na universitě. Jeho podporovatelem při dvoře byl nejvyšší písař urbury Mikuláš z Prahy. Záměry mistrů českých sotva mohly zůstati cizím kollegům neznámy. Aspoň když počátkem r. 1409 po příjezdu francouzského poselstva zástupci university povoláni do Kutné Hory (z Čechů H., Jan Eliášův, Ondřej z Brodu a Jeronym), němečtí mistři, ač svůj nesouhlas s cirkevněpolitickými názory královými zatajiti nemohli, žádali, aby zachováni byli při dosavadních privilegiích, což jim král slíbil. Naproti tomu české mistry, ač s nimi souhlasil, přijal nevelmi laskavě, obávaje se patrně z jejich žádosti o změnu řádů universitních nových rozmíšek. H-ovi a Jeronymovi hrozil dokonce ohněm. H. po návratu do Prahy upadl v těžkou nemoc, snad následkem přílišného namáhání poslední doby. Ještě kdy kolísal mezi životem a smrtí, došla ho zpráva, že 18. ledna 1409 vydán tak zvaný dekret kutnohorský, jímž národu českému pojišťuje se právo tří hlasů proti jednomu hlasu ostatních národů. Král Václav pojistil si tím sice v církevní otázce souhlas university, avšak u německých mistrů vzbudil nález jeho odpor zuřivý. Mistři a studenti zapřisáhli se, že buďto zvítězí nebo Prahu opustí. Když pak ani několik jízd za králem nepomohlo a též odpor jejich, ve kterém, houževnatě lpějíce na starých řádech, překaziti chtěli zabezpečení nového, zlomen byl nařízením královým, jímž úřad rektora a děkana z moci královské osazen, opustili 16. máje 1409 Prahu.

H. ve zvláštním kázání událost tuto slavil jako vítězství Čechů. Král Václav jmenoval pak k uprázdněným po cizincích místům nové držitele. A nemohl lépe dán býti projev významu, jaký H-ovi v tomto obratu příslušel, než tím, že v říjnu 1409^{[red 1]} zvolen, první dle nového řádu, za rektora university. V universitě, jak se rozumí, hned po odchodu Němců nabylo v otázce církevní vrcholu smýšlení, jež již dříve národ český zastával. Ale to neznamenalo ještě jeho vítězství v celých Čechách; stálť ještě proti němu arcibiskup Zbyněk, ačkoli již zbaven byl podpory v universitě a stál téměř osamocen proti králi a většině svých věřících. Interdikt od něho vyhlášený skutečně zachováván nebyl. H., jak se zdá, proti němu vystoupil, tak že až ke sběhu lidu došlo. Arcibiskup ujel s některými klenoty kostelními na Roudnici. Následek toho byl veliký hněv králův, který chopil se osvědčeného již prostředku k obměkčení — zastavení důchodu. Leckde však tento odpor kněží, již větším dílem náleželi ku přívržencům dosavadních řádů, vzbudil projevy lidu proti nim, které ovšem někdy bývaly i dosti ostré. Tím však přece upozorněn byl i arcibiskup, že odpor jeho jest marný, tak že konečně dne 2. září přiznal se k oboedienci Alexandra V., jenž mezi tím (26. čna) v Pise byl zvolen.

Zdálo se, že v Čechách zase zavládne klid; ale byl to klid před bouří. Podrobení arcibiskupovo po všem, co předcházelo, musilo přece jen i současníkovi vypadati jako vítězství H-a a jeho strany a sám Zbyněk tak na to hleděl. To však ovšem nemohlo přispěti k obnovení bývalé shody mezi ním a H-em. Naopak poměr jejich ještě tou měrou se zhoršuje, že arcibiskup nyní přestává zavírati se hlasům, které viní H-a z kacířství. Začátkem jakýmsi tohoto sporu bylo nařízení arcibiskupovo (1409), aby H. před inkvisitorem Mauriciem Rvačkou zodpovídal se z udání, která naň učinil farář Jan Protiva a v nichž mu vytýkáno vedle věcí již starších také přilnutí k wiklifské nauce o remanenci a o tom, že kněz hříšný „neposvěcuje“ těla Kristova a vůbec nemůže platně udíleti svátostí. K tomu přistoupila výčitka, že podněcuje rozbroje mezi Čechy a Němci. V týchže žalobných artikulích však již také jako předzvěst budoucích kroků proti H-ovi vyskytuje se požadavek, aby oznámil, jakým právem káže v Betlémské kapli lidu z cizích osad a slouží nebo dovoluje sloužiti mše slavnostní. Odpovědi H-ovy před inkvisitorem zachovány nejsou; jest možno, že se podobaly těm, jež napsal na tyto kusy r. 1414, ale jistě byly takové, že inkvisitora uspokojily. Nemáme dalších zpráv o H-ově obsílání před tento úřad; ale jistě uspokojen nebyl arcibiskup a jeho rádcové, kteří, nemohouce ovšem proti výsadám kaple Betlémské sami vystoupiti, poněvadž zřízení její často již bylo potvrzeno, mínili H-ovi zavříti ústa zjednáním si papežského nařízení o tom, ve kterých místech je dovoleno kázati. Po uznání papeže Alexandra vypravil posly do Říma, v jejich čele Jaroslava, biskupa sareptského, by oznámili, kterak bludy Wiklifovy docházejí v Čechách rozšíření, čemuž lze pouze tím učiniti přítrž, zamezí-li se všecka kázání v jiných kostelích nežli k tomu oprávněných, totiž kathedrálních, kollegiátních, farních a klášterních. H., pokud o tom z bully papežské souditi lze, nebyl jmenován, což ovšem dobře lze pochopiti, ač v prvé řadě míněn. Poselství bylo v Římě přijato přívětivě. Že Zbyněk k oboedienci Alexandrově se byl přiznal, bylo zajisté již samo příznivým znamením pro jeho žádost. Přes to však jedna zpráva o tomto poselství chce tomu, že opatřeno bylo znamenitými dary a penězi. Výsledek poselství byl skutečně překvapující. Kdežto teprve 8. pros. 1409 datována byla obsílka na Zbyňka, o jehož podrobení nepochybně v Římě tenkráte se nevědělo, aby dostavil se ke dvoru papežovu v známé záležitosti 5 studentů, jichž odvolání M. Marek z Hradce zastupoval, již 20. t. m. bulla papežská udílela Zbyňkovi splnění všeho, oč žádal.

Bulla dodána do Prahy dosti pozdě, počátkem března 1410, a byla, jak přirozeno, nestejně přijata. Kdežto arcibiskup ustanovením kommisse k prozkoumání spisů Wiklifových, jak bulla nařizovala, dal na jevo, že i v kusech ostatních neústupně ji zachovávati a prováděti míní, H. naproti tomu nechtěl jí se dáti vázat a ohlásil odvolání ad papam melius informandum. Než k odvolání došlo — snad smrť Alexandra V. je zdržela — ohlásil již arcibiskup na synodě 16. čna další kroky ve smyslu papežské bully. Nařídil, aby všickni, kdo dosud neuposlechli (zejména oněch 5 studentů), knihy Wiklifovy vydali do 6 dní, aby byly s odevzdanými již spáleny, a zakázal pod trestem exkommunikace kázání v jiných kostelích než těch čtyřech, jež bulla jmenovala. H. však byl již odhodlán neuposlechnouti. V odporu proti zamýšlenému upálení knih Wiklifových byli s ním téměř všickni kollegové za jedno a vyslovili se proti němu již 15. čna, tedy den před jeho publikováním, a potom veřejně 21. čna, žádajíce krále za podporu. Přímluva králova způsobila aspoň jistý odklad ve vykonávání rozsudku. Ale zákazu kázání H. neuznal; naopak ve dnech nejblíže příštích, patrně spoléhaje na působnost svého odvolání, měl v Betlémě kázání, rázu dosti povážlivého, ač znělo-li tak, jak se nám vypravuje, při němž také ohlásil svoje odvolání. Toto pak předčítáno bylo v kapli dne 25. čna jménem H-ovým a M. Zdislava ze Zvířetic, několika bakalářů a studentů a všech stejně smýšlejících. Odvolání vykládalo nejprve, že pravomoc Zbyňkova ke zkoumání knih těch smrtí Alexandrovou pominula, že jest pošetilostí páliti knihy, jež nejsou obsahu náboženského a tedy kacířství neobsahují, a že ani knihy skutečně kacířské páleny býti nemají; mimo to poukazovalo na zakládací listinu kaple Betlémské a její potvrzení a na Krista. Ale v téže době šlo z Čech do Říma ještě jiné poselství, arcibiskupovo, který, patrně pobídnut příslušným místem v odvolání, žádal za potvrzení rozkazů Alexandrových a jmenuje již H-a výslovně a zároveň pak si stěžuje, že přes zákaz dále a bouřlivě káže; žádal, aby osobně byl pohnán do Říma k zodpovídání. Doma pak, snad aby neposlušné energickým krokem zastrašil, nebo z obav, aby snad zase nepodlehl, vůbec tak náhle, že to těžko jest vysvětliti, dne 16. čce před četně pozvanými zástupci své strany dal ve dvoře domu arcibiskupského knihy Wiklifovy spáliti. Odjev pak na rychlo na Roudnici, vyhlásil odtud dne 18. čce klatbu na H-a a jeho přívržence, kteří souhlasili s odvoláním.

Tím vzbuzeno veliké jitření v Praze. Lid obecný, který se většinou H-a přidržel, dával nelibost svou na jevo zpíváním posměšných písniček o původci klatby a překážením při jejím ohlašování, z čehož mnohdy i v kostelích samých nebo i mimo ně strhly se různice a rvačky. H. klatby také neuznal a protestoval nad to proti odsouzení Wiklifa jednak zvláštním spisem De libris haereticorum legendis, tehdy asi vzniklým, jednak s několika kollegy obvyklým tehdy způsobem, velikou veřejnou pětidenní disputací, kterouž H. sám v neděli dne 27. čce zahájil, obraňuje spisu Wiklifova „De trinitate“, načež ostatní pokračovali, z nichž nejzdařileji provedl obranu jiného zase díla Wiklifova dne 29. čce M. Šimon z Tišnova. Řeči jejich dosud jsou za chovány. Mezitím však naskytla se vhodná chvíle nakloniti krále samého ku podporování snah H-ových. Král Václav sice ve věci úplně souhlasil s H-em, ale byl patrně neustálými rozbroji rozmrzen, tak že vydal zákaz všelikých rozmíšek z příčiny klatby arcibiskupské, hroze přísnými tresty, kdo by neposlechl. Když tím nepochybně klid více méně byl zjednán, nebylo asi příliš těžko přiměti jej k tomu, aby i u samé kurie H-a se ujal, zvláště když poslední snad možná překážka příchodem obvyklého poselstva papežova s ohlášením volby odstraněna byla. V dopise ze dne 12. září žádal král po vyslovení obvyklé gratulace za zrušení zákazu o kázání a obrátil se písemně také na některé kardinály. S ním zároveň učinila tak i jeho choť Žofie a několik českých pánů a konšelé všech tří měst Pražských, při čemž zejména dopis pánů z Kravař rázným, ač důstojným tónem se vyznačuje. Avšak v době, kdy listy tyto psány, byl již kardinál Odo de Colonna dávno vyhověl žádosti Zbyňkově, potvrdil dne 25. srpna nařízení Alexandra V. a brzo potom (snad 20. září) citoval také H-a samého před soud papežský. Arcibiskup Zbyněk, hned jak o žádaném potvrzení zvěděl, dne 24. září vyhlásil aggravaci klatby H-ovy. To přimělo krále Václava k novým dopisům papeži a kardinálům, k nimž opětně i Žofie se přidružila. Žádali sice stavení hádek o Wiklifa, ale jinak rozhodně ujali se kaple Betlémské i H-a, vyslovujíce prosbu, aby jeho osobní stavení se v Bologni, pro mnoho nepřátel nebezpečné, bylo prominuto. V tom smyslu nařídil i jednatelům svým, aby potřebné kroky činili.

H-ovi v této jistě již dosti těžké době dostalo se vedle podpory se strany krále také posily a povzbuzení od muže osobně mu neznámého, místně velmi vzdáleného, ale duševně přece blízkého. Byl to starý přívrženec a pomocník Wiklifův Richard Wyche, jenž, zvěděv od krajanů H-ových o jeho činnosti i o zákazu arcibiskupově, dopisem z 8. září 1410 povzbuzoval H-a k setrvání, poněvadž pravda nesmí býti umlčována lehkomyslnými zákazy. H. zajisté dopisem tím byl potěšen znamenitě, jak nejlépe jeho odpověď a v ní zvláště zprávy o tom, co s dopisem učinil, ukazují. Píše, že učinil o tom oznámení na kázání, na němž prý asi 10.000 lidí bylo, a shromáždění prý tak bylo rozradostněno, že žádalo H-a, aby list Richardův přeložil, což on také nepochybné učinil. V dalším pak dává povšechné zprávy o výsledcích svého působení a končí pozdravem církvi Kristově v Anglii od církve Kristovy v Čechách. Snad i tím listem posilněn, ale zejména a hlavně na podporu královu spoléhaje, umínil si H. obsílky před soud papežský neuposlechnouti a poslal místo sebe poselství s M. Janem z Jesenice v čele a prosbou, aby zbaven byl osobního příchodu ke kurii z příčin již v listě králově uvedených. Ale ani podpora králova nemohla již postačiti při tolika a tak těžkých žalobách, které vlastní duchovní vrchnost přinášela, k čemuž dle jedné zprávy přistoupilo i to, že Zbyněk skrze nové poselství dal papeži a vyšetřujícím kardinálům doručiti hojné dary. Nemůže tedy překvapiti, že po uplynutí termínu k osobnímu stání H. v únoru 1411 jakožto neposlušný pro nestání (ale ne jako kacíř) dán do klatby. Touž asi dobou bylo H-ovi svésti literární boj s neznámým protivníkem domácím, jenž stanovisku, na němž H. při kázání stál, odpíral tvrzením, že není dovoleno kněžím výtky pro jejich život činiti. H-ovou obranou proti němu jest jeho Replica contra occultum adversarium, dokončená 10. ún. 1411. Dne 15. března klatba k rozkazu Zbyňkovu vyhlášena ve všech kostelích pražských mimo dva.

Ačkoli mohlo se nyní zdáti, že arcibiskup, zvítěziv u stolice římské, zůstane již vůbec vítězem, nebylo tomu tak. Naopak král Václav, nemoha přímo vystoupiti proti arcibiskupovi, jenž na pohled toliko ustanovení vyšší instance prováděl, užil vlastně za záminku, že arcibiskup nevyplnil dosud přikázání královského, po upálení knih Wiklifových současně se zákazem všelikých nepokojů vydaného, aby totiž škoda majetníkům knih Wiklifových byla nahrazena, a poručil arcibiskupovi a jeho některým rádcům zabaviti některé statky. Zbyněk odpověděl klatbou na vykonavatele vůle královské, jimiž byli konšelé měst Pražských, a konečně, když klatby nedbáno, interdiktem na město všecko. Byl to krok, který měl snad zastrašiti krále od dalších krokův a který by se u panovníka jiné povahy sotva byl minul účinkem. Ale u Václava byl účinek právě opačný. Interdikt skutkem zachováván býti nemohl, poněvadž hrozily těm, kdo by ho zachovávali, nové sekvestrace, tak že ani přívrženci arcibiskupovi neodvážili se dle něho jednati. Kdo však znal povahu Václavovu i Zbyňkovu, mohl již napřed tušiti, jak spor bude skončen, kdo podlehne. Arcibiskup seznal patrně, že zvítěziti nemůže, a užil přítomnosti některých vynikajících osobností z ciziny ku smíření. Obě strany kompromittovaly na krále, jenž pak 6. čce učinil výrok, dle něhož spory mezi stranami zůstavovaly se rozhodnutí královskému, arcibiskup měl se pokořiti králi, měl psáti papeži, že bludů ve své diécési nemá, a zároveň žádati o rozhřešení těch, kdo jsou v klatbě papežské. Zabavené statky měly býti vráceny, všecky korporace i jednotlivci měli zůstati při svých právech. Avšak arcibiskup vyplnil jen čásť ustanovení, pokořiv se králi, ale odkládal psáti papeži a zpěčoval se zrušiti interdikt, maje asi neb aspoň předstíraje jisté pochybnosti, jichž ho Páleč zvláštním pojednáním zbaviti se snažil. Jeho zdráhání zase vedlo k neplnění úmluv i s druhé strany, čím ovšem kyselostí jen přibývalo. Tu arcibiskup patrně odhodlal se hledati jinde pomoci a v srpnu opustil Prahu. Snad tušila druhá strana, co zamýšlí učiniti, nebo snad vedena byla vlastními intencemi; jisto jest, že H. ještě jednou mínil obrátiti se k papeži s vysvětlením. Žádal, aby byl zbaven osobního stání z důvodů již dříve uvedených (nebezpečenství od Němců atd.), kteréž také již dříve svým posluchačům na kázání vyložil, a ohražoval se proti tomu, že jest přívržencem některých vět Wiklifových, jako o remanenci, o knězi ve smrtelném hříchu, o odnětí kléru statků a j. Dne 1. září list předložen universitě a její pečetí opatřen měl býti odeslán kardinálům zároveň s listem, v němž H. zejména kladl důraz na své stanovisko při subtrakci poslušnosti před koncilem pisským. Listy tyto neměly žádaného účinku; ale také arcibiskupovi nebylo přáno, aby se dočkal konce toho sporu. Opustil totiž počátkem září Čechy, míně hledati u krále Sigmunda podpory; ale na cestě zemřel v Prešpurce 28. září 1411.

Do této doby padá také příchod poselství anglického do Prahy. Mistři čeští někteří zvěděvše, že mezi posly i někteří angličtí jejich kollegové se nalézají, nemyslili jinak, než že přibylí učenci jsou přívrženci Wiklifovými; učinili jim svou návštěvu a zvali je k sobě do kolleje Karlovy. Přední mezi těmito členy poselstva, licenciát práv John Stokes, však pozvání odmítl a vyjádřil se nad to pohrdlivě o Wiklifovi pravě, že, kdo jeho díla studuje, časem musí upadnouti v kacířství. Mistři čeští cítili se tím uraženi a H., dav nejprve veřejným notářem zjistiti jeho výroky, vyzval jej veřejnou vyhláškou k disputaci na 13. září, by je odůvodnil. K tomu odpověděl Stokes podobným způsobem oznamuje, že přišel za jiným účelem, že však je ochoten v každém jiném veřejném učení nebo u dvora papežského hájiti slov svých, jež prý zněla, kdyby zvěděl o člověku, že studuje díla Wiklifova, napomenul by jej, aby od toho upustil, poněvadž dobře ví, že i sebe lepší člověk nemůže jich studovati, by neupadl v haeresi. H. potom v ustanovený den podnikl obranu Wiklifa známou jako Replica contra Anglicum Joannem Stokes, Wicleffi calumniatorem, v níž povaha věci sama asi způsobila, že Wiklif začasté vlastními slovy svými jest obhajován. Událost sama jako již četné předcházející jest důkazem, že náboženské hnutí v Čechách ukazuje značný rozdíl a pokrok proti počátkům svým, značnou měrou vlivem wiklifismu, ale jistě také působením současných běhů světových. Nemohloť přece českým mistrům, i kdyby nebyli znali Wiklifa, ujíti, o čem si šeptal a snad i nahlas vypravoval celý svět, že Jan XXIII. jest osobou k úřadu papežskému naprosto nezpůsobilou. Názoru tomu, v Čechách ovšem tím spíše možnému, dal průchod M. Jakoubek ze Stříbra při disputaci „de quolibet“ počátkem r. 1412, označiv jej jako Antikrista. A neméně povážlivě formuloval ve veřejné listině dne 3. března 1413 H. svoje některé pochybnosti náboženské, z nichž nejdůležitější, nutno-li věřiti na papeže, zodpověděl záporně a druhou pak, může-li umírající spasen býti bez zpovědi kněžské, kladně. Úřad arcibiskupský nezakročil proti nim nikterak. Sedělť na stolci arcibiskupském tou dobou slavný — ovšem na jiném poli — Albík z Uničova, dosud více medik než theolog a více dvořan než arcibiskup.

Mezitím však více pozornosti věnoval plnomocníkům H-ovým dvůr papežský. Po malém záblesku naděje, že aspoň H-ova omluva bude vyslyšena, ustanoven byl soudcem kardinál Ludvík de Brancatiis, za něhož věc vzala opět obrat nepříznivý, tím spíše, že mezitím nové poselství z Prahy a hlavně Michal, dříve farář u sv. Vojtěcha pod Zderazem, člověk dosti špatné minulosti, přednesl nové žaloby na H-a naléhaje, aby H. za kacíře byl prohlášen. Snaha jeho aspoň z části neminula se s účinkem a jednatelé H-ovi záhy mohli se přesvědčiti, že cesta jejich jest marná. Nad to pak užil Michal de Causis ještě vydatnější zbraně proti nim, rozšířiv podezření z kacířství i na jednoho z předních, M. Jana z Jesenice. Následkem žaloby byl tento v březnu 1412 jat a když z vězení prchl, 29. čce 1412 pro nestání dán do klatby. Také ostatní poslové zatím odešli z Říma do Čech, kde zatím do ovzduší naplněného třaskavinami padla jiskra v podobě bully Jana XXIII., slibující odpustky účastníkům křížové války proti králi Ladislavovi apulskému. Jednatelé papežovi přinesli ji do Prahy někdy v květnu a nedbajíce jistých omezení se strany konsistoře, zahájili obvyklé prodávání odpustků. Již bulla sama dávala dosti příčin k uvažování. M. Štěpán na první pohled nalezl v ní a informacích pro kazatele bludy makavé, H. pak obrátil se dle způsobu tehdejšího k universitě v jejím shromáždění, žádaje o dobré zdání, slušno-li, by členové university přispívali penězi ke křížové válce. Proti nadání zdvihl se značný odpor se strany theologické fakulty, jejíž členové otázku samu jako nepřípustnou zamítali. V tom s ostatními theologickými kollegy stáli za jedno i Páleč, ten čas děkan fakulty, i M. Stanislav ze Znojma, a to jest také počátek jejich úplného rozchodu s H-em.

Snad nemůže býti o tom pochybnosti, že H. právě jako oni byl si vědom všech důsledků svého vystoupení, které srovnávalo se s jeho názorem o moci papežské, z části z Wiklifa přejatým a jistě souvěkým stavem církve posilovaným. V tom právě tkví síla jeho mravního významu, že odhodlán byl svého lepšího názoru hájiti, nelekaje se žádných překážek, že obrátil ostří svých výtek také proti těm kruhům, před jejichž povýšeným postavením se dosud kritika jiných zarážela. Čím více jest jisto, že hlavní posily k tomuto vystoupení H-ovi dodával Wiklif, tím méně jest při tom, co o poměru jejich k Wiklifovi již víme, pochopitelný nenadálý obrat obou dřívějších přátel H-ových a jistě můžeme tomuto uvěřiti, že zastrašeni byli protivenstvími, kteráž jim druhdy v Bologni vytrpěti bylo, ač důvod ten sotva byl jediným. H. však v činnosti jednou započaté již neustal, vystupuje proti odpustkům jak na kazatelně tak v universitě všemi obvyklými prostředky. Na den 7. čna ohlásil disputaci v kolleji Karlově o bulle papežské. Odpůrci jeho v universitě, obávajíce se jeho výmluvnosti, pokusili se disputaci zmařiti. Když první pokus, žádost k arcibiskupovi o zákaz, nepotkal se s účinkem a naopak poskytl H-ovi příležitost, aby prohlásil legátům papežovým otevřeně mínění své o tomto nařízení papežském řka, že pouze těch příkazů papežových, jež shodují se s apoštolským učením, míní poslouchati, fakulta theologická zakázala všem bakalářům dotýkati se jakkoli bully papežovy. H. nařízení to odbyl smíchem. Tak došlo k disputaci, při níž jmenovitě M. Jeronym výmluvně zastával stanovisko H-ovo, tak že u studentů větší obliby došel než H. sám. Řeč H-ova při této příležitosti známa jest jako: Quaestio de indulgentiis sive de cruciata papae Joannis XXIII. fulminata contra Ladislaum Apuliae regem a složena byla hlavně z vět, které podal Wiklif. Neomezuje se ovšem pouze na universitní síně, kázal H. v podobném smyslu také v Betlémě a, pokud styky jeho sáhaly, i mimo Čechy. Kázání jeho nemohla přispěti k utišení myslí lidu, beztoho dosti pobouřených, naopak rozněcovala je ještě více, tak že docházelo k četným výtržnostem. Největší demonstraci takovou provedl dne 24. čna dvořan královský Vok z Valdštejna, prý ne bez vědomí Jeronymova, uspořádav posměšný průvod kolem dvoru arcibiskupova a královského u sv. Benedikta na Nové město, kdež listiny dle bully papežské sestrojené, kterými před tím student jeden za nevěstku přistrojený byl ozdoben, na pranýři spáleny.

Případ tento byl příliš křiklavý, tak že brzo potom zakázány veškeré výtržnosti proti kazatelům a prodavačům odpustků. Fakulta theologická pak, míníc hájiti uražené autority, žádala na H-ovi, aby jí předložil svůj spis proti bulle (míněna byla nepochybně svrchu uvedená jeho řeč). Když pak H. neuposlechl, učinila znovu usnesení o 45 artikulích Wiklifových a 6 jiných, jež předložila králi žádajíc, aby vymohl na arcibiskupu, kapitulách i universitě nové jejich odsouzení. To bylo nepochybně H-ovi příčinou, by znovu veřejně ujal se v kolleji Karlově některých artikulů Wiklifových. Ve vydání H-ových spisů spojeny tyto řeči v jeden celek s titulem Defensio quorundam articulorum Joannis Wicleff. Jednotlivé z nich jednaly, zvláště De -praedicatione et auditione verbi Dei, že jest hříchem ze strachu před exkommunikací ustati v kázání a že i bez svolení papeže nebo biskupa je dovoleno kněžím a jáhnům kázati, De ablatione temporalium a clericis (statky má jim odníti světská moc, jestliže jich zneužívají) a De decimis (desátky jsou pouhé almužny; nikdo, jsa ve hříchu smrtelném, není skutečným světským pánem ani knězem). Do této doby také snad padá jeho replika Contra bullam papae Joannis XXIII. in qua erexit crucem adversus Ladislaum regem Apuliae, ač možno také, že vznikla o něco později. Jak se zdá, naklonil se král k žádostem theologů potud, že povolal obě strany před sebe na Žebrák. Tu čten nejprve spis theologů, v němž H. obviňován z neposlušnosti, že nevydal zmíněného již spisu svého. Tu konečně H. slíbil jej vydati, ale jen s podmínkou, že žalobníci jsou ochotni podstoupiti po případě stejně jako on trest smrti ohněm. Když pak návrhu, že toliko jeden z nich k tomu se nabídne, H. nepřijal a jinak shody docíliti nebylo lze, shromáždění skončeno bez pořízení. Podobný asi konec měla porada několika králových rádců, konaná 10. čce 1412 na Žebráce. Ale mezitím dostalo se věci pobídnutí událostí, jež tou dobou se přihodila v Praze. Výtržnosti proti odpustkům totiž nebyly se dosud valně zmenšily, naopak bezpochyby stávaly se mnohem většími, tak že 10. čce úřad městský viděl se nucena tři výtržníky, Martina, Jana a Staška, dát zatknouti. Avšak účinek tohoto kroku, který konšelé patrně očekávali, totiž zastrašení ostatních výtržníků, nedostavil se. Naopak obava, že budou zatčení přísně potrestáni, vzbudila nové vření v lidu. H. nazítří, zjednav si přístup před konšely, přimlouval se za zatčené ukazuje, že vlastně on sám první proti odpustkům hlasu svého pozvedl a že by tudíž tito zatčení nevinně trpěli místo něho. Dostalo se mu ujištění, že jim ublíženo nebude. Ale sotva odešel, konšelé, by rozjitřené davy snad zastrašili, dali zajaté na náměstí popraviti. Již při tom mohli se přesvědčiti, že úmysl se nepodařil. Četní lidé hlasitě odsuzovali tento čin, až někteří znovu musili býti zatčeni. Těla popravených zaobalena do bílých prostěradel a M. Jan z Jičína, zanotovav antifonu „Isti sunt sancti“, bral se v čele velikého zástupu s mrtvými těly k Betlému, kde byla pohřbena. H. pohřbu jejich se nesúčastnil, nepochybně, by nerozmnožoval rozčilení již velmi značného. Ale následkem těchto událostí král odhodlal se zakročiti rázněji a svolal na 16. čce do Staroměstské radnice schůzi, již vedle university i celá řada církevních i jiných hodnostářů měla navštíviti. Z university však téměř jen theologická fakulta se dostavila, protivníci její i s rektorem M. Markem z Hradce konali současně schůzi v kolleji Karlově. Odtud vyslali do shromáždění deputaci, kteráž po marném vyzvání doktorů do kolleje protestovala proti odsouzení článků. Nicméně přistoupeno k němu přece a zejména, jak se zdá, s důrazem opakováno 6 článků týkajících se posledního sporu o odpustky, při nichž na konec zvláště znova zakázáno proti kazatelům nebo bullám mluviti.

H. po té, nejspíše z opatrnosti, nedotýkal se nějakou dobu současných událostí. Teprve když mlčení jeho mu ve zlé vykládáno, oslavil zvláštním kázáním 24. čce památku popravených, obraceje se tím znova proti odpustkům. Král nechal tento čin nepovšimnut; ale za to úplně připravil se H. o nepatrné ještě ohledy, které k němu měla kurie. Protivníci jeho neopomenuli záhy po vystoupení H-ově proti bulle dáti o tom zprávu papeži a to stačilo zajisté, by dán byl průchod přísnosti bezohledné. Místo kardinála de Brancatiis jmenován soudcem Petr Stephaneschi, kardinál titulu sv. Anděla. Ten pak ihned nařídil aggravaci někdejší klatby pro nestání, jíž po 30 dnech měla následovati reaggravace, spojená s nejpřísnějším interdiktem na všecka místa, v nichž by se H. zdržoval. Zatím však další průběh věcí v Čechách měl za následek další stížnosti ke kurii, jež zavdaly Michalovi de Causis podnět k rozšíření žalob i na samého krále Václava a některé jeho rádce jakož i na některé ze soudruhů H-ových, kterýžto sám dle žádosti Michalovy měl býti prohlášen za kacíře, což se dosud nebylo stalo. Ale kurie z opatrnosti nemínila tak daleko jíti, nýbrž svolila toliko k rozšíření klatby na obviněné soudruhy H-ovy, kteříž také osobně citováni do Říma, a nařídila sboření kaple Betlémské. Zajímavo jest, že ani H. kacířem prohlášen nebyl, nýbrž nařízeno jeho zatčení a souzení pro neposlušnost. H. byl hned po vydání aggravace ohlásil odvolání ku Kristu. Odvolání, z jeho názorů na poměr Kristův k církvi plynoucí, jistě mělo pro něho ten význam, aby jím kryl se proti následkům stižení klatby. Kázal tedy, spoléhaje se na ně, jako jindy v Betlémě, požívaje při tom stále nezměněné přízně dvora, nebo aspoň královny. Avšak strana jemu protivná užila nařízení církevní vrchnosti způsobem tehdy jistě nejcitelnějším, stavením služeb božích. Rozumí se, že to záhy vedlo k četným výtržnostem s obou stran. Strana protivná jmenovitě, opírajíc se patrně o poslední nařízení stran kaple Betlémské, podnikla útok na toto místo, který však odražen. Ježto však odpůrci nepřestávali hledati H-ova bezživotí, užívajíce ve stavení služeb božích vydatného prostředku k obměkčení lidu, H. opustil Prahu asi v prvních týdnech listopadu (před 11. list.), dokončiv nepochybně dříve svůj Výklad viery, desatera božieho přikázání a na páteř, na tu dobu datovaný. Někdy před tímto spisem, ale nepochybně také r. 1412, vznikl jiný spis jeho Provázek třípramenný a v téže době asi složen neveliký traktát Quaestio de credere. Poslechl vyzvání pana Jana staršího z Ústí a odebral se na jeho hrádek Kozí. Protivníci jeho, kteří zprvu nevěděli, kam se uchýlil, nabyvše jistoty, že v Praze není, začali zase znovu sloužiti. To však také bylo jediné jejich vítězství na ten čas. V universitě nepodařilo se jim zmařiti volbu přítele H-ova M. Křišťana z Prachatic za rektora a v jedné z prvních schůzí, které tento řídil, vystoupil jiný jeho přítel M. Jan z Jesenice, na ten čas již doktor práv bononské university, stkvělou disputací proti klatbě na H-a.

H. mezitím zůstával ve stálém písemném spojení se svými přáteli. Snad od nich upozorněn obrátil se ze svého exilu také k nejvyšším úředníkům s prosbou o zastání. Žádost jeho nebyla oslyšena; ustanoveno, by o této záležitosti jednala mimořádná synoda, jíž ovšem předsedati měl již nový, dosti křiklavou koupí úřadu toho dosáhnuvší arcibiskup Konrád z Vechty, dříve biskup olomúcký. Slíbená synoda a přípravné práce k ní nepochybně vyžadovaly větší blízkosti H-ovy, jenž nad to měl i pochybnosti, byl-li ústup jeho pro nebezpečenství od nepřátel správný. Ale že jednání chystané bylo mu při návratu hlavním účelem, dokazuje okolnost, že, vrátiv se brzo po vánocích do Prahy, pobyl zde zprvu dosti dlouho, jako na zapřenou, nekonaje žádných kázání. I protivníkům jeho kázala snad opatrnost, nedrážditi krále zbytečně; proto také, ač o přítomnosti jeho věděli, nestavili služeb božích. H. mezitím, maje odpočinek v činnosti veřejné, věnoval všecku píli některým spisům theologicko-vzdělavatelným. Jmenovitě dokončil dne 2. ún. 1413 svůj traktát O svatokupectví. Bezpochyby také do této doby zařaditi jest některé nedatované práce H-ovy, o nichž z obsahu je patrno, že složeny byly po r. 1412 a o mnoho později složeny zase býti nemohly, doba pak tehdejší k tomu mohla se hoditi. Jsou to Zrcadlo člověka hriešného (větší) a O poznání cesty pravé k spasení (Dcerka) a snad také revise textu biblického, o níž výklad učinil H. v předmluvě k bibli rukopisu šafhúzského. Den 6. ún., k němuž synoda položena, přiblížil se a dle ustanovení také jednání v tu dobu započato. Doktoři žádali, by odsouzení artikulů Wiklifových i přidaných bylo uznáno za správné, poněvadž žádný z nich není katolický, nýbrž buď kacířský, nebo bludný, nebo pohoršlivý, a poněvadž nepřísluší kněžím posuzovati správnost nebo nesprávnost nařízení papežských, aby klatba na H-a uznána byla platnou. Aby pak toto uznání jejich stanoviska bylo všeobecné, měli dle jejich přání v jiném návrhu vysloveného všickni doktoři a mistři před arcibiskupem odříci se 45 artikulů, pro něž hlavně království České bylo nařčeno, slíbiti, že o svátostech a jiných obřadech, právech a svobodách církevních, o ctění ostatkův, o odpustcích atd. budou věřiti nejinak než věří církev římská, jejíž hlavou jest papež a tělem kollegium kardinálů, praví to nástupcové sv. Petra a apoštolů, ve všem této církvi se podrobiti a praelátů poslouchati a mimo to ještě vyznati, že artikule Wiklifovy jsou bludné. Na nezachování toho měl býti vyměřen trest exilu, mělo býti zakázáno podobného něco kázati, rovněž zpívati již dříve zakázané písně. Dotýkajíce pak se H-ovy přítomnosti v Praze, žádali, by nekázal a přítomností svou, ať zjevnou nebo tajnou, služeb božích nezdržoval. To vše že jest podmínkou míru. Na konec slibovali, zachová-li se H. dle toho, ochotně vyznati, že ve věcech víry se shodují, by bylo patrno, že s jejich strany nic dosažení shody nepřekáží, H. (či snad někdo z jeho přívrženců?) obrátil se nejprve dopisem k synodě proti jejich názorům v prvním návrhu vysloveným dokazuje, že podezřívání obyvatel království Českého z kacířství, an nikdo dosud překázán není a od doktorů jmenován nebyl, jest urážkou království, a charakteristickými doklady naznačuje stanovisko jejich v dobách dřívějších k tomu, co nyní navrhují, zejména stanovisko Stanislavovo a Pálčovo k Wiklifovi. Proti návrhům k docílení smíru podal pak návrhy vlastní. Vyšel z jednání s někdy arcibiskupem Zbyňkem a vysloviv přání, by království České těšilo se ve příčině nařízení církevních podobným právům jako jiná, žádal, aby mu bylo dovoleno dostaviti se k synodě, kde ho může každý obviňovati sub poena talionis. Neodvážil-li by se k tomu nikdo hned, ať jsou na tuto nabídku i nejširší kruhy upozorněny a kdyby ani pak se nikdo nepřihlásil, nechť obviňovatelé jmenují domnělé kacíře jménem, ne-li, ať jsou trestáni. Výpovědi jejich buďte pověřeny listinami veřejných notářů. Potom král s arcibiskupem zapovědí každé kaceřování a pošlou poselství ke kurii, k čemuž i od kněží příspěvky budou sbírány a k čemuž se i žalobníci na vlastní útraty připojiti mají, aby království očistili. Na konec pak žádal, aby pro jeho přítomnost a kázání v Praze nebyly staveny služby boží. Mnohem ostřeji, snad proto, že všeobecněji, kdežto H-ovi předem o vlastní zájem běželo, formuloval svoje návrhy M. Jakoubek ze Stříbra dokazuje, že k docílení pokoje předem zapotřebí stavení všech zlořádů. H-ovi a jeho stoupencům budiž dána příležitost, aby vyvrátili nařčení proti sobě. Úsudek a pomluvy ciziny nemohou padati na váhu. K tomu pak přistoupilo prohlášení přívrženců H-ových v universitě z péra M. Jana z Jesenice. Obsahem úplně podobné, jeví se přece, poněvadž není tak bezohledné, prohlášení ono mnohem političtějším než Jakoubkovo. Ukazuje především, že ustavičným kaceřováním nedojde se smíru, vyvrací poukázáním k stávající trojici papežské tvrzení, jako by papež s kardinály byli nepopíratelnými nástupci sv. Petra a apoštolů, zavrhuje odsouzení 45 artikulů jakožto ukvapené a nespravedlivé, potírajíc návrhy žalobníků namnoze vlastními jejich důvody. Těmto dostalo se mezitím podpory prohlášením biskupa litomyšlského Jana, který, obdržev návrhy theologů i odpovědi H-ovy, vyslovil se ovšem ve smyslu theologů, připojuje ještě některé pokyny, zejména, by české spisy H-ovy, jimiž bludy své šíří, byly zakázány. Ale při všem tom množství návrhů nebo snad právě pro ně synoda rozešla se bez jakéhokoliv výsledku.

H. zůstával zatím ještě stále v Praze; vida nepochybně, že zdrželivost jeho neměla žádoucího výsledku, začal někdy po synodě nebo snad již o něco dříve znovu kázati. To bylo příčinou k novému stavení služeb božích. Když z toho vznikaly mnohé nesnáze, H., vyžádav si svolení lidu, k žádosti králově někdy po velikonoci opustil Prahu. Mělť král Václav tou dobou úmysl, co se nepodařilo moci duchovní, provésti vlivem vlastním. Nařídil někdy po velikonocích zvláštní kommissi ku srovnání obou stran. Již složení kommisse samo sice ukazovalo, že výsledek jednání bude se shodovati s přáním královým; doktoři theologie přes to — konflikt mezi mocí církevní a světskou za krále Václava zde zase v jiné podobě se objevuje — neústupně stáli na stanovisku svém, ačkoli názory jejich zejména o církvi nebyly takové, by proti nim nesměla ozvati se námitka. Naproti tomu přívrženci H-ovi jistě vlivem M. Jana z Jesenice dovedli bez ublížení svým zásadám vyhověti přání kommisse, a stanovisko jejich, názorům kommisse jistě bližší, bylo jim v tom podporou. Tím se také stalo, že kommisse, chtíc určitého výsledku dojíti, došla souhlasu pouze se strany H-ových přátel, takže hrozila odpůrcům hněvem královým. Tito pak zastrašeni volili raději dobrovolné vyhnanství. které však král zvláštním nařízením změnil v trvalé. H. v tu dobu zdržoval se zase na Kozím. Zaměstnával se po přednosti kázáním lidu obecnému, navštěvuje zejména mnohá místa v okolí při posvíceních nebo poutech, kdy tam bývala četná schůzka lidí. Přitažlivost jeho výmluvnosti osvědčila se zde na novo, posluchačů stále přibývalo a nevážili ani daleké cesty, by jeho kázání slyšeti mohli. Ovšem sotva lze pochybovati, že spolupůsobila tu vedle kouzla výmluvnosti H-ovy také jistá praedisposice lidu okolního. I dřívější doby, jež podávají dosti četné zprávy o bujícím zde kacířství, i pozdější vystoupení nejradikálnějších sekt husitských v tomto kraji mohou v té příčině být i aspoň částečným svědectvím. Při tom ovšem dostával zprávy z Prahy, zejména byl v korrespondenci s M. Křišťanem z Prachatic. Obavy, jednal-li správně, opustiv k přání královu Prahu, dostavily se však znova, lákajíce k návratu, k němuž také události zatím sběhlé vybízely. Možná že také odchod úhlavních protivníků a věci s ním souvisící přispěly k urychlení jeho návratu do Prahy. Zde dne 21. čna dokončil spis svůj O šesti bludích, jenž napsán byl také na zdi kaple Betlémské. Ale touže dobou bylo mu podstoupiti i literární polemiku s vyhnanými protivníky, z nichž zejména Páleč a Stanislav vydali každý zvláště ku své obraně spisy, v nichž odůvodňovali názory i stanovisko své, dotýkajíce se i starších příběhů v době rozepře. H. proti nim napsal svůj veliký traktát De ecclesia, v němž podrobně vylíčil, v čem s protivníky svými se rozchází. Traktát byl veřejně čten v Betlémě dne 8. čce 1413. Podrobné vyvrácení jejich názorů obsahují traktáty Responsio ad scripta M. Stephani Paletz, theologiae doctoris a Responsio ad scripta M. Stanislai de Znoyma, doctoris theologiae. Nepochybně pak narážky na starší spory, zejména na spor o odpustky a jednání na Žebráce, přiměly ho k tomu, že obrátil se tou dobou též proti tehdejšímu spisu jejich svojí Refutatio scripti octo doctorum theologiae. Krátkost času, v níž všecky tyto spisy vznikly, činí snadno pochopitelným, že H. v nich volil pohodlnější způsob, užívaje z části argumentace Wiklifovy, ačkoli při tom, kde nutno, dal vyniknouti i svému odchylnému od Wiklifa stanovisku. Nepochybné ještě v Praze došla ho také zpráva o pomluvách, které vídeňský professor Jan Sybort šířil o Jeronymovi, na ten čas zase ve vzdálených krajinách cestujícím. H-ovi zavdalo to podnět k dopisu zmíněnému professorovi dne 1. čce, v němž přítele svého důrazně se zastal, a také universita dne 8. čce skrze rektora ujala se svého kollegy u university vídeňské. Nemoha touze své po kázání odolati, H. nanovo odvážil se v Praze promluviti k svým věrným. Když však toho znovu bylo od protivníků užito ku stavení služeb božích, opustil H. Prahu po třetí a odebral se znovu na Kozí, aby zde v činnosti již dříve započaté pokračoval. Zejména přikročil k sepsání nebo vlastně aspoň z části novému redigování a uspořádání svých kázání na všecky neděle v roce. Tak vznikla jeho Postilla. Vyloženie svatých čtení nedělních, dokončená dne 28. října 1413, největší a nejznamenitější z jeho děl. Nedlouho potom dokončen asi jeho traktát O  manželství. Vedle toho ovšem s nemenší horlivostí věnoval se činnosti kazatelské.

V Praze zatím po vypovězení 4 protivníků H-ových a po jeho odchodu nastal celkem klid, H., nemíně klidu toho rušiti, zejména nechtěje překážeti lidu v konání pobožnosti, zůstával po posledním odchodu dlouhý čas mimo Prahu, zejména v jižních Čechách na Kozím. Ale ani pobyt jeho v tomto místě, které se mu stalo Pontem i Tusculem zároveň, neměl již dlouho trvati. Někdy asi v polovici r. 1414 zemřel pan Jan starší z Ústí a s novým pánem přistěhoval se na Kozí duch H-ovi nepřátelský. H. nepochybně nechtěl se tak náhle rozloučiti s krajem, kde za nedlouhého pobytu nalezl přívržence, jejichž počet stále rostl; uchýlil se tedy do městečka Ústí, kde 26. čna 1414 dokončil dílko svoje Jádro učenie křesťanského. Nepochybně však i tato blízká přítomnost jeho byla novému pánu nepříjemnou, tak že hleděl se ho i odtud zbaviti. Tu pak H. uposlechl vyzvání p. Jindřicha Lefla z Lažan a vydal se na cestu na jeho hrad Krakovec, kam dojel, pobyv snad několik dní v Praze, dne 15. čce. Záhy po příjezdu na Krakovec bylo mu brániti se proti pomluvám neznámého blíže kněžského protivníka, jenž byl kuchmistrem pana Ctibora. Odpověď H-ova známa jest jako Knížky proti knězi kuchmistrovi. Jinak podobala se činnost jeho oné v okolí Kozího a také výsledek nebyl jiný.

Úspěchy H-ovy a vzrůst jeho přívrženců mezi tím nezůstaly tajny i mimo Čechy a přiměly kancléře pařížské university Jana Gersona, by dvěma listy napomenul arcibiskupa Konrada k horlivosti proti kacířům, v nichž upozorňoval na věty zvláště nebezpečné. A také papež Jan XXIII. uznal za vhodné krále Václava v podobném směru napomenouti. Ale v té době, i kdyby byl král chtěl, bylo by to dosti nesnadné bývalo; bylť již počet přívrženců H-ových velmi značný. A přece zase bylo nutno, aby do života českého uveden byl znovu pokoj a mír. Ale právě jako to bylo žádoucí, tak bylo to i obtížné. Spory stran mohly se ukončiti toliko úplným vítězstvím jedné — ač byly-li by i pak ukončeny. Ale za tehdejšího stavu věcí, při tom pokroku, jaký učinili H. a jeho přívrženci na dráze Wiklifem zahájené, na nějaké smírné vyrovnání nebylo lze mysliti. A přece se pokus o ně stal a to se strany krále Sigmunda pokus vážný, jejž, an Sigmund poměry v Čechách dopodrobna znáti nemohl, velmi snadno jest si vysvětliti. Byloť by to znamenitě prospělo jeho popularitě, o niž jako dědic koruny státi musil, kdyby se mohl vykázati, že provedl to, co se panujícímu králi nepodařilo a z pochopitelných příčin podařiti nemohlo. Ale že k pokusu vůbec došlo, k tomu přispěla jistá vlastnost, která je charakteristickým znakem i H-a i husitství, jakási nehotovost, neujasněnost vlastních cílů, kterou snad, aspoň pro H-a samotného, ještě jinak bude možno nazvati. Pokus se nezdařil — víme, že se ani zdařiti nemohl — a co následovalo, jest jedním z dokladů pro naše tvrzení. Dějiny válek husitských počítají se právem za nejslavnější dobu našich dějin, ne pro těch několik tisíc zabitých křižáků, ale pro onen vítězný odpor, který národ český vedl za určité idee, nedbaje o to, jak naň hledí ostatní svět. Jakmile začínají nabývati převahy hlasy volající po smíru, začíná se úpadek této slávy. Jen zdánlivý jest lesk, který vrhá na české dějiny jednání Basilejské. Koncil sice, stavě se proti snesení koncilu Kostnického, dává Čechům jisté koncesse, ale vzhledem k tomu, oč původně žádáno, je to, čeho dosaženo, vlastně porážkou Čechů. Na tom základě také lze jen vysvětliti, proč utrakvismus český od té doby živoří a ustupuje a proč konečně neodolal protestantismu, jenž přišel s jasným a uceleným názorem, a také, proč mu odolala Jednota Bratrská. Základ pro toto vysvětlení nutno hledati v H-ovi samém. On sám do poslední chvíle téměř o sobě tvrdil, že neuchýlil se vědomě od učení církevního. Tvrdili to také mnozí před ním a mnozí po něm. Není třeba a není možná pochybovati o upřímnosti tohoto přesvědčení, vždyť také ve mnohém bylo tomu opravdu tak. Ale naproti tomu — a v tom je jakási historická ironie — snažení H-ovo, ač celkem jeví se jako pokrok ve vývoji duševní činnosti lidské, v jistém směru znamená reakci, krok zpět proti názoru, jak jej tehdy podávala církev. H-a jistě nebylo tajno, že stojí na jiném stanovisku v mnohé příčině, než jaké zaujímali ti, kdo tehdy v církvi rozhodovali. Jest to zvláště patrno při sporu odpustkovém a zejména z jeho chování k obsílce před soud papežský, kdy, pokládaje činnost svoji za užitečnou a obávaje se, že by výrokem soudu přerušena byla, postavil se v domácích disputacích přímo proti nařízením kurie, ale současně posílal do Italie omluvný list, proč se nemůže dostaviti. Již tato okolnost, ale ještě více chování H-ovo k nabídkám Sigmundovým potvrzuje jistý rys na osobě H-ově, o němž hned stane se zmínka.

Sigmund byl se mezi tím dohodl s Janem XXIII. o svolání všeobecného koncilu do Kostnice a ve smyslu svých intencí nahoře vytčených nabídl H-ovi svou ochranu na koncilu. A M. Jan H. nabídku přijal. Může-li to býti po zdráhání H-ově jíti ke kurii svědectvím o rozsahu slibů Sigmundových, svědčí to zároveň i o něčem jiném. H. nebyl by se jistě ke koncilu dostavil, kdyby byl očekával, že sliby Sigmundovy nebudou ho moci ochrániti před odsouzením. Ale očekával-li příznivý výsledek, svědčí to zároveň o jakési naivnosti H-ově v nazírání na koncil. K soudu papežskému bez záruky jíti nechtěl; šel-li se zárukou Sigmundovou ke koncilu, očekával jistě, že se do Čech vrátí, smíře se s církví. A v tom právě jest ona naivnost, nebo snad přílišná důvěra ve vlastní síly, mohl-li doufati, že koncil o správnosti svých názorů přesvědčí. V opačném případě těšil se přece vždy na návrat do vlasti. Kdyby k němu bylo došlo, snad by vůbec nebylo možno, jak se sice dnes již neděje, ale do nedávna se dálo, počítati H-a jen mezi předchůdce reformatorů („Vorreformatoren“), ale snad by byl H. pozbyl i toho významu, který mu dnes náleží. Po vyzvání Sigmundově H. počal se vší horlivostí konati přípravy k cestě a vrátil se za tím účelem opět do Prahy. Vyzval latinskými, českými i německými intimacemi každého, kdo by jej chtěl z kacířství viniti, by tak učinil před synodou, která na 27. srpna ustanovena. Ačkoliv nikdo se nepřihlásil, mínil H. buďto sám nebo prostřednictvím M. Jana z Jesenice obhájiti se před synodou, čehož mu však odepřeno. H. potom novými vyhláškami vyzýval kohokoliv, by jej obvinil v Kostnici, a opatřil si vysvědčení Mikuláše biskupa Nazaretského, na ten čas inquisitora, že před ním nikdo H-a z kacířství nevinil. O těchto krocích podal dne 1. září zprávu Sigmundovi, žádaje o glejt, ve kterémž smyslu se za něho i páni na sněmě shromáždění přimlouvali. Ještě však jednou bylo H-ovi vystoupiti polemicky, když na Krakovci psal námitky k obviněním, která proti němu protivníci chystali. Dne 11. října opustil Krakovec v průvodu pana Jana z Chlumu, Václava z Dubé a Jindřicha Lacemboka, by se již nikdy do Čech nevrátil. Cesta minula bez všelikého protivenství. Naopak býval H. namnoze přátelsky uvítán, dostalo se mu i od kněží ujištění, že s ním dávno sympathisují, interdikt nikde nezachováván, ano H. míval rozhovory s vynikajícími osobnostmi v některých místech, zejména v Norimberce, jak o tom H. v listech svých zprávu podává. Zde také změnil H. původní plán své cesty a kdežto pan Václav z Dubé vypravil se ke králi pro glejt, H. s druhými dvěma průvodci vydal se do Kostnice, kam dne 3. list. došel a v ulici sv. Pavla v domě vdovy Fidy se ubytoval. Ani zde interdikt nezachováván, zde ovšem z pochopitelných příčin. Naopak papež, který hned po příjezdu H-ovy průvodce ujistil, že jejich chráněnci ubližovati nemíní, brzo potom klatbu s něho na čas sňal, ovšem jen proto, aby interdikt bohoslužbám nepřekážel. H-ovi výslovně dovoleno navštěvovati kostely, jen žádáno, by nekázal.

H. domu svého téměř ani neopouštěl, vykonávaje denně bohoslužby v něm. Bezpochyby nevyhýbal se rozhovorům, přál-li si jich někdo, ale sotva podobá se pravdě, že by byl lidu četně se u něho shromažďujícímu kázal a přisluhoval. Mnoho času věnoval zejména přípravě k obraně před koncilem, za kterýmž účelem vylíčil zvláštním spisem známým jako Ordo procedendi in causa M. J. H. per ipsummet signatus dějiny svého sporu s arcibiskupem Zbyňkem a stolicí papežskou a uchystal si zvláště troje kázání De sufficientia legis Christi ad regendam ecclesiam, De fidei suae elucidatione a Pax huic domui, ač možno, že již z Krakovce jistý základ pro ně si přinesl Již tato okolnost je novým důkazem pro onen naivní nebo sebe přeceňující názor H-ův; ale ještě více potvrzuje se to tím, že ve všech třech H. nepokrytě hlásí se k zásadám Wiklifovým, třeba shody formální nebyly nikterak veliké. Ale mezi tím, co takto potají přípravy konal, protivník jeho Michal de Causis, jemuž ku pomoci přišel i Páleč a jiní, veřejnými vyhláškami upozorňoval na kacíře, jenž tak dlouho trvá v klatbě. Vedle toho snažil se H-a přímo usvědčiti z kacířství sestavením žalobných artikulů, v nichž kladl důraz na H-ovo wiklifství žádaje, by nikterak nebylo mu přáno navrátiti se z koncilu. V tomto směru pak působil s Pálčem na papeže i všecky vynikající kardinály. Ale koncil přece ještě stále měl jisté obavy před porušením glejtu královského. Možná že k odstranění jich, ale nevíme, od jakého původce, ve středu po sv. Kateřině (28. list.) roznášena po městě zpráva, že H. mínil uprchnouti, a hned potom téhož dne biskup tridentský a augšpurský s purkmistrem a ozbrojenou mocí, která dům i okolní domy obsadila, vypravili se požádat H-a před kardinály k rozmluvě. Pan Jan z Chlumu varoval posly před jakýmkoli násilím. H. však, oznámiv jim, že sice přišel před celý sbor a ne toliko před kardinály, ale i jejich pozvání že chce vyhověti, v průvodu Chlumově odebral se k nim a na otázku jejich prohlásil k jejich spokojenosti, že nechce žádného bludu držeti. Propuštěn však nebyl, ač kardinálové hned potom schůzi přerušili. Mezitím professor theologie Didacus v přestrojení pokusil se vylákati na H-ovi některá bludná mínění. H. však odpovídal ve všem dle církevního učení. Kardinálové dosud nemohli se zhostiti všech obav před glejtem a teprve v nové zase schůzce ustanovili se na jeho zatčení. Panu Janovi z Chlumu pozdě večer oznámeno, chce-li, že může se vzdáliti, H. však uvržen do žaláře v domě kantorově a později v klášteře dominikánském při jezeře Bodamském. Pan Jan z Chlumu, protestovav marně před papežem, který jej odbyl výmluvami, ukazoval veřejně glejt H-ův a stěžoval si i veřejnými protesty na jeho porušení. Dal o tom zprávu také králi Sigmundovi, který okamžitě nařizoval propuštění H-ovo, hroze i vypáčením dveří žalářních. Ale záležitost H-ova mezitím byla již svěřena soudní kommissi, která se vší přísností jala se ji prováděti.

Vlhký a temný žalář uvrhl mezitím H-a do těžké nemoci; ale ani toho nedbáno a v době, kdy H. byl mezi životem a smrtí, přiváděni do vězení svědkové, by před ním přísahali a vypovídali. Příchod králův dne 25. pros. pomohl jen tolik, že dostalo se H-ovi lékařského ošetření a snesitelnějšího žaláře. Jinak však koncil, opíraje se snaze králově ve prospěch H-ův pohrůžkou, že se rozejde, dovedl 1. (nebo 4.) ledna 1415 vymoci aspoň slib, že nebude mu více v postupu bráněno, ačkoliv tím král H-a úplně se neodřekl a postavení jeho ke koncilu ukládalo tomuto jistou reservu ve formulování požadavků, H., poněkud pookřáv, musil podstoupiti nové výslechy, jimž za podklad sloužily vedle výpovědí svědeckých a artikulů Michalových také obžaloby Gersonovy a Pálčovy. Onen vytáhl z jeho spisu „De ecclesia“ 20 artikulů jakožto kacířských, Páleč pak z téhož spisu 42. H. odpověděl k nim písemně, ačkoliv neměl pomůcek, ukazuje, že jsou buď zřejmě falšovány, nebo, pokud v knihách jeho se čtou, mají tam jiný smysl. Vedle toho však za peníze českých přátel, kterými strážcové žaláře podplaceni, zjednána mu také možnost potěšiti se s nimi i vzdálenými v Čechách pomocí listů. Mimo to však, částečně k prosbě strážců svých, sepsal v žaláři několik menších traktátů latinských, jako De mandatis Domini et de oratione Dominica, quibus praemittitur fides recte credere contenta in Symbolo; De poenitentia pro Jacobo; De tribus hostibus hominis et de septem peccatis mortalibus; De peccato mortali; De cognitione et dilectione Dei. Tamže dne 3. bř. dokončil druhý traktát De matrimonio a dne 5. bř. nový traktát De sacramento corporis et sanguinis Domini. Snad také v žaláři, ale možná že ještě před uvězněním v Kostnici, udělil H. traktátem De sanguine Christi sub specie vini a laicis sumendo sankci přijímání pod obojí, kteréž nedlouho po jeho odchodu M. Jakoubek zahájil. V těžké této době poskytla H-ovi zvláštní útěchy a posily návštěva M. Křišťana z Prachatic v jeho žaláři. Ale radost z projevu věrného přátelství byla kalena obavou, by i jeho nepotkal osud H-ův, která objevila se podstatnou. Proto H. skoro ve všech následujících listech napomíná přátele, by v nebezpečenství se nevydávali. Vedle toho téměř ve všech listech pánům v Kostnici nalézáme žádost o zjednání veřejné audience. H. ještě pořád očekával, že přesvědčí koncil o tom, že neodchýlil se od učení Kristova, nabízeje odvolání, bude-li usvědčen z bludu. Ale to právě již koncilu v této době stačiti nemohlo. Koncil, který mezitím v konfliktu s papežem zvítězil a prohlásil se za svrchovanou instanci ve věcech víry, nespokojil se s odvoláním takto omezeným, nýbrž žádal bezpodmínečného podrobení. Zde znova a tím makavěji vystupuje rozdíl mezi názorem hierarchickým a H-ovým, který žádá důkazu, kde ostatní slepě se podrobují; odtud lze vysvětliti, že mužové někdy a někteří aspoň ještě nyní stejných s H-em názorů o potřebě mravní reformy již v celém sporu a také v Kostnici stojí mezi jeho žalobníky a soudci po boku lidí v té příčině jim úplně odporujících, ale zde také vrcholí historický význam H-ův. Ne smrt pro přesvědčení sama, ale žádost za vyvrácení tohoto přesvědčení v této době proti svrchované instanci, žádost za volnost názoru proti nařizované slepé poslušnosti v době, kdy rozkazující vznesl se na vrchol moci, tvoří základ historického významu H-ova.

Svědčí to jistě o velikém vlivu, jaký Sigmund měl na koncil, jestliže i v této době ještě podařilo se mu vymoci H-ovi slyšení, kteréž nyní koncil již za koncessi pokládati mohl a také pokládal. Přímluvy českých a polských pánů již v květnu na koncilu podávané zůstávaly bez výsledku. Při poslední z 31. května páni čeští obrátili se zároveň s podobnou žádostí na Sigmunda, ačkoli již z jednání jeho po útěku papežově, kdy, maje klíče od vězení H-ova, bez ohledu na žádost pánů, by jimi dvéře žalářní otevřel, odevzdal je biskupu kostnickému a způsobil tím uvržení jeho do žaláře mnohém krutějšího na zámku v Gottlibách, dokazovalo, že více mu záleží na koncilu než na slibu daném H-ovi, ačkoli ani tohoto dosud zcela se neodřekl, doufaje stále v možnost dohodnutí nějakým kompromissem. Také z Čech a Moravy docházely žádosti, by slibům svým dostál, a tak konečné Sigmund zasadil se o veřejné slyšení H-ovo, kteréž na 5. čna připověděno. Avšak již začátek slyšení byl dokladem, že si koncil veřejné slyšení představoval zcela jinak nežli H. i nežli král Sigmund. Ačkoli H. za tím účelem znovu musil změniti vězení a převezen do kláštera bosáků, když přiblížila se ustanovená doba, schůze zahájena a ihned přikročeno ku čtení žalobných artikulů bez přítomnosti H-ovy a prý i rozsudek již byl připraven. Zvěděvše o tom Čechové, žádali ihned krále o pomoc a teprve po jeho zakročení přiveden H. do shromáždění. U přítomnosti jeho čteny pak artikule žalobné a výpovědi svědků. Ale sotva že chtěl H. k nim odpovídati, okřikovali ho, a když chtěl upozorniti, že ten neb onen artikul v jeho dílech má jiný smysl, volali naň, aby odpovídal jen ano nebo ne, nebo se mu vysmívali. Když uváděl doklady ze svatých otců, voláno, že to nepatří k věci. A když konečně, vida neprospěšnost každé odpovědi, umlkl, zase jiní pokřikovali, že, mlčí-li, patrně s těmi bludy souhlasí. Konečně bez dokončení věci slyšení odloženo na 7. červen. Snad nebylo v Kostnici člověka, který by nebyl tušil, jaký konec celá záležitost vezme. Toliko H., stěžuje si sice na celý postup, přece těšil se, že dva artikule již vyvrátil a s pomocí boží ještě více jich vyvrátí! Ve slyšení 7. čna přesvědčení koncilu o vlastní svrchovanosti ještě více vyniká. Již na počátku voláno na H-a, že musí se podrobiti rozhodnutí koncilu. Spor blíží se rychlým krokem k svému vrcholu. Schůzi byl přítomen král Sigmund osobně a přítomnost jeho dovedla tolik, že H. aspoň poněkud dostal se ke slovu. Čteny především artikule, jež protivníci H-ovi již v Praze sepsati dali, a v nich zejména na prvním místě výpověď Protivova, že H. přiznával se k Wiklifově remanentii panis. H. proti tomu opět slavnostně se ohrazoval. Kardinál cambraiský Petr d’Ailly chtěl na něm na základě jeho filosofického realismu vynutiti přiznání remanence. H. však opětně odpověděl ve smyslu katolickém a podobně potíral i všecky ostatní, kdo proti němu vystupovali, zejména také dřívějšího již protivníka Stokesa. Kardinál Zabarella, upozorniv jej na množství svědeckých výpovědí proti němu pronesených, žádal, aby dále nezapíral. H. však dovolával se Boha i svědomí, že některým kusům nikdy neučil. A tu ozval se z úst d’Aillyho výrok charakteristický — a v ústech jeho tím charakterističtější — že není možno koncilu souditi dle jeho svědomí, nýbrž dle toho, co žalováno. Dále žalováno, že H. šířil v Čechách nauky Wiklifovy, že protestoval proti upálení jeho knih, že vyslovil přání, by duše jeho dostala se tam, kde je Wiklifova, že spisů jeho veřejně s kollegy svými hájil, kteréžto výpovědi H. na pravou míru uvésti se snažil. Při odůvodňování své appellace ke Kristu odměněn byl posměchem. Dále také kladeno mu za vinu jeho účastenství při proměně v poměru hlasů na universitě a na vyhnání 4 doktorů theologie, při čem H. i proti výrokům krajanů, ovšem protivníků, hájiti se musil. Mezi jednotlivými odpověďmi povstával však ve shromáždění veliký hluk, který konečně vynutil H-ovi slova, z nichž jako resignace na možnost obhájení již zaznívala: „Myslil jsem, že jest v tomto shromáždění více slušnosti, zbožnosti a kázně.“ K zakročení Sigmundovu zjednáno ticho, Petr d’Ailly neopomenul však H-ovi vytknouti, že v žaláři choval se pokorněji, což H. správně vysvětlil okolností, že v žaláři s ním slušněji bylo jednáno. Konečně také zmíněno i slov H-ových, že ke koncilu přišel dobrovolně, jinak že by jej nikdo k tomu nebyl mohl přinutiti, při čemž pan Jan z Chlumu okolostojícím celý rozsah tohoto tvrzení H-ova potvrdil. Na konec d’Ailly znovu napomenul H-a k poslušnosti, což i král Sigmund, tenkráte naposledy před koncilem, ke glejtu a jeho závaznosti (ač ve zmírněné formě) se přiznávaje, ještě dosud naděje na kompromissní vyrovnání nějaké se nevzdávaje, učiniti neváhal, načež H. znovu odevzdán dozoru biskupa řižského.

Den 8. června viděl H-a znovu před koncilem. Čteno nejprve 39 bludných artikulů z jeho spisů De ecclesia, proti Pálčovi a Stanislavovi. Jest pravda, že z artikulů těch, pokud byly správně vyňaty, namnoze ozýval se Wiklif. Ale ten, kdo k nim odpovídal a kdo nabízené smírné návrhy zamítal, byl již H. První po přečtení slova se chopil zase kardinál cambraiský, vybízel znovu k podrobení, slibuje — snad i včerejší přiznání Sigmundovo poněkud působilo — z ohledu na oba královské bratry mírnost a po případě i nové slyšení. H. znovu ujistil, že ničeho nechce tvrdošíjně zastávati, žádal jen o slyšení, by mohl názory své odůvodniti, nabízeje se k podrobení, nebudou-li jeho vývody a doklady z písma uznány postačitelnými. Již to vzbudilo novou nevoli v koncilu a hned potom zvěděl z úst hlavního ze soudců svých, v čem poučení se strany koncilu záleží: 1. aby přiznal se k bludům svým v artikulích obsaženým, 2. aby se jich odpřisáhl a slíbil jich nikdy více nehlásati, 3. aby je veřejně odvolal, 4. aby na příště věřil a hlásal jen pravý opak těchto artikulů. H. znovu zapřisáhal koncil, aby nebyl nucen odvolávati, čemu nikdy neučil, a znovu nabízel odvolání toho, co hlásal, bude-li poučen. Když to znovu vzbuzovalo nelibost koncilu, ujal se slova sám král, aby snad nevědomky podal důkaz, jak dalece se názorům koncilu proti svým původním intencím již přiblížil, prohlašuje, že by on sám jistě odpřisáhl se všech bludů a že žádného nechce držeti, poněvadž prý ho dříve držeti mohl. Po námitkách H-ových pak, když kardinál florencský Zabarella slíbil H-ovi formu odvolání takovou, by ji přijmouti mohl, znovu král jal se raditi H-ovi způsobem takovým, že z něho úplné odřeknutí se H-a bylo dostatečně patrno. Ostatek schůze vyplněn byl různými, namnoze na základě překroucených dat skombinovanými žalobami, po jejichž dokončení Páleč a Michal de Causis uznali za dobré ohraditi se před koncilem, že nic proti H-ovi ze zášti nepodnikali. H. měl k tomu jen odpověď: „Stojím před soudem Božím, kde já i vy dle zásluhy budeme souzeni.“ Odcházejícímu ze sboru pan Jan z Chlumu k jeho veliké útěše podal naposledy ruku. Dvéře žaláře zapadly pak za H-em, aby se otevřely již jen k jedné cestě — na hranici.

Nekrolog nad H-em ještě živým měl téhož dne král Sigmund, jistě také rozmrzen jeho odmítavým chováním, radě kardinálům, aby kacíře tak nebezpečného co nejdříve hleděli se zbaviti. Od té doby také datuje se úplně bezohledný postup koncilu ve příčině formulování práv proti kacířům, k jakému dříve pro ohledy na glejt a postavení Sigmundovo nechtěl se odvážiti. H-ovi i potom nabízeny některé odvolací formule, které zase a zase jako nepřijatelné odmítal. Odpor obojího stanoviska objevil se v domluvách, které H-ovi činil jistý zvláště vlídný člen koncilu, k němuž H. sám měl důvěru, že jej „pater“ nazývá. Ale i po nich setrval H. na svém požadavku poučení proti nařízením nejvyšší autority. V žaláři těšil se H. se svými přáteli aspoň v dopisech, kteréž ještě dnes na čtoucího mocným dojmem působí. Zde také odpověděl k artikulům žalobním, dne 18. června dle slibu a přání mu předloženým, písemně, zde také naposled setkal se s někdejším přítelem a nyní nepřítelem M. Štěpánem z Pálče, kteréžto setkání oběma vynutilo slzy. Zde také odmítl dne 1. čce nové nabídky koncilu, odtud rozloučil se dopisy se vzdálenými přáteli, k stálosti je napomínaje. Tak přiblížil se 6. čec. H. den před tím naposled odmítl nabídky koncilu a vysvětlil Janu z Chlumu s jinými před žalářem čekajícímu, proč odvolati nemůže, akcentuje znovu k otázce jednoho z biskupů svůj názor, že nechce býti moudřejším koncilu, ale že žádá poučení o svém omylu.

V sobotu po sv. Prokopu, dne 6. čce, uveden H. naposledy do generálního sedění sboru, by vyslechl svoje odsouzení. Před místem, na němž později kněžství zbaven, poklekl a modlil se. Čteny artikule rozsudku, odpovědi jeho však zamezeny odkazem, aby odpovídal ku všem najednou. Při jednotlivých však zvláště křiklavě nesprávných, jako že přidržel se učení o remanenci a že se vydával za čtvrtou božskou osobu, H. od námitek zdržeti se nedal. V konečné odpovědi znovu akcentoval své stanovisko, zmiňuje se i o glejtu, což prý přítomnému králi vylákalo ruměnec studu na líce. Po přečtení rozsudku několik biskupů předsevzalo trapný a bolestný obřad jeho degradace z kněžství, načež vsazena mu na hlavu posměšná čepice s nápisem Hic est haeresiarcha a odevzdán rameni světskému. Jda kolem hřbitova, viděl, jak vlastní jeho knihy hynou v plamenech, a neubránil se úsměvu, napomínaje kolemstojící, by nevěřili, že jest kacířem. Došed ke hranici, pomodlil se a s pevnou myslí trpěl posměšky i týrání vykonavatelů rozsudku. Stoje na hranici, zpíval nábožné písně, až dým udusil jeho hlas, načež po shoření popel jeho vhozen do Rýna. Jest něco pravdy ve větě, která před nedlouhým časem byla vyslovena, že plamen jeho hranice zastínil na staletí slávu Wiklifa. Ale neméně jest pravda, že plameny této hranice pravým světlem ozářily postavu, jež na ní dokonávala. A to nebyl již pouhý učenník Wiklifův. nýbrž člověk samostatného významu, byl to H.

Učení H-ovo v celém jeho vývoji vyložiti při dnešním stavu badání není možno. Bylo již řečeno, že ze zárodků vlastním studiem položených začíná vyvinovati se ten neb onen odchylný od dosavadního názor, k jehož doplnění a rozmnožení přispívá potom největší měrou Wiklif. Řekli-li jsme dříve, že Wiklif je sice nejdůležitější, ale ne jediný, ač časově poslední činitel ve vývoji H-ově, jest třeba toto tvrzení poněkud opraviti, vlastně doplniti, při čem ovšem vlivu Wiklifovu zůstává misto, které mu náleží. H. byl více duchem religiosním než spekulativním. Zárodky opposice, vlastním studiem potvrzené, nalezly ve Wiklifovi přesného a jasného vyjádření a odtud tím přirozeněji vysvětluje se u H-a přilnutí k názorům spekulujícího Angličana. H. celou svou povahou veden byl k mravnímu povznesení lidu a na tomto poli snažil se zásadám anglického theologa, s nimiž souhlasil, vida v nich pokrok nebo návrat k lepšímu, zjednati v praxi nejširší platnosti. V tom tkví s druhé strany význam H-ův a nemůže býti, tuším, sporu, pokud tento význam jemu náleží. Ale vedle toho nesluší zapomínati, že na vývoj H-ův značnou měrou přispívaly i okolnosti, ve kterých se ocitl. To ovšem samo v sobě nebylo by nic nového, ani zvláště zajímavého, ale u H-a stává se to zajímavějším, poněvadž dá se dosti dobře pozorovati. Lec cos nalézáme v jeho pozdějších pracích, čeho v dřívějších nebylo, a lze dosti pravděpodobně ukázati, proč se tam nyní objevuje. Tím však také stává se soustavné vypsání učení H-ova ještě obtížnějším, kterážto obtíž zvyšuje se také tím, že H., ačkoli vědomě stavěl se na mnoze proti názoru panujícímu, domníval se, že míněním svým vrací se k vlastnímu učení Kristovu, od něhož názor vládnoucí se odchýlil, a proto také nějaké nové soustavy náboženské podati nechtěl, jak patrno i z jeho spisů i z osudu, který potkal učení, k němuž on položil základ. Jestliže tedy pokusíme se přece podati názory H-ovy v jakési soustavě, omlouvá to nutnost podobného vylíčení, má-li býti dosaženo nějakého přehledu, o který v první řadě jde.

Za přední a nejdůležitější pramen učení křesťanského H. pokládal Písmo svaté, totiž knihy, které církev za kanonické uznávala, ačkoli vedle něho připouštěl i podání církevní, snesení koncilů a výroky Otců, pokud se s Písmem dají srovnati, třeba nebyly přímé doklady pro ně v Písmě. V názoru na Písmo ozývá se rozdíl mezi Starým a Novým zákonem; onen jest jakousi průpravou, zákonem bázně a kázně, tento je vlastním zákonem Kristovým, zákonem lásky a milosti. V něm jest obsažena všecka pravda. Tento názor na Písmo skoro ve všech kusech, v nichž odchýlil se H. od souvěkého učení, objevuje se jako základ, k němuž ovšem přistupují ještě jiné většího neb menšího významu. A jest jistě věcí více než zajímavou, že tento názor již v jednom z prvních spisů (De corpore Christi) se hlásí, kdy ještě nepochybně Wiklifa theologa neznal. A neméně zajímavo jest, že nejostřejší výrok v tom směru, který u H-a se vyskytuje, nenáleží jemu, nýbrž Augustinovi. Z Augustina také, ovšem již po úpravě Wiklifově, pochází názor H-ův o církvi. Církev jest mu společností předurčených (praedestinati) ku spasení, zemřelých, žijících i budoucích. Tento názor ve mnohém velmi dobře shoduje se s velikolepým obrazem církve, jaký Písmo podává, což i s katolické strany bylo přiznáno. Církev takto definovaná jest obrovskou společností neviditelnou, je mystickým tělem Kristovým, jeho nevěstou, on její hlavou. Dělí se dle stavu svých příslušníků: 1. na bojující, praedestinovaní žijící, 2. na spící, praedestinovaní v očistci, 3. na vítěznou, praedestinovaní, již věčné blaženosti dosáhli, zvítězivše nad ďáblem. Tato veliká společnost má všecky vlastnosti církve pravé. Jakožto nevěsta Kristova a sbor lidí, kteří dojdou svatosti, jest svatá, všeobecná jako společnost praedestinovaných celého světa a všech věkův, apoštolská, poněvadž apoštolé ji šířili a utvrdili a podnes autoritou svou k řízení přispívají, jediná, poněvadž všickni členové spojeni jsou páskou praedestinace a spasení, na zemi pak jednotou víry, ctnosti a lásky. Nazývá se také římskou, což sice v Písmě nedoloženo, ale přece z jistých důvodů držeti se dá, ovšem na rozdíl od lokální církve římské, kteráž není povznešenější nad jiné lokální. Této všeobecné církve hlavou jest Kristus, jakožto Bůh i člověk. Již z toho je patrno, že názor H-ův na primát a papežství musil se lišiti od názoru tehdy platného. Různost ta vyplývá z jeho přiznání k praedestinaci, z jeho názoru na Písmo a odtud plynoucího názoru na moc klíčů v církvi, jistě však podporován byl její vývoj danými poměry současnými. Praedestinace jest čistý akt milosti Boží, na změnu určení svého člověk nemůže nijak působiti. Toto mínění, které v celé své velkolepé hrůze vystupuje později u Kalvína, H. i na rozdíl od Wiklifa hleděl poněkud zmírniti připouštěním, že Bůh každému sice poskytuje možnost k spasení, bude-li konati jeho přikázání, že však již napřed ví ve své vševědoucnosti, jak se předzvěděný (praescitus) k jeho přikázání zachová. Účelem člověka jest dojíti spaseni a toho docházejí předurčení svojí věrou, kteráž jest trojí: 1. věřiti Bohu, t. že je pravda, co Bůh praví, 2. věřiti Boha, t. věřiti na Boha, že Bůh jest, a 3. věřiti v Boha, t. z lásky k němu věřiti v něho, plniti jeho přikázání. Ovšem jediný Bůh může ospravedlniti ze svého milosrdenství a proto dobrým skutkům, ač jejich konání snáší se dobře s požadavky nahoře vyznačenými, nenáleží nějaká zásluha o to, čeho Bůh z milosti udílí. Vždyť člověk vůbec, ač jest jeho povinností poslouchati příkazů Božích, nemá vlivu na svůj osud, jejž již napřed Bůh určil. Nicméně H. není v té příčině všude důsledný; jiná místa zase připouštějí výklad, že i dobrým skutkům jistá zásluha náleží. Praedestinace sama může se jeviti: 1. jako předurčení k časné spravedlnosti a odpuštění hříchů, 2. jako předurčení k věčné blaženosti. Jest rozdíl, býti v církvi a býti z církve. Mnozí v přítomnosti nalézají se v církvi, ale nejsou pravými členy jejími, nejsou tedy z církve. Dle toho lze rozeznávati několik stupňů příslušenství k církvi. Někteří jsou v církvi dle jména i ve skutečnosti jako spravedliví praedestinovaní, jiní ve skutečnosti, ne však dle jména — praedestinovaní nevěřící nebo praedestinované dítky nekřtěné nebo praedestinovaní vůbec, třeba okamžitě nebyli ve stavu milosti, jiní opět dle jména, ale ne ve skutečnosti — předzvědění, kteří se těší okamžité spravedlnosti, ale nevytrvají, a konečně ani dle jména ani ve skutečnosti — předzvědění nevěřící.

Z toho ovšem plyne, že nikdo vlastně nemůže věděti, je-li praedestinován. A odtud přichází H-ovi mocná podpora při názoru na papeže, jenž také v celé podstatě založen na jeho názoru o církvi. Je-li Kristus hlavou své církve, nemůže jí býti papež, o kterém nad to nelze ani věděti, je-li předurčen nebo předzvěděn. Námitka, že jest třeba někoho k řízení církve a to že je papež, náměstek Kristův, pro H-a nemá váhy. H. k řízení církve za úplně postačitelný pokládá zákon Kristův — ještě před koncilem chtěl se hájiti kázáním, v němž jeho postačitelnost důvody ovšem více logickými než theologickými hájiti mínil — a dále slib o přispění ducha svatého. Nad to pak — a zde je nejlépe patrno, jak naň vedle Wiklifa i starší opposiční hnutí působilo a jak naň působily i poměry současné — ukazuje i důvody historickými správnost svého názoru. Papežská moc je dílo doby pozdější, H. pokládá dle velice rozšířeného mínění donaci Konstantinovu za začátek; před tím byla církev řízena bez papeže, po zřízení papežství vyskytují se četněji haerese. A konečně nedávno minulá doba dvojice a trvající trojice papežské byla H-ovu tvrzení na podporu, že papeže není k řízení církve třeba, v němž ovšem také jest obsaženo, že papež H-ovi není neomylným, jako ani velké části jeho současníků jím nebyl. Ale při tom zůstává stále zajímavým a pro postavení H-ovo v dějinách tím významnějším zjevem, že ti, kdo H-a soudili, v praxi prováděli totéž na koncilu, co v theorii potrestali upálením. H. odsouzen a upálen byl v době, kdy koncil zasedal bez papeže. K tomu pak velmi značnou měrou podporovala ucelení názoru H-ova na papeže a jeho poměr k církvi nebo vlastně církve k němu ta okolnost, že H. položil velikou váhu na subjektivní kvalifikaci k jistému úřadu, a zde znovu tím patrněji vystupuje význam jeho morálněreformního snažení. H. nešel sice tak daleko jako Wiklif, nečinil platnost církevních výkonů závislou na stavu kněze, kterýž je udílí, ale přiznával, že kněz přisluhující ve stavu nemilosti sobě samému škodu působí, a neváhal ani před koncilem přiznati, že žádný vládce světský ani duchovní není jím, je-li v stavu smrtelného hříchu, ve skutečnosti (co do zásluhy, quoad meritum), ač dle jména (co do úřadu, quoad officium) jím zůstává. Papež jest jen tehdy následovníkem Kristovým, kráčí-li v jeho šlépějích. Z tohoto názoru, který sám v sobě byl způsobilý přivésti nejprudší konflikty s názory hierarchickými, přirozeně — ovšem podporován míněním o Písmu — vyplynul i názor na poslušnost rozkazů nebo zákazů. Bezpodmínečné poslušnosti H. nezná. Jestliže zákon Kristův obsahuje vrchol všeho dobra, jest zapotřebí zkoušeti, shodují-li se příkazy nebo zákazy se zákonem Kristovým. Zkoušeti ve svém srdci jest povinen každý a to zkoušeti nařízení všecka, i papežova, vždyť ten přece není neomylný, I přikázání nejšpatnější vrchnosti jest nutno poslechnouti, shoduje-li se se zákonem Kristovým, ale nikdy není dovoleno poslouchati, odporuje-li příkaz nařízením jeho. S tím pak přímo souvisí názor na exkommunikaci a interdikt. Klatba sama o sobě jest sice doložena, ale musí se státi pro smrtelný hřích jakožto lék k obrácení a ne jako prostředek k zabití, neboť jenom Bůh ví, jaký osud hříšníka potká. To se však v přítomných dobách tak neděje a klatba, jak nyní se vynáší, škodí namnoze tomu, kdo ji vynáší. Rovněž třeba opatrnosti při interdiktu, který jest pozdního původu a náleží mezi vynálezy Antikristovy.

K sesílení tohoto mínění značnou měrou musil přispěti i názor H-ův na duchovní moc vůbec. Ta jest dvojí: 1. všeobecná, která záleží v plné moci každého křesťana sebe sama a pomocí kněží i jiné na pravou cestu přiváděti, a 2. zvláštní, kteréž dostalo se kněžím, a ta poskytuje možnost udíleti absoluci a přisluhovati svátostmi. Duchovní moc vůbec jest dokonalejší než světská, kněžská starší, důstojnější a užitečnější než královská. Základem jejím jsou slova Kristova: „Tobě dám klíče království nebeského“, jimiž udělil tuto moc církvi jako celku, tedy ne každému jednotlivci, nýbrž jen některým způsobilým, a jimiž právě vyznačuje se ona moc zkoušeti a souditi a dle toho buď odpouštěti nebo zavrhovati. Podíl na této moci má každý řádně svěcený kněz, neboť původně i za apoštolů nebylo rozdílu mezi biskupem a knězem; toliko rozdíl mezi knězem a jáhnem lze z Písma dokázati. Odtud zase plynou důsledky, jež na jiném místě budou uvedeny; ale jistě názor tento vedle subjektivní kvalifikace nejvíce protivil se hierarchickému mínění souvěkému, tím spíše, když stupňován byl z vlastností, jaké H. Bohu přičítá, což zase zejména při absoluci se objevuje. Moc odpouštěti hříchy jest trojí: 1. authentická (svémocná), jaká Bohu samému přísluší, 2. subauthentická, kterouž má Kristus jako člověk, a 3. služebná (ministerialis); která děje se od kněží různými službami, jako přisluhováním svátostmi, kázáním, modlitbou, dobrou radou a dobrým příkladem. Jen tento třetí způsob náleží kněžím. Nemohou tedy ze své moci odpouštěti hříchy, to přísluší jedinému Bohu, a kněz, rozhřešuje-li hříšníka, může jenom doufati, že správně jeho hříchy posoudil a že mu odpuštění uděleno bude. Ani papež nemůže z vlastní moci dáti absoluci, neboť by musil býti svatý a neomylný. Rozumí se, že při těchto názorech H. musil se také obrátiti proti odpustkům, zejména těm, které bullou Janovou hlásány byly jakožto odpuštění hříchův i trestů po zpovědi za určitou taxu. Takové odpustky dle H-a na Písmě se nezakládají; jest to přímo nepokrytou simonií, kterouž H. za nejtěžší hřích pokládal, tím těžší u kněží, čím jest moc kněžská povznesenější nad ostatní. Máť kněz ve svém postavení velmi těžké povinnosti, zejména: 1. kázati pravdivě evangelium, 2. za lid bez přestání se modliti, 3. zadarmo svátostmi přisluhovati, 4. v Písmech sv. studovati, 5. dobrý příklad jiným dávati.

Na prvním místě položena činnost kazatelská, která také H-ovi byla nejdůležitější. Poslání k úřadu kazatelskému může býti čtveré: 1. od Boha (Mojžíš), 2. od Boha a lidí (Josua a j.), 3. jen od lidí, kteréž nezakládá se v Písmě, nýbrž jen ve vynálezcích lidských, 4. u lidí, kteří nehodně usurpují si úřad kazatelský. Proti tomuto čtvrtému druhu právem vystupují zákony církevní; dopouští se pak toho kněz nebo jáhen, jenž neznaje Písma káže, nebo tak činí ze zisku, nebo proti zákonu Kristovu žije. Jinak však — a zde přichází H-ovi jeho názor na Písmo, na poslušnost a moc církevní ku pomoci — každému svědomitému knězi i jáhnu, který poctivě úřad svůj Bohem svěřený zastávati chce, jest nejen dovoleno, ale i přikázáno horlivě kázati pravé slovo Boží a to bez ohledu na nějaké zvláštní povolení nebo na nějaké hranice. Není třeba omezovati se na určitá místa, osady neb diécése. Kristus velel „učte všecky národy“, a není třeba nějaké zvláštní autorisace se strany papeže a biskupa, s přijetím svěcení přijímá již kněz od Boha toto poslání, kteréž se vyznačuje právě horlivým jeho plněním a spravedlivým životem. Při tomto vysokém pojetí úřadu kazatelského ovšem nemůže překvapiti, žádá-li se dovolenost ba nutnost neuposlechnouti, zapovídá-li někdo činnost kazatelskou, ač dosti těžko jest určiti, vyplynul-li u H-a požadavek neposlušnosti z tohoto názoru, nebo tento názor zákazem vzbuzen nebo aspoň posílen byl. Takový zákaz čelí dle H-a přímo proti Písmu a Boha jest více poslouchati než lidí, v tomto případě tím spíše, že jest mnoho kněží, kteří příkazu Božího nezachovávají, nejen nekonajíce prvních dvou vytknutých povinností, nýbrž hřešíce i proti ostatním. Čím vznešenější jest moc kněžská, tím větším právem musí se od kněží žádati, by dobrým příkladem lid předcházeli, poněvadž právě pro jejich povznesenost oči všech k nim jsou upřeny. Jestliže kněz hřeší simonií, ať při udílení svátostí, žádaje plat, nebo jakkoliv jinak, jestliže pohoršuje svojí zištností a hrabivostí, svým nestřídmým a nemravným životem — a příkladů podávala doba H-ova na sta — jest povinností horlivého kazatele proti zlořádům těm se obrátiti a to nejen soukromí, nýbrž i veřejně na kázání. A konečně, nestačí-li ani to, dovoluje H. i moci světské zakročiti proti nepořádným kněžím odnětím jim statků, jichž zneužívají. To jest možno tím spíše, že vlastně všecky statky od moci světské pocházejí. Konstantin založil svojí donací moc papežskou, světské moci učinily nadání jednotlivým kostelům, všickni laikové přispívají ku statkům kněžským, odvádějíce kněžím desátky, jež nejsou než pouhé almužny.

Ve většině z vyložených kusů H. jde za Wiklifem, ačkoli ne slepě, bez přemýšlení, leckde zmirňuje nebo docela opouštěje jeho názory, někde i sesiluje, zůstávaje vůbec i tam, kde Wiklifovi dává za sebe mluviti, člověkem myslícím. A jeví-li se poměr k Wiklifovi čím dále bližším, nesmíme zapomínati, že z názoru jednou již z Wiklifa ať přijatého nebo jen sesíleného v rozličných fasích života H-ova také již vyplývalo stanovisko, jaké v tom neb onom případě zaujme. Zejména pak jistá kritičnost i k Wiklifovi objevuje se v učení o svátostech, zvláště o eucharistii, kde proti názoru jeho se stavěl, buď vždy, nebo sice jednou jej přijal, ale zase opustil. O svátostech věřil a učil jako souvěká církev, přijímaje nepochybně, ač tradicionální číslo 7 u něho se, tuším, nevyskytuje, i jejich počet. Ovšem i při tom názor na Boha a poměr kněze k němu přišel k platnosti, jenž na př. při křtu odpírá, že by kněz sám milost působil — to činí jen Bůh. Při pokání zase ovšem podržuje názor, kdo hříchy odpouští, žádá všecky požadavky k tomu činěné, zejména kajicnost, vyznání a dostiučinění. Vyznání srdcem (dokonalá lítost) jest nevyhnutelné, ale také samo o sobě, zvláště v jistých případech, postačuje, vyznání knězi (ušní) není nezbytné. O svátosti oltářní stál na stanovisku úplně církevním, odmítaje i v odpovědech k žalobám i ve spisech svých zvláště Wiklifovu remanentii panis. V posledních dnech života schválil Jakoubkem zavedené přijímání pod obojí. Zdá se však, že i potom, kdy přijímání pod obojí za potřebné uznal, nevzdal se mínění, že pod každou způsobou i pravé tělo i krev Kristova je obsažena. Také v eschatologii neopustil H. stanoviska církevního, zejména o očistci přidržuje se Augustina. H. připouští i modlitby za duše v očistci, ač jim ne k dosažení blaženosti, nýbrž jen k zmírnění a ukrácení trestu přispívají, i ctění a modlitby k svatým, jimž náleží dulie (vedle latrie Bohu a hyperdulie Kristu příslušející), ač i úctu k svatým omezuje jen do té míry, pokud se v nich obraz Boží objevuje. Jejich přímluvy prospívají nám i duším v očistci. Obrazy svatých míti jest dovoleno, ale ctíti smíme jen toho, koho představují, nikoliv obraz sám, jenž zejména žádné zázračné moci míti nemůže. V témže smyslu jest také dovoleno uctívati ostatky, ačkoli při tom jest třeba míti pozor na podvody, které se s nimi provozují.

Jako theolog kráčí H., jak viděti z podaného přehledu, za Wiklifem, ale nepřijímá slov jeho bez kritiky. Jen k tomu, co za dobré u něho pokládá, přilnul a tomu snaží se celým svým životem a celým svým působením zjednati co nejširší platnosti, vždy a všude, proti každému. Wiklif vyslovil požadavek kritiky, H. prováděl a provedl v praxi všecko to důsledně, neváhaje se vzepříti autoritě i tam, kde mu podrobení může přinésti i vysvobození, i té, která staví se na vrchol nejvyšší moci. To jest historický význam H-ův a zde také H. otevírá nové dráhy. Ovšem ani H. nezříká se autority vůbec, ale autoritou není mu rozum lidský, nýbrž Písmo, ovšem ne mrtvá jeho litera, nýbrž písmo oduševněné. V tomto požadavku jeví se H. jako syn své doby. Není nějakým moderním myslitelem, jehož idee by dobu svou daleko předstihovaly, ale důsledností v odporu proti nejvyšší autoritě své doby otevírá dobu novou. Ve vývoji duševní činnosti právě proto zůstává i vedle Wiklifa nebo spíše po něm důležitým článkem.

Literatura. Různá vydání spisů H-ových celkem úplně registruje Mareš při překladu Lechlerova Jana H-a. Souborné vydání spisů latinských jest: Joannis H. et Hieronimi Pragensis confessorum Christi História et Monumenta (Norimberk, 1558, 2. vyd. 1715). Tamže r. 1563 vyšlo důležité vydání jeho Postilly, kterou z části přeložil a r. 1854 ve Zhořelci vydal J. Novotný: Joh. H. Predigten. R. 1857 vyšel ve Vídni jako 2. díl „Slavische Bibliothek“ Šemberův překlad spisu „De orthographia“. Z českých spisů vedle starších tisků připomenouti třeba Hankovo vydání „Dcerky“ r. 1825 a souborného vydáni K. J. Erbenova ve 3 dílech: M. Jana H-i sebrané spisy české (Praha, 1865—68). Traktát o sedmi smrtelných hříších, zde dle norimberského tisku otištěný, z rkp. musejního otiskl K. Novák v „L. Fil.“ (1896). Některé dle Erbenova vydání znovu otištěny r. 1870: Duch Jana H-i zjevný v jeho spisech. Listy H-ovy již v XVI. stol. častěji vydány v latinském i německém překladu, nověji od Mikovce v Lipsku r. 1849, u Höflera v Geschichtschreiber der hus. Bewegung a v Palackého Documenta M. Johannis H. vitam, doctrinam, causam in Constantiensi concilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403—1418 motas illustrantia (Praha, 1869), nejúplněji (latinské s překladem) od F. Mareše („Comenium“, I., 1, t., 1891). Uvedené publikace Palackého a Höflerova obsahují největší snůšku materiálu pro dějiny husitské, zejména také důležitý pramen pro H-ův pobyt v Kostnici Petra z Mladenovic. Některé vyšly od té doby v novém vydání ve Fontes rerum Bohemicarum V (Vavřinec z Březové a Chron. univers., dříve u Höflera) od J. Golla. Jinak prameny pro koncil jsou většinou prameny pro H-a, nejznamenitější ve sbírce v. d. Hardtově Magnum oecumenicum Concilium Constanciense (Helmstadt, 1695). Nového obohacení jest očekávati od publikace Acta concilii Constantiensis, jejíž I. díl r. 1896 v Münsteru vydal H. Finke, jako již jeho Forschungen und Quellen zur Gesch. des Konstanzer Konzils (Paderborn, 1889) některé nové věci přinesly. Z literatury o H-ovi, dosti úplně registrované u Mareše, uvádíme zejména spisy k tomuto článku hlavně použité: Palacký, Dějiny národa českého, III 1; Schwab, Johannes Gerson (Vircpurk, 1858); Tosti, Gesch. des Konziliums von Konstanz, přel. Arnold (Šafhúzy, 1860); Hefele, Konziliengeschichte, VII; Helfert, H. und Hieronymus (Praha, 1853); týž, M. Jan H. (tamže, 1857); Höfler, Magister Joh. H. und der Abzug der Deutshen etc. (t.. 1864); Berger, Joh. H. u. König Sigmund (Augšpurk, 1871); Lechler, Joh. H. (Halle, 1890), jakož i recense tohoto od Golla v „Athenaeu“, VII; Tomek, Děje university pražské (Praha, 1849); Vlček, Dějiny české literatury 2 (t., 1893); K. Novák, Příspěvky k bližšímu seznání spisů H-ových („Sbornik hist.“ IV); týž, O spisovatelské činnosti M. J. H-a („L. Fil.“ XVI) a zvláště Tomek, Dějepis města Prahy, III 2 a Loserth, H. u. Wiclif (Praha Lipsko, 1884). Otázku glejtu nově probrali Uhlmann, K. Sigmunds Geleit für H. atd. (Halle, 1894) a V. Novotný, H-ův glejt („Č. Č. H.“ II); o téže věci psal Kryštůfek, H-ův ochranný list („Vlast“ XII). K vylíčení učení H-ova užito vedle výborného rozboru Schwabova (Gerson) pojednání Die reformat. Theologie des J. H., které v „Denkschrift d. evang. Predigerseminariums zu Friedberg“ (1862) uveřejnil F. Schwabe, a spisu Lenzova Učení Mistra Jana H-a (Praha, 1875). VNov.

Jako ve všem životě českém, tak i v literatuře jest význam H-ův veliký, epochální, po stránce formálné i obsahové. V prvém směru jest H. nejen spisovatelem klassickým, ale také důmyslným tvůrcem čes. pravopisu a zakladatelem jednotného spisovného jazyka. Zjednodušiv v Ortografii české posavadní nepraktický pravopis spřežkový, zavedl svými diakritickými znaménky tak důmyslný systém, že v podstatě podnes ho užíváme, ba i moderní jazykozpyt v nesnadné transkripci cizích jazyků z části jím se řídí. V jazyku proslul stejně svým horlením proti rušení staré jeho přesnosti a čistoty, napomínaje „knížata, pány, rytíře, vladyky, měšťany, aby se o to postavili, by česká řeč nehynula“, i vytýkaje zvláště Pražanům jejich oblibu v míchání jazyka českého s německým, odkudž prý pochází také dvojitost a nedůslednost v životě i mravní povaze lidí — jako svým umírněným, rozumným purismem, jímž vymítal z mluvy spisovné archaismy i provincialismy, snaže se ji co nejvíce sblížiti s živou mluvou, jíž se mluvilo v jádru Čech, ve středu kolem Prahy. Ve směru druhém tlumočil sice H. ponejvíce hluboké myšlénky Wiklifovy, avšak i takto pohnul mocně svou dobou a vystaviv jim svými českými spisy a živým slovem most do duše českého lidu, vtiskl zvláštní ráz literatuře nejen XV., ale i XVI. a XVII. stol., jež v dějinách značí patrně rozkvět, úpadek a konečnou katastrofu husitismu. Na kolik působil husitismus i v našem obrození, patrno ze života, snah a prací J. Dobrovského, F. Palackého, P. J. Šafaříka a j.

Mohutné snahy a tragický život H-ův i husitismu vůbec našly také mnohonásobného výrazu v novějším básnictví českém i cizím, Puchmajerova smělá báseň na Žižku, drama a povídka Tylova (Jan Hus; Dekret Kutnohorský), drama Kolárovo (Žižkova smrt), povídky Beneše-Třebízského (Na Štítném; V červáncích a lesku kalicha; Svatba litoměřická), výborné romány Jiráskovy (Mezi proudy; Proti všem a j.), mohutné básně Nerudova (Zpěvy páteční), Čechova (Dva zvony) a Macharova (Husova matka) jsou asi nejvýznačnějšími příklady českými. Z jiných literatur jest hlavně německá bohata na spracování tragédie H-ovy. Uvádíme na př. Joh. Agricolu (vlastně Schnitter), Tragedia Johannis Husz, welche auff dem Unchristlichen Concilio zu Costnitz gehalten, allen Christen nützlich und tröstlich zu lesen (asi 1536); J.  Vogelgesanga (Lemnius), Ein heimlich Gesprech von der Tragedie Johannis Hussen zwischen D. Martin Luther und seinem guten Freunde auff die weisz einer Comedie (1539); Geistlicher Bluthandel Johannis Huss; Ch. J. Schiera, Joh. Huss, Dramatisches Gemälde in 5 Aufzügen (Erfurt, 1819). Z pozdějších stačí jmenovati hlavně básně Lenauovu (Johannes Ziska) a Meissnerovu (Žiška, Lipsko, 1846). O husitech jedná mimo jiné Kotzebue, Die Husiten vor Naumburg im J. 1432 (Lipsko, 1803, proslavené, ač chatrné); Hering, Die Hussiten vor Zittau, povídka (t., 1824) a hlavně obsáhlý román Herlošův Böhmen von 1414—1424 (t., 1841), díl I. Johannes Huss, díl II. Der blinde Held, známý dle 2. vyd. z r. 1843 jako Die Hussiten a j. Hojné písně o H-ovi obsahují i Liliencronovy Hist. Volkslieder der Deutschen. Z ostatních literatur uvádíme na př. V. Huga báseň Jan Hus, tragédii Bana Matije Jan Hus, báseň Chomjakova a báseň Ševčenkovu.

H. a doba husitská v umění výtvarném. Nejstarší vyobrazení H-a jsou asi illustrace v Richenthalově kronice (zachována ve dvou rukop. z let 1450 a 1465). Povšimnutí zasluhuje, že H. jest tu vyobrazen jako bezvousý muž po způsobu kněží církve římské; rovněž bezvousé jsou všechny další tištěné jeho podobizny (dřevorytiny) ještě v XVI. st., jako na př. v české Postille H-ově (Norimberk, 1563). Od doby této počínají se však vyskytovati obrazy H-a jako muže vousy zarostlého. První podnět ku změně této zavdal bezpochyby slavný něm. malíř Holbein, jenž zaměniv si H-a s Jeronymem Pražským, který jakožto laik byl zarostlý, tím způsobem i H-a vymaloval. Z doby na rozhraní mezi XVI. a XVII. stol. zachovaly se pak různé obrazy H-a vousatého. Jedna takováto malba na skle (zakoupena byla pro obchod v jakési vesnici švýcarské blíže Kostnice, po té v maj. p. Ot. Breuera) představuje Upálení mistra Jana H-a; H. v taláru podobném šatu duchovenstva církve pravoslavné uprostřed hranice dříví jest přivázán ke kůlu; kolem namalováni jsou žoldnéři a nahoře prapor wittelsbašský, na znamení ředitele upálení, falckraběte Ludvíka, jenž z onoho rodu pocházel. Nejúčinněji sáhli umělci k látkám z doby husitské ve stol. našem. Eklektický klassicismus umělecké tvorby na rozhraní min. a našeho století, kdy umělci, vyhýbajíce se látkám současným a domácím, sáhli k ideálům antickým a pozdně renaissančním, vyvolal již v prvních desetiletích našeho století zásadní opposici romantiků, kteří naproti mythologickým a biblickým stilisacím hledali látky ve slavných periodách své vlasti a především v událostech a pověstech středověkých. Zobrazování historických dramat středověkých považováno od let třicátých po vší Evropě za nejpřednější úlohu uměleckou, až konečně prohlásil Vischer malbu historickou za dovršení umění náboženského slovy: „Kdo zpodobí Ducha sv. důstojněji, kdo ho maluje jako holubici nad svazkem paprskův, nebo kdo vznešeného, velikého muže, Luthera nebo H-a, v zápalu božského nadšení přede mne postaví?“ Od té doby oblíbili si romantikové dobu husitskou, čerpajíce látky k obrazům svým buď z válek této doby nebo přímo ze života H-ova. První v Německu této myšlénky se chopil Karl Fr. Lessing, jenž r. 1832 poprvé z Menzelovy „Geschichte der Deutschen“ o historii H-ově četl a r. 1836 obrazem Kázání husitské vystoupil, zahájiv takto ve výtvarném umění směr protiřímský, jako v literatuře učinil Strauss svým životem Krista. Tím stalo se, že obrazy z doby husitské znamenaly ideový umělecký pokrok romantiků proti konservativním katolickým nazarénům a klassicistům. Další obraz Lessingův z r. 1842 byl Hus před koncilem kostnickým, po němž r. 1850 následoval Hus na hranici. Vedle pokrokového uměleckého významu měly obrazy ty i ten význam, že němečtí vrstevníci viděli v nich protest svého vyznání proti vládě papežské a výraz svobodomyslných snah proti autoritě tradic; z toho stanoviska od protestantů něm. byly pozdraveny. Mimo to třeba pokládati obrazy ty za první moderní díla historické školy, která teprve mnohem později ve škole Pilotyho došla svého vrcholu. V Čechách samých, kam moderní proudy umělecké vždy o několik desítiletí později pronikaly, setkáváme se s prvním obrazem toho způsobu teprve v létech čtyřicátých. Maloval sice již v létech dvacátých Markovský obrazy z dějin českých, ale katolický směr nazarénský, jenž hned na to stal se u nás vládnoucím, repraesentován jsa hlavně Führichem, nevšímal si valně doby husitské jako kacířské, tak že teprve Karel Javůrek, od něhož třeba datovati nejmodernější fasi našeho umění, s prospěchem k době této sáhl a již r. 1846 vystoupil obrazem Loučení Husa s krajany. Jako v Německu znamenala látka tato i u nás umělecké pokrokářství. Utvořily se strany a konservativně katolická strana, repraesentovaná Lhotou a Hellichem, příkře stála proti husitismu strany Javůrkovy, podporována jsouc německou kritikou, jež vlastenectví Javůrkovo s nelibostí sledovala. Proto, když Javúrek r. 1852 vystoupil obrazem Spáleniště kostnické, obracela se kritika proti němu, vyzývajíc ho, aby zanechal těchto látek, z nichž „čpí kouř slavné hranice“, a vytýkajíc mu, že jeho figury jsou veskrze „zakuklení husité“. Strana odpůrců Javůrkových k účinnějšímu boji sáhla ovšem také k látkám husitským, ale ve směru katolickém, z čehož vznikl obraz Lhotův Jeronym pražský podepisuje ve vězení své odvolání (1848). Zatím obíral se Javůrek nadále touto látkou a vystoupil r. 1849 obrazem Hus, Jeronym a Žižka, roku 1850 Žižka po bitvě u Sudoměřic a r. 1852 Pánové z Chlumu a z Dubé u spáleniště kostnického. Mimo Javůrka vyhledával husitské látky také M. Trenkwald, jenž r. 1847 pro vedl karton Vozová hradba husitů, kterýž roku 1849 maloval a r. 1852 jakožto praemii Krasoumné jednoty vydal. Od něho pochází též Bitva u Lipan (na omítce v pražském Belvederu). Také záhy zemřelý Poppe obíral se látkami husitskými (Smrť Žižkova, 1850). Z dalších českých umělců má Jar. Čermák veliký význam pro látky tohoto oboru; když Jednota výtvarných umělců v Praze vypsala konkurs na práci z dějin vlasteneckých, účastnil se Čermák Husitskou deputací na koncil v Basileji (1851, v maj. Uměl. Besedy), zobraziv zástup Čechů, ozbrojený palcáty a cepy, za korouhví zdobenou kalichem s Prokopem a Rokycanou vcházející do Basileje. Jiné Čermákovy obrazy sem spadající jsou Táborité úvoz bránící (1852), Žižka a Prokop na voze válečném (1853) a Husité před Naumburkem (v maj. Ludvíka šl. Ladenburga). Konečně nejznámějším dílem z oboru látek husitských jest Brožíkův Hus před koncilem kostnickým, jenž umělecky i technicky jest nejlepším obrazem tohoto druhu. Vedle toho čerpali také Aleš a Jenewein ke svým dílům zhusta látku z doby husitské a illustrator Černý provedl karton Apotheosy H-ovy. Tím způsobem látky čerpané ze života a doby H-ovy mají svůj zvláštní význam pro naše historické malířství, které jimi v létech čtyřicátých bylo počato a v osmdesátých dovršeno, neboť jest nepochybno, že Brožíkův H. znamená posavadní vrchol vývoje tohoto směru uměleckého. Vedle uměleckého významu mají látky ty ovšem i důležitost, že navazovaly probouzející se vlastenecké a národní vědomí na slavné periody naší minulosti, čímž zjednaly si i v umění výtvarném významu kulturního. V oboru plastiky sluší připomenouti, že jedná se již delší dobu o to, aby postaven byl v Praze H-ův pomník, k čemuž původně staroměstské, později Václavské a konečně Betlémské náměstí bylo navrženo. Výbor pro postavení tohoto pomníku vypsal konkurs na modelly, které již r. 1893 byly vystaveny. Porota, k níž přizváni Francouzi Barrias, Mercie a Noël, přisoudila první cenu (1500 zl.) návrhu V. Amorta, druhou (1000 zl.) Fr. Hergeselovi a A. Procházkovi, třetí (800 zl.) Jos. Červenému. Návrh Jos. Magra došel čestné zmínky. J-k.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravena tisková chyba 1408 na 1409.