Ottův slovník naučný/Volební řády

Ottův slovník naučný
Volební právo	Volební řády	Volební reforma

Údaje o textu
Titulek:	Volební řády
Autor:	František Fiedler
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 913–930. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Volby

Volební řády do zákonodárných sborů. Jakou měrou přiznán jednotlivým občanům neb třídám ve státě vliv v zákonodárných sborech a jak účinně mohou vliv tento vykonávati, závisí na tom, jak poměry v té příčině rozhodující upraveny jsou v ústavních a volebních řádech. Nejdůležitější z těchto poměrů jsou tyto:

1. Skladba zákonodárného sboru. Co do skladby jsou zákonodárné sbory ustrojeny podle soustavy o dvou komorách neb o jediné komoře. Soustava zákonodárného sboru o jediné komoře poskytuje občanstvu větší vliv než soustava o komorách dvou. Neboť při oné soustavě zákonodárný sbor skládá se jen ze zvolených poslanců (na př. říšský sněm v Německu), tak že rozhodují tito jediným usnesením, a i v případech, že ve sboru zákonodárném vedle volených poslanců mají hlas též členové jmenovaní neb důstojenstvím povolaní (na př. virilisté na sněmích jednotlivých zemí před Litavou), je vliv volených poslanců převládající. Při systému dvojkomorovém je ku platnosti každého aktu třeba souhlasného usnesení obou komor, z nichž každá koná porady samostatně, tak že nemůže jedna druhou přehlasovati. K tomu přistupuje, že složení jedné z obou komor, která — a to je příznačné — pokládá se jaksi za vyšší, bývajíc označována za »horní« sněmovnu neb pod., zabezpečovati má vládě větší vliv na rozhodnutí; horní sněmovna, složená z osobností věkem zralejších a úřadem neb jinak vynikajících, má býti jakousi brzdou proti ukvapeným usnesením vznětlivější sněmovny dolní, závislé příliš na vůli voličstva a veřejného mínění. Nezávislost horní sněmovny na veřejném mínění stupňována ještě, jestliže členové její nejsou vůbec do ni voleni, nýbrž panovníkem jmenováni, nebo patří tam následkem úřadu neb důstojnosti.

Skladba zákonodárných sborů ve státech evropských a ve Spojených Obcích sev.-amer. jest v té příčině tato:

Soustava o jediné komoře zavedena toliko v Srbsku, Bulharsku a Německu (ač v tomto má silný vliv vůči sněmu spolková rada, skládající se z repraesentantů jednotlivých států, z nichž složena Německá říše). V ostatních státech zákonodárné sbory skládají se vesměs ze dvou komor. Horní sněmovny, v nichž volené živly vůbec nejsou zastoupeny, mají tyto státy: Anglie (horní sněmovna čítá: 26 duchovních, 516 světských anglických, 16 skotských, 28 irských peerů, 4 nejvyšší soudce lordy): Italie (senát skládá se z královských princův a z členů, jež jmenuje král z řad biskupů, ministrů, aspoň šestiletých poslanců, vyslanců, generálů, vyšších úředníků, členův akademii věd, z osob zasloužilých a z poplatníků platících aspoň 3000 lir daní); Portugalsko (v komoře peerů zasedá 52 dědičných členů, 13 praelátů, 96 králem z nejvyšších poplatníků jmenovaných členů); Uhersko (v tabuli magnátů zasedají princové panovnického domu, členové vyšší šlechty s reálními daněmi aspoň 6000 K, nejvyšší úředníci světští a hodnostáři církevní, členové králem nejvýše počtem 50 jmenovaní, 3 vyslancové sněmu chorvatského); Rakousko (sněmovna panská čítá nejméně 150, nejvýše 170 členů doživotně jmenovaných, dále jsou v ní císařští princové, biskupové s titulem knížecím, dědiční členové). — Horní sněmovny, skládající se z volených živlů úplně, anebo v nichž volené živly jsou aspoň zastoupeny, vykazují zase tyto státy: Francie (senát čítá 300 členů volených z departementů po 2—10 na 9 let); Nizozemí (první komora čítá 50 členů volených provinciálními stavy); Dánsko (landsting čítá 66 členů, z nichž 12 jmenuje král, 54 členů volí místní repraesentace); Španělsko (senát skládá se z grandů a princů a členů králem jmenovaných, jichž nesmí býti přes 180, pak ze 30 členů volených církevními korporacemi, vědeckými akademiemi, hospodářskými společnostmi a ze 150 členů volených provinciálními deputacemi a nejvyššími poplatníky měst); Rumunsko (senát skládá se z členů volených poplatnictvem ve dvou třídách podle pozemkového důchodu od 800—2000 a nad 2000 franků); Norsko (první komorou je zvláštní výbor ze stortingu volený); Švýcarsko (Ständerath skládá se ze zástupců volených z kantonů podle kantonálních ústav); Švédsko (první komora skládá se ze 150 členů volených landthingy čili provinciálními zastupitelstvy a samostatnými městy); Belgie (senát skládá se z princů, pak z 69 členů volených částečně přímo voliči, částečně nepřímo provinciál. radami); Spoj. Obce (senát skládá se ze členů jmenovaných legislací); Rusko (senát skládá se částečně z jmenovaných, částečně z volených členů).

2. Aktivní právo volební. Dolní komory zákonodárných sborů skládají se vesměs ze zvolených poslanců, rovněž zákonodárné sbory čítající jedinou komoru. Vliv jednotlivých občanův a tříd občanských v zákonodárném sboru závisí na tom, v jakém rozsahu přiznáno jednotlivým občanům (voličům) právo voliti poslance, čili aktivní právo volební. Zákonodárství uvažuje totiž, kterým vrstvám neb osobám může přiznati vliv na zákonodárství, aniž by tím ohroženy byly existence neb zdárný vývoj státního života. Ve směru tomto všeobecným je pravidlo, že účastenství při volbách odpírá se osobám, u kterých jest obava, že by práva toho nedovedly neb nechtěly užiti tak, jak vyžadují zájmy státní. Okolnosti, jež pokládají se za dostatečné, aby odpíráno bylo určitým osobám právo volební, označují se jako důvody vylučovací. Takovými důvody vylučovacími jsou všeobecně: a) Nezralost věku. Pravidelně klade se za podmínku volebního práva dosažená svéprávnost neb určitý věk; tak žádá se v Dánsku dosažený věk 30 let, v Německu, Španělsku, Belgii, Nizozemí, Norsku, Portugalsku, Švédsku 25 let, v Rakousku 24 let, v Nizozemsku 23 let, ve Francii, Anglii, Rumunsku, Srbsku, Bulharsku 21 let, v Uhrách 20 let, ve Švýcarsku podle kantonálních ústav 17 až 20 let. b) Nezralost úsudku. Z této příčiny vylučují se všeobecně osoby, jež nejsou s to, aby obstarávaly své záležitosti, tedy osoby duševně choré a pod., a vůbec osoby nacházející se pod mocí poručnickou neb opatrovnickou. c) Pohlaví. Až posud až na skrovné výjimky všeobecnou je zásada, že ženy nemají se účastniti voleb. d) Nedostatek vzdělání. Někde vylučují se z volebního práva ti, kdo neprokáží aspoň znalost čtení a psaní (v Italii a Portugalsku). e) Pohyblivost pobytu. Obyčejně žádá se jistá trvanlivost v pobytu na místě, na kterém má občan odevzdati volební lístek; tak žádá se ve Francii, Italii pobyt aspoň po půl roku, v Rakousku, Belgii, Dánsku, Anglii aspoň po rok, ve Španělsku po dva roky, v Norsku dokonce po pět let před volbou v místě volebním. f) Nezachovalost majetková. Všeobecně odpírá se právo volební těm, na jejichž majetek uvalen byl konkurs, pokud trvá konkursní řízení. g) Úhonnost občanská. Osoby, které trestány byly pro trestní skutky, nepřipouštějí se k volebnímu osudí, pokud trvají následky odsouzení pro takový skutek. h) Závislost hospodářská. Osoby, jež živí se na účet veřejné dobročinnosti, nemají obyčejně volebního práva. i) Konečně pokládá se činná služba vojenská za důvod vylučující z volebního práva, aby vojsko, majíc stříci veřejný pořádek, nebylo strženo do virů politických zápasů.

Nehledí-li se k vylučování občanů z volebního práva pro důvody právě uvedené, vybudovány jsou v. ř. jednotlivých států co do aktivního práva volebního na těchto zásadních hlediscích: α) na hledisku všeobecnosti neb obmezenosti a β) na hledisku rovnosti neb stupňovanosti volebního práva. Všeobecným jest volební právo, jestliže dává se hlasovací lístek do rukou každému, kdo není z příčin právě uvedených vyloučen; kladou-li se však ještě zvláštní podmínky, jest volební právo obmezeným. Rovným jest volební právo, když každý oprávněný volič odevzdává jediný hlas; stupňovaným (nerovným), jestliže váha odevzdaných hlasů je různá podle osoby, která je odevzdala. Obmezení volebního práva záleží obyčejně v tom, že podmínkou volebního práva jest, aby volič platil nějakou daň (census berní), nebo aby vykázal se nějakým majetkem neb důchodem, nebo majetkem zvláštní povahy (census majetkový), nebo určitým vzděláním (voličové intelligence), nebo určitou stálostí poměrů (vlastní domácností), nebo určitou rodinnou kvalifikací (přednostenstvím v rodině). Stupňovanost (nerovnost) volebního práva záležeti může zase v tom, že voličové rozdělují se v několik tříd, z nichž každá má nestejný počet voličův nebo volí nestejný počet poslancův, tak že hlasem v jedné třídě odevzdaným vykonává se větší vliv na volbu než hlasem v třídách jiných, nebo že některý volič může účastniti se voleb v několika třídách, jiný jen v jediné třídě, nebo — a to je nejpříkřejší forma — , že některým voličům z různých příčin přiznává se více hlasů (na př. dva, tři hlasy) než jiným, kteří mají hlas toliko jediný. Co se týče poměrů, jež vládnou v této příčině v jednotlivých státech, uvésti sluší toto: Všeobecné rovné hlasovací právo zavedeno jest ve Francii, Německu, Švýcarsku, Španělsku, Norsku, Řecku, Bulharsku. Ve Španělsku přiznána vzdělaným vrstvám výhoda tím, že jisté korporace jsou samostatnými sbory volebními (university, hospodářské společnosti, obchodní, živnostenské, zemědělské komory), v nichž připadá poslanec na 5000 voličů, kdežto v jiných sborech teprve na 50.000 obyvatelů. Ve Spojených Obcích sev.-amer. volební právo do sněmovny repraesentantů (mající 325 členů) řídí se předpisy jednotlivých státův. Ale na tyto státy působí jistým tlakem předpis, že každý vysílá počet zástupců poměrný počtu voličů; čím větší počet voličů má stát, tím více zástupců má ve sněmovně repraesentantův. Proto zavedeno ve všech skoro státech Spojených Obcí všeobecné, rovné právo volební.

Ne sice všeobecné rovné, ale tomu hodně se blížící právo volební zavedeno v Anglii, Italii, Dánsku, Portugalsku a v Nizozemsku. V Anglii jsou oprávněnými voliči: a) členové (t. j. funkcionáři, graduovaní, professoři atd.) universit, kteří volí ve zvláštních sborech; b) svobodníci (freeholders) vykazující pozemkový majetek s čistým výnosem 45 sh. (= 43 K), pakli majetek byl nabyt dědictvím, svatbou; byl-li nabyt jinak, třeba 5 lib. st. (= 120 K) výnosu; c) každý vlastník jiných pozemků s výnosem 10 lib. st., pokud držení trvalo aspoň 12 měsíců; d) vlastníci domů neb nájemníci bytů s roční činží 10 lib. st., kteří v něm bydlí aspoň 12 měsíců před volbou a platí daň chudinskou. Zvláště nejposlednější podmínka (nájem bytu za roční činži 10 lib. st. = 120 K) rozšiřuje volební právo v Anglii do nejširších vrstev. V Italii je podmínkou volebního práva průkaz t. zv. kapacity, t. j. zkouška z materií obecné školy (v praxi vykonává se to co nejliberálněji, stačí vysvědčení z druhé třídy obecné školy); bez ohledu na tuto podmínku mají volební právo: a) kdo platí přímou daň 19^·80 lir, b) nájemci pozemků s činží 500 lir, c) nájemci bytů s roční činží od 150 lir. V Dánsku má volební právo do volksthingu každý 30letý muž, nesmí však býti v žádné soukromé službě, leč by měl samostatnou domácnost. V Portugalsku náleží volební právo každému, kdo je hlavou rodiny a umí čísti a psáti; bez ohledu na tyto okolnosti náleží volební právo tomu, kdo má ročního čistého důchodu aspoň 500 milreis (= 450 K). V Nizozemsku závisí volební právo na minimálním censu 1 holl. zl. pozemkové daně neb na zařazení do prvních pěti tříd jiných daní; mimo to volební právo závisí na samostatném bytě s minimální činží a rozměry (24 m³), nebo na minimálním ročním příjmu, nebo na majetku státních dluhopisův aspoň 100 zl., nebo na odbyté zkoušce, opravňující k nastoupeni úřadu neb nějakého povolání.

Všeobecné, avšak nerovné volební právo zavedeno je v Belgii. Volební právo přísluší sice každému občanu; ale některým přísluší více než jeden hlas (pluritní volební právo). A sice příslušejí dva hlasy: a) voličům ženatým s dětmi, platí-li 5 fr. osobní daně z bytu, b) držitelům pozemků v ceně 2000 fr. nebo vlastníkům ročního důchodu aspoň 100 fr. Tři hlasy mají: α) voliči, u nichž sejdou se okolnosti uvedené právě pod a) a b); β) kdo absolvovali vysokou neb střední školu; γ) kdo zastávali určité, v zákoně vyjmenované úřady.

Na majetkovém nebo berním censu závisí volební právo: Ve Švédsku je voličem, kdo a) má pozemkový majetek v ceně 1000 korun, nebo b) má najaté pozemky v ceně 6000 korun, nebo c) platí daň z ročního důchodu 800 korun. V Srbsku předepsána minimální přímá daň 15 dinarův. V Uhrách souvisí volební právo s placením daně z pozemků, domův, usedlostí, důchodů, živností. Berní census zároveň s roztříděním voličstva podle tříd je základem volebního práva v Rumunsku; voličové zařazeni jsou do tří tříd, a sice volí v první poplatníci s důchodem od 1200 lei, v druhé poplatníci s daní od 20 lei výše, v třetí pak ostatní poplatníci. V Rakousku až do volební reformy z r. 1907 rozhodovaly rovněž census a roztřídění voličů na kurie.

Zmíniti se třeba ještě, že v jednotlivých státech německých volební právo do domácích tamních zákonodárných sborů upraveno jest různě. Census berní je základem volebního práva v Bavorsku, v Hessích a v některých saských knížetstvích; na třídy podle výše daní roztříděni jsou voliči v Prusku (tři třídy, podobně jako podle obecních v-ch řádů v Předlitavsku), v Sasku, v Lippe, Waldeku; v ostatních státech zavedeno všeobecné rovné právo hlasovací.

V. ř. vycházejí všeobecně z předpokladu, že účastenství občana ve výkonech státní moci jest právem občana toho; tak užívá také terminologie volební výrazů: »právo« volební, »oprávněný« volič a pod. V novější době ozývají se hlasy, které našly již i v některých legislacích uplatnění, aby volební právo přeměněno bylo ve volební povinnost. Jako hlavní důvod uvádí se, že v moderním konstitučním státě účastenství občanstva v zákonodárné moci jest nutností, tak že třeba toto účastenství proti kolísavé vůli jednotlivců zabezpečiti kategorickým příkazem, donucujícím každého voliče, aby konal volební své povinnosti zrovna tak, jako nucen jest konat i jiné povinnosti, zvláště povinnosti branné, berní a j.; mimo to může zákonodárný sbor co do svého složení jen tehdy býti pravým výrazem smýšlení všeho voličstva, musí-li veškeré voličstvo účastniti se voleb. Odpůrci volební povinnosti namítají proti tomu, že není oprávněno, ba že pro vývoj státního života je dokonce nebezpečno nutiti k volebnímu účastenství i takové voliče, kteří právě svojí passivitou při volbách dávají na jevo svou netečnost vůči veřejným záležitostem a kteří passivitou tou nejlépe dokazují, že těmto záležitostem vůbec nerozumějí, tak že při volbách obratnými, hlučnými agitacemi mohou strženi býti politickými proudy jim vlastně cizími; právě proto zákonodárný sbor i za volební povinnosti sotva by byl výrazem pravého smýšlení občanstva. Je jisto, že v theorii lze hájiti mínění to i ono. V praxi otázka volební povinnosti jest otázkou agitační síly a schopnosti politických stran. Politické strany dobře organisované, agitačně vyzbrojené, umějící vládnouti populárními hesly volebními, jsou proti volební povinnosti, kdežto strany, které svým nedostatečným agitačním apparátem nemohou vnikati do širokých dolnějších vrstev, doufají od nuceného volení posílení svých řad. Nejčastěji bývá volební povinnost vyhlašována jako ochranný prostředek občanských, při výkonu volebního práva liknavějších vrstev proti proudům sociálním, agitačně čilejším a volební právo lépe využitkujícím. V zákonodárství uskutečněna byla volební povinnost již v Belgii (1893 až 1894), pak v některých kantonech Švýcarska. I v Rakousku dána možnost zavésti volební povinnost v jednotlivých zemích; stalo se tak také zemskými zákony z r. 1907 v Dol. Rakousích, na Moravě, v Hor. Rakousích, v Salcpursku, Vorarlbersku, ve Slezsku.

3. Passivní právo volební č. volitelnost. Předpisy volebních řádů, jež týkají se passivního práva volebního, určují kruh osob, z kterých volič může vybrati si zástupce, jehož míní poslati do zákonodárného sboru. Zákonodárství volební v té příčině klade především jisté positivní požadavky na toho, kdo má býti zástupcem voličstva, a dále vylučuje osoby z volitelnosti. Co do positivních podmínek volitelnosti žádá se všeobecně, aby ten, kdo má býti zvolen, byl také sám voličem. Dále žádá se zralost úsudku, již lze očekávati tím, že svolený má býti dospělejšího věku; tak žádá se v Nizozemí, Norsku, Italii, Rakousku, Prusku a v řadě německých států věk 30, v Německu, Francii, v Belgii, Španělsku, Portugalsku, Dánsku, Švédsku, Rumunsku, ve Spojených Obcích 25, v Anglii 21, v kantonech Švýcarska 20 let.

Co do vylučovacích důvodů z volitelnosti, platí ve státech se zákonodárným sborem o dvou komorách pravidlo, že nikdo nemůže býti zároveň členem obou komor. Nepřímé vyloučení z volitelnosti obsahuje předpis v Anglii platný, že kandidát poslanectví musí uhraditi ze svých prostředků všechny volební náklady, a to jak náklady úřední, tak náklady strany. Také duchovní stav je v Anglii, Španělsku a Švýcarsku důvodem vylučujícím z volitelnosti. Veliká různost panuje, pokud jde o volitelnost veřejných, jmenovitě státních úředníků. V některých státech klade se důraz na to, že úředníci veřejní jsou zvláště způsobilými pracovníky ve sborech zákonodárných i že následkem svých styků s občanstvem mají značnou znalost životních poměrů; proto neobmezuje se jejich volitelnost nijak. To platí neobmezenou měrou v Rakousku, v Německé říši. V jiných státech klade se zase důraz na to, že závislost úředníkova na státě a vládě mohla by míti vliv na hlasování poslance, zvláště v záležitostech, na nichž má vláda zájem; proto vylučují se z volitelnosti úředníci vůbec neb jen úředníci někteří. Slabším odstínem nevolitelnosti jest inkomptabilita, jež záleží v tom, že určitá osoba může sice býti volena, že však, aby mohla mandát vykonávati, musí po dobu výkonu mandátu vzdáti se úředních funkcí. Úplně vyloučeni z volitelnosti jsou státní úředníci v Nizozemí, v Portugalsku. Částečně, t. j. jen určití úředníci, vyloučeni jsou z volitelnosti v Belgii, Italii, Španělsku, ve Francii, v Anglii, ve Spojených Obcích. Konečně bývají důvodem z volitelnosti vylučujícím i majetkové styky občana se státem, jež by mohly působiti na nezávislost téhož na vládě. Tak jsou vyloučeni z volitelnosti funkcionáři podniků státem podporovaných, dodavatelé pro stát, kdo provádějí pro stát veřej. stavby (Anglie, Italie, Španělsko, Portugalsko). V Uhrách vydány o inkomptabilitě podrobné předpisy (článek I. zákonů z 1875).

4. Formální postup volební. Předpisy o formálním postupu při volbách má býti zabezpečeno, aby z voleb vyšla najevo pravá vůle voličstva. Obsah předpisů těch je tak rozmanitý, že nutno vytknouti z nich jen nejhlavnější.

a) Obyčejně zachovává se volnost kandidatur, t. j. o mandát poslanecký může ucházeti se, kdo chce, a voliči mohou při volbě odevzdati své hlasy, komu chtějí. Někde však zavedeny úřední kandidatury, záležející v tom, že jen ten pokládá se za uchazeče o mandát a smí býti volen, kdo ohlásil svou kandidaturu v předepsané době a formě. Úřední kandidatury zavedeny v Anglii, Francii, Belgii, Nizozemsku, Dánsku, Uhrách.

b) Voliči musí zaznamenáni býti ve volebních seznamech. Tyto jsou buď permanentní (stálé), nebo periodické (dočasné). Permanentní seznamy záležejí v tom, že voličové udržují se úřadem v neustálé patrnosti, nechť konají se volby čili nic; vypíše-li se volba, není třeba pořizovati seznamy, ježto jsou stále pohotově. Periodické seznamy záležejí v tom, že teprve před každou volbou spisují se voličské seznamy a podrobují se co do správnosti zvláštnímu řízení (reklamačnímu). Permanentní seznamy zavedeny jsou v Anglii, Francii, Belgii, Nizozemsku, Dánsku, Italii, Španělsku, Norsku, Uhersku; periodické v Německu, Rakousku, Švýcarech.

c) Volby mohou vykonávány býti přímo tím, že voliči volí bezprostředně poslance, nebo nepřímo, že voliči volí napřed sprostředkovatele, t. zv. volitele, a že teprve tito volí poslance. Nepřímou volbou má býti umožněno, aby zvoleni byli poslanci nejschopnější, ježto menší počet volitelů rozvažuje důkladněji než široké davy voličstva. Nepřímé volby, dříve velmi oblíbené, zachovaly se již jen v málo státech (v Norsku, Švédsku, Rumunsku, též v Rusku při volbách do dumy).

d) Obyčejně rozděleno území státu pro účely volební na zvláštní obvody, t. zv. volební okresy. Tyto mohou býti stálé neb měnivé. Druhý způsob volí se, klade-li se volebním okresům za podklad nikoliv území, nýbrž počet obyvatelstva. Tak ustanoveno v Německu, že na každých 100.000 obyvatelů připadati má po poslanci (ve skutečnosti se to však neprovádí, tak že i tam měnivé volební okresy proměnily se ve stálé). Měnivé okresy předpokládají občasné revise, které způsobují však obtíže.

e) Ve volebních okresích mohou prováděny býti volby jako volby jednotlivé, volí-li přesně ohraničené území jediného poslance, nebo jako volby hromadné, volí-li celý obvod několik poslanců jediným aktem tak, že každý volič napíše na svůj hlasovací lístek tolik jmen, kolik poslanců má voliti (listinné skrutinium). Celkem převládají volby jednotlivé; mnohé státy, jež v polovici předešlého století zavedly listinné skrutinium, přešly zase k volbám jednotlivým (Italie, Francie). Listinné skrutinium platí posud ve Švýcarech, Belgii, Španělsku, Portugalsku. V Rakousku platí listinné skrutinium rozsáhlou měrou při volbách do sněmu v kurii velikých statků, též v obchodních komorách, tam kde volí tyto více než jednoho poslance.

f) Hlasování při volbách je buď veřejné nebo tajné (hlasovacími lístky uzavřenými). Veřejné hlasování zachováno již jen v Dánsku a Uhrách.

g) Při volbách platí všeobecně zásada majority; t. j. za zvoleného pokládati sluší toho, kdo soustředil na sobě většinu hlasů. Tato majorita může býti relativní v tom případě, sluší-li pokládati za zvoleného toho, kdo obdržel nejvíce hlasů, neb absolutní v tom případě, musí-li zvolený soustřediti na sobě nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů. Relativní většina stačí při volbách v Anglii, Spojených Obcích, Dánsku, Švédsku, Norsku, Portugalsku, Španělsku. V ostatních státech třeba většiny absolutní. Nedosáhne-li se takové většiny, musí postaráno býti o možnost výsledné volby zavedením voleb užších.

h) V některých v-ch řádech postaráno o to, aby i minority byly zastoupeny. Vzory poskytuje Španělsko a Portugalsko a nejnověji i Rakousko (ve 36 venkovských okresích Haliče). Ve Španělsku v okresích s listinným skrutiniem smí tam, kde volí se 2—4 poslanci, volič napsati jen 1, kde volí se 5—8 poslanců napsati jen 2, a kde volí se přes osm poslanců, napsati jen 3 jména na hlasovací lístek; zvolenými jsou nejprve kandidáti, kteří obdrží relativní většinu a to sestupně podle počtu soustředěných hlasů. V Portugalsku platí týž systém s modifikací, že v okresích, ve kterých voleni mají býti 3, 4 neb 6 poslanců, smí volič na lístek napsati jen 2, 3 neb 4 hlasy; za zvolené pokládati sluší ty, kdo mají nejvíce hlasů. Mimo to lze šest mandátů obsaditi těmi kandidáty, kteří v různých okresích dostali celkem po 5000 hlasů. — V Italii byl dříve (1882) podobný způsob minoritního zastoupení zaveden v 35 okresích ze všech 135; r. 1895 byl však způsob ten zavedením voleb jednotlivých odstraněn. Zastoupení minoritního bylo by lze dosíci také soustředěním hlasů (kumulací hlasů), které záleží v tom, že ve volebních okresích, jež voliti mají více poslanců najednou, volič odevzdati může všechny hlasy mu náležející jedinému z kandidátů; minorita může tak prosaditi některého svého kandidáta.

i) Některé v. ř. pokoušejí se o to, aby volbami dostalo se zastoupení všem stranám při volbách zúčastněným v poměru k číselnému počtu odevzdaných hlasů. To je myšlenka proportionálního čili poměrového zastoupení. Posud pokusy takové provedeny v Belgii, v některých kantonech Švýcarska a na Moravě. V Belgii, kde volí se podle listinného skrutinia, rozdělí se počet mandátů na každý okres připadající tím způsobem, že počet hlasů na každou kandidátní listinu připadající dělí se postupně 1, 2, 3, atd. Potom seřadí se podle výše tolik kvocientů, kolik poslanců má býti voleno a podle toho přikáží se každé straně mandáty (systém d’Hondt). Ve Švýcarsku nejnovější je způsob zavedený v Basileji, odchylující se od belgického tím, že kvocient volební určí se, dělí-li se počet odevzdaných hlasů počtem mandátův o jeden rozmnoženým (systém Hagenbach a Siegfried). Tento způsob zaveden byl též na Moravě (od r. 1906) pro volby sněmovní v kuriích velikých statků a obchodních i živnostenských komor (viz níže volební řád do sněmu moravského).

Volební řád do říšské rady.

I. Historický vývoj od r. 1848—1907. Podle první konstituční ústavy Pillersdorfovy z 25. dub. 1848 měl pro země předlitavské zřízen býti říšský sněm o dvou komorách, senátu a komoře poslancův. Senát skládati se měl z princů cís. domu, z členů císařem doživotně jmenovaných a 150 členů volených největšími velkostatkáři. Komora poslanců čítati měla 383 členů volených tak, aby na 50.000 obyvatelů připadal jediný poslanec. Prozatímním volebním řádem z 9. květ. 1848 zavedeno široké volební právo, vylučující jen ty, kdo žili z denní neb týdenní mzdy, služebníky a ty, kdo požívali podpory z veřejných dobročinných ústavů; volby měly býti konány nepřímo, totiž tak, že na 500 voličů připadnouti měl na venkově 1, v městech 2 volitelé. Dodatečně min. výnosem vyhlášeným 30. květ., pak z 10. čna 1848 rozšířeno ještě volební právo i na všechny samostatné, z denní neb týdenní mzdy žijící dělníky, kteří nebyli v řádném, na určitý čas stanoveném služebním poměru k zaměstnavatelům; mimo to vypuštěn byl senát z říšského sněmu. Sněm zvolený podle těchto volebních řádů sešel se a zasedal ve Vídni, pak v Kroměříži. Podle ústavního pokusu kroměřížského měl říšský sněm skládati se z komory zemí a z komory lidu. Komora zemi čítati měla 115 členů, z nichž vysílati měly 31 členů kraje a 84 země. Komora lidová čítati měla 360 poslanců (80 městských, 280 venkovských), volených voliči přímo; volební právo předpokládalo minimální census přímých berní 5 zl. anebo placení pachtovného neb nájemného, na které vypadala táž berně.

Stadionova ústava z 4. břez. 1849 ř. zák. č. 150, jež platiti měla pro celou říši, zaváděla všeobecný rakouský říšský sněm zase o dvou komorách. Horní sněmovna měla skládati se z členů zemskými sněmy volených. Dolní sněmovna skládati se měla z členů lidem volených tak, aby na 100.000 obyvatelů připadal jediný poslanec; volební právo záviseti mělo na placení přímých daní, při čemž minimální census v jednotlivých zemích měl pohybovati se mezi 5—20 zl. Jinak měly podrobnější předpisy stanoveny býti zvláštním volebním řádem, k němuž však nedošlo, ježto ústava Stadionova nevstoupila v život.

Teprve ústavou únorovou (pat. z 26. ún. 1861, ř. z. č. 20) vstoupil v Předlitavsku v život zákonodárný sbor, t. zv. užší říšská rada, skládající se ze sněmovny panské a poslanecké. Sněmovna panská, jejíž složení zůstalo až do r. 1907 nezměněno, skládá se z plnoletých princů cís. domu, z arcibiskupův a biskupů s titulem knížecím, z dědičných členů (t. j. z náčelníků šlechtických rodů, vynikajících držbou rozsáhlých statků, kterým císař propůjčil hodnost dědičného členství), a z členů císařem doživotně jmenovaných. Sněmovna poslanecká, pokud byla sborem pro celou říši, Uhersko v to počítajíc, měla skládati se ze 343 poslanců, vysílaných tam ze sněmů jednotlivých zemí, a to z Uher 120, z Lombardska-Benátska 20 a ze sněmů zemí před Litavou 203 poslancův. Tito 203 poslanci předlitavští (Čechy 54, Halič 38, Morava 22, Dolní Rakousy 18, Štýrsko 13, Hor. Rakousy a Tyrolsko po 10, Krajina a Slezsko po 6, Dalmacie, Korutany, Bukovina po 5, Salcpursko 3, Istrie, Terst, Gorice, Vorarlberk po 2) dohromady tvořili poslaneckou sněmovnu užší říšské rady pro země předlitavské. Počet poslanců na jednotlivé země připadající rozvržen byl v nich podle kurií dle územních skupin; tak na př. v Čechách volili: kurie velkostatkářská s virilisty 15, poslanci obch. a živnost. komor 4, zástupci Prahy 1, poslanci městští v 11 územních skupinách 15, poslanci venkovští podle 11 skupin 19 poslancův. Poněvadž vysílaly sněmy poslance do říšské rady, nebylo třeba žádného zvláštního říšského řádu volebního. Císaři vyhrazeno bylo však (§ 7) právo, aby v územích, městech neb korporacích, z kterých by sněmem poslanecká sněmovna nebyla obeslána, nařídil bezprostřední výkon voleb (»přímé volby z nouze«).

Ústavou prosincovou z 21. pros. 1867 ř. z. č. 141 proměnila se užší říšská rada v »říšskou radu pro království a země na říšské radě zastoupené«. Sněmovna panská zachována byla nezměněně; rovněž tak sněmovna poslanecká. Právo panovníka k výkonu přímých voleb z nouze bylo přesněji formulováno i slíben k úpravě toho zvláštní zákon, který později vydán jako zákon z 29. čna 1868 ř. z. č. 82, a doplněn zákonem z 13. břez. 1872 ř. z. č. 24, jímž dána byla možnost provésti přímé volby poslanců do říšské rady i v případech, když jednotliví poslanci prováděli vůči říšské radě abstinenci. Zásadní změna v povaze a skladbě poslanecké sněmovny říšské rady způsobena byla zákonem z 2. dub. 1873 ř. z. č. 40. Ježto do té doby některé sněmy (zvláště český) nevysílaly poslance do říšské rady, pokud se týče, sněmem zvolení poslanci nedostavovali se do říšské rady (abstinenční politika), zavedeny byly uvedeným zákonem přímé volby do říšské rady, tak že tím odňato bylo sněmům právo obesílati říšskou radu ze svého středu. Touto zásadní změnou nastala potřeba, aby volební právo do říšské rady upraveno bylo zvláštním volebním řádem z 2. dub. 1873 ř. z. č. 41. Zároveň zvýšen počet členů poslanecké sněmovny z 203 na 353, z nichž připadalo na Čechy 92, Halič 63, Dol. Rakousy 37, Moravu 36, Štýrsko 23, Tyrolsko 18, Hor. Rakousy 17, na Krajinu, Slezsko po 10, na Dalmacii, Korutany a Bukovinu po 9, na Salcpursko 5, na Istrii, Gorici, Terst po 4, na Vorarlberk 3 poslanci. Počet poslanců na každou zemi připadající rozvržen obdobně, jak tomu bylo ve volebních řádech pro zemské sněmy, z nichž říšská rada byla před tím obesílána, podle principu t. zv. zastoupení zájmového na čtyři třídy čili skupiny, jež byly: a) držitelé velikých statků, po případě v Dalmacii skupina nejvyšších poplatníků, b) voliči městští, c) obch. a živnost. komory, d) voliči venkovští. V Čechách např. připadalo na kurii a) 23, kurii b) 32, kurii c) 7, kurii d) 30 poslanců. Volební právo — nehledíc ke všeobecným náležitostem — záviselo v každé kurii na zvláštních podmínkách, a to těch, jež platily v té době pro volby sněmovní podle zemských volebních řádů. Z těchto náležitostí byly nejhlavnější: V kurii velkostatkářské držení deskového statku s určitou výší reálních daní (250 až 50 zl.); v kurii obch. a živnost. komor členství v těchto komorách; v kurii městské a venkovské příslušenství do prvního a druhého voličského sboru obecního, po případě 10 zl. přímých daní. Volby v kurii venkovské konány nepřímo skrze volitele tak, že pravidelně na 500 obyvatelů připadl 1 volitel. Kurie velkostatků tvořily v každé zemi pravidelně jediný volební sbor; jen v některých zemích (Čechy, Halič, Tyrolsko, Bukovina) byli voliči v kurii této rozděleni na několik volebních sborů. Říšský volební řád takto upravený doznal v následující době některých změn. Zákonem z 4. říj. 1882 ř. z. č. 142 rozděleny byly znovu volební sbory ve velkostatkářské kurii v Čechách, a mimo to rozšířeno bylo aktivní voličské právo v kurii městské a venkovské všeobecně na ty, kdo platili 5 zl. přímé daně (na t. zv. voliče pětizlatové). Zákonem z 12. list. 1886 ř. z. č. 162 provedeny některé změny v rozdělení poslanců podle kurií v Dol. Rakousích. Důležitá změna provedena byla zákony z 14. čna 1896 ř. z. č. 168 a 169, kterými připojena byla k čtyřem tehdejším kuriím další pátá, zvaná všeobecná kurie se 72 poslanci, tak že stoupl počet členů poslanecké sněmovny na 425. Z nových 72 členů připadlo: na Čechy 18, Halič 15, Dol. Rakousy 9, Moravu 7, Štýrsko 4, Hor. Rakousy a Tyroly po 3, na Dalmacii, Bukovinu, Slezsko po 2, na ostatní země po 1 poslanci. V nové kurii příslušelo volební právo každému 24letému, svéprávnému, mužskému občanu v obci, ve které byl v den vypsané volby aspoň od 6 měsíců usedlý. Konečně bylo následkem berní reformy osobních daní z příjmů zákonem z 5. pros. 1896 ř. z. č. 226 volební právo do říšské rady v kurii městské a venkovské rozšířeno na voliče platící 8 K přímé daně.

II. Reforma volební z r. 1907. Zákony z 26. led. 1907 ř. z. č. 15, 16 a 17, jimiž zavedeno bylo v Rakousku všeobecné rovné volební právo, provedeny zásadní změny ve skladbě říšské rady předlitavské i ve vołebním řádu do této říšské rady. Změna ta týká se panské i poslanecké sněmovny.

A. Sněmovna panská podle reformy z r. 1907. V složení panské sněmovny provedeny tyto změny: a) Jmenovací právo panovníkovo ohledně doživotních členů bylo obmezeno; počet těchto jmenovaných členů nesmí překročiti 170, aniž klesnouti pod 150. b) Dědiční a doživotně jmenovaní členové panské sněmovny mohou býti voleni do poslanecké sněmovny; v tomto případě, přijme-li zvolený mandát, přestává po dobu mandátu výkon členství v panské sněmovně. c) Povolá-li se člen poslanecké sněmovny do panské, nevstupuje členství v panské sněmovně v život, pokud nesložil poslanecký mandát.

B. Sněmovna poslanecká a volební právo podle reformy z r. 1907. Zásadní změny reformou touto provedené jsou: zvýšení počtu poslanců ze 425 na 516, odstranění kuriátního roztřídění voličstva a naprosté zrušení berního censu v právu volebním. Předpisy o složení poslanecké sněmovny obsaženy jsou v § 6 st. zákl. zákona z 21. pros. 1867 ř. z. č. 141, jehož znění upraveno bylo naposled čl. II. zákona z 26. led. 1907 ř. z. č. 15. Předpisy o volbách poslanců obsaženy jsou v §§ 7, 8, 18 téhož st. zákl. zákona, změněného čl. IV. zákona z 26. led. 1907 ř. z. č. 15, pak ve volebním řádu říšském z 26. led. 1907 ř. z. č. 17, kterým zrušen byl dřívější volební řád.

Poslanecká sněmovna čítá 516 volených členů. Počet ten rozdělen jest na jednotlivé země takto: Čechy 130, Morava 49, Slezsko 16, Halič 106, Bukovina 14, Dalmacie 11, Dolní Rak. 64, Horní Rak. 22, Salcpursko 7, Štýrsko 30, Korutany 10, Krajina 12, Tyroly 25, Vorarlberg 4, Istrie 6, Gorice Gradiška 6, Terst 5. Počet poslanců na každou zem připadající volí se v zemi podle volebních okresů. Okresy volební jsou buď městské nebo venkovské. Městské okresy zřízeny jsou tak, že vřaděna jsou do nich města výslovně pojmenovaná, k nimž připojeny některé zvláště pojmenované obce. Venkovské okresy zřízeny jsou ze soudních okresů tak, že několik výslovně pojmenovaných soudních okresů dohromady — s vyloučením měst a obcí do městských volebních okresů zařazených — jsou zvláštním volebním okresem. Pravidelně jsou v každé zemi městské a venkovské okresy. V Čechách 54 městských a 76 venkovských okresů; na Moravě 20 městských, 27 venk.; ve Slezsku 6 městských, 9 venkovských okresů. Výjimku činí a) Istrie a Dalmacie; tam jsou samé venkovské okresy; b) Korutany, Krajina, Vorarlberk a Gorice, ve kterých jen hlavní města jsou městskými okresy, kdežto ostatní jsou vesměs venkovské.

Každý volební okres volí zásadně jediného poslance; má tudíž každá země tolik volebních okresů, kolik má voliti poslanců. Výjimku z toho činí zase Halič. Tam totiž je jen 70 voličských okresů; vedle 34 (městských haličských) okresů, z nichž každý volí po jediném poslanci, je tam ještě 36 (venkovských haličských) okresů, z nichž každý volí po dvou poslancích podle zásady menšinového zastoupení (aby tam totiž vedle rusínské i polská národnost mohla míti zastoupení). Volební okresy zřízeny jsou ve všech zemích na principu territoriálním; t. j. voličové bydlící v téže městské obci, po případě v témže soudním okresu náležejí do téhož volebního okresu. Z tohoto principu stanovena v § 1 vol. řádu odchylka ve prospěch principu národnostního, podle něhož pro příslušnost k určitému volebnímu sboru rozhodnou jest národnost voličova, pakli v některé zemi pro volby sněmovní v třídě (kurii všeobecné) zavedeny jsou volební okresy podle národnostní příslušnosti vybudované. Případ ten vyskytuje se na Moravě, kde podle §§ 11 a 12 zemského volebního řádu z 27. list. 1905, z. z. č. 2 z r. 1906, volební okresy pro všeobecnou třídu voličskou zařízeny jsou tak, že rozlišují se české a německé okresy, do nichž náležejí voličové podle své národnosti, jež zjišťuje se soupisem (katastrem). Následkem toho rozlišují se v říšském volebním řádě na Moravě: 1. české volební okresy počtem 30 a 2. německé počtem 17; v českých i německých rozlišují se zase městské a venkovské okresy.

Obvod obcí a soudních okresů, jež tvoří volební okresy, řídí se podle rozsahu v době, ve které se volby konají; stanou-li se v obvodu obcí neb okresů změny, volí voliči i nadále v posavadním volebním okresu potud, pokud nepozmění se ve volebním řádu říšském (pokud se týče v dodatku k témuž) příslušný volební okres (§ 2 vol. řádu).

O aktivním volebním právě platí tyto předpisy: I. Negativní náležitosti volebního práva. Aby občan měl volební právo, nesmí býti při něm důvodů, které vylučují z práva voliti; tyto důvody uvedeny jsou v §§ 7 a 8 vol. řádu. Z práva voliti a volen býti jsou vyloučeni: 1. Osoby stojící pod mocí otcovskou, poručenstvím neb kuratelou. 2. Ti, kdo požívají neb požívali v roce před volbou bezprostředně předcházejícím opatření chudinského z prostředků veřejných neb obecních, aneb kdo veřejné dobročinnosti jsou vůbec na obtíž; sem nenáležejí však podpory z nemocenských pokladen, úrazové, starobní, invalidní renty, bezplatné ošetřování ve veřejných nemocnicích, osvobození od školného, udíleni školních pomůcek neb stipendií, jakož i výpomoci z nouze. 3. Osoby, na jichž jmění uvalen byl konkurs po dobu tohoto. 4. Osoby, odsouzené k trestu pro zločin neb přestupek krádeže, zpronevěry, účastenství při tom, podvodu, kuplířství (§§ 460, 461, 463, 464, 512 trest. zák.), pro trestní skutky označené v § 1 zák. z 28. květ. 1881 ř. z. č. 47 (přečin lichvy) a v § 1 zák. z 25. květ. 1883 ř. z. č. 78 (zkrácení věřitelů), aneb pro přestupek §§ 1—5 zák. z 24. květ. 1885 ř. z. č. 89 (skutky, pro které může býti někdo v káznici držán). Co do pominutí tohoto vylučovacího důvodu platí táž ustanovení, která platila za staršího volebního řádu; vylučovací důvod pomíjí a právo voličské opět nastane; α) při zločinech politických, t. j. při zločinech uvedených v § 6, alin. 1—10, trestní novelly z 15. list. 1867 ř. z. č. 131 zároveň s přestálým trestem; β) při zločinech trestaných žalářem aspoň na pět let, po uplynutí 10 let po skončeném trestu; γ) při jiných zločinech po uplynutí pěti let po skončeném trestu; δ) při ostatních výše uvedených trestních činech po třech letech po skončeném trestu. 5. Osoby odsouzené pro přečin podle §§ 45, 47, 48 a 49 branného zákona z 11. dub. 1889 ř. z. č. 41 (nedovolené uniknutí branné povinnosti, lstivé působení a napomáhání k tomu, neb lstivé dosažení výhod branných, sebezmrzačení) na dobu tří let po skončení trestu. 6. Osoby, odsouzené pro přečiny stanovené zákonem ze 26. led. 1907 ř. z. č. 18, o ochraně práva volebního a shromažďovacího, byl-li skutek spáchán o volbách říšských neb zemských, na dobu šesti let. 7. Osoby, postavené pod policejní dohled neb odevzdané do donucovací pracovny až do uplynutí tří let po skončeném dohledu neb po propuštění z pracovny. 8. Osoby, jimž soudem odňata byla moc otcovská nad dětmi, po dobu, po kterou dítky stojí pod cizím poručenstvím, každým způsobem však po tři léta po soudním tomto opatření. 9. Osoby, odsouzené více než dvakráte do vězení pro opilost neb opilství podle obecného zákona trestního neb podle jiných zákonů, jež snad budou zavedeny, na dobu tří let po skončeném trestu. Vylučovací důvody uvedené pod č. 5.—9. jsou nové. Mimo to zachován i podle nového volebního řádu v platnosti dřívější vylučovací důvod: 10. Důstojníci, vojenští duchovní, gážisté bez třídy hodnostní a mužstvo ozbrojené moci neb četnictva — čítajíc v to ty, kdo jsou na dočasné dovolené — nemají ani aktivního, ani passivního práva volebního. Úředníci ozbrojené moci, nacházející se v trvalé neb dočasné činné službě, mají aktivní právo volební, ne však passivní. Vojenská služba při zákonných cvičeních ve zbrani nezbavuje příslušníka vojenské moci passivního práva volebního (§ 7 vol. řádu). Vylučovací důvod zbavuje občana práva volebního, nejen když nastal do vypsání příslušné volby, nýbrž i kdyby nastal v době mezi vypsáním a provedením volby (§ 4 vol. řádu).

II. Positivní náležitosti aktivního práva volebního vytčeny jsou v § 7 st. zákl. zákona, podle znění upraveného čl. II. zákona z 26. ledna 1907 ř. z č. 15, i jsou: a) rakouské státní občanství; b) mužské pohlaví; c) dokonaný 24. rok věku (t. j. fysická zletilost); právnickým osobám nepřísluší volební právo; d) řádné bydliště v obci po jeden rok. Pojem »bydliště« vysvětlen § 66, odst. 1, jur. normy z 1. srp. 1895 ř. z. č. 111, podle něhož »bydliště osoby založeno jest v místě, kde se usídlila v úmyslu dokázatelném neb z okolností vyplývajícím, trvale se tam zdržovati.« Pobyt takto kvalifikovaný musí trvati po celý rok, který předcházel dnu vypsané volby; pobyt ten získává volební právo jen pro obec pobytu, nikoliv pro jinou obec. Náležitosti, na nichž závisí volební právo, musí splněny býti v den vypsané volby. Ale i potom, ode dne vypsané volby až do skutečně provedené volby, nastati může ztráta voličského práva v těchto případech: a) pozbude-li volič v té době rak. státního občanství; b) nastane-li při něm některý z vylučovacích důvodů (§ 4 vol. ř.). Volební právo lze vykonávati jen osobně; každý volič má právo na jediný toliko hlas (§ 5. vol. řádu). Tím odpadl výkon volebního práva plnomocníky neb zástupci; rovněž neuznáno pluralitní právo volební.

Podle § 4 vol. řádu zůstaveno bylo zemským zákonodárstvím, aby stanovila volební povinnost, t. j. vydala předpisy, jimiž by uložen byl voličům závazek dostaviti se k volbě říšského poslance pod trestními následky. Až dosud zavedena byla volební povinnost v Dol. Rakousích (zákon z 13. ún. 1907 z. z. č. 6), pak v Hor. Rak., na Moravě (zák. z 6. dub. 1907, z. z. č. 39), ve Slezsku, Salcpursku (zák. z 11. dub. 1907, z. z. č. 26) a Vorarlbersku. Podle těchto zemských zákonů volič, který nedostavil se k volbě říšského poslance bez oprávněného omluvného důvodu, trestá se pokutou od 1 do 50 K. Omluvnými důvody jsou: choroba, úřední povinnosti, cesta mimo zemi, rodinné záležitosti, poruchy dopravní a podobné okolnosti. Omluvný důvod musí volič nedostavivší se k volbě prokázati politickému úřadu okresnímu ústně neb písemně do osmi dnů po dnu volebním; neučiní-li tak, vyhotoví úřad ten trestní nález, proti kterému může volič ve lhůtě osmidenní podati polit. úřadu okresnímu odpor, jimž řízení se staví. Nepodařilo-li se voličovi v odporu dokázati omluvný důvod, zahájí se proti němu řádné řízeni přestupkové politickým úřadem okresním (řízení mandátní).

III. Passivní volební právo (volitelnost) závisí na těchto podmínkách: 1. Nesmí býti tu vylučujících důvodů; co se týče služby vojenské, nevylučuje podle § 7, odst. 2. vol. řádu činná služba při vojenském cvičení z volitelnosti. 2. Volitelnost předpokládá: mužské pohlaví, držení rakous. státního občanství aspoň po tři léta, dokonaný věk 30 roků.

Poněvadž jako podmínka volitelnosti není již uvedeno aktivní právo volební, jak tomu bylo dříve, může za poslance zvolen býti i ten, komu pro nedostatek ročního pobytu nenáleží právo voliti.

Novým volebním řádem zavedena byla nová instituce náhradníků poslaneckých. V těch volebních okresích, ve kterých volí se podle zásady minoritního zastoupení po dvou poslancích jediným aktem volebním (jest to 36 venkovských haličských volebních okresů), volí se zároveň náhradníci za poslance (§ 36 vol. řádu). O volitelnosti za náhradníky platí tytéž předpisy, jako o volitelnosti za poslance (čl. II. zák. z 26. led. 1907 ř. z. č. 15.).

IV. Volebním místem je obec neb osada, ve které volič vykonává své volební právo, t. j. ve které odevzdává svůj hlas. Tímto volebním místem je zpravidla každá místní (politická) obec. Z toho platí tyto odchylky: a) I osady (místa, části města, městské okresy) mohou býti volebními místy v tom případě, když v rozvrhu volebních okresů, který je k volebnímu řádu jako dodatek připojen, uvedeny jsou zvláště (na př. v Čechách: volební okresy 2, 3, 4. atd.). b) V Haliči mohou zřízena býti skupinová volební místa tím, že opatřením zemské politické správy sloučí se několik místních obcí v jediné volební místo. To může státi se způsobem dvojím: α) buď sloučí se několik obcí, z nichž žádná nesmí podle posledního sčítání míti nad 1200 obyvatelů, anebo β) jednotlivé obce nevykazující nad 1200 obyvatelů mohou přikázány býti k některé poblíže ležící obci s obyvatelstvem přes 1200 čítajícím. V obou těchto případech nesmí obyvatelstvo skupinového volebního místa takto zřízeného převyšovati 5000 duší (§ 3 vol. řádu). Při tom má býti zásadou, že nemají tím způsobovány býti voličstvu ztráty času. Opatření toho druhu musí býti vyhlášena (§ 3 odst. 2. vol. řádu).

Každý volič vykonává své volební právo ve volebním místě, ve kterém má v den vypsané volby aspoň po rok své bydliště. V případě, že volič má v den vypsané volby již po rok několik bydlišť, rozhodné jest: 1. nejprve bydliště, ve kterém volič v den volby zastává veřejný úřad, nebo není-li tomu tak, ve kterém sídlí svým povoláním; 2. nelze-li podle toho rozhodnouti, rozhodným jest místo, kde v den vypsané volby nachází se hlavní bydliště voličovo v tuzemsku; 3. nelze-li ani podle toho rozhodnouti, určí si volič volební místo sám (§ 6 vol. řádu).

Postup při volbách.

Pokud při říšských volbách povolány jsou k činnosti politické úřady, jsou to: a) zemské politické úřady, jde-li o provádění voleb v hlavních městech zemských; b) politické úřady okresní, pokud jde o volby v ostatních místech; pro města s vlastními statuty, vyjímajíc hlavní město zemské, ustanoví politický úřad zemský okresní hejtmanství, jež má volební úkoly v nich obstarávati (§§ 12, 13, 17 atd. vol. řádu).

Co do postupu volebního, dlužno rozeznávati: Přípravy k volbám, výkon voleb a ověřování voleb.

I. Přípravy k volbám. Tyto zahrnují: a) vypsání voleb, b) zhotovení voličských seznamův, c) obeslání voličů.

Ad a) Volby pro všechny země vypisuje ministr vnitra, ustanovuje jednotně dny pro výkon voleb i pro užší volby. V Haliči a Dalmatsku lze k výkonu hlavních i užších voleb stanoviti i několik dní, nejvýše však tři (§ 9 vol. řádu). Vypsání voleb třeba uveřejniti v úředních novinách zemských a plakáty ve všech obcích a volebních místech. Totéž platí obdobně i v případě voleb doplňovacích (§ 10 vol. řádu).

Ad b) Seznamy voličské pořizují obecní starostové abecedním pořadem s udáním stavu a bytu. Pravidelně má pro každou obec pořízen býti jednotný seznam voličů. Z toho platí tyto odchylky: α) jestliže následkem rozlehlosti v některé obci vykoná se volba v několika místnostech podle territoriálních obvodů (§ 16, odst. 4, vol. ř.), zhotoví se pro každý obvod zvláštní seznam; β) volí-li voličové obce v různých okresích volebních, zhotoví se pro každý díl obce zvláštní seznam; γ) v zemích, kde volí se národnostně rozděleně (Morava), zřizují se v obcích seznamy podle národnosti rozdělené způsobem, který zaveden volebním řádem zemským; δ) volí-li voličové několika obcí ve společném místě volebním (skupinová volební místa v Haliči), seřadí se seznamy jednotlivých obcí, jakožto seznamy částečné, za sebe, aniž dohromady činí seznam společný (§ 11 vol. řádu).

Opravy v seznamech takto pořízených mohou býti provedeny trojím způsobem, jako: 1. opravy z moci úřední, 2. opravy reklamačním řízením, 3. mimořádné úřední opravy po reklamačním řízení.

1. Z moci úřední opraviti má nesprávnosti nalezené v seznamu voličském politický úřad, kterému obecní starosta povinen je předložiti zhotovené seznamy v dvojím vyhotovení. Úřadem tím je: α) pro hlavní zemská města zemský úřad politický; β) pro města se zvláštním statutem to okresní hejtmanství, které k tomu zemský politický úřad ustanoví; γ) pro ostatní obce pak příslušné okresní hejtmanství. Úřad tento vrátí opravený seznam obecnímu starostovi, aby jej veřejně vyložil. Toto veřejné vyložení je zase dvojí: αα) Každoroční pravidelné vyložení k veřejnému nahlédnutí po osm dní, k němuž povinen je starosta koncem každého roku; vyložení musí býti veřejně vyhlášeno (§ 11 vol. řádu). ββ) Vyložení před volbou po 14 dní v obecní úřadovně; dobu, po kterou mají voličské seznamy denně býti k nahlédnutí pohotově, určí politický úřad. Veřejnou vyhláškou musí starosta oznámiti, od kterého dne seznamy jsou vyloženy a po jakou denní dobu může do nich každý — tedy i nevolič — nahlížeti; zároveň ustanoví reklamační lhůtu 14denní, která se čítá ode dne vyhlášky. V obcích s více než 5000 obyvateli musí seznamy denně aspoň po 8 hodin býti vyloženy; mimo to musí každému, kdo za to požádá, vydán býti exemplář volebního seznamu za náhradu útrat za zhotovení (§ 12 vol. ř.).

2. Opravy reklamačním řízením provádějí se podle § 13 vol. řádu takto: Každá osoba, které přísluší volební právo ve volebním okrese, může proti seznamu podati ústně nebo písemně reklamace. Legitimován k tomu je každý volič v obvodě celého volebního okresu; může tedy volič podati v tomto obvodě reklamace i v obcích, ve kterých nemá bydliště. Předmětem reklamace je žádost, aby zapsaná osoba byla ze seznamu vyloučena (exreklamace), anebo aby nezapsaná osoba byla tam vřazena. Formálně dlužno podati reklamaci pro každý případ zvláště. Jde-li o nové vřazení voliče, třeba k reklamaci připojiti doklady dokazující volební právo reklamovaného (bez těchto dokladů reklamace zamítne se a limine). Jde-li o exreklamaci, musí osoba, o jejíž škrtnutí se žádá, býti o tom vyrozuměna, aby dána jí byla příležitost vyjádřiti se o tom do 24 hodin ústně nebo písemně.

Reklamace dlužno podati obecnímu starostovi, který předložiti je má do tří dnů politickému úřadu dříve naznačenému k rozhodnutí. Rozhodlo-li o reklamaci okr. hejtmanství, může ten, kdo reklamaci podal neb jehož se týče, odvolati se ve třech dnech k zemskému úřadu politickému. Rozhodnutí tohoto úřadu je konečné. (Následkem toho v hlavních zemských městech rozhoduje o reklamacích jen jediná instance zemského politického úřadu). Podle výsledku reklamačního řízení opraví poslední instance reklamační voličské seznamy.

3. Mimořádnou opravu po skončeném reklamačním řízení může ve voličských seznamech provésti politický úřad ještě až do 24 hodin před volebním termínem, ale jen potud, že může ze seznamů škrtnouti osoby, které pozbyly státního občanství, nebo u kterých nastal důvod vylučující z volebního práva. Nový volič nemůže již do seznamu býti vřazen.

Ad c) Na základě opravených voličských seznamů politický úřad vyhotoví pro každého voliče legitimační lístek s podrobným označením místa a doby volby; za ztracené lístky vyhotoví se duplikáty (§ 14 vol. ř.). Legitimační lístek platí za vyzvání k volbě. S legitimačním lístkem obdrží volič hlasovací lístek, opatřený úřední pečetí; jiné hlasovací lístky než úřední jsou neplatny (§ 15 vol. ř.).

II. Výkon volby. Při provadění voleb účastni jsou volební kommissař, volební kommisse a důvěrníci stran.

Volební kommissař ustanoven je politickým úřadem buď z řad úřednictva neb občanstva; v tomto případě je to úřad čestný, který každý volič v místě volebním povinen jest přijmouti (§ 17 vol. řádu).

Volební kommisse zřizují se pro každou obec, ve které se provádí volba. Koná-li se volba v obci v několika místnostech (shromážděních volebních), musí pro každou místnost zřízena býti zvláštní kommisse; v tomto případě je jedna z nich kommissí hlavní (§ 32 vol. řádu). Kommisse v obcích nad 1000 obyvatelů, pak kommisse hlavní mají sedm členů, v ostatních obcích pět členů. Tři, po případě dva členy ustanovuje obecní zastupitelstvo volebního místa, rovněž tolik jmenuje volební kommissař; zvolení volí absolutní většinou sedmého, resp. pátého člena; nedosáhne-li volený takové většiny, ustanoví ho kommissař. Členové kommisse musí býti voliči v příslušném volebním okrese (ne jen v obci). Kommisse volí relativní většinou ze svého středu předsedu; kommissař přikáže jí zapisovatele. Usnesení dějí se relativní většinou (§ 16—20 vol. řádu).

Důvěrníci stran mohou počtem 2—5, ve větších městech až 10, k volbě býti z řad oprávněných voličů přibráni; strany při volbě zúčastněné jmenují politickému úřadu osoby, úřad pak ustanoví z nich příslušný počet tak, aby ke všem při volbě zúčastněným stranám bylo přihlíženo (§ 23 vol. ř.).

Úkoly těmto orgánům přikázané jsou tyto:

Volební kommissař má pečovati o udržování pokoje a pořádku při volbě a o zachovávání předpisů volebního řádu; nesmí připustiti, aby volební kommisse překročila svou působnost (§ 22. vol. ř.). Nemohla-li by kommisse pro nedostatek zákonných podmínek se ustaviti, vykonává kommissař sám její funkce (§ 24 vol. ř.).

Volební kommisse řídí akt volební. Zvláště přísluší jí rozhodovati o připuštění k odevzdání hlasu neb o platnosti odevzdaného hlasu v těchto případech: 1. když vznikají pochybnosti o identitě voličově, 2. když stává se pochybnou platnost či neplatnost hlasů již podaných, 3. když činí se při výkonu volby námitka proti oprávněnosti k volbě některé osoby, v seznamu voličském zapsané (tato námitka činiti se může jen v příčině ztráty státního občanství neb vzniku nějakého důvodu vylučovacího). Námitky 1. a 3. činěny mohou býti kommissařem, členy kommisse neb voliči, pokud nebyl osobou, proti které se činí, hlas ještě odevzdán (§ 21 vol. ř.).

Důvěrníci stran fungují jen jako svědci volebního jednání, jemuž mohou býti přítomni po celou dobu až do prohlášení výsledku volby.

Nerušený postup volební zabezpečen má býti těmito opatřeními: a) do volební místnosti vkročiti smějí jen voliči, po případě jen jednotlivě; b) po dobu výkonu volby zakázány řeči a agitace volební v okruhu volební místnosti, který ustanoví polit. úřad; c) přístup a odchod z volební místnosti má díti se nerušeně (§ 23 vol. řádu).

Hlasování (odevzdávání lístků) děje se po určenou dobu; může býti volební kommissí se svolením kommissaře též odloženo nebo prodlouženo (§ 28 vol. ř.). Po skončeném hlasování sčítají se lístky kommissí za přítomnosti kommissaře a důvěrníků (§ 29 vol. ř.). Neplatné jsou hlasy: a) jež připadnou osobě z volitelnosti vyloučené; b) jež vázány jsou podmínkami nebo příkazy; c) hlasy nejasné; d) prázdné. Obsahuje-li lístek více jmen, platí první (§ 30 vol. ř.).

Výsledek sčítání hlasů prohlásí předseda kommisse (§ 31 vol. ř.). Za zvoleného pokládati dlužno toho, na nějž připadlo více než polovina platně odevzdaných hlasů. Nedosáhlo-li se této většiny, koná se užší volba, při které voličové musí se obmeziti jen na ty dvě osoby, jež měly relativně nejvíce hlasů (§§ 33, 35 vol. ř.). Užší volby mohou se účastniti i voliči, kteří neúčastnili se volby první (§ 37 vol. ř.).

Zvláštní předpisy stanoveny pro volby ve volebních okresech, ve kterých volí se najednou po dvou poslancích a současně jich náhradnících (v 36 venkovských haličských okresích) podle zásady minoritního zastoupení.

V těchto okresích každý volič napíše na hlasovací lístek nejprve jméno jedné osoby, kterou volí za poslance, a potom jméno druhé, která má býti náhradníkem téhož, při čemž musí uvedeno býti jméno toho, jehož má býti náhradníkem (»náhradník za N. N.«). Za zvolené pokládati sluší však dva poslance a dva náhradníky; toho dosáhne se tím způsobem, že prvně zvoleným poslancem je ten, kdo obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů, druhým pak ten, kdo obdržel více než čtvrtinu odevzdaných hlasů (§§ 34, 36 vol. ř.). Totéž platí o náhradnících. Nedosáhne-li se tohoto poměru hlasů, koná se druhá volba; byla-li i tato bez výsledku, koná se užší volba. Možné eventuality jsou tyto:

a) Při první volbě nedosaženo ani nadpoloviční většiny pro prvního ani nadčtvrtinové většiny pro druhého kandidáta. V tom případě provádí se druhá volba zrovna tak, jako první. Kdyby tato měla zase takový výsledek, koná se volba užší, do které přijdou tři kandidáti, kteří měli při druhé volbě hlasů relativně nejvíce. Z nich pokládají se za zvolené ti dva kandidáti, kteří měli relativně nejvíce hlasů.

b) Při první nebo druhé volbě dosáhl jeden kandidát absolutní většiny a byl tudíž zvolen, druhý kandidát nedosáhl však nadčtvrtinové většiny. V tomto případě zavede se ve příčině druhého mandátu užší volba. Do této přijdou dva kandidáti, a to ti, kdo po osobě, zvolené nadpoloviční většinou, dosáhli nejvíce hlasů.

c) Při prvé nebo druhé volbě odevzdány byly hlasy jen pro jedinou osobu. V tom případě je tato osoba zvolena. Pro druhý mandát zavede se nová volba takovým způsobem, jako kdyby šlo o obsazení jediného mandátu.

d) Při prvé a druhé volbě zvolen první poslanec absolutní většinou, hlasy pro druhý mandát byly sice soustředěny na jedinou osobu, ta však nedosáhla většiny nad čtvrtinu hlasů. V tomto případě provede se nová volba pro druhý mandát, jako při eventualitě ad c) uvedené (§§ 34—35 vol. ř.).

Je z toho zjevno, že tento způsob dvojité volby zabezpečuje minoritě poměrové zastoupení v tom případě, čítá-li aspoň čtvrtinu voličstva [eventuality a), b)]. Nečítá-li tolik, nedostane se jí zastoupení [eventuality c), d)]. Účel předpisů těchto je ten, aby ve venkovských haličských okresích zastoupeny byly nejen rusínské majority, nýbrž i polské minority a naopak.

Předpisy o minoritní volbě dvou poslanců platí i pro náhradníky, kteří se volí současně. Náhradníci nevolí se nikdy samostatně, ani kdyby pozbyli volitelnosti neb zemřeli (§ 36 vol. ř.), tak že by poslanec zůstal bez náhradníka.

III. Ověřování voleb. Po provedené volbě zašle volební kommissař spisy politickému úřadu zemskému (§ 31 vol. ř.). Chef tohoto úřadu vyhotoví a vydá každému zvolenému poslanci volební certifikát, opravňující ke vstupu do poslanecké sněmovny. Volební certifikát může býti odepřen jen tehdy, kdyby zvolený neměl passivního práva volebního; v tomto případě platnost volby závisí na rozhodnutí poslanecké sněmovny (§ 38 vol. ř.).

Volební spisy nutno zaslati ministru vnitra, který předloží je praesidiu sněmovny, která má právo rozhodovati o platnosti voleb. Postup při tom upraven je v § 3 jednacího řádu sněmovny ze dne 12. květ. 1873 ř. z. č. 94 a v § 41 vol. řádu. Sněmovna sestupuje se podle losu v devět oddělení, jimž přikáží se volby rovněž podle losu. Volby, proti kterým nebyly podány námitky a jež i příslušné oddělení shledá nezávadnými, předkládají se sněmovně, která je buď uzná za platné, anebo přikáže legitimačnímu výboru. Tomuto výboru musí býti přikázány volby: a) v příčině kterých nebyl zvolenému vydán chefem zemského politického úřadu certifikát; b) proti kterým podány námitky, jež sluší podati při všeobecných volbách ve 3 dnech po zahájeném zasedání, při doplňovacích ve 14 dnech po volbě; c) o jichž platnosti většina oddělení vyslovila pochybnosti; d) volby doplňovací, o kterých rozhoduje sněmovna vždy na základě zprávy legitimačního výboru. O platnosti volby má sněmovna rozhodnouti nejdéle do roka po jejím provedení. Kdyby příslušný odbor neb legitimační výbor nepředložil do té doby návrhy, má praesident sněmovny právo dáti volbu tu na denní pořádek a ustanoviti sám zpravodaje. Předmět ten nemůže býti vzat usnesením sněmovny s denního pořádku (§ 41 vol. ř.). Byla-li volba prohlášena za neplatnou, sluší naříditi ihned novou volbu. Starých voličských seznamů lze užíti tehdy, koná-li se nová volba do 90 dní po předchozí volbě; při všeobecných volbách třeba vždy nových seznamů (§ 40 vol. ř.). Pokud sněmovna neprohlásí volbu poslance, opatřeného certifikátem, za neplatnou, má tento v ní místo i hlas. Byla-li volba poslance, jemuž odepřen byl volební certifikát, prohlášena za platnou, obdrží od předsedy sněmovny vyzvání, aby vstoupil do sněmovny poslanců (§ 41 vol. ř.).

Byl-li někdo zvolen ve dvou nebo více volebních okresích, má do osmi dní po ustavení nově zvolené sněmovny prohlásiti, kterou volbu přijímá. Neučiní-li prohlášení toto v čas, určí předseda sněmovny losem, pro který okres volba má platiti; pro ostatní okresy vypíše se nová volba.

Náhradníci poslanců. V 36 okresích venkovských Haliče volí se po dvou poslancích jediným volebním aktem. Aby v případě, že některý z těchto dvou poslanců, jmenovitě poslanec z minority zvolený, by pozbyl mandátu, při nové volbě minorita nepozbyla zastoupení (ježto by majorita zvolila nového poslance ze svého středu), zavedena byla instituce poslaneckých náhradníků, volených zároveň s poslanci. Náhradníkovi nepříslušejí žádná práva nebo povinnosti, leč tehdy, když vstoupí do poslanecké sněmovny na místo toho, koho zastupuje. To státi se může jen tehdy, když mandát poslancův se uprázdnil, nikoliv však v případě, že poslanec nemůže dočasně vykonávati mandát. V případě, že uprázdní se oba mandáty téhož volebního okresu, nenastupují náhradníci, nýbrž volí se noví poslanci. Nemohl-li by v případě uprázdnění poslaneckého mandátu náhradník nastoupiti (poněvadž pozbyl volitelnosti, nebo vzdal se své funkce, neb zemřel), neobsadí se tento mandát až do zavedeni všeobecných voleb, po případě až do uprázdnění druhého mandátu. Totéž se stane, jestliže náhradník, který nastoupil na místo poslance do sněmovny, přestane býti členem jejím z jakéhokoliv důvodu. Náhradníkům vydá se volební certifikát teprve tehdy, když mají nastoupiti do sněmovny. O platnosti jejich volby musí však sněmovna rozhodovati patrně současně, když jedná o volbě příslušného poslance.

Ochrana voleb. Aby volby do říšské rady, sněmův, obcí i jiných veřejných korporací byly projevem skutečného smýšlení občanstva a aby čeleno bylo výstřelkům agitačním, postaveny byly volby zákonem ze dne 26. led. 1907 ř. z. č. 18 pod zvláštní trestní ochranu. Ochrana ta týká se A. volební svobody, B. svobody shromažďovací.

A. Volební svoboda chráněna má býti tím, že některé skutky, jimiž výsledek volební mohl by býti zatemněn, prohlašují se za přečiny nebo přestupky. Přečiny jsou: podplácení voličů (§ 3), donucování k volbě v určitém smysle násilnostmi, poškozením na těle, svobodě, cti, jmění, příjmů, v povolání zastrašováním (§ 5), falšování lístků, legitimací, listin (§ 7), překážení volbám zadržením neb přivlastněním volebních listin, svémocným vyplněním hlasovacích lístků, zabránění k výkonu volebního práva (§ 8), zmaření volby odstraněním sčítacích seznamů, hlasovacích lístků (§ 10), překažení kandidatur násilím nebo poškozováním (§ 12). Přestupky jsou: rozšiřování falešných zpráv o volbě (§ 6), neoprávněný výkon volebního práva za jiného (§ 9), porušení volebního tajemství (§ 11). Přečiny trestají se tuhým vězením od 1 do 6 měsíců, případně do 1 roku. Přestupky trestají se vězením od 1 týdne do tří měsíců. Řízení přísluší okresním soudům. Pořádkovým pokutám od 10 do 200 korun, jež vyslovují politické úřady, podléhá veřejné pohoštění voličů (§ 4).

B. Svoboda shromažďovací chrání se tím, že rušení shromáždění spolkových či jiných, svolaných k rozhovoru o veřejných záležitostech, trestá se jako přestupek vězením od 1 týdne do 3, po případě 6 měsíců (§§ 15 a 16).

Konečně propůjčena volebnímu kommissaři i členům volební kommisse povaha úředníků, takže požívají zvláštní ochrany podle trestního zákona a rovněž porušení jejich povinností trestá se podle téhož zákona (§ 13).

Volební řády do zemských sněmů.

Zde dlužno pojednati o v-ch řádech do sněmů vůbec a potom do sněmu Moravského zvláště, hledíc k pronikavé změně, jež v poměrech tohoto sněmu r. 1905 nastala.

V. ř. sněmovní spočívají na předpisech vydaných jako součástky patentu ze dne 26. ún. 1861 ř. z. č. 20 (únorovky), k nimž časem přistoupily mnohé změny. Nezměněnou však zůstala pro jich složení zásada zastoupení zájmového, podle které jednotlivé vrstvy občanské různící se svým vzděláním, majetkem, povoláním mají míti v zákonodárném sboru přiměřené zastoupení; provedení této zásady ve skladbě sněmů není ovšem dokonalé.

Všechny sněmy mají jedinou toliko komoru, ve které zasedají členové dvojího druhu, již jsou: 1. virilisté, t. j. členové náležející do sněmu následkem hodnosti neb úřadu; mezi ně náležejí zpravidla duchovní hodnostáři (arcibiskupové, biskupové), rektoři universit; 2. členové volení, kteří jsou v nepoměrné většině oproti virilistům. Volební členové roztříděni jsou pravidelně na tři, někde na čtyři třídy, čili kurie, jež jsou: a) kurie držitelů velikých statků (v Dalmatsku »nejvyšších poplatníků«); ve Vorarlbersku a Terstu není této kurie; b) kurie měst, městysův a míst průmyslových, pak obchodních a živnostenských komor; do této náležejí města a obce ve v-m řádě výslovně jmenované, pak obchodní a živnostenské komory; c) kurie venkovských obcí, ve které obce do kurie b) nenáležející seřazeny jsou podle soudních okresů ve volební okresy; d) kurie všeobecná, obdobná dřívější páté kurii při volbách do říšské rady, do které náležejí mimo voliče oprávněné v kuriích a), b), c) i voliči oprávnění k volbám bez ohledu na berní census; kurie ta zavedena posud jen v Korutanech (zákon z 5. září 1902, z. z. č. 14), ve Štýrsku (zák. z 11. dub. 1904, z. z. č. 54) a na Moravě (zák. 24. list. 1905, z. z. č. 1 z 1906). Jak rozdělen počet poslanců mezi jednotlivé kurie, vidno z této tabulky:

	Virilisté	Velko- statky	Města	Obch. komory	Venkov	Vše- obecná	Dohro- mady
Čechy	6	70	72	15	79	—	242
Morava	2	30	40	6	53	20	151
Slezsko	1	9	10	2	9	—	31
Halič	10	44	20	3	74	—	151
Dalmatsko	2	10	8	3	20	—	43
Dol. Rakousy	3	15	30	4	20	—	72
Hor. Rakousy	1	10	17	3	19	—	50
Salcpursko	1	5	10	2	8	—	26
Štýrsko	3	12	19	6	23	8	71
Korutany	1	10	10	3	15	2	41
Krajina	1	10	8	2	16	—	37
Bukovina	2	10	5	2	12	—	31
Tyrolsko	4	14	13	3	34	—	68
Vorarlberk	1	—	5	1	14	—	21
Gorice s Gra-   diškou	1	6	5	2	8	—	22
Istrie	3	5	11	2	12	—	33
Terst	—	—	48	—	6	—	54

Z přehledu tohoto lze poznati, jak silný vliv přiznán kurii velkostatkářské, v níž rozhoduje šlechta; k ocenění politického významu této okolnosti dlužno míti na mysli, že na sněmích volili se poslanci do říšské rady zase podle kurií, takže kurie velkostatkářská, vlastně šlechta, měla zase zvláštní své zastoupení v poslanecké sněmovně říšské rady, a že nad to i v panské sněmovně zabezpečen jí jest institucí »dědičných členů« veliký vliv.

Co do úpravy volebních okresů, platí tato pravidla: a) V kurii velkostatkářské tvoří v Dolních, Horních Rakousích, Štýrsku, Salcpursku, Korutanech, Krajině, Istrii oprávnění velkostatkáři celé země jediný volební okres, volíce listinným skrutiniem všechny poslance na kurii tu připadající jediným volebním aktem najednou. V Čechách kurie ta obsahuje dva volební sbory, a to: α) držitele svěřenských velkostatků, kteří volí 16, a β) držitele nesvěřenských velkostatků, kteří volí 54 poslanců. Ve Slezsku jsou rovněž dva sbory; v prvním volí 2 poslance vévoda Těšínský, Opavský, Krňovský, Bilský a velmistr ryt. řádu Německého; v druhém volí ostatní velkostatkáři 7 poslanců. V Haliči uspořádány jsou v této kurii volební okresy podle krajů, v nichž volí se 1—6 poslanců. V Dalmatsku roztříděni jsou nejvyšší poplatníci na čtyři volební okresy. V Bukovině jsou dva volební sbory; do prvního (duchovního) náležejí členové biskupské konsistoře v Černovicích a představení tří klášterů, volíce 2 poslance; ve druhém (světském) volí ostatní velkostatkáři 8 poslanců. V Tyrolsku volí určití duchovní hodnostáři ve 4 skupinách 4 poslance a šlechtičtí velkostatkáři v jediném sboru 10 poslanců. V Gorici s Gradiškou volí se ve dvou sborech po třech poslancích. b) V kurii měst, městysů a míst průmyslových seřazena jsou jednotlivá zvláště pojmenovaná města do skupin, volících pohromadě; větší města jsou samostatnými okresy volebními (na př. Plzeň, Budějovice atd.); největší města volí více poslanců v několika okresích (na př. Praha 10 poslanců v 5 okresích). V obchodních a živnostenských komorách každá komora je samostatným sborem volebním. c) V kurii venkovské zřízeny jsou volební okresy tak, že několik soudních okresů dohromady tvoří jediný volební okres. d) V kurii všeobecné zřízeny jsou volební okresy rovněž z jednotlivých soudních okresů. V Terstu panují odchylné poměry potud, že tam městská rada zastupuje sněm. Městská rada má 54 členů, z nichž volí 6 venkovský obvod a 48 městský obvod ve čtyřech sborech.

Aktivní právo volební do sněmů není upraveno jednotně, ježto spočívá v jednotlivých zemích na zvláštních zákonech, vykazujících mnohé odchylky. Za účelem přehlednosti uvedeny budou předpisy, jež platí v Čechách, jakož i odchylky stanovené v jednotlivých zemích.

I. Z práva voličského jsou v Čechách vyloučeni: 1. ti, kdo byli odsouzeni pro nějaký zločin nebo pro přestupky krádeže, zpronevěry, účastenství v nich, nebo podvodu, nebo pro přečin lichvy, nebo přestupek zkrácení veřitelů; vyloučení z volebního práva pomíjí za těchže podmínek jako vyloučení pro tytéž skutky při volbách do říšské rady; to platí i v ostatních zemích; 2. ti, na jejichž jmění vyhlášen byl konkurs, po dobu konkursního řízení; totéž platí ve Slezsku a Korutanech, kdežto v ostatních zemích vyhlášení konkursu vylučuje toliko z passivního práva volebního; 3. ti, kdo uprchli před trestním líčením, podle § 425 tr. řádu; to platí všeobecně.

II. Co se týče všeobecných, t. j. pro všechny kurie platných náležitostí volebního práva, neobsahují v. ř. povšechného ustanovení, jimiž by takové náležitosti byly zvláště vytčeny. Jen výjimečně některé zemské v. ř. obsahují předpisy o všeobecných náležitostech, a to: a) náležitost mužského pohlaví stanovena — vyjímajíc kurii velkých statků — v Korutanech, Krajině, Hor. a Dol. Rakousích; b) svéprávnost a věk 24 let stanoveny v Krajině a Dol. Rakousích; ve Slezsku pak vylučují se z volebního práva osoby podrobené moci otcovské neb opatrovnické.

III. Podmínky volebního práva upraveny jsou pro každou volební skupinu zvláště. V té příčině platí:

a) V kurii držitelů velikých statků v Čechách: Volební právo mají držitelé statků v desky zemské zapsaných, z nichž každého o sobě, anebo z několika témuž držiteli náležejících statků platí se 250 zl. zeměpanských daní, z kterých aspoň 200 zl. musí býti daně pozemkové (§ 2 zák. z 9. led. 1873, č. 1 z. z.). Další podmínkou jest rakouské státní občanství, svéprávnost, dokonaný 24. rok věku. Za »držitele« statku nepokládá se v případě exekučního prodeje exekut, třeba byl ještě v deskách zapsán jako vlastník (§ 9 cit. zák.; t. j. třeba nejen knihovního, nýbrž i fysického držení). Aby zamezeny byly »chabrusové« volby, t. j. koupě deskových statků jedině za účelem, aby tak získáno bylo volební právo v kurii velkostatkářské, stanoveno v zák. z 9. led. 1873 ještě toto (§ 2 a 3): Nabyl-li někdo deskového statku jednáním mezi živými, získává volební právo teprve po roce, když nabyl držení knihovního; byl-li zápisem do desk zřízen nový statek, kterého tam dříve nebylo, vzniká volební právo teprve po 3 letech ode dne nové vkladby do desk. V případech převodu statku dědictvím neb odkazem vzniká volební právo pro nového držitele ihned zápisem do desk. Z osob právnických přísluší volební právo tuzemským korporacím a společnostem (nikoli však obcím a patrně též ne osadám) i vykonávají právo to zákonnými zástupci (§§ 6, 7). V případě spoludržení přísluší spoludržitelům jediný toliko hlas. Spoludržitelé mohou vykonávati volbu jen plnomocníkem, který musí k tomu býti zmocněn všemi spoludržiteli, jimž přísluší aktivní právo volební; tito k zmocnění oprávnění spoludržitelé musí repraesentovati dohromady daň 250 zl. (z toho 200 zl. pozemkové, § 4). Kdo je držitelem několika statků, má volební právo jen pro jeden z těchto statků. Je-li držitel statku spoludržitelem jiných ještě statků, vykonává volební právo jen ohledně prvnějšího statku (§ 5).

V ostatních zemích přísluší volební právo rovněž držitelům statků v deskách zapsaných, z nichž se platí určitá reální daň. Deskovost statku nežádá se v Istrii a Salcpursku; rovněž ne v Tyrolsku, kde volební právo závisí na podmínce příslušenství držitelova k šlechtickému stavu. Co do minimální summy reálních daní platí na Moravě a ve Slezsku census 250 zl., v Dol. Rakousích 200 zl., v Haliči, Bukovině (světský sbor), Korutanech, Krajině, Istrii, Hor. Rakousích, Salcpursku, Štýrsku 100 zl., v Tyrolsku 50 zl., v Gorici ve volebním okresu gorickém 50 zl. a gradišském 100 zl. V Dalmatsku je volební census nejvyšších poplatníků v kraji kotorském 50 zl., v ostatních 100 zl. Pro první volební sbor velkostatkářů ve Slezsku a v Bukovině stanoveny za podmínku určité vlastnosti osobní, nikoli však census. Co se týče poměru jednotlivých reálných daní k volbě opravňujících, platí zásada v Čechách přijatá (že z celé reální daně musí býti ⁴/₅ daně pozemkové), též v Korutanech a v Krajině, jinde však nikoliv. Co se týče právnických osob, platí všude totéž ustanovení jako v Čechách; jen na Moravě přiznáno volební právo mimo korporacím a společnostem výslovně ještě »ústavům, nadacím neb jiným osobám právnickým«, kterým v Čechách právo to nepřísluší.

b) Ve skupině měst a míst průmyslových a obchodních komor dlužno uvésti nejprve, že co se týče obchodních komor v Čechách (rovněž i v ostatních zemích), přísluší právo voliti všem skutečným členům komor i jejich náhradníkům; výjimkou nemají ve Slezsku a Korutanech náhradníci volebního práva. V městské skupině závisí volební právo do sněmu na volebním právě do zastupitelstva obecního. Podle zákona z 20. kv. 1886, z. z. č. 52, náleží právo volební v Čechách: α) v obcích s třemi volebními sbory těm, kdo náležejí k prvnímu a druhému sboru, a mimo to těm voličům z třetího sboru, kteří platí aspoň 8 K daní přímých (zák. z 20. srp. 1901 č. 63, § 13); β) v obcích jen s dvěma neb jedním sborem volebním těm, kdo repraesentují dvě třetiny voličů seřazených podle výše přímých ročních daní a mimo tyto voliče ještě těm, kdo platí 8 K přímých daní. Mimo to náleží volební právo t. zv. honoracím, čili osobám, kterým přísluší volební právo v obcích následkem úřadu, vzdělání (státní a zemští úředníci, doktoři, učitelé atd.).

Osoby ženské nejsou vyloučeny i mají tudíž právo volební do sněmu; též právnické osoby. Na Moravě ženy mimo kurii velikých statků nemají volebního práva do sněmu. Spoludržitelům přísluší hlas společný i čítá se jejich daň dohromady. Společnostem v praxi přikládá se rovněž hlas společný (ač je to sporné, lze-li na ně vztahovati předpis § 8 obec. řádu voleb., týkající se spoludržitelů).

V ostatních zemích platí mnohé odchylky. V Haliči, Dalmatsku a Bukovině platí posud původní předpis, že volební právo do sněmu přísluší obecním voličům prvního a druhého sboru, event. prvním ²/₃ voličů. — V Salcpursku, Gorici, Istrii, rozšířeno volební právo na 10zl. voliče třetího sboru; v Krajině a Korutanech na voliče 4zl.; ve všech ostatních zemích pak na 5zl. voliče III. sboru. Na Moravě však volební právo přísluší každému poplatníku 8 K a mimo to bez ohledu na daň t. zv. honoracím (duchovním, státním, zemským úředníkům, veřejným učitelům, doktorům a pod.). V Korutanech nehledí se ke sborům, nýbrž čtyřzlatoví voličové mají právo volební do sněmu bez ohledu na to, do kterého sboru náležejí; nemají tedy voliči ve II. obecním sboru voličském volebního práva do sněmu, platí-li daň pod 4 zl. Otázky volebního práva spoludržitelův a společností upraveny v jednotlivých zemích obecními (někde i sněmovními) v-mi ř. různě.

c) Ve skupině venkovských obcí platí o volebním právě celkem táž pravidla jako o volebním právě ve městech. Nesouhlas mezi venkovskými obcemi a městy v tomto směru jeví se jen v některých zemích, a to: v Gorici, Istrii, Salcpursku a Tyrolsku volí první dva sbory, event. první ²/₃ obecních voličů. V Haliči (zák. z 26. čna 1837, č. 46 z. z.) a Bukovině upraveno volební právo těch držitelů statků ze svazku obecního vyloučených, kterým následkem nedostatečné daně nepřísluší právo voliti ve skupině velkostatků; ustanoveno totiž, že držitelé statků těch, činí-li jejich přímá daň od 25 zl. do 100 zl., mají hlas volitelů, kdežto držitelé ostatních statků volí ve skupině venkovské nepřímo, jako jiní voliči venkovští.

d) Ve skupině všeobecné řídí se volební právo obdobou volebního práva, které platilo dříve pro pátou kurii při volbách do říšské rady. Voličem je každý svéprávný, mužský občan, který dovršil 24. rok věku, pokud není z volebního práva vyloučen do říšské rady. Podle v-ho řádu v Korutanech (5. září 1902, č. 14) klade se podmínka usazení v obci aspoň po jeden rok. Výraz »usazení« má rozuměn býti ve smysle řádného občanského bydliště. Ve Štýrsku (zák. z 11. dub. 1904 č. 55 z. z.) a na Moravě (zák. z 27. září 1905, z. z. č. 2 z r. 1906) klade se podmínka 6měsíčního pobytu v obci. V prvějších dvou zemích pak jako vylučovací důvod v této kurii stanovena chudinská podpora se strany obce zcela obdobným způsobem, jako tomu bylo v dřívějším říšském v-m řádě. Na Moravě chudinská podpora vylučuje vůbec z volebního práva v kterékoliv kurii.

Co se týče plurity (kumulace) volebního práva v případě, když někdo oprávněn jest voliti v několika skupinách, anebo v několika sborech volebních uvnitř téže skupiny, platí stejná pravidla, jaká platila dříve pro volby do říšské rady. Zásadně přísluší každému voliči jen jediné právo volební. Měl-li by volič volební právo v několika kuriích najednou, platí pravidlo, že volební právo v kurii velikých statků vylučuje volební právo v kuriích ostatních, voličské právo v kurii městské pak vylučuje volební právo v kurii venkovské. Uvnitř kurie velkostatkářské volební právo v prvním sboru vylučuje volební právo ve sborech dalších; uvnitř kurie městské a venkovské volič mající více práv volebních vykonává volební právo tam, kde má řádné bydliště, nebo kde platí nejvyšší daň. Z tohoto pravidla platí výjimky v těchto případech: 1. členové obchodních a živnostenských komor volí nejen jako voliči komory, nýbrž i v té kurii, kam jinak náležejí; 2. voliči tří prvních kurií volí též v kurii všeobecné; členové komor mohou takto vykonávati voličské právo po třikráte.

O zastoupení a zmocnění při výkonu volebního práva platí tato pravidla:

I při volbách sněmovních platí zásada, že volič vykonávati má své právo volební osobně. Z tohoto pravidla platí tyto výjimky: 1. Právnické osoby, pokud přísluší jim volební právo, vykonávají toto skrze zákonné zástupce. 2. Osoby nemající způsobilosti k právním činům, volí rovněž skrze zákonné zástupce. (Mimo Korutany, Krajinu, Dol. Rakousy, Slezsko, Moravu nevyhledává se svéprávnosti k volebnímu právu v kurii měst a venkovské.) 3. Manžel je zákonným zástupcem své ženy ve společenství manželském s ním žijící: α) v kurii velkostatkářské v Haliči, Salcpursku, Tyrolsku; β) v kurii městské a venkovské v Salcpursku, v Tyrolsku a Vorarlbersku; v Čechách není manžel zákonným zástupcem své ženy při volbách. 4. Osoby ženského pohlaví musí volební právo vykonávati zmocněncem: α) ve všech kuriích v Salcpursku, Tyrolsku a Vorarlbersku; β) jen v kurii velkostatkářů v Čechách, v Haliči, Korutanech, Krajině. V kurii měst a venkovské v Čechách přísluší ženám osobní výkon volebního práva (je to ostatně sporné; tvrdí se též, že podle obdoby § 5 al. 1 obecního voleb. řádu ženy mají voliti plnomocníkem; jiní tvrdí zase: ženy mají volební právo, ale nemohou ho vykonávati, protože osobně k volbě nemohou). Zákonný zástupce musí býti rak. státním občanem, způsobilým k právním činům, věku dokonaných 24 let a mužského pohlaví. Zmocněncem může býti jen volič téže kurie, ke které náleží zmocňující. Zmocněnec nesmí zastupovati více než jednoho voliče.

Passivní právo volební. Podmínky jsou: a) rak. stát. občanství, b) věk 30 let, c) plné požívání práv občanských, d) aktivní právo volební do sněmu téže země (třeba ne v téže kurii).

V Čechách podle § 15 zák. z 9. led. 1873 č. 1 z. z. přiznáno passivní volební právo i čestným občanům a čestným měšťanům, pak spoludržitelům velkostatků majícím v kurii těchto statků volební právo. Sporné jest, zda mužské pohlaví jest náležitostí passivního volebního práva, či přísluší-li toto i ženám, ježto zemské v. ř. nemají v té příčině předpisu. Praxe žádá všeobecně mužské pohlaví. Na Moravě předepsáno však výslovně pohlaví mužské.

Postup volební je podobný postupu při říšských volbách. Vypsati volby má místodržitel veřejnou vyhláškou, a to tak, aby volby v jednotlivých kuriích započaly se týmž dnem, a to nejprve v kurii všeobecné, tam kde je, pak v kurii venkovských obcí, pak v městské a konečně v kurii velikých statků. Seznamy voličů ve skupině velkostatkářské sdělá a vyhlašuje úředními novinami místodržitel; voličů městských a venkovských obecní starosta. Seznamy vyloženy jsou k veřejnému nahlédnutí po 14 dní i lze podati reklamace, o nichž rozhoduje v kurii velkostatkářské a v městech s vlastním statutem místodržitel, jinak okr. hejtman. Rozhodnutí o reklamaci je konečné. V zemích, ve kterých v kurii venkovské a všeobecné jsou posud volby nepřímé, stanoven způsob, jak dlužno konati volby volitelů. Jako při volbách říšských, úřad může do 24 hodin před volbou předsebráti změny volebních seznamů. K volbám vydati sluší úřední legitimace i lístky. Volby řídí kommisse volební. Tyto jsou v Čechách složeny takto: a) Ve třídě velkostatkářské: ve sboru svěřenských velkostatků z 5, ve sboru nesvěřenských velkostatků ze 7 členů; 2, po případě 3 členy volí voličové, další 2, po případě 3 členy ustanovuje vládní kommissař; tito členové pak volí si pátého, po případě sedmého člena kommisse a potom předsedu ze svého středu. b) Ve městech má kommisse 7 členů, jež jsou: obecní starosta obce, ve které se volba koná, po případě náměstek jím jmenovaný, dále 2 členové obecním zastupitelstvem volebního místa volení a 4 členové vládním kommissařem jmenovaní. c) Volební kommisse ve venkovské kurii v zemích, ve kterých volí se v této kurii přímo, zřídí se pro každé místo, ve kterém se koná volba. Místem tím je každá obec, mající určitý počet obyvatelů, v Čechách aspoň 500. Obce s menším počtem spojí se s jinými nejbližšími obcemi; volební místo ustanovuje v tomto případě místodržitel. V Čechách stalo se tak nařízením místodržitele z 5. září 1901, z. z. č. 64. Volební kommisse skládá se ze 2 členů obecním zastupitelstvem volených, 2 členů kommissařem jmenovaných, pátého člena volí předchozí čtyři členové; není-li absolutní většiny, jmenuje člena toho kommissař. Podobně složeny kommisse v jiných zemích, jež jsou zpravidla 7člené tam, kde volí se posud nepřímo. Volební kommisse rozhoduje: a) o totožnosti osob volících, b) o formální platnosti hlasovacích lístkův a plných mocí, c) o aktivním právě volebním osoby, o níž dříve, než hlasovala, se tvrdí, že pozbyla náležitosti akt. práva volebního po úpravě volebních seznamů. Z nálezu kommisse není odvolání; ovšem lze případné přehmaty kommisse zkoumati při verifikaci voleb sněmem. Při volbě hlasuje se v některých zemích posud ústně; v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Salcpursku, Tyrolsku, Hor. a Dol. Rakousích písemně. V prvních sborech kurií velkostatkářských ve Slezsku a Bukovině voliči zašlou místodržiteli hlasovací lístky; v Tyrolsku duchovní hodnostáři, volící 4 poslance, oznámí místodržiteli, koho mezi sebou zvolili. Volby ve venkovských obcích konají se nepřímo, t. j. voliči volí volitele a teprve tito poslance. Výjimkou z tohoto pravidla volí se ve skupině venkovských obcí přímo v Čechách, Štýrsku, Krajině, Korutanech, Dol. Rakousích a ve Slezsku. Tam, kde volí se posud nepřímo, dlužno voliti napřed volitele, a to tak, že na každou obec připadá aspoň jeden volitel; překročuje-li počet přítomného obyvatelstva 500, volí se dva, překročuje-li 1000, volí se tři volitelé atd., takže připadá na 500 obyvatelů po jednom voliteli; volitelé volí teprve poslance. Ke zvolení třeba absolutní většiny hlasů. Prázdný neb nejasný lístek je platným hlasem (sporno; též prohlašuje se za neplatný podle anal. § 47 dřívějšího a § 33 nynějšího v-ho řádu do říšské rady). Obdrží-li každý kandidát polovici hlasů, rozhodne los. Neobdrží-li nikdo absolutní většiny, konati dlužno druhou volbu; teprve po nezdaru této volbu užší. Zvolenému vydá místodržitel certifikát (jako na říšské radě). Spisy o volbě zašle místodržitelství zemskému výboru, kterému přísluší zkoumati průkazy poslanců do sněmu vstupujících, že jsou řádně zvoleni, a učiniti o tom zprávu ke sněmu, který rozhodne, zdali se mají do sněmu připustiti (§ 31 čes. zřízení zemského, podobně i v jiných zemských zřízeních).

O tom, zda lze proti sněmovním volbám podati námitky, není v zemských zřízeních žádného předpisu. Sluší dovozovati, že zemský výbor i sněm zkoušejí platnost volby z moci úřední; podá-li kdo námitky, musí ovšem k jejich obsahu přihlížeti. V dodatku k zemsk. zřízení pro Čechy, vydaném nejvyšším rozhodnutím z 11. čna 1863 (vynes. st. ministerstva z 15. čna 1863, č. 56 z. z.), bylo však předepsáno, že k dodatečným námitkám, které týkají se řízení volebního nebo vlastností voličů (t. j. aktivního volebního práva), bude hleděno jen tehdy, podají-li se do 14 dní po schválení volby ve sněmě; námitky, týkající se passivního volebního práva zvoleného, lze podati kdykoliv. Následkem tohoto předpisu může i po schválení některé volby sněmem volba tato přivedena býti ve sněmu k novému projednávání.

Volební řád do zemského sněmu na Moravě.

Aby zmírněny byly národnostní spory na Moravě, konána byla na sněmě r. 1905 jednání mezi zástupci tamních Čechův a Němců, při kterých dospělo se k dohodě o úpravě některých poměrů národnostních. Mezi tyto poměry náleželo i zastoupení obou národností na sněmě a v institucích na něm závislých. Výrazem této dohody byla změna zemského zřízení a zemského v. řádu zákony ze dne 27. list. 1905, z. z. č. 1 a 2 z 1906, kterou zavedeny byly na Moravě nové instituce národnostních volebních kurií a národnostního katastru. Způsob, jak tato změna byla zákonně provedena, je tento:

Sněm moravský čítá 2 virilisty, 30 poslanců z velkostatku, 46 z měst a obchodních a živnostenských komor, 53 z venkovských obcí, 20 ze všeobecné kurie. Každá kurie je zase rozdělena. V kurii velkostatku jsou dva volební sbory: první (10 poslanců) obsahuje držitele svěřenských statků, pak takových statků deskových, jichž zcizení závisí na úředním povolení; druhý (20 poslanců) obsahuje velkostatky ostatní. V ostatních kuriích dělí se poslanci podle národnosti, a sice je v kurii městské 20 poslanců českých, 20 německých; v kurii venkovské 39 českých, 14 německých; v kurii všeobecné 14 českých, 6 německých. Pro volbu poslanců kurie městské, venkovské a všeobecné zřízeny jsou volební okresy upravené podle národnosti. Za účelem voleb, jež sněm sám vykonává, zřízeny jsou na sněmu tři volební kurie: volební kurie velkostatkářská totožná s touže kurií, česká a německá; do české náležejí poslanci čeští z kurie městské, venkovské a všeobecné, do německé poslanci němečtí z týchž kurií. Podle národnostních volebních kurií těchto sněm provádí volby do zemského výboru, do sněmovních odborů, do správních orgánů zemských ústavův a podobných zemských institucí. Při tom stanoven určitý klíč, podle kterého rozvrhnouti sluší počet volených na jednotlivé volební kurie. Tak na př. má-li sněmem volen býti zemský výbor osmičlený, volí volební kurie česká 4, německá 2, velkostatkářská 2 členy; nebo má-li volena býti kommisse 15člená, volí kurie česká 7, německá 5, velkostatkářská 3 členy, atd. Volby, které každá volební kurie má konati, může prováděti dvojím způsobem, buď akklamací nebo způsobem proporcionálním, jehož hlavním základem je volba podle kandidátních listin a volebního kvocientu. Volební kurie podle národnosti sestavené (vyjímajíc ovšem velkostatkáře) mají působnost výhradně při volbách, které sněm sám vykonává; jiné působnosti nemají, jmenovitě nepřísluší volebním kuriím nižádný vliv při věcném rozhodování o záležitostech do působnosti sněmu náležejících.

Co se týče voleb do sněmu, platí pravidla tato: Kurie velkostatků má dva sbory. Do prvního náležejí statky svěřenské, pak statky vázané (t. j. statky duchovních hodnostářů, kapitol, klášterů, nadací, veřejných fondů, cís. rodinného fondu, duchovních rytířských řádů, tereziánské akademie rytířské); do druhého náležejí ostatní statky deskové, též statky akciových společností, spolkův a jiných osob právnických. V kuriích měst, venkova a všeobecné voličové rozděleni jsou na volební sbory národnosti české a německé. Městské volební sbory sestaveny jsou podle městských obcí; volební sbory venkovské a ve všeobecné kurii upraveny jsou podle soudních okresů. V městských sborech je volebním místem každá obec; ve venkovských volebních okresích a ve všeobecné kurii jest volebním místem každá obec, mající aspoň 250 obyvatelů.

Ve příčině provádění voleb platí na Moravě tyto zvláštnosti:

I. Volby v kurii velkostatkářské a v obchodních a živnostenských komorách provádějí se podle soustavy poměrové (proporcionální). Podrobný způsob, jak se při tom předsejde, je tento: Voličové každého volebního sboru velkostatkářského (rovněž voličové v každé obchodní a živnostenské komoře, z nichž volí brněnská 3, olomoucká rovněž 3 poslance) volí podle listinného skrutinia, tak že každý volič napíše na svůj hlasovací lístek tolik jmen, kolik má voliti poslanců. Jakmile hlasy byly spočítány, přikročí volební kommisse především k vyšetření volebního čísla, t. j. počtu hlasů, jehož osoby od voličů v hlasovacích lístcích poznačené dosáhnouti musí, aby byly za poslance zvoleny. Za tím účelem počet hlasovacích lístků z osudí vybraných dělí se počtem poslanců, kteří se mají zvoliti, rozmnoženým o jedničku. Nejbližší celé číslo, které na vyšetřený takto podíl následuje, jest číslo volební. Skrutinium vykoná se pak tím způsobem, že některý člen volební kommisse každý hlasovací lístek rozbalí a nahlédnuv do něho předsedovi odevzdá, který z každého hlasitě přečte pouze jedno jméno, a to ono, které stojí nejvýše a je platné; potom podá se hlasovací lístek k nahlédnutí ostatním členům volební kommisse a vrátí se konečně prvnímu členu, který hlasovací lístky rozbaluje. Tento zjistí přiměřeným znaménkem (zaškrtnutím a pod.), že jméno skutečně bylo přečteno, a odloží hlasovací lístek stranou. Při tom dva členové volební kommisse musí o osobách, které hlasy obdržely, vésti každý jednu hlasovací listinu, v které každý, jenž hlas za poslance obdrží, jménem se uvede a vedle jeho jména se připojí číslo 1., při druhém hlasu, jejž obdrží, číslo 2., při třetím hlasu číslo 3. atd. Obě hlasovací listiny musí souhlasiti a musí je podepsati všichni členové volební kommisse a volební kommissař. Jakmile jedno jméno tolik hlasů na sobě sloučilo, kolik činí volební číslo, což především konstatovati mají členové, vedoucí hlasovací listiny, a což kontrolovati mají ostatní členové, pokládá se ve všech následujících hlasovacích lístcích nenapsaným a škrtne se v každém dalším hlasovacím lístku členem volební kommisse, který hlasovací lístky rozbaluje, avšak takým způsobem, aby jméno zůstalo čitelným, načež předseda hlasitě přečte následující jméno, které teď postoupí na první místo. Toto jméno počítá se pak za hlas. Obdrží-li toto jméno tolik hlasů, kolik činí volební číslo, pokládá se týmže způsobem, jak svrchu naznačeno, ve všech následujících hlasovacích lístcích nenapsaným a škrtne se, načež postoupí třetí jméno na první místo atd. Hlasy odevzdané pro osoby, které nemají vlastností pro volitelnost žádaných, anebo které z volitelnosti jsou vyloučeny, nebo jež neoznačují zřetelně určitou osobu, nejsou platné. Dotyčné jméno pokládá se nenapsaným v hlasovacím lístku a dlužno přečísti následující na volitelnou osobu znějící jméno, je-li ještě nějaké na hlasovacím lístku. Hlasovací lístky, v kterých hlas se dává s podmínkou, nebo v nichž připojeny jsou příkazy pro ty, kdo se mají zvoliti, jsou neplatné a pokládají se neodevzdanými. Jakmile ze všech hlasovacích lístků po jednom jménu podle tohoto předpisu bylo přečteno a jakožto hlas počítáno, jest skrutinium ukončeno a výsledek počítání hlasův oznámí se hned předsedou. Když po provedeném skrutiniu nedosáhli volebního čísla všichni poslanci, kteří se měli zvoliti, a zbývá-li ještě zvoliti dva nebo více poslanců, prohlásí předseda, že se provede druhé skrutinium a započne opětné skrutinium dřívějších lístkův, jakmile ustanoveno bylo nové volební číslo dělením čísla platně odevzdaných hlasovacích lístků číslem poslancův, kteří mají býti ještě zvoleni, o jednu zvětšeným; neškrtnuté následující jméno postoupí na první místo a počítá se za hlas. Obdrží-li toto jméno tolik hlasů, kolik činí nové volební číslo, pokládá se stejným způsobem, jak svrchu řečeno, ve všech následujících hlasovacích lístcích neplatným, škrtne se a následující jméno postoupí na první místo atd. Také v tomto případě, jakmile skrutinium bylo provedeno, má předseda výsIedek ihned oznámiti. Nedosáhli-li při druhém skrutiniu volebního čísla všichni poslanci, kteří se měli zvoliti, a zbývá-li ještě zvoliti dva nebo více poslanců, dlužno podle předcházejících ustanovení skrutinia opakovati potud, až buď všichni, kdo měli býti zvoleni, dosáhnou volebního čísla příslušného skrutinia, anebo až na žádného z těch, kdo mají býti ještě zvoleni, volební číslo nepřipadne, nebo konečně zbývá-li voliti jen ještě jednoho poslance.

Když po provedeném skrutiniu prvním anebo dalším nedosáhne volebního čísla příslušného skrutinia žádný z těch, kdo mají býti zvoleni, koná se dodatečná volba. Totéž platí pro případ, když při takovém skrutiniu jen ještě jeden poslanec, jenž má býti zvolen, nedosáhl volebního čísla příslušného skrutinia. Tyto dodatečné volby konají se podle zásady většinové na základě následujících ustanovení o volbách v ostatních voličských třídách. Pro tyto dodatečné volby vydejž předseda volební kommisse nové lístky hlasovací. Voliči, kteří při dřívější volbě svého hlasu neodevzdali, nejsou proto vyloučeni, aby tohoto práva nevykonali při volbě dodatečné.

II. Pro volby v městské, venkovské a všeobecné kurii sepsáni jsou voliči v seznamy podle své národnosti (národnostní katastry). O těchto seznamech platí tato pravidla:

Ve voličské třídě měst a venkovských obcí jakož i ve všeobecné voličské třídě dlužno sepsati voličské záznamy podle obcí (v Brně podle obecních okresů), a to pro každý národnostní volební sbor zvláště. Při tom mají býti podkladem voličské záznamy poslední ve volebním okrese vykonané volby do sněmu. Voliči, kteří nepříslušejí ni k české, ni k německé národnosti a kteří při poslední předcházející volbě nebo při prvním zjištění národní příslušnosti voličstva nebyli již pojati do záznamu některého národního sboru voličského, zapsáni buďtež do onoho národního voličského záznamu, v němž zapsána jest většina voličů příslušné obce. Orgány k sestavování voličských záznamů povolané mají je chovati v evidenci.

Zdělati voličské záznamy obou národnostních voličských sborů měst a venkovských obcí jak pro volbu ve vlastní, tak pro volbu ve všeobecné voličské třídě, přísluší v každé obci představenému obce. Záznamy ty má představený obce v úředních místnostech obecních, a to záznamy obou národních sborů voličských téhož dne vyložiti, aby každý do nich mohl nahlédnouti a opis sobě poříditi. Zároveň dlužno vyložení toto veřejně vyhlásiti a ustanoviti osmidenní reklamační lhůtu, kteráž se počítá ode dne vyhlášení. Reklamace proti voličským záznamům podati se mohou od voličů příslušného volebního sboru pro zařazení k volbě neoprávněných anebo pro vynechání k volbě oprávněných u představeného obce. Reklamace tyto podati se mohou každým voličem příslušného voličského sboru též za tím účelem, aby některý volič, poněvadž nepřísluší k dotyčnému národnímu kmenu, byl vyškrtnut ze záznamu národního volebního sboru, do něhož byl reklamující nebo některý jím poznačený volič pojat, a aby převeden byl do záznamu druhého národního sboru volebního. Reklamace u představeného obce podané má tento do tří dní předložiti zeměpanskému úřadu politickému bezprostředně nadřízenému nebo ve městech s vlastními statuty mimo zemské hlavní město onomu okresnímu hejtmanu, kterému místodržitel nařídil o reklamacích rozhodnouti. O reklamacích zavčas podaných rozhoduje v příčině voličských listin hlavního města Brna místodržitel, v příčině ostatních představený zeměpanského úřadu politického, jemuž obec bezprostředně jest podřízena, neb okresní hejtman, jemuž toto rozhodování bylo nařízeno. Z rozhodnutí tohoto lze podati ve třech dnech odvolání k místodržiteli u příslušného okresního hejtmanství. Rozhodnutí místodržitelovo jest v každém případě konečně platným. Seznamy voličů takto podle národnosti roztříděných jsou potom podkladem voleb v kurii městské, venkovské a všeobecné, a to nejen voleb sněmovních, nýbrž i voleb do říšské rady. Neboť každý volební okres v uvedených kuriích obsahuje voliče toliko jedné národnosti, kteří tvoří v tomto okrese volební sbor. Ve v-m řádě zemském i ve v-m řádě říšském jsou proto volební okresy uspořádány pro každou národnost samostatně, tak že při volbách sněmovních i říšských boj národnostní jest vyloučen. Ovšem při volbách do říšské rady nejsou již základem kurie, nýbrž jen městské a venkovské volební okresy, z nichž je českých 30 a německých 17 okresů. Fr.