Ottův slovník naučný/Vývěva
| Ottův slovník naučný | ||
| Vyvětrávání | Vývěva | Vyvlastnění |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vývěva |
| Autor: | Vladimír Novák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 78. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Vývěva |
|
Vývěva je přístroj ke zřeďovaní plynu v nějakém uzavřeném prostoru. Zřeďovaní náleží ve spojení daného prostoru s prostorem , který je zařízen tak, že po přerušení spojeni obou prostorů, lze plyn z prostoru zmenšováním tohoto vypuditi na venek. Prostor, ze kterého se čerpá, , sluje recipient. Prostor , kterým se čerpá, bývá zařízen tak, že se v něm pohybuje pevný nebo rtuťový píst, kterým při zřeďování prostor se zvětšuje a po oddělení obou prostorů pohybem spětným plyn se zhušťuje a proudí na venek. Opakuje-li se postupně spojení obou prostorů, zvětšení prostoru na a po oddělení obou prostorů vytlačení plynu z prostoru na venek, celkem kráte, jest podle zákona Boyleova po prvním zředění
a obdobně po následujících čerpáních
,
kde značí tlak plynu, jaký jest v recipientu po násobném zvednutí a stlačení pístu v-vy a původní tlak. Z výrazu plyne rychlejší postup čerpání při velikém prostoru válce proti recipientu. Ve skutečnosti nebývá splněna podmínka, že by sražením pistu vypudil se veškeren plyn z prostoru , tak že čerpání pak pokračuje volněji a zastavuje se při určitém , kdy totiž plyn pod pístem stlačený nabývá tlaku venkovského vzduchu, tak že neproudí ven, ale zůstává pod pístem. Značí-li prostor, který pod pístem vyplňuje se plynem na venkovský tlak stlačeným, jest patrně stupeň zředění určen vztahem
Prostor sluje prostorem škodlivým. V-vy, kterými získáno býti má co možná dokonalé vakuum, škodlivého prostoru nemají.
Zařízení obyčejné v-vy ruční vysvítá ze schematického obrazce (viz vyobr. č. 4739.), jimž jsou naznačeny význačné fase při čerpání. Ve válci V pohybuje se vzduchotěsně přiléhající píst P střídavě vzhůru (a) a dolů (b). V onom případě kohout K, opatřený dvojím vrtáním, má polohu K1, čímž provedeno jest spojení válce V s recipientem R. Vytáhne-li se při tom postavení kohoutu píst vzhůru, zředí se plyn v recipientu. Po tom se dá kohoutu postavení K2, čímž oba prostory V a R se oddělí a píst P se stlačuje, až vzduch pod pístem se vytlačí druhým otvorem kohoutu do prostoru venkovského.
Popsaná v. má dvě nepraktické stránky, jednak tu, že kohoutem musí se otáčeti po každém tažení pístu, jednak tu, že při tažení pístu vzhůru jest překonávati tlak venkovského vzduchu. První vada odstraňuje se tím, že místo kohoutu užívá se dvou ventilů, které samočinně při pohybu pístu se zavírají a otvírají, tak že pohyb pístu může se díti příhodným motorem. Druhá nedokonalost odpadá u v-ěv, sestavených ze dvou válců, v nichž střídavě pohybují se písty tak, že když jeden táhne se vzhůru, druhý klesá dolů a naopak. Jsou-li písty připojeny k téže páce, tlak ovzduší na píst, který jde vzhůru, vyrovnává se téměř s přetlakem ovzduší na píst druhý, který jde dolů. Ovšem že musí býti vzduchovod na venek chráněn zpáteční záklopkou, aby do zředěného prostoru pod pístem vzduch zvenčí vniknouti nemohl.
V-vy, které mají tuhý píst, nevyčerpají recipientu dokonale, poněvadž i při nejlepším zpracování ventilu, válce čerpacího a pístu mají vždy škodlivý prostor. V novější době odstraněn byl škodlivý prostor u v-vy s pevným pístem užitím oleje o mizejícím napětí par při obyčejné teplotě. V. »Guericke« (patent Fleussův), naznačená ve vyobr. č. 4740., má nad pístem P i pod ním tolik oleje, aby při pohybech pístu vyplněn byl veškerý prostor škodlivý olejem a všechen vzduch z pod pístu mohl olejem projíti vzhůru nad píst. Pohybuje-li se píst P vzhůru, zavře se tlakem plynu nad pístem záklopka Z2 a plyn z recipientu R bublá olejem na dně válce V pod píst, respektive přichází tam přímo otvorem O. Vzduch nad pístem stlačovaný otevře si záklopku Z1 (která též jen vzhůru se otvírá) a projde touto záklopkou a olejem nad přehradou D do vnějšího ovzduší otvorem Q. Při pohybu pístu dolů zavře se záklopka Z1 a otevře se ventil Z2, kterým vzduch pod pístem uniká nad píst a to všechen, poněvadž na konec dolehne píst do oleje a poslední bublinky plynu se protlačí s olejem nad píst. Kombinace dvou válců podobně zařízených čerpá velmi rychle a dosáhne se při čerpání suchého prostoru snadno vakua Röntgenova.
U v-ěv s kapalinou užívá se jednak rtuti jako pístu, který v čerpacím prostoru všechen škodlivý prostor dokonale vyplní, anebo proudící vody (resp. rtuti) k tomu, aby strhováním bublinek plynu prostor recipientu postupně se zřeďoval. Popisovati různé systémy v-ěv rtuťových vedlo by příliš daleko, poněvadž tyto stroje byly hlavně po objevu Röntgenově zdokonalovány tak četně a rozmanitě, že jest jich velmi mnoho. U starších v-ěv (na př. Geiszlerovy) užívalo se skleněných kohoutů, které bylo třeba tukem utěsniti. Stávalo se při nedokonalém zabroušení kohoutu, že v. nedržela, anebo že páry mazadla znemožnily dokonalost vakua. Proto u pozdějších v-ěv (Töpler, Töpler-Hagen) všechny kohouty odstraněny byly závěrem barometrickým, t. j. sloupcem rtuti o výšce vnějšího vzduchového tlaku.
Objev Röntgenův vedoucí k četným studiím elektrického výboje ve zředěných plynech, přiměl četné pozorovatele k sestrojení rtuťových v-ěv, jež by pracovaly samočinně. Starší v. tohoto druhu, sestrojená r. 1891 Rapsem, je příliš složitá. U některých novějších v-ěv rtuťových užívá se k prvnímu čerpání v-vy vodní a teprve potom, když tlak v recipientu klesl na několik cm sloupce rtuťového, čerpá se samočinně v-vou rtuťovou. Takovou v-vu sestrojil R. W. Wood (1896) určenou zvláště pro lampy Röntgenovy. Na témž principu založena jest v. H. Bodenburgova a laciná v. Boltwoodova. R. 1905 Goede sestrojil v-vu rtuťovou, založenou na myšlence převráceného plynoměru. Tak jako při obyčejném plynoměru množství prošlého plynu měří se tím, že proudící plyn pohybuje automatem plynoměru, tak převráceně u v-vy Gaedeovy rotaci porculánového bubnu, rozděleného uvnitř příčnými stěnami na tři prostory, způsobuje se pohyb vzdušiny, t. j. ssání z recipientu do prostoru venkovského. Gaedeova v.a čerpá desetkrát až dvacetkrát rychleji, a to k nejzazšímu vakuu, než ostatní v-vy rtuťové. Také Pfeiffer, mechanik ve Wetzlaru, nabízí novou rtuťovou v-vu, jež nemá ani skleněných, ani porculánových částí a vyčerpává dvoulitrovou trubici Röntgenovu z původního tlaku 5 mm sloupce rtuťového na vakuum Röntgenovo v 70 sekundách.
V-vy založené na ssání vzduchu proudem kapaliny, byly původně též rtuťové. Tak známá v. Sprengelova, při níž bublinky vzduchu strhuji se tekoucí rtuti ze širší trubice do trubice úzké a odtud vnikají tlakem sloupce rtuťového do nádobky, z níž vzduch na venek odchází. Bunsen nahradil rtuť vodou. Vyobr. č. 4741 ukazuje průřez skleněné v-vy vodní. Voda z vodovodu přivádí se do v-vy trubicí A a proudí zúženým jejím koncem B do trubice širší, z níž může otvory u D vytékati do většího prostoru E a odtékati širokou trubicí G do vodního odtoku. Proudem u B strhují se bublinky vzduchu z okolního prostoru a v. tím ssaje vzduch z recipientu spojeného s C. Naproti tomu u F vyhání se vzduch, tak že může býti přístroje užito též jako dmychadla.
Vynálezcem Vývěvy jest Otto v. Guericke (v. t.), který ve spise »Ottonis de Guericke experimenta nova ut vocantur Magdeburgica« popisuje v historickém pořádku nejen svou v-vu, ale všechny pokusy s prvními improvisacemi v-vy, které měly zprvu výsledky negativní, až konečně přichází k pokusům tak instruktivným a pěkným, že velikou většinou opakují se do dnešního dne při výkladech o v-vě, tlaku vzduchu atd. Kniha Guerickova obsahuje též řadu rytin, na nichž jednak zobrazena v. Guerickova, jednak tam illustrovány Guerickovy pokusy zvláště významné. Všeobecně známý pokus jest s »magdeburskými« polokoulemi, při němž demonstrován jest tlak vzduchu nápadně tím, že osm párů koní zapřažených po čtyřech k jednotlivým polokoulím, k sobě přitisknutým a dobře vyčerpaným, marně snaží se polokoule od sebe odtrhnouti. nvk.