Ottův slovník naučný/Výminka
| Ottův slovník naučný | ||
| Výminek | Výminka | Vymknutí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Výminka |
| Autor: | Josef Vančura |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 38. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Výminka (lat. conditio) jest ustanovení, kterým se účinky právního jednání činí závislými na budoucí nejisté události. Proto nejsou pravými v-mi ty, jejichž splnění jest buď nemožno nebo nutno, anebo jest již objektivně rozhodnuto, třeba jednajícímu jest to neznámo; v-kou ve vlastním smysle není též, závisí-li účinnost právního jednání již podle normy právní na tom, splní-li se některé, třeba nejisté náležitosti skutkové (t. zv. condiciones iuris). V-ky dělí se na odkládací (suspensivné) a rozvazující (resolutivné) podle toho, činí-li se buď nastoupení právních účinků jednání nebo jejich zrušení závislým na splnění v-ky; dále rozeznávají se v-ky kladné (affirmativné, positivné), a záporné (negativné), záleží-li na změně nebo trvání přítomného stavu, a v-ky potestativné, kasuálné a smíšené, je-li splnění jich buď zcela nebo z části v moci osoby pod v-kou oprávněné, nebo je-li zůstaveno výhradně náhodě.
Připojení v-ky k právnímu jednání způsobuje, že osoba, již bylo pod v-kou právo přiznáno, má již condicione pendente jakousi naději, plynoucí z možnosti toho, že v. se splní, kteréž odpovídá jistá vázanost strany druhé; tato naděje příštího možného nabytí práva přechází pak také jako část majetku na dědice osoby takto oprávněné (§ 900 rak. obč. z.), z čehož vyjímají se jenom práva vzcházející z posledního pořízení, jako ustanovení dědice, zůstavení odkazu, která na dědice osoby obmýšlené jak podle práva římského tak podle práva rakouského (§ 703 obč. z.) přecházejí jen, dožila-li se tato toho, že v. se splnila, a byla-li v té době způsobilou jich nabýti.
Splní-li se v., má to za následek, že při v-nce odkládací právní jednání stává se teprve plně působivým, při v-nce rozvazující pak pozbývá své účinnosti. Pravidlo právníky římskými uváděné, že splní-li se v., působí nazpět tak, jakoby právní jednání bylo bývalo učiněno bezvýminečně, jest případné jenom v některých směrech, jako na př. splnění se v-ky odnímá moc právním opatřením, jež v mezičasí druhá strana učinila v odporu s obsahem výminečného práva; naproti tomu nemá však platnost pro otázku prakticky nejdůležitější, komu připadnouti má hospodářský výtěžek condicione pendente získaný, neboť o tom výslovně ustanovuje §§ 707 a 708 rak. obč. zák., že v., ač nebyl-li opak zvláště stanoven, obsahuje v sobě spolu omezení časové.
V. jest splněna, uskuteční-li se přesně vše, co jednající určili. Z tohoto pravidla připouštělo římské právo některé výjimky, tak na př. pokládala se v. za splněnou též, byla-li odpůrcem obmyslně zmařena, nebo stalo-li se při jednání na případ smrti obdařenému splnění smíšené v-ky nemožným bez jeho viny, zejména tím, že osoba, na jejíž součinnost byl odkázán, tuto odmítla. V právě rakouském ustanovení tato se nevyskytují (§ 699 rak. obč. z.).
Starší právo římské dovolovalo připojení v-nek jen měrou dosti skrovnou, a ještě právo Justiniánské uvádí různá právní jednání (actus legitimi), jež jsou neplatna, byla-li učiněna závislá na v-nce, byť i nepravé. Jiná jednání pak nepřipouštěla jenom některé v-ky, tak jmenování dědice nemohlo se státi pod v-kou resolutivnou. Omezení tato nebyla převzata právem rakouským. J.V.