Ottův slovník naučný/Talmúd
Ottův slovník naučný | ||
Talmové zlato | Talmúd | Talnoje |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Talmúd |
Autor: | Rudolf Dvořák |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 59–61. Dostupné online |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Talmud |
Talmúd, aram., poučení, zvlášť o zákoně, odtud zákon sám (t. jako novohebr. ekvivalent starého tórá), jeho znalost a jeho výklad. V posledním smysle slovo t. vyskytuje se později jako označení spisův obsahujících výklad zákona, jak obsažen v obou hlavních sbírkách mišná a gemárá, jež dohromady tvoří t. zv. t. T. je dvojí a to t. starší a menší, zvaný podle své provenience jerusalemský, správněji palestinský, druhý mladší a asi třikráte objemnější, zvaný babylónský. T. jerusalemský obsahuje rozpravy o mišně a to 100 doktorů židovských, kteří žili v Palestině, zvl. v Galilei, od konce II. až do pol. V. stol. po Kr., t. babylónský podobné diskusse o mišně 100 doktorů, kteří žili na rozličných místech Babylónie, zvl. pak působili na obou velikých akademiích židovských tamže, v Súře a Pumbaditě, asi od 190 po Kr. skoro do konce VI. stol. Doktoři obou recensí, zvaní amóráím (= mluvčí), na rozdíl od tannáím, t. j. doktorů mišny, jednají nejprve o pravém textě a smysle mišny a správném rozhodování na jejím základě; k tomu připojují k jednotlivým otázkám veškeru ústní tradici, jak zachovala se až po jejich dobu, s výkladem a uváděním ustanovení z Pentateuchu (tóry) a jiných posvátných knih, s ostatním apparátem k tomu se vztahujícím. Diskusse doktorů, většinou dialogická, odpovídá požadavkům přísné logiky a vedena duchem filosofickým. T. zv. haláká (v. t.) je logičtější než haggádá. I nejdelší odbočení v ní vrací se na konec k původnímu thematu, kdežto haggádá vykazuje i hojně samostatných, v sobě ucelených, ale s hlavním obsahem více méně nesouvisících episod. Tím způsobem t. jeví se býti zákoníkem židů doby pokristovské, objímajícím veškeré náboženské i právní poměry světa židovského, sneseným na základě tóry (Pentateuchu) a tradice, podle výkladu předních učenců židovských, působivších na vysokých školách palestinských a babylónských. Neobsahuje ani pouhá individuální rozhodnutí, ale není také ani příruční knihou zákona a náboženství. Naproti tomu obsahuje vše, čeho je potřebí, aby v každém daném případě dospělo se ke správnému náboženskému a zákonnému rozhodnutí. Haláká zastoupena rozsáhleji v t-u babylónském. Protivou haláky je čásť druhá, t. zv. haggádá (v. t.), jíž náleží veškeren ostatní obsah t-u mimo části dotýkající se zákona. Současně vyvíjí se zde, třeba nesouvisle a úryvkovitě, téměř úplný okruh světského vědění podle tradice a literatury, židovské i cizí, pokud autorům byla přístupna. I hojně nejabsurdnějších bajek se vyskytuje. V palestinském t-ě zastoupena haggádá rozsáhleji a zajímavěji než v babylónském. Obě tyto obsahově protivu tvořící části t-u nejsou v t-ě samém přesně odloučeny, nýbrž v jeho obsahu zhusta se střídají a proplétají.
Formálně t. dělí se na mišnu (v. t.), vlastní text jako základ t-u, a gemáru (viz Gemárá), t. j. dokonání, dovršení, výklad tohoto základu se zřetelem na upotřebení v životě a to, jak slovo praví, výklad, nad který nemožno si přáti jiného, nepřipouštějící dalšího. Mišna psána téměř ryzí hebrejštinou, aspoň ryzejší než v pozdních knihách biblických, ovšem s hojnými hebraisovanými prvky cizími (z aramejštiny, řečtiny a latiny). Výklad, gemárá, psaná jazykem aramejským, je dvojí a to palestinská a babylónská. Ona podmiňuje i svrchu zmíněný rozdíl t-u.
Rozdíl t-ů, vlastně jejich gemáry, je podstatný. Dotýká se obsahu, jazyka i formy. Obsah t-u palestinského jest, ač t. sám je menší, mnohem pestřejší než t-u babylónského. Kdežto tento obírá se hlavně zákonem a otázkami náboženskými, t. palestinský vedle diskusse o týchž otázkách je skladištěm historie, geografie, archaeologie a j. V t-ě babylónském je všeho toho mnohem méně. Přes to i t. palestinský jeví se kusý. K částem, jež se ztratily, náležely snad i hojné midráše, jež zachovány. Rozdělení t-u hlavní i detailní je totéž jako u mišny, třeba není vždy gemárá u obou na témže místě. Jazykově zachována nám v t-ě palestinském věrněji než jinde lidová aramejština, jíž mluvili později Židé palestinští, hlavně galilejští. Ovšem tradice textová není dosti pečlivá a převzato i hojně z hebrejštiny. (Srv. G. Dalman, Grammatik des jüdisch-paläst. Aramäisch, Lip., 1894.) Podobně ukazuje nám t. babylónský aramejskou lidovou mluvu Babylónie ve IV.–VI. stol. po Kr. Zajímavo je, že t. palestinský podržuje řecké terminy, jimž lid jeho doby řecký rozuměl, kdežto babylónský je tlumočí aramejsky. Výklady t-u palestinského jsou prosté, stručné a věcné, babylónský jde do podrobností, je rozvláčný a zhusta odbočuje, někdy hodně daleko od vlastního thematu. Celkem t. babylónský jako pozdější a věcnější je také hodnověrnější. Také byl více čten. Většina orthodoxních židů pokládá t. přes hojnost bajek, jež v něm se vyskytují, za posvátnou knihu původu stejného jako Pentateuch. Časem t. těšil se i úctě větší než knihy Mojžíšovy. T. je důležitou pomůckou i pro exegesi biblickou, Starý i Nový zákon, nejen pokud textu se týče, ale i pro výklad vypravování a narážek Nov. zákona. Srv. H. Oort, The T. and the New Test., Lond., 1883. Židé držící se t-u zovou se talmudisty na rozdíl od karaitů (v. t.), kteří t. zavrhují.
T. existuje rukopisně, opětně i vydán, v celku i v jednotlivých traktátech, v textu i s překladem. Nejdůležitější z rukopisů je mnichovský (XIV. stol.), nejstarší vydání (editio princeps) Bombergovo, Benátky, 1520 až 1523, jerusalemského t-u snad z r. 1524. T. babyl. vydán i v Praze (1841–45), ve Vídni (1840–47), ve Varšavě (1863–87, 12 sv.), ve Vilně (se všemi výklady 1892–97, 15 sv.) a j. Nově vydán podle editio princeps jako Talmud de Babylone, texte complet (podle vyd. benátského z r. 1520), revu par Lorya Sirgues et Wilna et traduit p. Jean de Pavly (Orléans, 1899); L. Goldschmidt, Talmud babylonicum, podle editio princeps s varianty předchozího vydání a ruk. mnichovského se slovným překladem a výkl. (Berlín, 1897 sl.); M L. Rodkinson, Babylonian T., původní text punktovaný s angl. překladem (N. York, 1898 sl.). T. jerusalemský s krátkým kommentářem vyšel v Krotoszyně 1866, Žitoměři a j., franc. překlad od Schwaba, T. de Jerusalem (1881 až 1889, 11 sv.). R. Rabbinowicze Dikdúké sófrím (Mnichov, 1868–86, 15 sv.) obsahuje varianty babylónského t-u, jiný hebr. spis téhož (Mnichov, 1877) kritický přehled vydání téhož t-u v celku i jednotlivých částí, od r. 1484. Srv. M. Schwab, Les incunables orientaux (Pař., 1883). J. H. Rabbinowicz zpracoval t. i po stránce právnické v dílech: Législation civile du T. (Pař., 1878–80, 5 d.); Législation criminelle du T. (t., 1876), po stránce náboženské učinil tak Weber spisem: Jüdische Theologie auf Grund des T. und verwandter Schriften (Lip., 1896, 2. vyd.). Srv. i H. Laible, Jesus Christus im T. (Berl., 1891); B. Pick, The T. what it is and what it knows about Jesus and his followers (N. York, 1887). Úvod do t-u napsal H. Strack, Einleitung in den T. (Lip., 1900, 3. vyd.). Nejnovější vydání (text benátského vydání) s překladem a poznámkami je L. Goldschmidtovo, Der babylonische T. (Berl., 1897 sl.), rozp. na 9 sv. Srv. Aug. Wünsche, Babyl. Talmud in seinen haggad. Bestandteilen übers. und erl. (1886–89, 2 sv.); M. Schwab, Le T. de Jérusalem, překlad (Pař., 1881 sl.); M. Ehrenthal, Der Geist des T., quellenmässige Darstellung der talm. Anschauung (1887); S. Krauss, Griechische u. lat. Lehnworte im Talmud (1898 sl., 2 d.); M. Joël, Blicke in die Religionsgesch. zu Anfang des 2. christl. Jahrh. (1880; Der T. und die griech. Sprache); L. E. Bischoff, Krit. Geschichte d. Talmud. Uebersetz. aller Zeiten u. Zungen (1899); L. Lewysohn, Zoologie des Talmuds (1884); A. Neubauer, La géographie du T. (Pař., 1868); H. L. Reich, Zur Genesis des T. (1893); M. L. Rodkinson, History of the T. up to the present time (Lond., 1904, 2 sv.); A. Schwarz, Hermeneutische Analogie in der talm. Literatur (1897); A. Thein, Der T. oder das Prinzip des planet. Einflusses nach d. Anschauung des T. (1876); Zuckermann, Materialien zur Entwick. d. altjüdisch. Zeitrechnung (1882); J. Rabbinovicz, Einl. in die Gesetzgebung u. Medizin des T. (Lip., 1883); M. Mielziner, Introduction to the T. (Lond., 1903) a j. Slovníky k t-u jsou: Nathan ben Jechiel, Sefer he-Arúk, z r. 1100, po prvé vyd. 1480; Joh. Buxtorf, Lexicon Chaldaicum, talmudicum et rabbinicum (Basilej, 1639 sl.); z nových: Jak. Levy, Neuhebr. und Chald. Wörterbuch über die Talmudim und Midraschim, s příspěvky Fleischerovými (Lip., 1876–89, 4 d.); k tomu doplňky a opravy od M. Lattesa, Saggio di giunte e correzioni al Lessico Talmudico (1878, nové 1881 a v Miscellanea postuma 1884 sl.); příručné G. Dahlman, Aram.-Neuhebr. Wörterb. zu Talmud (Frankfurt n. M., 1897), M. Jastrow, Dictionary of the Targumim etc. (Vídeň, 1840 až 1847); k tomu všeobecná literatura týkající se aramejštiny. Detailní zpracování mluvnice a slovníka obou t-ů a to vlastních pro každý je jedním z úkolů semitské filologie budoucnosti rovně tak, jako vydání textů požadavkům nové doby vyhovující. Dk.