Ottův slovník naučný/Sékelové
Ottův slovník naučný | ||
Sekel | Sékelové | Sekera |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Sékelové |
Autor: | Karel Kadlec |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 806–807. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Sikulové |
Sékelové (lat. Siculi, maď. Székelyek, něm. Sekler), maďarský kmen usazený ve vých. a sev.-vých. Sedmihradsku. Otázka původu S-lů není v maďarské literatuře podnes rozřešena uspokojivě. Podle staré tradice došlé nás v uherských kronikách S. jsou potomci Hunů, jimž se podařilo ukrýti se ve východním pohoří transilvanském a udržeti se tam přese všechny záplavy barbarských národností od V. až do IX. stol. Když prý se dověděli o tom, že se příbuzní jim Maďaři přiblížili, vyslali k nim posly a uzavřeli s nimi spojeneckou smlouvu. Ve smysle této smlouvy S. podrželi prý své dávné instituce, zejména své náčelníky (förabonbán, rabonbánové, gyulové a horkásové), pod nimiž dosud žili. Od XVIII. stol. prohlašuje se však tato tradice za nemožnou. Již r. 1725 Fasching pochyboval o tom, že by S. byli potomky Hunů, a pokládal je za královské kolonisty. Samuel Timon doplnil r. 1754 mínění to tím, že název Székely neznamená nic jiného než hraničár, pohraničný strážce (határőr, krajnik, jak říkali uherští Slované). Proti hunskému původu S-lů vyslovil se v nedávné době zvláště P. Hunfalvy. Není prý možno, aby v záplavě tolika národů vystřídavších Huny: Gepidů, Vandalů, Langobardů, Avarův a Slovanů byl tak nepatrný zlomek lidu jako S. dovedl uhájiti si svou národní individualitu, zvláště když kulturou sotva vynikal nad národy na něj útočící. A i kdyby se části Hunů bylo podařilo udržeti se, nebylo by se to mohlo státi bez krvavých bojův, o nichž by musila věděti historie. Staré tradici odporuje dále jazyk S-lů, který jest pouhou maďarštinou. S. nemohli se tedy od ostatních Maďarů odděliti dříve, než když maďarský jazyk prošel celým svým vývojem (a podlehl zejména vlivu tureckému i slovanskému), což se mohlo státi teprve dosti dlouho po okkupaci Uherska. Székelyi znamená podle Hunfalvyovy školy tolik jako székelvi, székentuli, t. j. nalézající se za sídlem (szék) kmenů a rodů maďarských, tedy hraničný, pomezní. Pro výklad tento mluví okolnost, že pohraniční strážcové v krajích ležících právě na opačné straně Uherska (na severozápadě, v Pováži) nazývali se maď. též S-ly. Název S-lů není tedy názvem národa, nýbrž názvem zaměstnání, a S. jsou podle toho zrovna tak Maďary, jako jejich soukmenovci v Uhrách. Výklad tento vyvrátil sice starou tradici o hunském původě S-lův, avšak nepodal nám přece ve věci vysvětlení úplného. Hunfalvy a jeho stoupenci tvrdí sice, že S. byli jako královští kolonisté (z rozličných částí Uher) usazeni od sv. Ladislava nebo některého z jeho nástupců na pomezí sedmihradském, aby hájili země proti vpádům nepřátel, avšak jest podivno, že by nejstarší uherský kronikář, vzdálený od této události jen nějakých osmdesát let, pranic o řečené kolonisaci nevěděl. A ještě něco. jak jest možno, že dotčení hraničtí strážcové tvořili zvláštní správní obvod pod sékelským županem (viz Sedmihradsko, str. 766.), a nikoli pod vojevodou? Jak lze si vysvětliti ony četné a podstatné odchylky, kterými se lišilo právní postavení S-lů od právního postavení Maďarů? Zachovaliť si S. svou původní kmenovou a rodovou organisaci až do XVI. stol., a to jak v ohledech majetkoprávních, tak i co do správy a vojenského a soudního zřízení. I v ohledu církevním území S-lů mělo postavení zvláštní. Nepodléhaloť biskupství bělehradskému, nýbrž milkovskému. S uherskou stavovskou organisací nesetkáváme se u S-lů. Každý Sékel byl člověkem svobodným, a jen podle způsobu účastenství ve válce S. dělili se na jízdné (primipili, equites, lófők, t. j. koňské hlavy, lovasok, Reiter) a na pěší (pixidarii, plebeji, pedites, gyalogok, darabontok, köznépek, Fussvolk, Fussoldaten). Nad oběma těmito třídami stáli primores čili potiores, primarii, nobiles (elsők, főnemesek, főnépek), t. j. přední S., kteří majíce částečně v komitátech statky, rovnali se uherské šlechtě. Třída tato povstala teprve v době pozdější, když někteří přední S. vyšinuli se nad sékelskou jízdu. Od doby krále Matiáše, kdy se uvádějí zmíněné tři třídy S-lů (tria genera Siculorum), primores byli povinni postaviti ve válce z každého svého rytířského statku (primipilatus) jednoho jezdce. Ačkoli původně všichni S. požívali šlechtické svobody a neplatili zejména žádných daní, klesli v XVI. stol. někteří z nich do selského poddanství. Primipili, i když pro chudobu přešli do třídy pěších, zachovali starou svobodu, avšak slabší z pixidariů, jsouce utiskováni od třídy přednějších (primores), podrobili se poddanským povinnostem dílem dobrovolně, dílem z donuceni. A když pak se vzbouřili, zbaveni kníž. Janem Sigmundem na sněmě v Šigišově r. 1562 svých statků, které buď uděleny vrchnostem, anebo sice vráceny potrestaným, avšak s výsostným právem královským (jus regium). Tak povstal i mezi S-ly vedle šlechty (a ostatních dvou tříd svobodného obyvatelstva) poddaný selský lid (jobbágyság) Také v majetkoprávních poměrech S. požívali postavení zvláštního. Na sékelském území nenáleželo králi, resp. knížeti do r. 1562 žádné jus regium, na základě kterého by byl panovník mohl někomu udíleti donace (darovati nemovitosti) anebo bráti odúmrti. Půda sékelská přecházela na rod (příbuzenstvo), a nebylo-li ho, tedy na sousedy (vicini, szomszédok). Dědily i dcery; vojenskou povinnost váznoucí na jejich půdě vykonávaly za ně osoby mužské. Uherské berní poměry nevztahovaly se na S-ly. Také církevního desátku neplatili. Pouze při korunování králově, jeho svatbě a narození králova dítěte odváděli jako zvláštní dar, tedy nikoli daň, volskou dávku zv. signatura boum (ökörsütés) čili subsidium boum. Osoba dávce této podrobená měla právo vybrati vždy ze svých čtyř volů dva, z nichž výběrčí (exactor) jednoho si musil vzíti, ač bylo třeba ukázati všechny čtyři voly. Neměl-li sékelský sedlák čtyř volů, spojoval se s ostatními sousedy, kteří měli rovněž málo dobytka. Vůl vybraný od exaktora býval označován znamením (impressio signi). Dobytek tímto způsobem sebraný byl pak od král. dvora obyčejně prodáván. Do války na obranu země byl každý Sékel jíti povinen, do války offensivní šlo původně jen 100 jízdných vojáků pod vedením župana S-lů. Vylíčené zvláštní postavení S-lů jest toho důkazem, že S. nebyli královskými kolonisty, jak myslí Hunfalvy. Kmenová a rodová jejich organisace byla by takto nevysvětlitelná. Jisto jest tedy, že nemůžeme S-ly pokládati ani za potomky Hunů ani za král. kolonisty. Otázka jejich původu jest podnes ještě nerozřešena. Jest možno i to, že S., jakožto jistý kmen maďarský zabrali východní čásť Transilvanie již v té době, kdy ostatní kmeny maďarské se usídlily v sousedních Uhrách, a že podlehli v Transilvanii témuž vlivu slovanskému jako ostatní Maďaři v Uhrách. Podle Ákoše Timona (Ungar. Verfassungs-und Rechtsgeschichte), byli S. národ Maďarům blízce příbuzný a s nimi spojený, který následkem toho na hranicích Transilvanie se usadil a pro svou osamělost mohl udržeti staré své zřízení, i když toto zřízení v Uhrách podlehlo organisaci komitátní. Podle Timona jest velmi pravděpodobno, že S. jsou potomci Kabarů. Jest prý možno, že székely znamená hraničný strážce; neboť szék znamená ve staré maďarštině hranice, konec, kraj. Přece však zdá se býti správnějším mínění Chvolsonovo a Paulerovo, že v názvu székely jest upomínka na kmen podunajských Bulharů Essegel, z něhož asi povstal jeden ze tří rodů kabarských. Byliť Chazaři (Kabaři), jak známo, Bulharum blízce příbuzni, a čásť Chazarů (Kabarů) byla to také, jež podle Konstantina Porfyrogennéta připojila se k Maďarům při jejich stěhování a zaujala prvé místo mezi kmeny maďarskými. — O zvláštním postavení sékelského »národa« v Sedmihradech viz článek Sedmihradsko, str. 766 b sl.
Literatura. Fr. Fasching, Vetus Dacia ex probatis scriptoribus deprompta (1725); Sam. Timon, Imago antiquae Hungariae (1754); Fr. Kállay, A nemes székely nemzet eredete (1829); Schuler v. Libloy, Siebenbürg. Rechtsgeschichte (1. vyd. 1855, 2. vyd. 1867); P. Hunfalvy, Magyarország ethnographiája (1876); t., A régi székelyek (1890); t., A magyar nemzeti krónikák (Századok, 1890); J. Nagy, A székelyek scythahun eredetüsége és az ellenvélemények (1879); L. Réthy, A székely kérdésben (Hon, 1881); K. Szabó, A régi székelység (1890); Al. Csetneki, A székely kérdésröl (Egyetem. Philol. Közlöny, 1881); G. Nagy, Adatok a székelyek eredetéhez és egykori lakhelyéhez (1886); Jul. Pauler, A magyarok megtelepedéséről (Századok, 1877); t., Néhány szó hadi viszonyainkról a XI.-XIII. században (Hadtörténelmi Közlemények, 1889); t., A magyar nemzet története Szent Istvánig (1900); K. Tagányi, A honfoglalás és Erdély (»Ethnographia«, 1890); Jul. Sebestyén, A székelyek neve és eredete (1897); J.Thury, A székelyek eredete (1898); Ákoš v. Timon, Ungar. Verfassungs- u. Rechtsgeschichte (Berl.,1904). -dlc.