Ottův slovník naučný/Radecký

Ottův slovník naučný
Raděckij	Radecký	Radeč

Údaje o textu
Titulek:	Radecký
Autor:	August Sedláček, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Radečtí z Radče
Související na Wikidatech: Radečtí z Radče a Josef Václav Radecký z Radče

Radecký z Radče, příjmení starožitné rodiny prvotně vladycké a naposled hraběcí, jejíž erb byl štít polovičný v pravo červený, v levo modrý, přes nějž byla pokosem stříb. radlička (rýč). Původištěm jejich byla tvrz a ves Radeč u Chomutic, nyní Obora řečená. Předek jejich byl Přibyslav, jenž kostel v Chomuticích založil a tu po smrti uprostřed pohřben byl. Od sklonku XV. stol. prosluli bratří Ctibor, Přech, Václav a Albert z R. Přech stal se r. 1359 farářem v Uhl. Janovicích, později mansionářem při Pražském kostele a r. 1383 farářem v Chomuticích, kdež před r. 1401 zemřel. Václav byl bakalářem práv, stal se kanovníkem v Řežně, kaplanem v Olomouci a oltářníkem v Praze zároveň, r. 1379 kanovníkem pražským, pak arcijáhnem boleslavským a konečně děkanem u sv. Apolináře. Stav se ředitelem stavby kostela sv. Víta přijal na sebe těžký a úmorný, ale důležitý úřad. Dočkal se radosti, že viděl r. 1385 zavírali klenutí v kůru, že r. 1392 položen základ k lodi a r. 1396 přenesl sem ostatky sv. Vojtěcha a nábožných jeho bratří. Na památku toho spatřuje se poprsí jeho vytesané v témž kostele jako samého pátého ředitele stavby. (Viz Mikovcovy Starožitnosti II. 85.) S bratrem Albertem zřídil v Chomuticích starodávnou křtitelnici, obdaroval r. 1390 týž kostel, aby podporoval jeho stavbu, zřídil při něm s bratřími (1397) kaplanství. Kostelům Pražskému a v Chomuticích daroval všelijaká náčiní. V knihovně pražské kapitoly chová se od něho kollektář r. 1397 koupený (Soupis, str. 210). Dvakráte (1403 a 1411) povolán byl na nějaký čas ke správě arcibiskupství, založil r. 1416 nový dvůr s kaplí v Chomuticích a žil ještě r. 1418. Zemřel nějaký čas potom za náboženských bouří. Bratr jeho Albert hospodařil na Radči a účasten byl mnohých dobročinných a nábožných skutků Václavových. Po něm zůstalo pět synův, z nichž Bohuněk a Pavel následovali v držení otcova statku. Jiný Václav stal se r. 1418 farářem v Chomuticích, čtvrtý Jan dostal od strýce děkana r. 1416 nápravu v Budčicích, pátý Ctibor stal se r. 1416 mistrem svob. umění a později kanovníkem kostela Pražského († j. 1438). Synové Pavlovi, jenž ještě r. 1455 žil, byli Záviše a Václav; oba bojovali r. 1456 v Uhrách a žili ještě r. 1461. Po Bohunkovi zůstali synové Aleš a Ctibor (1456), z nichž onen byl do r. 1461 zemským sudím v Kladsku. Od nich se rodina ta rozvětvila: A. Kříčovská pošlost pocházela od Ctibora, držitele Kříčova, jehož syn Bohuněk (1499—1518) držel Sekyřice a r. 1517 prodal Chudenice. Bratrem mu byl tuším Jan (1514), jenž zemřel před r. 1540 zůstaviv syny Bedřicha (1548 v Bydžově), Jiřího a Čeňka, kteří r. 1545 se dělili. Čeněk držel Kříčov a koupil r. 1551 Mstihněv, ale zemřel před r. 1552 zůstaviv sirotky, jimž jeho bratří byli poručníky. K dobrému sirotkův prodán r. 1557 Mstihněv a potom i Kříčov; Václav, jeden ze synův, zemřel před r. 1568, druhý Jan žil t. r. — B. Václav koupil od Petra z Brumy manský dvůr Lánov a zůstavil syny Alše a Jana. Onen držel Lánov r. 1543, a když zemřel, uvázal se v něj (1559) Jan, bratr jeho nedílný. Do těchto dvou aneb jiných pošlostí náležejí Václav (1553), jenž vyženil Vesce s manž. Annou z Vesce, Jiří starší a na mlýně Mitrovském, jenž koupil r. 1577 část vsi Lubna († 1585 a pohřben v Miletíně), Jan, Jindřicha, a Filip bratří, kteří r. 1585 se dělili (snad synové předešlého), z nichž Jan byl úředníkem na Miletíně (1585). Jeho synem byl Adam Bedřich (1607), jenž po něm zdědil statek Sedlec, jej ok. r. 1615 prodal a pak v Trnavách seděl († 1646). — C. Pošlost Radecká. Václav držel od r. 1533 statek Radeč hospodaře s manž. Annou z Dobřenic a zemřel r. 1565. Synové jeho byli Přibík (1567), Jiřík mladší († po r. 1572) a Jan Kunrát. Když oba starší zemřeli, Jan (1581) smluvil se s Přibíkem, synem Přibíkovým, o jeho díl a podržel Radeč, na němž seděl ještě r. 1603. Jeho synem snad byl Václav, jinak Zdeněk, jenž byl pánem na Radči a koupil r. 1613 Bukovinku a Střeziměřice. Jak se zdá, prohospodařil oboje a bydlil r. 1619 s manž. Kateřinou z Henrštorfu při městě Bydžově. — D. Nynější hraběcí pošlost odvozují genealogové Frank a Renz od jakéhosi Adama Jindřicha, jehož neznají ani paměti ani staré vývody téhož rodu v XVIII. stol. Předek jejich první známý byl Jan, jenž seděl r. 1571 na mlýně Meziřickém (u Smidar), tedy bezpochyby totožný s Janem r. 1568 z pošlostí Kříčovské. Týž vyženiv peníze s Kateřinou Zilvarkou z Pilníkova koupil r. 1575 Radostov a zemřel ok. r. 1589 zůstaviv dcery Johanku († 1609, manž. 1. Jindřich Myška ze Žlunic, 2. Absolon z Ledské) a Sabinu (manž. Jan Jiří Hamza ze Zabědovic) a syna Krištofa, jenž držel r. 1594 Radostov po otci. Ztrativ r. 1610 manž. Johanku Těminku z Těmic oženil se r. 1616 s Kateřinou ovd. Netvorskou, roz. Beřkovskou. Byl c. k. truksasem, asi od r. 1612 hejtmanem na Dobříši (— 1616), od r. 1614 také radou nejv. purkrabství. R. 1623 propadl Radostov, ale na štěstí koupila manželka jeho Přemyšlení (1618), které zase r. 1628 prodala († c. 1640). Kromě dcer Kateřiny († 1675, manž. 1. Jan Jaroslav Sluzský z Chlumu, 2. Kašpar z Winkelshofen, 3. N. Cetenský) a Justiny (manž. Jindřich Sobek z Kornic) měl syny Jana Jiří (* 1609) a Přecha Vratislava (* 1621). Tento bojoval v Itálii a získal statek Zdiby, kdež r. 1676 15. čna zemřel. (Manž. 1. Majďalena Polyxena, ovd. Winkelshofenpva, roz. Hlavačka z Vojenic, 2. Voršila Údrcká z Údrče.) Zůstala po něm jediná dcera Kateřina († 1683, manž. Jáchym Jan Malovec z Malovic). Jan Jiří sloužil napřed ve vojště v pluku Šlikově, maje pak štěstí ve svých podnicích koupil r. 1646 Uhřice, r. 1659 Třebnice, r. 1664 Tvořešovice a od těch dob býval hejtmanem kraje vltavského. S první manž. Kateřinou Barborou ze Straden († 1663) vyženil statek Olešnici u Budějovic, druhá Albertina Eusebie z Briamantu zemřela r. 1678, třetí Anna Lidmila Vratislavka přečkala manžela († 1701). Majestátem z 20. list. 1684 Jan Jiři vyzdvižen do panského stavu král. Čes. a erb jeho polepšen tak, aby v jedné polovici byla ruka brněná s mečem a v druhé radlička a nad štítem dvě helmy s patřičnými klenoty. Zemřel 3. pros. 1691 a pohřben v kostele sedleckém. Z prvních dvou manželství měl drahně děti, jichž čásť v mládí pomřela. Kromě dcer přečkali jej dva synové: a) Krištof Ferdinand (* 1660), syn z prvního manželství, dědil s otcem a dvěma sestrami statek mateřský Olešnici, který r. 1680 prodali, a hospodařil napřed s bratrem nedílně; po rozdílech držel Uhřice. Od r. 1685 byl ženat s M. Kryzeldou Vratislavkou z Mitrovic (sestrou macošinou), od r. 1704 s Františkou Dobřenskou. Zemřel v Uhřicich 25. břez. 1724 a pohřben v kostele sedleckém. Vdova vstoupila do kláštera sv. Anny v Praze a zemřela v srpnu 1727. Krištof zůstavil kromě dcer Barbory Anežky (* 1692, vdané r. 1717 za Jana Krištofa Malovce z Malovic), M. Josefy (* 1706, od r. 1729 manž. Frant. Antonína Přichovského z Příchovic) syny Jana Josefa (* 1687), Frant. Ferdinanda (* 1705) a Jana Karla (* 1709 — † 1726 ve Vídni). Jan Josef vzdělal se na universitě pražské, kdež měl r. 1709 disputaci, prodal r. 1726 s poručníky svých nezletilých bratří a sester Uhřice a byl později pánem na Mezilesí. Zemřel v Praze v září 1743 v osadě sv. Martina (manž. od r. 1738 Markéta Malovka z Malovic, † po r. 1756). Bratr jeho Frant. Ferdinand († 1750) držel Růženou a byl od r. 1726 ženat s Josefou Annou Chlumčanskou z Přestavlk. Z manželství toho pošli M. Anna (manž. Petra Eus. R-kého), Johanka (manž. od roku 1756 Leopold Ferdinand Stařimský z Libšteina), Viktorie (manž. od r. 1751 Josef Jenšík z Ježova) a Petr († 1751). Tímto tato pošlost vymřela, b) Petr Eusebius Viktorin, druhý syn Jana Jiří a předek nynějších R-ch (* 1678), ujal r. 1698 Tvořešovice a Třebnice, býval hejtmanem vltavského kraje († c. 1. led. 1743, manž. 1. M. Johanna Polyxena z Heissensteina, † 1714, 2. od r. 1715 Veronika ovd. Mayerova z Oberšelanku, roz. Globicovna z Bučiny, † 18. pros. 1728). Kromě dcery Frant. Josefiny Lidmily (* 1702, od r. 1723 manž. Jana Jiří Bechyně z Lažan) přečkal jej jediný syn Václav Leopold Jan (* 1704), jenž v mládí sloužil ve vojště v Itálii. R. 1741 převzal od otce Třebnice, po jeho smrti držel také Tvořešovice a Předboř a kromě toho měl dva domy v Praze. Tyto a Tvořešovice (1765) prodal a ostatek postoupil (1762) synům. Majestátem 27. září 1764 povýšen do hraběcího stavu a zemřel r. 1781 (manž. Anna Veronika Bzenská z Prorubě, držitelka Štětkovic, vd. 1731 († 1779). Dcery jeho byly Antonie (vd. svob. pí. Dragendorfová), M. Anna (manž. Jan Josef Chanovský z Dlouhé vsi) a Josefa (manž. Jan Josef Koc z Dobrše). Synové byli Petr Eusebius (* 1732) a Václav Ignác (* 1733). Onen sloužil vojensky v Sicílii, převzal r. 1762 od otce Třebnice, koupil r. 1767 Červený Hrádek a zemřel 29. květ. 1776. Od r. 1759 byl ženat se strýní Annou Barborou, která mu darovala dceru Františku Annu Josefu (* 1763 — † 6. září 1824 v Praze svobodna) a 16. pros. 1763 zemřela. Dne 7. květ. 1765 oženil se po druhé s Marií Venancií Bechynkou z Lažan, jež mu 2. list. 1766 darovala syna Jana Josefa Václava Antonína Frant. Karla, nejslavnějšího toho rodu. Týž pokřtěn 4. list. v kapli zámku Třebnického. M. Venancie zemřela 27. břez. 1772 majíc jen 27 let svého věku. Václav Ignác, bratr Petrův, sloužil v mládí též vojensky, držel po otci Předboř, po mateři Štětkovice. Po smrti bratrově spravoval jeho statky, v l. 1784—1801 držel též Červ. Hrádek a zemřel 30. led. 1805 jako c. k. hejtman. Z manž. M. Josefy hr. St. Julien († 9. čna 1813) zůstavil dceru Františku (manž. Jan Karel Henigár z Eberka) a syna Jana Václava, jenž v mládí zemřel. Sčk.

R. z Radče Jan Josef Václav, polní maršálek a proslavený vojevůdce rakouský (* 2. list. 1766 na zámku Třebnickém — † 5. led. 1858 v Miláně). R. 1784 vstoupil jako kadet do 2. pluku kyrysnického (nyní 2. pl. drag.), bojoval r. 1788—89 proti Turkům a r. 1792—95 proti Francouzům v Nizozemsku a na Rýně. R. 1796 jsa již jako setník (rytmistr) pobočníkem polního zbrojm. barona Beaulieua, velitele armády, bojoval v Itálii proti Bonapartovi, povýšen na majora a pověřen velením sboru zákopnickému. R. 1799 jsa pobočníkem generála jízdy barona Melasa, po Beaulieuovi veliteli vítězné armády, účastnil se bojů v Itálii a postoupil na podplukovníka. R. 1800 jako plukovník velel 3. kyrysnickému pluku (nyní 3. pl. drag.), v jehož čele bojoval statně u Hohenlinden. R. 1805 jako generálmajor přeložen do Italie, kde s vyznamenáním velel brigádě pod pol. zbrojm. baronem Davidoviéem. Roku 1809 bojoval chrabře v 5. sboru armádním, povýšen na pol. podmaršálka a účastnil se bitvy u Vagramu. Když sjednán byl mír, stal se náčelníkem veškerého generálního štábu ubytovatelského, ve kterémž postaveni znamenitě působil při reorganisování vojska rakouského. Ve válkách r. 1813—15 byl náčelníkem generálního štábu armády pod pol. maršálkem knížetem Karlem Schwarzenberkem. Vyznamenal se v těch dobách hlavně v bitvách u Chlumu a Lipska, kde byl poraněn, a pak u La Rothière. Po míru byl divisionářem v Šoproni, pak v Budíně, od r. 1821 povýšen byv na generála jízdy velel pevnosti olomoucké, až r. 1831 dostal velení rak. armády v Lombardsko-Benátsku se sídlem v Miláně. Tam působil co nejhorlivěji na odstranění zastaralých nepřístojností, hlavně vysoko povznesl výcvik vojsk sobě svěřených, zavedl místo pedantických a naprosto bezcených manévrů (viz Manévr 2) dřívějších obdobná veliká cvičení na základech rozumných a účelných, při nichž od r. 1834 poučovali se důstojníci všech cizích armád. R. 1836 postoupil na polního maršálka. Když začalo r. 1847 hnutí v celé Itálii proti Rakousku, R. předvídal blízké propuknutí vzpoury, ale pro těžkopádnost přežilé dvorní rady válečné ve Vídni nemohl své vojsko dostatečně připravili. Proto když 18. břez. 1848 povstání skutečně vypuklo, podnikl jen několikadenní boj pouliční v Miláně, ale opustil město v noci 23. břez. a uchýlil se do Verony, v jejímžto okolí se soustředilo celé vojsko z Lombardská ustoupivši pohyby od R-kého s mistrovskou strategií nařízenými. Když král sardinský (piemontský) Carlo Alberto, podporuje revoluci proti Rakousku, se svým vojskem překročil řeku Mincio a nečinně tábořil na pahorkatině jeho pravého břehu, R. použil toho a uchopil se postupu útočného, vyrazil 27. květ. přes Mantovu, dobyl nepřátelských hradeb u Cullatone a Montanary a táhl vzhůru proti Minciu. Přes veškeren strategický důmysl pro nedostatek prostředků byl odražen u Coita 30. května. Zároveň padla pevnost Peschiera a 11. čna důležité výšiny u Rivoli v moc nepřítele, jenž nyní ohrožoval Veronu, hlavní oporu vojska rak. Ač toto současně dobylo Vicenzy, Trevisa, Padovy a j. míst povstalci dříve opevněných, přece postavení R-kého zůstávalo dosti nesnadným. Když konečně vojsko bylo náležitě doplněno a sesíleno, R. v noci ke 23. čci vyrazil proti výšinám u Sony a Sommacampagni, jež chrabře vzaty, zvítězil skvěle 25. čce u Custozzy a obrátil sardinské vojsko na ústup. Král Carlo Alberto držel se ještě v Miláně, jež po vítězných bojích vojů rakouských 4. a 5. srp. byl nucen 6. srp. vyklidili. Dne 9. srp. R. povolil králi příměří. V celém Lombardsko-Benátsku nepřátel prostém jen Benátky ještě kladly odpor a byly obléhány. — 12. břez. 1849 Carlo Alberto vypověděl příměří a 83letý vojevůdce R. opět nucen sáhnouti ke zbrani. Skvělým pohybem strategickým soustředil svoji armádu u Pavie, překročil 20. břez. Mincio a ve dvou krvavých bitvách u Mortary 22. a u Novary 23. břez. porazil Piemonťany tak rozhodně, že jejich král složil korunu a jeho vojsko se spasilo útěkem. 26. břez. umluvil s novým králem Vittorem Emanuelem příměří, po němž i sledoval brzy mír, jenž zabezpečil Rakousku přednost v Itálii. Benátky padly po krutém obležení v srpnu. R., nadále netoliko velitel vojenský, nýbrž i generální guvernér civilní, rázně a přísně udržoval pokoj a pořádek v celé Horní Itálii. Když r. 1850 chýlilo se k vojně proti Prusku, R. byl povolán do Vídně na ustanovení operačního rozvrhu, a když k válce nedošlo, zase se vrátil do Milána. R. 1857 vzdal se činné služby a zůstal v Miláně sídliti. Ve vysokém stáří měl neštěstí, že v pokoji padl a si zlomil krk stehenní kosti. Pohřeb jeho konán od 14. až 19. led. 1858 za ohromné účasti i mnoha důstojníků cizích — byltě vlastníkem i pluků ruského, pruského a j. — s neslýchanou slávou a tělo převezeno do přátelské hrobky do Wetzdorfu v Dolních Rakousích, kde jakýsi Parkfrieder založil něco jako pantheon rak. slávy. (O pražském jeho pomníku, ulitém z ukořistěných děl sardinských, viz Praha, str. 412 b.) R. byl postavy malé, složité, oko svědčilo o laskavosti, pro kterou byl zbožňován všemi svými podřízenými a jimi nazýván otcem; hlas jeho byl hluboký a zvučný, obcování srdečné. Žil jednoduše, pravidelně a mírně, čímž také dosáhl věku zcela mimořádného 92 let a zachoval si sily a ráznost do let, jichž dosáhne jen málokterý smrtelník. Účastnil se 17 polních výprav, byl vyznamenán všemi řády rakouskými a přemnohými řády a maršálským titulem též států cizích a zůstane vždy přední chloubou rakouského vojínstva. O životě a působení jeho napsáno mnoho spisů, nejpodrobnější asi jest »Feldmarschall Graf Radetzky, sein Leben und seine Thaten, bearbeitet v. Ant. Freih. v. Gavenda u. Franz de Vuko et Branko (Praha, 1858). FM. — Maršálek byl ženat (od 5. dub. 1798) s Františkou Kamillou ze Štrasolda a Gräfenberka († 12. led. 1854). Z manželství toho bylo 8 dětí, totiž Josef (* 1799, c. k. rytmistr — † 1837), Frant. Xaver (* 1800, nadporučík — † 1828), Luisa Anna (* 1803 — † 1827, vd. Horváthova), Karel Leopold (* 1804, c. k. major — † 1847), Frant. Romana (* 1806 — † 1825, manž. Josef hr. Berchthold), Theodor Konstantin (* 1813 — † 1878, generálmajor, manž. Josefa roz. Šafaříková ovd. Siegrová), Bedřiška Alexandra (* 1816 — † 1866, manž. Karel hr. Wenkheim), Antonín (* 1817 — † 1847). Potomstvo měl jediný Theodor, totiž kromě dcery Josefy Pauliny (* 1855) syna Theodora Josefa Ant. (* 1851), jenž byl rytmistrem u dragounů a zemřel 19. srp. 1890 (manž. Gabriela svob. pí. Liebigova † 1888). Synové jeho všichni narodili se ve Štýrském Hradci, totiž Josef (* 1884), Theodor (* 1885) a Egon (* 1887). Viz Miltner, Privatmünzen. Sčk.