Ottův slovník naučný/Projednací zásada
| Ottův slovník naučný | ||
| Proitos | Projednací zásada | Projekce |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Projednací zásada |
| Autor: | Ferdinand Heller mladší |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 745. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Projednací zásada jest jedním z theoretických základních pravidel, jak má řízení soudní ve sporných občanských záležitostech býti upraveno, vyslovující, že péče o to, aby látka sporu byla vyčerpána a dokázána, pak o postup, rozvoj a objem sporu náleží výhradně stranám, a že soud ve směru tom má se chovati trpně. Zásada tato jest důsledkem volnosti občanské v příčině nakládáni jměním a právy. Avšak jako tato volnost co do některých práv z ohledů veřejných jest vyloučena neb omezena, tak i pro spory o práva ta zmíněná zásada musí býti vyloučena neb obmezena i v theorii, a vedle toho provedení zásady té v praxi do všech důsledků není možno. Rakouský soudní řád civilní zásadu tuto přijal a upravil ji tak, aby soudní řízení neutrpělo na své dokonalosti vnitřní i zevnější, vyloučiv, pokud se týče omeziv ji značně pro spory manželské.
Zásada ta jeví tyto důsledky: Spor zahajuje se vůlí žalobcovou a končí neb zastavuje se srovnalou vůlí stran (Iudex ne procedat ex officio). Podobně i řízení opravné zahajuje se pouze na zakročení stran, které mohou je volně zastaviti. Ale naproti tomu formální postup řízení není závislý na vůli stran, nýbrž rozhoduje o něm podle zákonních předpisů soud. Látku sporu připravují strany, líčíce děj a nabízejíce důkazy. (Iudex iudicare debet secundum allegata et probata.) V tom směru mají strany úplnou volnost. Avšak také soud má hleděti k tomu, aby látka sporu byla vyčerpána, a za tím účelem má vésti strany k jasnému vylíčení děje, je upozorňovati a poučovati. Dále však má důkazy nabídnuté provésti sám a tak, aby zjistil vše, co k rozhodnutí sporu jest nutné. Tedy o objemu důkazu nabídnutého a připuštěného rozhoduje soud. Ale naproti tomu nemá soud v zásadě právo starati se sám o důkazy nebo připouštěti důkazy nenabízené. Výjimkou však může užiti důkazů nenabízených, jako na př. ohledání věci. Volnost stran jeví se v tomto směru i v tom, že mohou všechna tvrzení navzájem si doznati a soud musí se tím spokojiti a za pravdu pokládati to, co bylo doznáno. Ovšem nemůže se doznání to týkati skutečností, na nichž platnost řízení závisí, jako na př. processní způsobilosti, zákonného zastoupení stran a pod. Skutečnosti ty vyšetří a zjistí soud sám. Dalším důsledkem zásady té jest, že soud nesmí překročiti konečné žádání stran. (Iudex ne eat ultra petita partium.) Soud nesmí stranám přiznati něco jiného neb více, než žádaly. Podobně i v odvolacím řízení rozhoduje návrh strany, vyjímaje případy zmatečnosti, na které soud z úřední povinnosti hleděti musí. Ve sporech o neplatnost, rozloučení nebo rozvod manželství z. p. vyloučena jest buď úplně nebo částečně a místo ní zavedena zásada vyhledávací (viz Vyhledávací zásada). Hlr.