Pravopis (podle řec. orthografia) jest způsob, kterým se podle běžných pravidel a zvyků písmem označují mluvená slova a hlásky. Ve smysle širším počítají se ku p-u všechna pravidla k tomu slušející: pravidlo o psaní jednotlivých hlásek i slabik, o dělení slabik, slov i částí věty (též o interpunkci), o označování přízvuku i o jiných potřebách toho kterého písma; ve smysle užším se rozumějí p-em pravidla o psaní jednotlivých hlásek. P. rozličných jazyků, často i p. jazyka téhož v rozličných jeho dobách a sídlech, po případě i v rozličných třídách lidu jím mluvícího, bývá rozličný podle povahy písma i jazyka; i potřeby p-u bývají podle toho nestejné: na př. p. jazyka, v němž se tytéž hlásky psávají různými písmeny (na př. písmeny velikými i malými, v písmě německém f v, 𝔣 𝔰), potřebuje zvláštních pravidel o jejich užívání. I zásady, podle kterých se ustálil p. různých jazyků, bývají různy; jsou to zvl.: psaní fonetické, v němž se hledí především k tomu, by znění hlásek vystihovalo se způsobem vždy týmž, psaní etymologické, jež hledí k tomu, aby z písma i proti požadavkům p-u fonetického bylo poznati, jak povstalo znění, o které jde, a psaní historické, které po případě i přes požadavky fonetické a etymologické zachovává psaní pouhým zvykem ustálené. P. rozličných jazyků nezřídka bývá kompromissem rozličných zásad pravopisných, neprováděje žádné z nich důsledně. Nejdůslednější bývá ještě p. založený na zásadě fonetické, jakého užívá na př. jazykozpyt pro reprodukci jazyků národů nekulturních, které nevyvinuly p-u svého, anebo jakým je na př. pravopis sanskrtský a j. — P. český náleží v té příčině ku p-ům kompromissovým. Z veliké většiny je p-em fonetickým, vystihuje hlásky mluvené věrně (na př. málo, ruka atd.), nezřídka i na újmu požadavkův etymologických a historických (na př. český, cti m. etymologického češský, čsti, míti, hráti m. etymol. a histor. jmíti, jhráti); ale má velmi hojně i způsobu psáni etymologického, proti požadavkům fonetickým ustáleného (na př. Srbsko, mnišský, pražský m. fonetického Srpsko, mniský, praský; jsem, jsou, jmění m. fonet. sem, sou, mění); má i kusy povahy pouze historické, nemající základu ani ve znění ani v etymologii, nýbrž v pouhém zvyku (psaní velikých písmen ve jménech vlastních a j.; větší místo fonetického věčí a místo etymologického věcší). Časem volba jisté zásady pravopisné zakládá se i na snaze, slova stejného znění rozlišiti aspoň písmem; tak píšeme etymologicko-historicky jsem, jmění na rozdíl od sem, mění. P. český byl i v rozličných dobách rozličný; srv. o tom Čechy, str. 277, 278, 280. Náš p. dnešní je založen hlavně na opravách Husových, bratrských a změnách ze stol. XIX. Ferd. Jokl navrhl změny nové (zavrhuje zvl. označování délky samohlásek a lišení i a y mimo za d, t, n) spisem „Zjednodušeny pravopis“ (Brno, 1898), které se neujaly. — Srv. J. Gebauer, Příspěvky k historii č. pravopisu („Sborník vědecký Musea kr. Čes.“, t., 1871); t., Historická mluvn. I., str. 11 sl.; Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (Praha, 1902). Ztý.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pravopis