Ottův slovník naučný/Postup

Údaje o textu
Titulek: Postup
Autor: Karel Heller, Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 312–313. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cese

Postup (cesse) pohledávek jest děj, kde posavadní věřitel z poměru závazkového (obligačního) vystoupí a na jeho místo vstoupí osoba jiná. Tato změna osoby věřitelovy může nastati nejen p-em v pravém slova smysle, nýbrž také nuceně, a proto t. zv. p. jakožto zákonný pojem zahrnuje v sobě každý vstup nové osoby jakožto věřitele v existující již poměr závazkový.

P. v pravém slova smysle jest změna v osobě věřiele na základě smlouvy mezi věřitelem posavadním (cedentem, postupitelem) a novým (cessionářem, postupníkem), kterouž pohledávka se převádí na tohoto. P. v nepřesném slova smysle jest na př. t. zv. přikázání pohledávky na místo placení cestou exekuce, kdy pohledávka, která přísluší dlužníku vůči třetí osobě, exekučně odevzdává se věřiteli »do vlastnictví«, pak t. zv. cessio legis, kde pohledávka sama sebou přechází na osobu jinou, na př. když rukojmí zaplatí věřiteli za hlavního dlužníka. Ku převodu smluvenému stačí smlouva, reálného odevzdání netřeba; pouze pokud jde o t. zv. papíry majiteli svědčící jest v souhlase se zvláštní povahou těchto papírů, kde pohledávka vtěluje se v papír v nerozlučný celek, převod papírů podmíněn odevzdáním ve formách, předepsaných pro převod věcí movitých. Z podstaty p-u jde: že obsah pohledávky se nemění pouhou změnou osoby věřitele; dlužníku (debitor cessus) jest lhostejno (právně), kdo jest jeho věřitelem. Nový nabyvatel pohledávky může žádati plnění od dlužníka stejně, jak k tomu byl dřívější věřitel oprávněn, nikoli více, nebof nikdo nemůže jinému postoupiti práva více, než sám měl.

Dlužník zavázán jest novému věřiteli vůbec teprve, když mu byl oznámen, avšak i potom oprávněn jest k námitkám, jež mu dříve příslušely, dále ovšem také k takovým, jež mu příslušejí proti novému věřiteli; při papírech majiteli svědčících námitky, jež z osobního vztahu dlužníka k věřiteli se odvozovaly, jsou vůči novému vlastníkovi vyloučeny; při pohledávkách vtělených princip publicity chrání poctivého cessionáře proti námitkám z knihy veřejné nezjevným. Jestliže dlužník uznal vůči novému věřiteli dluh, odpadají ovšem námitky, odvozované z osoby dřívějšího. P. (smluvený) může se státi úplatně nebo bezplatně; v prvém případě postupitel ručí za pravost a dobytnost postoupené pohledávky, avšak ne za více, než od postupnika obdržel; v druhém případě nikoliv. Jde-li o p. nucený (t. j. nesmluvený), na př. když třetí osoba se svolením dlužníka zaplatí dluh, musí věřitel pohledávku postoupiti, ručí věřitel pouze za podvod, jinak nikoliv ani za pravost ani za dobytnost. Pokud jde o pohledávku vtělenou v knize veřejné, nemá nárok na odškodnění při její nedobytnosti, pokud mohl z veřejné knihy o dobytnosti se poučiti. Ručení za dobytnost posuzovati dlužno podle stavu v době p-u; náhoda pozdější jde na účet postupníka. Když postupník sám nedopatřením nedobytnost zaviní, nemůže ovšem také náhradu od postupitele žádati. Ostatně dlužno i na úplatnou cessi použiti předpisův o správě a zkrácení přes polovici ceny obecné. Rakouské právo liší se tudíž v úpravě p-u pohledávek od práva římského, které připouštělo p. pouze jako vnitřní poměr mezi věřitelem a postupníkem, tak že postupník na venek vystupoval jako zástupce (prokurátor) a to, co od dlužníka obdržel, si ponechal. Teprve litiscontestací nebo zpravením dlužníka zanikala práva cedentova. kh.

P-em sluje v hudbě vzájemný poměr dvou či většího počtu hlasů při spojích akkordických. P. může býti přímý (motus rectus), jdou-li oba hlasy týmž směrem; nebo protivný (m. contrarius), postupují-li oba hlasy směrem opačným (jeden dolů, jiný nahoru); nebo stranný (m. obliquus), setrvává-li jeden hlas na témž tónu, co zatím druhý vzestupuje nebo sestupuje. K přímému p-u náleží souběžný či parallelní, jsou-li oba hlasy vzdáleny od sebe v témž intervalu, v tercii, v kvartě, v kvintě nebo oktávě (viz Parallely). O smíšeném p-u může býti mluveno jen ve skladbě trojhlasé. Dále dlužno rozeznávati vzhledem k intervalům, jimiž ten který hlas postupuje, p. melodický, vzhledem k akkordům, jak po sobě následují, p. harmonický. P. melodický může býti buď diatonický, postupuje-li hlas v celých tónech a půltónech na podklidech diatonického zvukořadu, nebo chrómatický, postupuje-li v samých půltónech, nebo skočný, činí-li kroky větší než sekundové.